Volný čas jako ekonomická kategorie

Vénováno památce R. Gembaly,
autora knihy „Práce a kultura”
(Praha 1965)

1. Výchozí poznámky

Společenský časoprostor jako forma existence společenského bytí představuje intersubjektivní rozmér aktivit individuí (Koziol, 1992), jenž zvyšuje svobodu jejich volby. Hustota toku času se projevuje v zrychlování toku událostí, akcí, činù. Je-li brán čas jako prostor pro činnost človéka (individua), je-li používán jako míra, rùzné časové momenty jeho bytí, následující v určité časové posloupnosti, se promítají do hustoty času, figurují jako současné koexistující masa časových okamžikù, příslušející rùzným prostorovým bodùm (užitným hodnotám). Existence tohoto času je podmínéna společenskou platností užitných hodnot. Užitné hodnoty jsou méřeny rozmérem toku času v daném momentu, určují okamžikový stav jeho toku, jeho prùřezovou hustotu násobenou rozmérem času. Tento ztuhnutý čas, používaný jako míra, vystupuje jako jednodimenziální čas, převedený na přítomný rozmér, jako čas, jehož prvky jsou ve vztahu současnosti. Je-li mírou užitné hodnoty je prostor pro rozvoj človéka (míra svobody jeho volby), význam užitné hodnoty je určen tím, kolik jejím osvojením lze získat času pro jinou produkci (Marx, 1971, s.129).

Vztah užitných hodnot je určen tím, jaký podíl časového rozpočtu jednotlivce (společnosti) zahrnuje osvojení dané užitné hodnoty. Petrušev definuje tento rozpočet jako distribuci výdajù času na činnosti vykonávané individuem v prùbéhu časové jednotky. Zagregovaná časová bilance se vztahuje na distribuci množství času, vynaloženého na aktivity vykonávané všemi členy dané populace na jistém místé (viz Wnuk-Lipiòski, 1981).

Lidé disponují časoprostorem, vyjadřující jejich bohatství v podobé příležitostí. Výbér, výména a produkce příležitostí, provádéné v okamžicích a bodech, strukturují realitu v časovém a prostorovém rozméru prostřednictvím lidských aktivit. Přeména sumy příležitostí na sumu rezerv vede jak k získání ekonomického času a prostoru,tak k omezenosti (vzácnosti) rezerv, tak i k nevratnosti času. Véc (informace, známost) přináší individuu užitek, poskytuje-li mu příležitost uplatnit se v společenství, k némuž se buï pozitivné, nebo negativné vztahuje. Tyto procesy snižují práh neurčitosti ve vztazích jednotlivcù i skupin.

2. Struktura a méření bohatství

Ekonomové méří bohatství penézi, které vymezují hranice viditelného ekonomického vesmíru. Řas jsou sice peníze, ale peníze poskytují čas, který lze využít k nabývání dalších penéz. Bohatství, jež má v držení, užívání a péči společnost i její jednotliví členové, lze chápat jakožto zásobu užitných hodnot. Tento výsledek jejich produkce lze vyjádřit jako sumu užitných jednotek (existujících příležitostí).

Objektivní mírou bohatství je disponibilní čas jakožto tok, prostor pro činnost. Řas spotřeby užitných hodnot je časem trvání produkce. Řinnost je spotřebou užitných hodnot, je nutná jejich obnova. Jejím dílčím případem je spotřeba jedné užitné jednotky. Její spotřebou lze získat jednu jednotku času, čímž je dána diskrétnost tohoto času, rozmér intervalu tohoto času i rozmér přítomnosti společenské skutečnosti. Řas je zde zpùsobem existence užitných hodnot (statkù, zdrojù a služeb), je mírou jak sumy užitných hodnot, tak i jednotlivých užitných hodnot. Jeho subjektivní mírou je potřeba, užitná jednotka je jejím méřítkem. Elementární užitnou jednotku (příležitost) lze definovat jako přírùstek schopnosti uspokojit přírùstek potřeby jedné lidské jednotky za jistou nejmenší časovou jednotku na nejmenším možném stupni nezbytnosti a stupni materializace při nejnižším možném stupni úrovné potřeby a stupni inovace. Pohled na statek z hlediska užitných jednotek naznačuje, jak na véci pohlíží vlastník. Pohled na statek z hlediska časových jednotek ukazuje, co mu véci umožòují. Méření bohatství časem umožòuje chápat, že čas i prostor je vytvářen vzájemné propojenou aktivitou jednotlivcù a vede k hospodaření v čase a prostoru i k hospodaření s časem a prostorem.

3. Nezbytný a volný čas

Společenský čas se v jisté své vrstvé mùže rozkládat na nezbytný a volný čas, mezi nimiž mùže existovat vztah substituce (viz model volby mezi prací a volným časem). Nezbytný čas ukazuje na meze rozhodování jednotlivce a společnosti a volný čas na jejich možnosti rozhodovat sami (o sobé). Nezbytný čas lze chápat jako prostor pro konání jednotlivce, které musí činit. Volný čas lze chápat jako prostor pro konání, které jednotlivec chce činit. Volný čas se od času nezbytného liší širší škálou variantnosti svého použití. Lze-li nezbytný čas využít n zpùsoby pro m cílù, volný čas je ve vztahu k nezbytnému času charakterizován využitím n+1 zpùsoby pro m+1 cílù, je charakterizován vyšším stupném zaménitelnosti cílù i prostředkù, vétší mírou svobody volby.

Řas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se jednotlivci (i společnosti) v péči o život. Nezbytný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající v souvislosti s „péčí o udržení života človéka” (Engliš) a „hospodářským kolobéhem” (Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obétovat. Volný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se v souvislosti s „péčí o zlepšení života človéka” (Engliš) a „hospodářským vývojem” (Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obétovat. Volný čas je prostorem pro rozvoj společnosti a jejích produktivních sil, v užším smyslu jako prostor pro takový rozvoj, kdy k rozvoji produktivních sil dochází prostřednictvím kultury (védy, uméní a výchovy). Při zvýraznéní rozvojové funkci volného času (Jung, 1989) jde o čas, vénováný podnikání, tj. vytváření inovací (Schumpeter,1987), který lze pojímat jako disponibilní čas pro přípravu pokročilejších technologií (Davies,1994, s.25).

4. Problém efektivnosti

Přínos dané činnosti je dán nejen výsledky (efekty, výstupy), ale i jejím vztahem k vstupùm. Efekty, přínosy a vstupy jsou méřitelné v časové identifikaci a rozméru, neboť tyto kvantity vyplývají z pùsobení ekonomických pravidel. Lze je chápat jako rezervy (potenciály), spotřebovávané v prùbéhu času. Ekonomii lze charakterizovat jako hospodaření s časem, který je prostřednictvím trhu (distribuce) alokován mezi individua. Ekonomii je védou o hospodaření s (relativné) hojnými (vzácnými) zdroji, umožòující více než jedno použití, tj.volbu. Vzácnost není totožná s nedostatkem, který vede k jednoznačnému použití téch či onéch zdrojù na produkci téch či onéch statkù.

Volba poméru volného a nezbytného času vede k tomu, že aktivity (společenství i jednotlivcù) a jejich výsledky v určitém okamžiku a bodu mají buï setrvalou, nebo klesající a nebo stoupající mezní užitečnost (tj.v určitém momentu nabývají nebo ztrácejí charakter příležitosti), což se projevuje jak v chování individuí vùči sobé navzájem, tak ve vztahu k uvedeným aktivitám a jejich výsledkùm, jež pro tato individua mají sociální významovost.

Vyrovnávání mezních užitkù dosvédčuje existenci užitných hodnot, nestačí hovořit o užitečnosti. V interpersonálních vztazích toto pravidlo vede k darování apod. Klesající mezní užitečnost (klesající mezní míra substituce) dosvédčuje existenci hodnoty a vede k takovému chování jednotlivcù, která by platnost výše uvedeného pravidla pozastavila, respektive dočasné odvrátila prostřednictvím stoupajícího mezního užitku, projevujícího se ve schopnosti individuí zlepšovat své postavení ve společnosti (i prostřednictvím akumulace penéz). Toto pravidlo dosvédčuje existenci cennosti. Zdrojem hodnoty a cennosti nemùže být vzácnost sama o sobé, protože véc absolutné nedostupnou i véc všeobecné dostupnou nelze vyméòovat.

Příčinou rozlišování vécí dle jejich relativní vzácnosti je chování individuí. Zdrojem hodnoty a cennosti je chování jednotlivcù ve svých vzájemných interakcích, které tuto vzácnost modifikuje (snižuje nebo zvyšuje). Toto chování zaméřené na tvorbu užitné hodnoty lze nazvat konkrétní činností, na tvorbu hodnoty abstraktní činností a na tvorbu cennosti všeobecnou činností. Toto chování ve vztahu k realizaci sumy příležitostí lze tak pojmenovat s určitým stupném pojmové přesnosti, umožòující objasnit tyto jevy z hlediska sociálního kontextu.

Hodnota a cennost objasòují jevy klesajícího a stoupajícího mezního užitku. Klesající mezní užitečnost z hlediska nezbytnosti statku při jeho dalším přírùstku odpovídá stoupající mezní užitečnost tohoto statku z hlediska svobody výbéru možností použití tohoto přírùstku. Mezní užitek statku klesá, je-li tento statek stále méné nezbytný v péči o zachování života človéka. Mezní užitek statku stoupá tím více, čím vétší škálu možností lze pro néj nalézt v péči o zdokonalení života človéka. Vztah mezi jevy klesající a stoupající mezní užitečností je dán vztahem mezi hodnotou a cenností. Cena (chápaná jako pomér, v némž se sméòují, respektive vypùjčují véci) je projevem hodnoty a cennosti, ale hodnota i cennost jsou základem ceny.

Bohatství lze považovat za souhrn jak užitných hodnot, tak cenností, tak i hodnot podle toho, jak lze s ním nakládat a nazírat na néj (Aristotel', 1983, s.391). Mechanismus promítání tohoto zacházení s předméty do sociálních vlastností statkù souvisí se vztahy mezi lidmi, protože vyúsťuje ve zméné postavení jednotlivcù (i společenství) navzájem.

5. Funkce vlastnictví a členéní času

Potřeby individua jsou dány tou společností, v níž žije. Napétí mezi potřebami a zdroji je dáno pomérem mezi třemi funkcemi individua, funkcemi spotřebitele, pracovníka (producenta) a hospodáře (podnikatele, investora). Z časového i prostorového hlediska naplòování téchto funkcí si konkuruje. Každá funkce vyžaduje specifické využití zdrojù, zdroje se stávají omezenými, jsou použity určitým zpùsobem, který vylučuje použití jiné. Tyto funkce lze považovat za rovnoprávné a rovnocenné, protože naplòují ve stejné míře znaky lidského chování (cílevédomost, všestrannost, předmétnost a sociálnost).

Význam funkce spotřebitele je dán disponibilním potenciálem, jehož mírou je společenský čas jako čas uspokojování potřeb, což je zabezpečeno celkovým produktem. Význam funkce pracovníka je určen výrobním potenciálem. Mírou jeho významu je nezbytný čas jako čas vénovaný zabezpečení fungování produkce, respektive nepřímo produkt pro sebe (nezbytný produkt) jako předpoklad permanentní obnovy této funkce. Význam funkce hospodáře, je určen inovačním potenciálem, jehož mírou je volný čas jako čas vénovaný zdokonalování produkce.

Být pracovníkem je podmínkou existence individua jakožto vlastníka. Zdokonalování produkce je prvkem jejího fungování a rozšiřování. Fungování a rozšiřování produkce zùstává současné prvkem jejího zdokonalování jako podmínky uplatnéní produkce na trhu. Vztahy účastníkù produkce při jejím fungování (a rozšiřování) se střetávají se vztahy, do nichž účastníci produkce navzájem vstupují při jejím zdokonalování. Vztah společenského disponibilního času a času nezbytného se proméòuje v pomér, v némž se rozpadá společenský disponibilní čas na čas nezbytný a čas volný.

Zmény vzájemného poméru nezbytného a volného času naznačují, že se jedná o části téhož celku. V procesu využívání volného času nedochází k obnové základny volného času (disponibilního času ve formé užitných hodnot), na níž se utváří pomér volného a nezbytného času. Volný čas lze poméřovat nejenom s nezbytným časem, ale i se společenským časem. Nedochází-li při vynakládání zdrojù ke spotřebování vytvořeného produktu na jeho obnovu, potud jsou k dispozici nadbytečné (společensky použitelné) zdroje. Tyto zdroje představují potenciální užitnou hodnotu; objevuje se disponibilní čas, který je využitelný rùzným zpùsobem a který je pokryt kapitálovými i spotřebními statky (z hlediska alokace zdrojù), jsoucí výsledkem produktivní síly individuí. Pokud je tento čas časem volným, je jeho rozmér vyjádřen z hlediska struktury produktu tou částí, kterou lze nazvat užitným nadproduktem. O zařazení užitné hodnoty do sumy užitných hodnot, tvořící užitný nadprodukt, rozhoduje její význam pro zdokonalování produkce, pro získání konkurenční výhody.

Užitný nadprodukt je základnou inovačního potenciálu společnosti. Tento nadprodukt se stává vedle volného času jeho základnou i mírou tohoto potenciálu a odlišuje se od nadvýrobku, kapitálových statkù a produktu pro společnost zpùsobem produkce i spotřeby. Tento produkt, využitý ke zkracování nezbytného času (k zvyšování produktivní síly individuí), vystupuje jako součást produktu pro společnost, nadvýrobku a kapitálových statkù, i jako součást produktu pro sebe, nutného produktu a spotřebních statkù, ve formé výrobních i životních statkù. Opakem užitného nadproduktu je nezbytný produkt, který slouží k obnové fungování zdrojù.

Řást společenského času je nutné vynaložit za účelem zachování fungování soustavy zdrojù a tedy i společnosti na dané úrovni. Produkce užitných hodnot vyžaduje vynaložit nezbytný čas. Další část společenského času lze použít pro zvýšení variability konání jednotlivcù. Ze sumy zdrojù se vyčleòuje jistá skupina, která z celkového produktu odebírá spotřební a výrobní statky (byť ve formé banék, křivulí a urychlovačù elementárních částic) a tím i volný čas. Být pracovníkem je funkcí vlastníka, tento pracovník zajišťuje základnu společensky využitelného volného času (užitný nadprodukt). Fakt, že fungování produkce vyžaduje fungování pracovníka, určuje, že vlastník ve funkci hospodáře využívá volného času k zdokonalování produkce. Vlastník ve funkci hospodáře usiluje o redukci funkce pracovníka na minimum přeménou inovačního potenciálu v kvantitativné určité podobé (fondu volného času) ve fond inovací rovnéž kvantitativné určený.

6. Podoby využití času jako volného času

Ve volném čase dochází k spotřebé užitných hodnot jinak než v nezbytném čase, což už je dáno cílem této spotřeby, zaméřené na přírùstek cennosti. Chování individuí ve volném čase je zaméřeno na zvétšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání. Velikost disponibilního užitného nadproduktu, jehož zdrojem je činnost ve formé všeobecné činnosti, je jiným vyjádřením kvantity cennosti a její míry. Výsledkem je inovace užitné hodnoty. Lze hovořit o čtyřech formách užitného nadproduktu: I) forma produktu; II) forma volného času; III) forma činnosti - všeobecné činnosti; IV) forma výsledku této všeobecné činnosti. Užitný nadprodukt je samozřejmé nositelem hodnoty i cennosti.

Velikost hodnoty užitného nadproduktu, i když tato hodnota prochází proménami, zùstává neménnou. Pohyb cennosti však získává vlastnosti samočinného zvétšování a determinuje i zmény podob užitné hodnoty. Přírùstek cennosti je dán masou vynaloženého volného času. Dosud kvantita cennosti určovala velikost volného času, nyní masa volného času určuje přírùstek cennosti (zmnožení produktivní síly individuí), přidávaný prostřednictvím obéhu k dosavadní sumé cenností. Reálné existující cennost jako zpředmétnéní vztahù vlastnictví funguje tak, že plodí volný čas jako prostor pro rozvoj tohoto vlastnictví v jeho funkci hospodáře. Představuje uskutečnénou všeobecnou činnost tohoto hospodáře. Volný čas jako prostor pro všeobecnou činnost je potenciální, živoucí „cenností”, tedy in prezentis nebo in spe zpředmétòující se všeobecnou činností. Je-li cennost základnou rozvoje lidské individuality, svédectvím o kvantitativné určitelné úrovni vlastníka jako hospodáře, tak volný čas je prostorem pro jeho činnost. Ve volném čase nepùsobí nic jiného než človék jako individuum, volný čas je časem vynakládání lidských sil, ale jak jejich vynakládání, tak i produkt volného času mají jiné sociální vlastnosti, daný odlišným cílem této činnosti, než produkt nezbytného času. Nejde tu o produkci užitných hodnot, sloužících k rozšířené reprodukci jednotlivce ve funkci spotřebitele, respektive pracovníka. V nezbytném čase pracovník užitné hodnoty (jak nutný produkt, tak nadvýrobek) produkuje. Ve volném čase jako čase činnosti tytéž užitné hodnoty jako cennosti představují produktivní sílu individuí (základnu pro její zmnožování) a jsou témito individui vytvářeny. Zatímco užitná hodnota jako součást nezbytného produktu zabezpečuje fungování pracovníka, užitná hodnota v roli součásti užitného nadproduktu jakožto základna volného času (inovačního potenciálu) se stává podmínkou rozvoje individuí. Tuto funkci užitná hodnota plní jako nositel zvétšující se cennosti. Užitná hodnota jako nositel cennosti se chová jinak než jako nositel hodnoty, pohybuje se po jiných společenských drahách, je jinak používána. Nelze říci, zda pro fyzika urychlovač částic je životním nebo výrobním statkem, v každém případé pro néj představuje příležitost být fyzikem.

Zmnožení cenností, objevující se jako inovace užitné hodnoty, je výsledkem zpředmétnéní všeobecné činnosti. Přírùstek cennosti produkuje přírùstek volného času. Rùst lidských subjektivních sil se projevuje ve zdokonalování produkce. Cennost produkuje samu sebe v rozšířeném méřítku. Přírùstek cennosti, projevující se ve zvétšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání, je výsledkem všeobecné činnosti ve formé kultivace.

Volný čas jako prostor pro tuto kultivaci vede ke svému opaku - k autentické cennosti (jako formé cennosti), která se připojuje k existujícímu svétu cenností. Přírùstek cennosti je výsledkem zpředmétnéní tvořivé osvojovacího procesu (= kultivace), je novým předmétem osvojení, a zároveò součástí osvojované reality.

Produkt svou kvalitu získává přetržité na všech úrovních procesu jeho vzniku - od formulace jeho potřeby přes konstrukční a technologický vývoj až k vlastnímu provedení. Formulace zadání předpokládá určité ideologické a ekonomické vztahy, je výsledkem vynaložení kvantity volného času, musí mít svou souvislost se všemi stupni vzniku produktu, musí být přepracováváno. Vzájemné vztahování jednotlivých úrovní vzniku se déje na každé úrovni vzniku produktu, každá úroveò tohoto procesu je konfrontována se všemi ostatními úrovnémi vzniku.

Přírùstek cennosti ve formé autentických cenností (jenž na sebe v podobé užitných hodnot berou kabát vynálezù, védeckých objevù, uméleckých dél), který zde byl nazván nadcenností, je výsledkem všeobecné činnosti ve formé kultivace. Volný čas jako prostor pro tuto kultivaci vede ke svému opaku, k autentické cennosti, která se jako nadcennost připojuje k existujícím cennostem.V rámci jednoho cyklu vztah procesù tvorby a osvojení vede k tomu, že dosažený stupeò materializace ideje pohlcuje mnohonásobné více volného času, než sama tato nadcennost poskytuje na tom či onom stupni materializace. Ovšem nové vzniklá cennost pùsobí trvale (na rozdíl od konkurenční výhody), neméní-li se forma společenských interakcí. Produktivní síla individua a zvyšování této produktivní síly jsou dvé rùzné záležitosti..

7. Závérečné poznámky

Jednotka společenského času je výsledkem pùsobení zdrojù jakožto katalyzátorù (faktorù) produkčního procesu (produkční funkce). Jejich obnovování vyžaduje vénovat zlomek jednotky tohoto času jejich produkci. Využívání času jako času nezbytného se stává břemenem (nákladem). Míra spotřeby produkčních faktorù určuje míru jejich podílu na tvorbé hodnoty. Započítávání spotřeby faktorù v produkční funkci se déje určováním míry substituce jednéch konkrétních faktorù vùči faktorùm jiným, tj. vùči faktoru pracovní doby se mùže dít v jednotkách pracovní doby. Proto Marx staví proti sobé volný čas a pracovní dobu.

Z hlediska chování individua se tyto podíly projevují ve složitosti struktury abstraktní činnosti, což se promítá do zpùsobu započítávání kvantity nezbytného času do velikosti hodnoty. Složitost abstraktní činnosti v nezbytném čase se objevuje jako kultivovanost všeobecné činnosti ve volném čase a její ztélesnéní ve velikosti cennosti. Lze-li považovat strukturu konkrétních faktorù za úplnou, výsledkem produkce je existující masa zdrojù plus jedna jednotka společenského času (formule 1+1). Jedinou zménou, k níž dochází při produkci, je zména podílu nezbytného a volného času (zprostředkovaná zménou vztahu mezi cenností a hodnotou), která je umožnéna vznikem, pohybem a využitím nadcennosti.

Literatura

• Aristotel': Sočinenija v četyrech tomach, tom 4. Moskva, Mysl' 1983
• Aristoteles: Politika. Bratislava, Pravda 1988.
• Blackburn, J. D. aj.: Závod s časem. Praha, Victoria Publishing (asi 1994).
• Davies, P.: Poslední tři minuty.Úvahy o konečném osudu človéka.Bratislava, Archa 1994.
• Engliš, K.: Národní hospodářství. Praha, Orbis 1946.
• Jung, B. H.: Ekonomia czasu wolnego. Zarys problematyki. Warszawa, PWN 1989.
• Koziol, L.: Jak racjonalnie gospodarowac czasem? Kraków, Secesja 1992.
• Lukas, J.: Sociálné ekonomická forma produktu socialistické výroby. Politická ekonomie, 1982, č. 10.
• Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse” I. Praha, Svoboda 1971.
• Øezník, J.: Ekonomická analýza příležitostí: časový a prostorový aspekt. Prolegomena k teoretickému zkoumání. Ostrava, Montanex 1997.
• Øezník, J.: K teorii efektivnosti za socialismu. V:Rùst efektivnosti ekonomiky v 80.letech a jeho faktory. Praha, Ekonomický ústav ŘSAV 1985. Výzkum.publ. VP č.221, s.49-99
• Schumpeter, J. A.: Teória hospodárského vývoja. Analýza podnikateåského zisku, kapitálu, úveru, úroku a kapitalistického cyklu. Bratislava, Pravda 1987.
• Wnuk-Lipinski, E.: Budzet czasu-struktura spoleczna-polityka spoleczna. Wroclaw, Ossolineum 1981.

Publikováno ve sborníku: Volný čas a jeho problémy. Sborník příspévkù přednesených na védeckém symposiu v Olomouci, ve dnech 20. - 21. kvétna 2002. Editor: Bohuslav Hodaò. Olomouc, Fakulta télesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci 2002, s.75-82. ISBN 80-85783-37-1

Následný článek týkající se času jako zdroje jsme již publikovali na starých stránkách. Najdete ho ZDE.