Když zima vrcholí a vy jste se jí už nabažili, začnete se těšit na příchod jara. Dobře víte, že musí přijít, a tak když se jednoho rána probudíte do slunečného dne, kdy mizí poslední zbytky již špinavého sněhu, můžete se začít chovat, jakoby už jaro nastalo.
Stává se však, že se po několika dnech obloha znovu zatáhne, že teploty prudce klesnou a že na dosud neprohřátou zem začnou opět dopadat vločky sněhu a vytvářet souvislou bílou vrstvu.
Tenhle příměr mne napadl, když jsem na únorové obvodní konferenci v Praze
poslouchal emotivní vystoupení starého devadesátiletého komunisty,
který se dodnes jen těžce vyrovnává s tím, že desítky let jeho nepochybně
poctivě zamýšlené práce byly překryty masivním majetkovým převratem, jenž za
podpory většiny společnosti úspěšně zlikvidoval velkou část materiálních i
nemateriálních výsledků předchozího režimu, který někteří nazýváme prvním
pokusem o socialismus.
Náš hlavní problém spočívá jednak v tom, že lidský
život je velmi krátký ve srovnání s časovými měřítky typickými pro
společenský vývoj, jednak v tom, realita světa je podstatně složitější než
slova, jimiž ten svět běžně popisujeme. Můžeme vlastně několik teplých dní na konci
zimy nazývat "jarem"? Není naše zklamání z toho, že znovu napadl sníh a že
třeba některé první květy stromů zmrzly, dáno jen naší touhou po příchodu jara?
Lidsky je to zklamání zcela pochopitelné. Já bych k tomu
jen dodal: to zklamání nemá společenský smysl. Je třeba hledět do budoucnosti.
Jaro prostě přijde.
Milan Neubert, 12. 2. 2017
Příchod jara
