Ke dvěma aktuálním otázkám hnutí

V krátkém čase, který mám k dispozici, zmíním dvě témata. Tím prvním je zahraniční spolupráce stran, usilujících o socialismus.

Asi se shodneme na tom, že přechod k socialismu není v možnostech jedné země. že je tedy nezbytné, aby se naším úsilím sbližovaly subjektivní, ale částečně i objektivní podmínky přechodu. Tady ale v praxi narážíme na problém: jednotlivé strany jsou chyceny v síti, která jim brání ve vzájemném sbližování. Jejich pozice není dána jen historicky vzniklou ideologií a zažitými zkušenosti, ale i jiným národním kulturním prostředím a subjektivně pociťovanými potřebami elektorátu. Všechny parlamentní politické strany se v normálních podmínkách věnují převážně vnitropolitické situaci, protože právě toto od nich voliči požadují.

Začne-li se řešit společný nadnárodní problém, vznikají komplikace a nedorozumění, protože se podmínky a potřeby pracujících v jednotlivých zemích liší. Zmíním krátce Stranu evropské levice. Nechme teď stranou, jaký k ní máme subjektivní vztah. Je to každopádně diskusní fórum, které umožňuje výměnu stanovisek a zkušeností, které se v mediálním prostoru kapitalistických masmédií jinak nedozvíme. A zároveň je to platforma, kde se dohodou vytváří prostor pro společné aktivity v nejrůznějších oblastech společného zájmu a vysoké priority.

Proč to zmiňuji: trvalo to skoro 10 let, než jsme soudruhy ze západní Evropy přesvědčili, že podmínky ve střední a východní Evropě se natolik liší od jejich, že je nutné procesům tady věnovat zvýšenou pozornost. Problém se stal zjevným, jakmile vypukla krize na Ukrajině. A my nebyli připraveni.

Říkám to proto, že musíme znát poměry na celém teritoriu, které by mělo být předmětem systémové změny. Musíme znát existující rozdíly. A ty buď odstraňovat, nebo využívat, podle toho, co je výhodné pro společnou věc.

Když to shrnu:
musíme intenzivně pracovat na společné politické mapě evropských sociálních procesů a jejich dynamiky.

Přejdu ke druhému tématu - tím je problém aktivizace občanské společnosti. Patřím k těm, kdo zastávají stanovisko, že socialismus a demokracie jsou navzájem neoddělitelné, ale také dlouhodobě samostatně neudržitelné.

Možná si vzpomenete na to, že když před více než deseti lety ožila v Evropě sociální fóra, že to bylo jen na západě a na jihu. Střední a východní Evropa fakticky mlčela.

Střední a východní Evropě potřebuje posílení levicové kulturní fronty. Lidé na východě velkou měrou vyznávají levicové hodnoty, ale k levicové orientaci se sami subjektivně neřadí. A není to jen důsledek minulosti, rozvoj občanské společnosti tady jednoznačně probíhal pod vlivem zvenku podporovaných struktur.

Proto jsme se tady v Česku rozhodli věnovat síly vytvoření a provozu společné platformy nejen pro levicové politické strany, ale i pro občanské spolky a společenské iniciativy. Platforma s názvem Spojenectví práce a solidarity se programově vymezila vůči arogantní a asociální pravicové koalici. Vznikla jako experimentální struktura, která se snaží podporovat iniciativy vycházející zdola, která se snaží posouvat společenskou atmosféru a přitahovat k levicové orientaci i lidi, pro které by byl jinak svět radikální levice nepřijatelný.

Je zatím předčasné hodnotit celkový výsledek, ale struktura Spojenectví žije, pořádá pravidelné semináře, pořádá i veřejné politické akce, které byly před deseti lety nemyslitelné.

Na závěr se zase ze zkušeností z tvorby platformy pokusím o nějaké obecné poučení. Zformuluji ho takto:
česká radikální levice bojuje se dvěma nepřátelskými ideologiemi. Tou první je neoliberální ideologie, která dobyla naše území po kolapsu reálného socialismu, která je v zásadě stejná jako v celé Evropě a která mírně slábne. Druhou ideologií je ideologie maloburžoazní, která s největší pravděpodobností přežila období reálného socialismu a která dnes začíná v české společnosti dominovat.