(aneb vychytávání blech z Valenčíkova kožichu)
Jiří Øezník
1. Úvod
Paul Hayne (1991) se ve své učebnici nékolikrát zmiòuje o času jako o jednom ze substituovatelných vzácných statkù (zdrojù), pravdépodobné v návaznosti na (Becker,1990). Nesnaží se však vùbec řešit, odkud se tento zdroj bere a jak zjistit jeho velikost. Již Karel Marx v Kapitále se snaží objasnit, že buržoasie krade proletariátu (volný) čas. Řím je ale čas pro společenské individuum, jakým je človék, z hlediska ekonomie?
Procházka (1997a, s.35) na stránkách tohoto časopisu napsal, že „absolutní souřadnice řešení rozporu mezi produkčními silami a produkčními vztahy musí absorbovat čas nikoliv jako nezávislou veličinu, ale jako neoddélitelnou součást, která nám vécné vymezí hranici, při které dochází k přechodu do jiného vnímání společensko ekonomické formace.” A v dalším svém příspévku tento autor napíše: „A dále, že cosi, co nemá zatím jméno, je určeno společensky nenutnou činností čili veškerou společenskou dobou nenutnou k reprodukci tržních vztahù a sil. Pracovné bych to nazval „volný čas neprivilegovaných v politicko ekonomickém smyslu”. Praxe pozdéji nahradí tento dlouhý popisný název jiným operabilnéjším (např. sociál).” (1997b, s.37)
Na nékolika místech svých úvah se Valenčík (1997d, s.39) přibližuje k pochopení společenskosti človéka i vlastní míry této společenskosti a k pochopení vývoje jako mnohovrstevnatého vývoje: „Takové formy nabývání lidského kapitálu jako výchova, výcvik, vzdélání, ale např. i vytváření společenských kontaktù předpokládá vynaložení určitých - přitom ekonomicky méřitelných - nákladù. Tyto náklady lze rozlišit jako vlastní (např. obétovaný čas) a cizí (nékdo jiný, za úplatu či na základé jiné motivace poskytuje to, co vstupuje jako náklady akumulace kapitálu). Současné nabývání lidského kapitálu touto formou přináší určité ekonomicky méřitelné efekty.”
Na tomto místé zkrátka dospívá autor k pochopení, že za náklady kvantifikovatelnými prostřednictvím penéz se skrývá néco jiného, tj. obétovaný čas jako část společenského času: Jak jinak než lidským kapitálem nazvat ty schopnosti človéka, na jejichž nabytí bylo nutné vynaložit určité náklady (méřené penézi a časem, který je rovnéž na peníze přepočitatelný), které se stávají relativné stabilní součástí daného človéka („fungují” mnohdy déle než stroj v továrné, podléhají morálnímu a fyzickému opotřebení) a přinášejí jejich majiteli (danému človéku) dùchod, přičemž „navenek” se jejich podoba projevuje v tom, že z „méné penéz” je získáno „více penéz”, že to, co bylo investováno do lidského kapitálu, je „samovzrùstající hodnotou”.(1997b,s.39)
Valenčík sice na jedné strané chápe, že jde o souvislosti (momenty reality), které lze vhodné vyjádřit jejich časovým rozmérem, kromé již uvádéného obétovaného času (abych néco obétoval, musím to napřed mít, nebo mít nadéji to získat a musí existovat néjaký zdroj tohoto jevu) hovoří též o vlastním čase (kde se vzal?), který vynakládá jednotlivec investující do svého lidského kapitálu. (1997b, s.41)
2. Základní východiska
Společenský časoprostor jako forma existence společenského bytí představuje intersubjektivní rozmér aktivit individuí (Koziol, 1992), jenž zvyšuje svobodu jejich volby. Hustota toku času se projevuje v zrychlování toku událostí, akcí, činù. Je-li brán čas jako prostor pro činnost človéka (individua), je-li používán jako míra, rùzné časové momenty jeho bytí, následující v určité časové posloupnosti, se promítají do hustoty času, figurují jako současné koexistující masa časových okamžikù, příslušející rùzným prostorovým bodùm (užitným hodnotám). Existence tohoto času je podmínéna společenskou platností užitných hodnot. Užitné hodnoty jsou méřeny rozmérem toku času v daném momentu, určují okamžikový stav jeho toku, jeho prùřezovou hustotu násobenou rozmérem času. Tento ztuhnutý čas, používaný jako míra, vystupuje jako jednodimenziální čas, převedený na přítomný rozmér, jako čas, jehož prvky jsou ve vztahu současnosti. Je-li mírou užitné hodnoty je prostor pro rozvoj človéka (míra svobody jeho volby), význam užitné hodnoty je určen tím, kolik jejím osvojením lze získat času pro jinou produkci (Marx, 1971, s.129).
Vztah užitných hodnot je určen tím, jaký podíl časového rozpočtu jednotlivce (společnosti) zahrnuje osvojení dané užitné hodnoty. Petrušev definuje tento rozpočet jako distribuci výdajù času na činnosti vykonávané individuem v prùbéhu časové jednotky. Zagregovaná časová bilance se vztahuje na distribuci množství času, vynaloženého na aktivity vykonávané všemi členy dané populace na jistém místé (viz Wnuk-Lipiòski, 1981).
Lidé disponují časoprostorem, vyjadřující jejich bohatství v podobé příležitostí. Výbér, výména a produkce příležitostí, provádéné v okamžicích a bodech, strukturují realitu v časovém a prostorovém rozméru prostřednictvím lidských aktivit. Přeména sumy příležitostí na sumu rezerv vede jak k získání ekonomického času a prostoru,tak k omezenosti (vzácnosti) rezerv, tak i k nevratnosti času. Véc (informace, známost) přináší individuu užitek, poskytuje-li mu příležitost uplatnit se v společenství, k némuž se buï pozitivné, nebo negativné vztahuje. Tyto procesy snižují práh neurčitosti ve vztazích jednotlivcù i skupin.
3. Struktura a méření bohatství
Ekonomové méří bohatství penézi, které vymezují hranice viditelného ekonomického vesmíru. Řas jsou sice peníze, ale peníze poskytují čas, který lze využít k nabývání dalších penéz. Bohatství, jež má v držení, užívání a péči společnost i její jednotliví členové, lze chápat jakožto zásobu užitných hodnot. Tento výsledek jejich produkce lze vyjádřit jako sumu užitných jednotek (existujících příležitostí).
Objektivní mírou bohatství je disponibilní čas jakožto tok, prostor pro činnost. Řas spotřeby užitných hodnot je časem trvání produkce. Řinnost je spotřebou užitných hodnot, je nutná jejich obnova. Jejím dílčím případem je spotřeba jedné užitné jednotky. Její spotřebou lze získat jednu jednotku času, čímž je dána diskrétnost tohoto času, rozmér intervalu tohoto času i rozmér přítomnosti společenské skutečnosti. Řas je zpùsobem existence užitných hodnot (statkù, zdrojù a služeb), je mírou jak sumy užitných hodnot, tak i jednotlivých užitných hodnot. Jeho subjektivní mírou je potřeba, užitná jednotka je jejím méřítkem. Pohled na statek z hlediska užitných jednotek naznačuje, jak na véci pohlíží vlastník. Pohled na statek z hlediska časových jednotek ukazuje, co mu véci umožòují. Méření bohatství časem umožòuje chápat, že čas i prostor je vytvářen vzájemné propojenou aktivitou jednotlivcù a vede k hospodaření v čase a prostoru i k hospodaření s časem a prostorem.
4. Rozmér užitné hodnoty
Užitné hodnoty se odlišují navzájem zdánlivé především délkou svého trvání (své existence), která podmiòuje i nezbytnost jejich produkce. Jde tu o čas uspokojení potřeby, který je vyjádřen v čase spotřeby (osvojení) užitné hodnoty. Mérovou jednotkou tohoto časového pobytu užitné hodnoty statku jsou jednotky astronomického (konvenčního) času (T). Každá mutace užitné hodnoty se navenek projevuje jako zména času osvojení. Trvání spotřeby užitných hodnot podmiòuje trvání vlastníka ve funkci spotřebitele. Faktor času osvojení vede k diferenciaci užitných hodnot (produktù) a potřeb. Nezbytnost určité potřeby v jistém komplexu potřeb a nezbytnost reprodukce užitné hodnoty uspokojující tuto potřebu jsou dvé zcela odlišné véci. Právé tyto dva odlišné druhy nezbytnosti a napétí mezi nimi vedou k nutnosti rozlišovat užitné hodnoty podle jejich vzácnosti.
Hledisko časové trvalosti vidéné pod zorným úhlem vzájemného ovlivòování nezbytnosti obnovy, spotřeby a osvojování statkù umožòuje jejich rozdélení do tří skupin: 1) statky, které mají vécnou, materiální podobu a jsou béžné reprodukovatelné; 2) statky materiálního charakteru, které jsou však nereprodukovatelné (nékterá umélecká díla); 3) statky, které nemají materiální hodnotu a jsou nereprodukovatelné (koncerty, přednášky). Sem patří i rozlišování předmétù krátkodobé a dlouhodobé spotřeby.
Sama možnost spotřeby je umožnéna trváním užitné hodnoty jako přírodního předmétu, je podmínéna přírodními vlastnostmi objektu, avšak samotná spotřeba je určena místem tohoto objektu v systému lidské praxe.
Řas osvojení (spotřeby) užitné hodnoty jako produktu je nepřímo úmérný časové náročnosti uspokojení konkrétní potřeby. Řas osvojení jedné užitné hodnoty vyžaduje zaméřenost subjektu na tuto užitnou hodnotu. V tomto případé vystupuje čas osvojení jako překážka osvojování jiných užitných hodnot. Proces osvojení té či oné užitné hodnoty mùže nastupovat v tom či onom okamžiku lidské aktivity, jde hovořit o časové trojrozmérnosti jejího užití. Užitné hodnoty lze pak členit z časového hlediska na přítomné, minulé a budoucí hodnoty. Jako budoucí hodnota je statek zásobou.
Nejde jen o čas uspokojení potřeby, jde též o její rozprostranénost, tj. o okruh lidských jedincù, jejichž určitá potřeba je uspokojována ve stejný časový moment. (Řeský písničkář Jan Nedvéd v pořadu GENUS (ŘT 1 1.9. 1996) byl označen za jediného českého umélce, který dokáže zaplnit strahovský stadion.)
Mérovou jednotkou této rozprostranénosti potřeby (l), případné též prostorového pobytu užitné hodnoty je samotný lidský jedinec (Lj) jako součást jeho příručního jsoucna (Heidegger,1996), kterému lze přiřadit kardinální číslo 1 na ose reálných čísel. Nékteré potřeby mohou být uspokojovány jak kolektivné, tak individuálné, jiné musí byt uspokojovány kolektivné. Rozlišujeme z tohoto hlediska potřeby a hodnoty individuální a kolektivní (skupinové a společenské). Vzájemné porovnávání časoprostorového pobytu užitných hodnot vede z hlediska jejich z hlediska jejich poptávky a nabídky též k rozlišování jednotlivých druhù statkù (viz Øezník, 2002a, b)
5. Struktura užitné hodnoty
Společenské individuum musí své potřeby uspokojovat v celém jejich souhrnu, který je určen dosaženým stupném společenského rozvoje. V tomto smyslu jsou pro néj všechny užitné hodnoty stejné nezbytné. V tomto rámci nezbytnost jednotlivé potřeby (a užitné hodnoty, která tuto potřebu uspokojuje), je dána tím, jak přispívá uspokojení této potřeby k aktivizaci individua. Všechny potřeby jsou zastupitelné a vzájemné srovnatelné: Každá z nich je dílčím vyjádřením předmétné podstaty človéka, každá tato potřeba je projevením této předmétné podstaty, jistéže vždy v určitých společenských podmínkách. Nezbytnost užitné hodnoty je třeba vždy posuzovat vzhledem k dosažení určitého cíle. Předem je nutné říci, že při rozboru problému nezbytnosti je nutné vycházet z okamžikové nezbytnosti, čili abstrahovat od času osvojení i rozprostranénosti potřeby.
Předpokládejme, že potřeba C je v daném časovém okamžiku nezbytnéjší než potřeba B a potřeba B je nezbytnéjší než A, když uspokojování C slouží ve vétším stupni fungování a rozvoji jednotlivce i celé společnosti než B a když totéž platí o poméru B a A. Jednotlivec např. mùže rozlišovat z hlediska uspokojení pocitu žízné mezi spotřebou sklenice čaje, šálkem kafe a sklenice mléka; z tohoto hlediska nezbytnost stejné snadno dostupných jednotlivých užitných hodnot je rùzná. Nezbytnost užitné hodnoty vzhledem k néjakému cíli je určená možností využít tuto užitnou hodnotu z hlediska dosažení tohoto cíle. Stupeò nezbytnosti užitné hodnoty je možné zkoumat z hlediska výsledku, tj. dosažení cíle.
Spotřeba té nebo jiné užitné hodnoty umožòuje subjektu dosáhnout výsledku v tom či onom stupni, jehož kvantitativní mírou je právé stupeò nezbytnosti (pi). Neprázdnou množinu stupòù dosažení daného cíle označme X. Je-li množina X konečná, značí p[x] stupeò možností dosažení výsledku x E X a p [y/x] podmínény stupeò možností dosažení výsledku y E X za podmínky, že již nastal výsledek x E X, stupeò jeho dosažení. Každému stupni dosažení výsledku x E X (x {E}) lze přiřadit reálné číslo I[x] tak, aby byly splnény tyto požadavky:
I[x] = I[p[x]] = - log x [O [x] l]
Za téchto okolností jsou stupné nezbytnosti méřitelné pomocí intervalové škály, je jím možné přiřadit numerickou hodnotu. Máme-li potřeby A, B, C a zjistíme-li, že uspokojení potřeby B je dvakrát nezbytnéjší než uspokojení potřeby A a že uspokojení potřeby C je čtyřikrát nezbytnéjší než uspokojení potřeby A, platí pak A < B < C = A < 2A < 4A.
Z toho vyplývá, že uspokojení potřeby C bude dvakrát nezbytnéjší než uspokojení potřeby B. 2B = C. Samozřejmé též platí, že C = 3A; B = 2A. Nezbytnost jedné potřeby je méřítkem nezbytnosti potřeby jiné. Stupeò nezbytnosti vypovídá (za jinak stejných podmínek) néco o tom, zda osvojení té či oné užitné hodnoty má tendenci nastávat dříve nebo pozdéji než osvojení jiné užitné hodnoty. Jakmile je však dotyčná užitná hodnota osvojena, situace se méní.Jen z čisté konvenčních dùvodù mùžeme pro nejnižší stupeò nezbytnosti přiřadit číslo l a každému dalšímu stupni nezbytnosti přiřazovat kladné celé číslo (ve skutečnosti tomu tak asi nebude, konec koncù se však mùžeme omezit na konečné diference). V každém případé jde o kardinální číslo, protože postihuje nejen uspořádání, ale i velikost méřených veličin (stupòù nezbytnosti) vùči svému méřítku. Je zřejmé, že s volbou méřítka se méní i interval.
Pokud budou splnény tyto podmínky, je možné zavést jednotku nezbytnosti potřeby (Nj). Tato jednotka je zcela elementární a tak malá, že pro praxi nemá význam. Praktickou jednotku stupné nezbytnosti bylo nutné definovat tak, aby byla sice dále nedélitelná, ale mohla sloužit jako etalon.
Musím zde upozornit na nékteré další okolnosti:
Bylo už konstatováno, že lidské potřeby jsou vzájemné srovnatelné a zastupitelné. Jsou zastupitelné také proto, že lidská činnost v případé nemožnosti uspokojit jistou potřebu, realizuje se jiným zpùsobem a jiným smérem. Stupeò zaménitelnosti potřeb (a tím i užitných hodnot) je nepřímo úmérný stupni nezbytnosti potřeb.
Zaméření předmétné činnosti určuje pak tyto potřeby, jejich hierarchizaci, vždy úplné v dané situaci, kterou charakterizuje zaméření individua na prioritní uspokojování potřeb podle stupné jejich nezbytnosti, jeho primární zaméření na uspokojení potřeby výživy, sekundární na potřeby odívání, terciální na potřeby bydlení, vzdélání, kultury atd. Avšak toto členéní je velmi relativní, je-li vztaženo např. na sociálné stratifikovanou společnost, kde uméní vládnout (např. politika) mùže být vládnoucí vrstvou hodnoceno daleko výše než materiální statky (viz např. starovéká Sparta).
Proto bude vypadat klasifikace potřeb podle jejich nezbytnosti, možná správnéji podle jejich naléhavosti, v rámci rùzných společenských situací zcela jinak, jinak bude vypadat tato klasifikace z hlediska vztahu človéka k přírodé, jinak z hlediska vztahu k sobé samému a jinak z hlediska společenských vztahù samotných. Je-li známo zaméření (cíl) určité činnosti (skupiny činností), lze zhruba popsat také vzájemný vztah potřeb, které má dané individuum a společnost. Nakolik je stupeò nezbytnosti potřeby dán sociálné, fyziologicky atd., tedy determinován vnéjšími okolnostmi, natolik jej lze velmi zhruba určit i bez cenového mechanismu a stanovit tak například životní minimum pro jednotlivce.
Parametr nezbytnosti potřeby pùsobí zpétné na již výše rozebírané parametry času osvojení a rozprostranénosti potřeby, které jsou tak dále diferencovány, pùsobí zpétné na rozmér potřeby. Rozprostranénost potřeby vede k soubéžnosti časù osvojení téže užitné hodnoty u rùzných osob, vypovídá néco o komplementarité statkù. Parametr rozprostranénosti, promítající se přes parametr nezbytnosti, ukazuje na vzácnost nebo hojnost (nedostatek či přebytek) užitné hodnoty. Též je nutné začít brát do úvahy jak společenské, tak individuální faktory (pohlaví, télesné vlastnosti, psychické dispozice, inteligence, vzdélání, výchova, povolání, bydlišté, rodinný stav).
Už při zkoumání rozprostranénosti potřeby se bere do úvahy fakt, že tento parametr se mùže případ od případu lišit se zménou konkrétních podmínek spotřeby (osobní automobil mùže využívat jak jednotlivec, tak i rodina). Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by nutné uvádét tento parametr samostatné. Rozdíly v rozprostranénosti potřeby zapříčiòují i rozdíly v času osvojení. Zde však rozprostranénost potřeby vystupuje jako mez času osvojení. Stejné tak se mùže v závislosti na konkrétních podmínkách spotřeby lišit stupeò nezbytnosti. Pojem stupné nezbytnosti už tedy přímo vyplývá z pojmu rozprostranénosti potřeby, resp. užitné hodnoty. Bude-li např. nafta používaná jednou jako topivo, podruhé jako surovina pro chemický prùmysl, bude se lišit i její nezbytnost. Stupeò nezbytnosti však tyto výše uvedené pojmy časového a prostorového pobytu užitné hodnoty dále zpřesòuje a konkretizuje. Stupeò nezbytnosti se významnou mérou podílí na tom, kdy nastává spotřeba daného statku. Uspokojování méné naléhavých potřeb je odsouváno do budoucnosti (to je dáno zaméřeností lidské činnosti), soustava hodnot získává časový rozmér. Naopak však platí, že statek jako budoucí hodnota je rezervou (zásobou).
Aby ten či onen přírodní objekt fungoval jako užitná hodnota a potřeba mohla být uvažována jako lidská (společenská) potřeba, musí jít o uvédomovanou potřebu a její uspokojování musí být zprostředkováno společenskou produkcí, tedy produkcí, která jako svou imanentní součást zahrnuje výménu a která rozhoduje o tom, jak a v jaké formé jsou uspokojovány potřeby. I když každá z výše podmínek je postačující pro to, abychom uznali danou potřebu a užitnou hodnotu za společenskou (produkce užitných hodnot musí být produkcí pro jiné !), v praxi dochází k vzájemnému umocòování společenského charakteru potřeby a užitné hodnoty současným splnéním obou podmínek.
Potřeby a užitné hodnoty lze rozlišit nejen podle stupné jejich nezbytnosti, ale též podle stupné realizace potřeby - z hlediska užitné hodnoty podle stupné její materializace, respektive jejího řádu. Uvédomovaná potřeba musí při své realizaci ujít cestu z jejich myšleného, představovaného, požadovaného pobytu užitné hodnoty v určitém časoprostorovém bodu v její smyslový, skutečný pobyt.
Jde tu v zásadé o rámcové rozlišení užitné hodnoty:
Jinak řečeno, tyto výše uvádéné jednotlivé formy, které je možné nazvat stupni materializace, jsou momenty vytváření užitné hodnoty, body její přemény v předméty bezprostřední spotřeby, bezprostředního osvojení. Navíc materiální užívání předmétu doprovází vždy více či méné smyslové vnímání, které mùže být i relativné samostatným aktem. Platí i véta: materiální, télesné využití předmétù je podmínéno jejich smyslovým vnímáním. Na smyslové úrovni se užitné hodnoty všeobecné objevují jako informace (znaky). Samotné smyslové vnímání podporuje rozvíjení idejí v lidském mozku. Oddélením hodnotových představ od hodnotových charakteristik je dokončen proces oddélení potřeby vùči užitné hodnoté. Duchovní hodnoty vznikají jako opory představ, idejí apod.
Každá tato skupina plní dvé relativné samostatné funkce - jako spotřební předméty i jako výrobní prostředky. Podle toho axiologové rozlišují finální a instrumentální hodnoty, ekonomové spotřební a výrobní statky. Spotřební předméty jsou osvojovány bezprostředné, výrobní statky (prostředky) oklikou, jsou nástroji osvojení spotřebních předmétù. Výrobní statky (prostředky), které slouží při produkci spotřebních předmétù, jsou opét produkovány výrobními statky (prostředky). „Nástroj - nářadí k vyrábéní nářadí ...” (Bernal,1960,s.58) Z tohoto zorného úhlu každá ze tří uvedených skupin se nám rozpadá na tři další. Dostáváme tak devét stupòù materializace.
Stupeò materializace (mi) je dán z hlediska potřeby stupném její realizace a z hlediska užitné hodnoty momentem, bodem procesu přemény látek ve spotřební předméty, stupném jejího zformování v produkt bezprostřední spotřeby, tedy vyšší stupeò materializace (řádu) určuje stupeò nižší. Každému stupni materializace lze přiřadit pozici na reálné ose, tj. néjaké reálné číslo tak, že stupni materializace (realizace), který je blíže produktu bezprostřední potřeby, přiřadíme vétší číslo než jinému, který je dále od néj. Každý tento stupeò (mi) lze vyjádřit néjakým pojmenovaným číslem, numerické vyjádření jakéhokoliv stupné materializace lze považovat za mérovou jednotku této materializace (Nj). Pro vétší přehlednost tato jednotka se identifikuje s číslem 1, které pak reprezentuje nejnižší stupeò materializace, nebo též rozdíl mezi dvéma po sobé následujícími empiricky postižitelnými stupni, který je roven mérové jednotce nebo néjakému jejímu dílu či násobku. Tato jednotka nám umožòuje chápat přiřazovaná čísla jako čísla kardinální.
Na tomto místé lze upozornit na to, že Böhm-Bewerk ve svém známém příkladé zaménil, resp. nerozlišil, stupné materializace a stupné nezbytnosti. Pytel obilí sloužící jako osivo není srovnatelný s pytlem obilí sloužícího jako surovina k přípravé mouky, tedy potraviny, pokud se právé neuvažuje příslušný stupeò materializace. Nejprve by bylo nutné srovnat nezbytnost chleba, drùbeže, pálenky a obveselování papouškem pro kolonistu z hlediska jeho fyzické nebo kulturní existence, teprve pak by bylo možné srovnávat užitnou hodnotu jednotlivých pytlù obilí, sloužících postupné jako potrava, osivo, krmivo pro drùbež, surovina pro výrobu pálenky a krmivo pro papouška. (poslední tří se nacházejí na stejném stupni materializace). Jiná potřeba = jiná užitná hodnota, byť by všechny véci jako materiální nositelé užitných hodnot byly látkové naprosto shodné.
Hledisko materializace vnáší do již výše uvedeného členéní hodnot a potřeb nové prvky. Na úrovni produkce se potřeby objevují jako potřeby výrobní, tj. jako potřeby energetické, technologické, kontrolné řídící a logické. Tato klasifikace potřeb vyplývá z přenášení pracovních funkcí pracovní síly na stroj či soustavu strojù. (Řlovék ...,1973, s.23nn) Z hlediska prostorového pobytu užitné hodnoty lze právo, politické instituce i morálku, tedy společenská pravidla individuálního chování chápat jako veřejný kapitálový statek, poskytovaný a využívaný všemi. Stejné tak dobře mùžeme hovořit o nástrojích a soustavách nástrojù, které na individuální úrovni rovnéž na sebe přebírají funkce pracovní síly, tažnou silou zvířete počínaje a počítadlem konče. „Každý dnešní stroj má svùj rodokmen a vyvíjel se z velmi starobylých nástrojù.” (Osipov,1960, s.84) Méní se též funkce užitné doby, v případé výrobních statkù jde o čas fungování, v případé spotřebních předmétù jde o čas užívání (prožívání).
Všechny potřeby mají svou historickou úroveò, záleží též na tom, na jakém historickém stupni svého rozvoje jsou uspokojovány. Chýše má nulovou užitnou hodnotu, jestliže je možno (všeobecné) bydlet v palácích. Žárovka shlíží pohrdavé na svíčku, kráska se neshlíží v cínovém zrcadle, básník nepíše své verše na papyrus. Teoreticky lze srovnávat užitečnost pšeničné placky a chleba, např. jejich výživnou hodnotu, ve skutečnosti se takto nepostupuje, pokud není nutno přihlížet k jiným okolnostem, které bezprostředné s užitnou hodnotou předmétu a služby nesouvisí. To platí s jedinou výjimkou: užitná hodnota z jistých dùvodù neuspokojuje celou společenskou potřebu v ní, pak svíčka mùže koexistovat vedle žárovky a být srovnávána jejich užitečnost, pokud účel ve spotřebé zùstává stejný. Zde tedy nemám na mysli ten případ, kdy svétlo svíčky je používáno k vytváření intimní atmosféry, k ucténí památky zesnulých ap.
Už bylo konstatováno, že v dané situaci musí být uspokojovány potřeby v celém svém souhrnu, rozdíly v jejich nezbytnosti jsou relativní, osobní a výrobní potřeby musí být uspokojovány vedle sebe, soubéžné, tedy mizí i rozdíly ve stupni materializace, potřeby se liší vlastné jen rozmérem. Je však nutné poznamenat, že jakékoliv poruchy v mobilité zdrojù, případné zmény v této mobilité vedou k hierarchizaci potřeb podle jejich nezbytnosti a materializace. Zároveò platí, že potřeby lze hierarchizovat až tehdy, je-li známa společenská situace individua. Tato hierarchizace pak nepřímo ukazuje na úroveò jeho potřeb. Potřeby mají svùj historický rozmér, záleží též na tom, jak jsou uspokojovány, na jakém historickém stupni svého rozvoje.
6. Kvalita užitné hodnoty
Dosud byly rozebrány čtyři základní parametry užitné hodnoty - čas osvojení, rozprostranénost potřeby, stupeò nezbytnosti a stupeò materializace. Tyto parametry jsou spíše vyjádřením (kvantifikací) míry potřeby, která je mezí užitné hodnoty. (Marx,1974, s.12) Zùstává otázkou, nakolik tyto parametry jsou dostatečným vyjádřením kvantity potřeby (užitné hodnoty). Úroveò potřeby se projevuje prozatím pouze zprostředkované zménou stupné nezbytnosti přiřazovaného té či oné skupiné potřeb.
Podle Strumilina „archaická kamenná sekera i dnešní ocelová mají týž účel ve spotřebé, ale jejich kvalita a zároveò i užitná hodnota jsou velmi rozdílné.” (Strumilin,1978, s.77) Dosavadní analýza se týkala dosud jen tohoto účelu ve spotřebé. Z tohoto hlediska kamenná sekera v pravéku mohla představovat pro pravékého človéka stejné množství užitných jednotek jako pro dnešního človéka sekera ocelová, představovala stejnou užitnou hodnotu. Je to dáno tím, že spolu s kvalitou užitné hodnoty vzrostla i úroveò potřeby.
Lze si představiti si komplex potřeb jako určitý kruh, kde jednotlivá potřeba představuje určitou jeho úhlovou výseč. Dosavadní charakteristiky umožòují stanovit jen velikost úhlu této vyseče, neumožòují nám však stanovit velikost plochy této výseče i celé kružnice, protože prozatím nelze určit polomér této kružnice. Za určitých okolností by však bylo možné tento polomér stanovit, nebo lépe řečeno, najít principy stanovení kvality užitné hodnoty. Rozdíl mezi kamennou a ocelovou sekerou je v tom, že jedna z nich „nese stopy vyšší organizovanosti práce ..., která ... (je) ... odrazem stále formalizovanéjší a řízenéjší společenské struktury.” (Leakey-Lewin,1984, s.185-186) Zdokonalování této společenské struktury se projevuje i jako rùst úrovné potřeby i kvality užitných hodnot.
Kvantitativní mírou úrovné potřeby je stupeò této úrovné (stupeò kvality užitné hodnoty). Každému stupni úrovné potřeby (qpi) lze jednoznačné přiřadit reálné číslo, je tedy možné zavést jednotku úrovné potřeby (Qj). Tato jednotka musí být vždy kladnou veličinou (v případé nulové hodnoty kvality užitné hodnoty, či nulové úrovné potřeby užitná hodnota a potřeba přestává existovat). Nepřímo (zpétné) mùžeme úroveò potřeby méřit rozdílem mezi možným fyzickým (případné výrobné technickým) a morálním opotřebením (ekonomickým znehodnocením), který se projevuje v zkracování času osvojení.
To, co je možné charakterizovat na jedné strané jako rùst či rozvoj potřeb, to je možné z jiné strany posuzovat jako vznik nové potřeby. Nová potřeba vzniká diferenciací starých potřeb. Zvyšování kvality užitné hodnoty vede k její inovaci. Snad nejnázornéjším příkladem je zde proces domestikace zvířat, který vede ke vzniku nových biologických druhù.
Má-li být odlišena zména kvality užitných hodnot od vzniku nových užitných hodnot (inovací) a nových potřeb, je nutné zavést rovnéž pojem stupeò inovace, který by kvantitativné postihoval tento proces odtrhávání se, oddélování se nové užitné hodnoty od starého základu a které je spjato s vytvářením nových druhù produkce. Samotné inovace pùsobí zpétné na zánik starých druhù produkce Vzhledem k tomu, že inovace předpokládají již určité společenské vztahy, opouštíme již zde pomalu pùdu užitné hodnoty samotné.
Pojem stupné inovace (ini) souvisí s klasifikací inovací do jednotlivých řádù. Stupeò inovace závisí na počtu zmény parametrù, na tom, kolik parametrù bylo zménéno, tedy na hloubce této zmény. Každý tento stupeò lze vyjádřit néjakým pojmenovaným číslem, numerické vyjádření jakéhokoliv stupné inovace lze považovat za mérovou jednotku (INi), kterým je pak určen nejnižší stupeò inovace, nebo též rozdíl mezi dvéma po sobé následujícími stupni, který je roven mérové jednotce nebo jejímu dílu či násobku. Tato jednotka umožòuje posuzovat přiřazovaná čísla jako čísla kardinální.
Parametr účelnosti se promítá do rozlišování potřeb fungování a potřeb rozvoje, resp. do rozlišování užitných hodnot, uspokojující potřeby fungování, a užitných hodnot, uspokojující potřeby rozvoje. Užitné hodnoty uspokojující potřeby fungování jistým zpùsobem napomáhají k obnové lidských schopností. Užitné hodnoty vyplývající z potřeb rozvoje se vztahují k individualité samé, vystupují pro ni jako cíl a jsou realizovány ve volném čase. Prvé pouze vytvářejí prostor pro rozvoj.
Co se týče potřeb rozvoje, kritériem jejich rozlišení mùže být jen rozvoj lidské individuality. Z tohoto hlediska lze rozeznat tři velké skupiny potřeb: 1) potřeby osvojování (např. vzdélání, výchovy, problémy vztahu jednotlivce a společnosti); potřeby spjaté s tvorbou; 3) potřeby vyplývající ze vztahu mezi lidmi.
Jednotlivé potřeby či jejich nezbytnost lze u potřeb fungování ocenit podle jejich nezbytnosti čísly 1 - 6, potřeby rozvoje lze pak podle jejich příspévku k rozvoji lidské individuality ocenit čísly 7 - 9. Je možné zde upozornit na to, že toto rozdélení je velmi obecné, že potřeby fungování mají svou hranici nasycení, kdežto potřeby rozvoje nikoliv (pokud lze abstrahovat od morálního zastarávání). Potřeby rozvoje jako vnitřní tendence, podnécující zájem o vzdélání, jsou rozčleòovány na 1) na potřebu rozvíjet se; 2) potřebu sebeuplatnéní; 3) potřebu ocenéní; 4) potřebu odstraòování vlastních nedostatkù. (Hyhlík - Knézù, 1963, s. 34)
Jiný teoretický model klasifikace lidských potřeb člení potřeby do péti stupòù: 1) fyziologické potřeby (výživa, oblečení, byt, které jsou pro človéka nejdùležitéjší a jsou uspokojovány přednostné; 2 potřeby zabezpečení (safety needs), jejichž uspokojení zajišťuje nezávislost človéka na okolí; 3) potřeby asociace (social needs), tj. potřeba být příslušníkem rùzných společenských skupin, mít, získávat přátelství a pomoc lidí; egoistické potřeby, jež se délí na dvé skupiny: a) potřeba vážit si sama sebe (potřeba autonomnosti, komptence, úspéchu, znalostí atd.), b) potřeba reputace (potřeba odpovídajícího postavení, uznání a vážnosti od jiných atd.); 5) potřeba dosáhnout vyšších osobních cílù (needs for self-fulfillment), tj. např. využití všech svých možností a schopností, potřeba intelektuálního rozvoje a tvùrčí práce atd. (Mc. Douglas, 1960, s.37-39)
Promítnutím parametru inovace do parametru materializace lze získat jednak technologické a výrobkové inovace, jednak na úrovni představovaného pobytu užitných hodnot lze hovořit o nových ideách, invencích atd.
7. Model užitné hodnoty
Parametrem inovace jsem ukončil rozbor struktury užitné hodnoty v širším slova smyslu. Začal jsem parametrem času osvojení jako prvním rozlišujícím znakem, protože „potřeba společenského individua musí být uspokojovány v souhrnu, který je určen dosaženým stupném společenského rozvoje.” Zahrnováním dalších parametrù, které vyplývají jeden z druhého, se užitná hodnota postupné individualizovala. Lze ukázat, že nejrùznéjší klasifikace hodnot souvisí s tím či oním parametrem. Nakonec jsem se zabýval promítáním jednoho parametru do druhého, což vede ke vzniku nových kvalit (vlastností) užitné hodnoty, přičemž vyšší (individualizovanéjší) parametr se promítá do nižšího, ale ne naopak. Rozbor jednotlivých parametrù ukazuje, jaké příležitosti poskytují statky a zdroje a jakým zpùsobem tyto příležitosti souvisejí jako momenty společenské reality.
Určitá potřeba [resp. užitná hodnota jako zpředmétnéná potřeba (Zabljuk,1978,s.43)] má v dané společenské situaci, resp. při určitém zaméření (stabilní preference) lidského chování svùj rozmér, který je dán jednak časem realizace potřeby (t), jehož méřítkem jsou jednotky astronomického (konvenčního) času (T), jednak rozprostranéností potřeby, jejímž méřítkem je lidský jedinec (Lj), má svou strukturu, která je určena stupném nezbytnosti (pi), méřeném v jednotkách nezbytnosti potřeby (Nj), a stupném realizace potřeby (mi), popřípadé materializace užitné hodnoty, méřeném v jednotkách materializace (Mj), a nakonec má svou kvalitu, která je podmínéna stupném úrovné potřeby (qpi), jejímž méřítkem je jednotka úrovné potřeby (Qj), a stupném inovace (ini), méřeným v jednotkách inovace (INj). Za téchto okolností lze potřebu (užitnou hodnotu) vyjádřit jako funkci šesti proménných, tedy konkrétné pro velikost užitné hodnoty (n), vyjádřené v užitných jednotkách (Uj), platí:
/6.1/ n = ini . (qpi . pi . mi . l . t)
Z hlediska teorie méření je velikost užitné hodnoty vícerozmérovou odvozenou veličinou, která je definována pomocí rozmérù šesti základních (z našeho hlediska) veličin. Pro velikost užitné hodnoty lze stanovit následující rozmérovou formuli:
/Uj/ = INjQjNjMjLjT
Pokud je přiřazeno ke každému stupni inovace, stupni úrovné potřeby, stupni nezbytnosti, stupni materializace, stupni rozprostranénosti a času osvojení (spotřeby) reálné číslo, lze získat skalární veličinu, která je schopna jediným číslem vyjádřit velikost potřeby či užitné hodnoty. Model užitné hodnoty ukazuje jen na vztahy mezi prvky užitné hodnoty, struktura samotných parametrù (charakteristik) nemusí být známa. Je rozdíl mezi Bohrovým modelem atomu a atomem samým. Je na první pohled evidentní, že i kdyby bylo možné ke každému parametru užitné hodnoty přiřadit reálné číslo, má to pro stanovení skutečného významu užitné hodnoty relativné malý dosah.
I v šachu lze odlišovat tzv. materiální hodnotu jednotlivých šachových figur, které lze na základé dlouholetých zkušeností pomérné snadno převést na jisté množství péšcù, od jejich momentální hodnoty v dané pozici. Situace je materiálné vyrovnaná, ale bílé figury stojí lépe ap. Jednotlivé figury mají z hlediska šachisty vzhledem k jeho cíli - porážce protihráče - rùznou užitnou hodnotu. Počet péšcù, vyjadřující váhu určité figury, je číslem kardinálním. Přitom neexistuje jednotka, která by stanovila absolutní sílu jednoho péšce, navíc tento péšec je schopen inovace rùzného stupné, za určitých podmínek je ho možno proménit v jinou šachovou figuru s výjimkou krále. Chod všech figur lze přitom odvodit z chodu krále. Král představuje pro šachistu - kromé jeho vlastní síly - absolutní hodnotu, protože pouze jeho přítomnost mu umožòuje pokračovat ve hře. Počet péšcù jako méřítka však používá každý šachista za prvé při výméné, za druhé při porovnávání vyhlídek.
Z charakteru modelu užitné hodnoty je zřejmé, že žádná veličina na pravé strané rovnosti se nesmí rovnat nule; rovnéž je menší než jakákoliv nekonečné velká veličina, což je podmínéno tím, že užitná hodnota za jistou hranicí, která je ovšem do určité míry elastická (a jen tento problém z hlediska parametru nezbytnosti studuje subjektivní teorie užitku), přestává být užitnou hodnotou, ztrácí svou funkčnost, tj. existuje hranice nasycenosti potřeb.
Samotný problém méření užitné hodnoty pro praxi z hlediska obecné teorie méření nastává jen ve velmi zvláštních případech, např. v případé snahy o maximalizaci užitku, nebo v případé nedostatku určité užitné hodnoty. Jestliže společenský čas je objektivní mírou užitné hodnoty, její subjektivní mírou je potřeba (společenská potřeba), její rozmér, úroveò a kvalita.
Představují-li užitné hodnoty předmétnou podmínku pro lidskou činnost, pak suma užitných hodnot vyjádřená jako suma užitných jednotek je zásobou a čas jako prostor pro činnost je tokem. Řas spotřeby užitných hodnot je zároveò časem trvání produkce. Práce je zároveò spotřebou užitných hodnot, je nutná jejich reprodukce. Dílčím případem spotřeby užitné hodnoty je spotřeba jedné užitné jednotky. Spotřebou jedné užitné jednotky získáváme jednu jednotku společenského času. Tím je dána diskrétnost společenského času, rozmér intervalu tohoto času, zároveò i rozmér přítomnosti společenské skutečnosti. Celková suma disponibilního společenského času je dána součtem užitných jednotek. n = SŘ. Objektivní mírou užitné hodnoty je společenský disponibilní čas; její subjektivní mírou je potřeba, užitná jednotka je jejím více nebo méné dokonalým méřítkem.
Elementární užitnou jednotku (příležitost) lze definovat jako schopnost (resp. její přírùstek) uspokojit potřebu (její přírùstek) jedné lidské jednotky za jistou nejmenší časovou jednotku na nejmenším možném stupni nezbytnosti a stupni materializace při nejnižším možném stupni úrovné potřeby a stupni inovace.
Konečný počet parametrù modelu užitné hodnoty je dán počtem možných vztahù jednotlivých forem přivlastòování (SŘ, A, VŘ viz dále). Jejich postupný vývoj, odrážející se ve vývoji kritérií efektivnosti produkce, se zrcadlí v rozvoji parametrù užitné hodnoty.
V tomto smyslu je elementární užitná jednotka invariabilním méřítkem užitné hodnoty. Zde mohou nastat dva případy: 1) úroveò potřeby se rozvíjí v prùbéhu celých lidských déjiny; 2) daná úroveò potřeby je základnou jejího dalšího rozvoje.
Užitnou hodnotu je vždy nutno brát jako součást celého souhrnu užitných hodnot. Lze se ptát, jakou část z tohoto celku tvoří daná užitná hodnota. Místo užitné hodnoty v systému lidské praxe je dáno konec koncù už časem osvojení a jeho modifikacemi, které vznikají v dùsledku pùsobení ostatních parametrù.
Jednotlivé užitné hodnoty představují jednotlivé stupínky zpředmétnéní, ovládnutí reality, stupeò její přemény ve společenskou skutečnost. Užitné hodnoty jsou rezultátem konkrétních činností. Všechny tyto činnosti jsou navzájem propojeny buï tržními, nebo redistribučními mechanismy, musí respektovat určité souvislosti. Cíl, který si klade jedna konkrétní činnost, je v určité souvislosti s cíli, které si klade činnost jiná.
Schopnost produktu vyjadřovat svou vlastní řečí určitou formu společenských vztahù, je také podmínkou schopnosti produktu být redistribuována nebo sméòován v rámci společnosti. V téchto podmínkách statky kromé své užitné hodnoty se stávají nositeli hodnoty a cennosti (viz dále). Z míry užitné hodnoty je možné odvodit i její méřítko, je to vždy určitý zlomek této míry. Tento zlomek (resp. násobek tohoto zlomku) je pak méřítkem potřeby (užitné hodnoty). Méřítko mùže být jak nevlastním méřítkem - při využití principu korelace -, tak vlastním méřítkem, méřítkem společenským (skutečným i myšleným). V tomto druhém případé stojí jedna potřeba (užitná hodnota) v podobé néjaké užitné jednotky proti druhé, je protipólem všech ostatních užitných hodnot (byť i myšleným), srovnáváme, kolikrát jedna užitná hodnota (potřeba) je zobrazena v druhé z hlediska této míry.
Subjektivní mírou bohatství jako souhrnu užitných hodnot je jeho potřeba, jedna užitná hodnota, která je dílčím vyjádřením tohoto bohatství, vystupuje vùči ostatním jako jejich méřítko. Pochybovat o aditivnosti užitných hodnot znamená pochybovat o tom, že rostoucí suma užitných hodnot je - za jinak stejných podmínek - vyjádřením zvétšujícího se společenského bohatství. Pro upřesnéní lze dodat, že se nehovoří o aditivnosti jednotlivých parametrù (charakteristik) užitných hodnot. Rovnéž teploty nelze sčítat, ale lze sčítat tepla jednotlivých téles. Rovnéž nelze sčítat strany dvou čtvercù, ale jejich plochy sčítat lze.
Nutnost porovnávání hodnot vede k přeméné představovaného pobytu užitné hodnoty v hodnotovou představu. Hodnotová představa se propojuje (potvrzuje) s charakteristikami užitných hodnot v procesu jejich osvojování. Tento proces propojování hodnotové představy s konkrétními charakteristikami (parametry) užitné hodnoty se nazývá hodnocením (posuzováním, oceòováním). Bude-li uvažována normální společenská situace, liší se navzájem jen úroveò a rozmér potřeb. Za téchto okolností, kdy je uspokojování všech potřeb relativné nezbytné v celém jejich souhrnu, stačí srovnávat jen kvantitativní odchylky od dosažené úrovné potřeb, případné odchylky od kvality užitné hodnoty (qpi, ini) a jejich rozmér (l,t), a to dokonce pro každý parametr zvlášť.
Zména této situace se déje jen zprostředkované přes zménu struktury užitných hodnot. Je možný rozpor mezi úrovní (rozmérem) potřeby a kvalitou (kvantitou) užitných hodnot, které tuto potřebu uspokojují a které je možné vytvořit. Tento rozpor vede k uvédoméní néjaké potřeby jako nedostatku. Jestliže je úroveò potřeby a úroveò uspokojování potřeby užitnou hodnotou totožná, lze mluvit o normální úrovni uspokojování potřeby, která je zajišténa dosaženým stupném rozvoje produkce a která se stala minimální bezpodmínečné nezbytnou normou. Jestliže je úroveò potřeby vyšší než úroveò uspokojování potřeby, tak tuto distanci lze překlenout pouze rozvojem produkce. Samotnou spolehlivost lze chápat jako vztah mezi životností a udržovatelností z hlediska nezbytnosti její opétovné produkce, tak jak se tento fakt jeví spotřebiteli.
8. Dùsledky vyplývající z modelu užitné hodnoty
Otázka méření a srovnávání užitných hodnot statkù a zdrojù se redukuje na otázku méření času osvojení v jeho rùzných formách, na postižení vztahu rùzných forem času osvojení. Řas osvojení ukazuje významovost té či oné užitné hodnoty. S rozvojem užitné hodnoty, daným rozvojem jejich jednotlivým parametrù, se ovšem méní forma samotné významovosti. Všechny parametry užitné hodnoty vznikají postupné diferencováním času osvojení, tohoto prvotního rozméru užitné hodnoty, který se pak zpétné modifikuje. Protože si čas osvojení vyžaduje zaméřenost subjektu, užitné hodnoty a potřeby si konkurují, protože si čas osvojení vyžaduje zaméřenost individua.
Koexistence více časù osvojení se projevuje jako rozprostranénost potřeby. Z hlediska užitné hodnoty tato rozprostranénost umožòuje, aby jedna a tatáž užitná hodnota byla osvojována současné více subjekty, z hlediska potřeby jde o to, že uspokojování více potřeb probíhat soubéžné. Rozprostranénost potřeby umožòuje komplementaritu užitných předmétù z hlediska soubéžnosti časù osvojení. Už bylo řečeno, že rozprostranénost potřeby předpokládá zménu nezbytnosti potřeby pro jednotlivé subjekty. Zda-li bude užitná hodnota osvojena, zda-li tedy lze uvažovat o času osvojení, závisí především na nezbytnosti potřeby. Při posuzování stupné nezbytnosti lze abstrahovat od rozméru potřeb, lze vycházet z okamžikové nezbytnosti. Stupeò nezbytnosti potřeby statku se rovná převrácené velikosti doby, po který tento statek lze postrádat. Stupeò nezbytnosti potřeby se pohybuje v intervalu od l od O (mùže nabývat i téchto hodnot, pokud pro naše účely platí, jestliže v případé x = nekonečno, pak 1/x se v limité blíží nule. Stupeò nezbytnosti (v dané situaci) vypovídá, zda osvojení této užitné hodnoty nastane dříve nebo pozdéji než osvojení jiné užitné hodnoty. Jakmile je však dotyčná hodnota osvojena, situace se méní. Užitná hodnota, která je nezbytnéjší, bude spotřebována dříve, ona sama pak vystupuje jako minulá hodnota, standart, norma (v téchto funkcích se ovšem uplatòuje užitná hodnota jako celek). Užitná hodnota, která již byla osvojena alespoò ideálné, je už minulou hodnotou, případné hodnotovou představou, stává se normou, méřítkem ostatních užitných hodnot téhož druhu.
Minulost je méřítkem pro současnost, minulost a současnost je kritériem rozhodování pro budoucnost. Nezbytnost vede k relativní konkurenčnosti užitných hodnot a potřeb. Tento typ konkurenčnosti však reguluje osvojení užitné hodnoty v budoucnosti. Je-li výbér néjaké užitné hodnoty z určité množiny užitných hodnot 3x pravdépodobnéjší než výbér jiné užitné hodnoty, je tato užitná hodnota také 3x nezbytnéjší. Je-li tato užitná hodnota jednou vybrána, užitná hodnota ostatních předmétù se rovná nule, ovšem jen do této doby, než je užitná hodnota osvojena. Řas osvojení jedné užitné hodnoty vyžaduje zaméřenost subjektu na tuto užitnou hodnotu. V tomto případé vystupuje čas osvojení jako překážka osvojování jiných užitných hodnot.
O stupni materializace rozhoduje vlastník ve funkci spotřebitele, protože ten rozhoduje o zpùsobu užívání statku (zásada suverenity spotřebitele). Stupeò nezbytnosti potřeby je dán účelem užívání statku. Též stupeò materializace lze charakterizovat prostřednictvím času, „neboť každý pohyb se déje v čase a k néjakému konci, například stavitelství ukončuje své dílo, když vykoná to, k čemu sméřuje, tedy buï v celé dobé, anebo v tomto okamžiku; ale v jednotlivých časových dílech všechny pohyby jsou neukončené a rùzní se druhem od celku i mezi sebou. Skládání kamenù se rùzní od žlábkování sloupu a oboje od stavby chrámu; postavení chrámu jest néčím ukončeným - neboť pro tento účel se již ničeho nepotřebuje -, stavba podstavce a triglyfu však jest néčím neukončeným - obojí se totiž zabývá jen částí. Tyto pohyby se tedy rùzní druhem, i nelze pohyb dle jeho druhu pokládati za ukončený v kterékoli doby, nýbrž jenom v celé.” (Aristoteles,1996, s.255)
Nutnost výbéru vede k uvédoméní potřeb a k rozdélení hodnot na finální a instrumentální. Řas osvojení nabývá formy času fungování a času užívání. Určitý rozmér potřeby a určitá struktura potřeby předpokládají i určitou úroveò potřeby. Zména této úrovné se odráží v morálním zastarávání užitných hodnot, které je kvantitativné vyjádřeno v minimalizaci času osvojení v každém po sobé následujícím období. Zvyšování kvality užitné hodnoty vede k její inovaci, čas osvojení se modifikuje na čas rozšíření inovace, který je nepřímo dán stupném inovace. První stupeò inovace se projevuje bezprostředné ve zméné času osvojení, druhý stupeò ve zméné rozprostranénosti potřeby. Třetí stupeò se promítá do stupné nezbytnosti přiřazovaného té či oné skupiné potřeb. Každý vyšší stupeò znamená vznik nové užitné hodnoty a potřeby, na které se váže zcela nové odvétví produkce. Tak opét dospíváme k společenskému času, jehož kvantita je funkcí výše uvedených parametrù.
(8.1) n = SŘ
9. Od modelu užitné hodnoty zpét k Valenčíkovým požitkùm
Jak Valenčíkovi chybí rovnost n=SŘ, především levá strana této rovnosti, tedy kvantifikovatelná kategorie požitku, vysvítá z následujícího: „Nepochybné existují lidé kteří se rozhodují „böhm-bawerkovsky”, tj. kteří nepovažují investice do svého „lidského kapitálu” za jednu z cest maximalizace svého dùchodového toku. Nepochybné existují lidé, kteří se chovají „friedmanovsky”, kteří za kritérium svého rozhodování považují maximalizaci současné hodnoty budoucího dùchodu a kteří se orientují jen na takové druhy osobní spotřeby, která - coby investice do lidského kapitálu - jim umožòuje současnou hodnotu budoucího dùchodu maximalizovat.” (Valenčík,1996,s.25)
„Böhm-bawerkovské” kvalitativní pojetí prožitku klade proti kvantifikovatelnému „friedmanovskému” pojetí, které se týká néčeho jiného, lze to nazvat falešným protikladem rùzných úrovní poznání. Kvalitu x lze srovnávat s kvalitou y, její kvantitativní určení a(x) s jiným kvantitativním určením b(y).
To ale neznamená, že lze považovat za nesprávnou následující tezi, která n na levé strané rovnice mlčky předpokládá (Valenčík, 1997d,s.36): Osobní spotřebu chápeme jako investování do lidského kapitálu. Trh práce považujeme za trh lidského kapitálu. Za konečný užitek nepovažujeme lidské prožitky, ale dùchod, který je opét investován buï do oblasti nikoli-lidského kapitálu nebo do oblasti lidského kapitálu. Tvrdíme, že dominantní roli v ekonomice začíná přebírat sektor lidského kapitálu a že dùchody z lidského kapitálu získají výraznou převahu nad dùchody z nikoli-lidského kapitálu. To, že SŘ (v podobé dùchodù) mùže sloužit k rozšiřování SŘ jakožto rozmér společenského kapitálu za podmínky, že se rozkládá na VŘ a NŘ a že se takto mùže rozkládat, s tím nelze než souhlasit.
Stejné tak mlčky předpokládá a na levé strané rovnice následující Valenčíkova otázka i návod na její zodpovézení (1997e, s.19): „Za specifický druh statkù tohoto typu mùžeme považovat i ty, které vám šetří čas a současné splòují požadavek, že jejich získání vám přináší P+[pozitivní požitek]. Mùžete uvést nékolik příkladù takových statkù?
Stačí si uvédomit, že mezi tyto statky patří např. i automobil, značná část zařízení domácnosti apod. Z investic do disponibilního času máme vétšinou určité potéšení a to potéšení zcela oprávnéné. Mj. - čím více jsme již nainvestovali do našich schopností, tj. čím více L [lidského kapitálu] jsme akumulovali, tím má náš disponibilní čas vétší hodnotu. I proto, že každý z nás potřebuje určitý čas k relaxaci, odpočinku, rekreaci apod., tedy k reprodukci biologického (psychického i duševního) základu „fungování” našeho L.
Při přehlížení dosavadních výsledkù svých úvah Valenčík (1997a) zdùrazní: „Kladl jsem si přitom za jeden z cílù dotáhnout to, s čím přichází R.Reich, do podoby vyhranéné teoretické koncepce, pozvednout jeho zpùsob výkladu z roviny prolnuté příklady a fakty do roviny koherentní teorie, která - dle mého názoru, alespoò jsem se o to snažil - obsahuje řadu podstatných zobecnéní (o nic jiného při posunu poznání dál ani nejde) .Smyslem téchto poznámek je ukázat, o jaká zobecnéní jde a jakou roli při nich hrála již zmínéná metodologická koncepce.
První zobecnéní se přímo týká rámcové představy, do které jsem situoval pochopení ekonomického procesu, jehož zrod mùžeme datovat do období vzniku človéka a společnosti a jehož klíčový význam bude trvat až do doby, kdy civilizace zásadním zpùsobem překročí hranice, v nichž se její vývoj od té doby odehrává.
Oblast ekonomické reality je omezena jednak vývojové (počátkem vzniku a překonáním sebe sama), jednak svým místem ve vývoji společnosti (vùči ostatním oblastem společnosti a jejího pùsobení na přírodu). V tomto smyslu je ekonomický proces chápán jako součást přírodné historického procesu - společnost pùsobí na přírodu, přetváří ji a od tohoto procesu pùsobení společnosti na přírodu se odvíjí proces sebeutváření společnosti samotné.
Z tohoto hlediska - a to je dost významná odlišnost od standardního přístupu k chápání - jsou cíle, zájmy, potřeby (rovnéž tak motivy, požitky, prožitky, užitky apod.) zprostředkováním, které se v rámci přírodné historického procesu reprodukuje. Nelze je brát - ani ve vztahu k ekonomickému procesu - jako néjaký „pevný bod”, od kterého lze odvodit vše ostatní.”
Na rozdíl od Beckera (1990,s.170), podle néhož rodinná hospodářství rezignují jednak zčásti z penéžního dùchodu s cílem získat dodatečnou užitečnost, tj. vyméòují svùj penéžní dùchod za vétší množství „psychického dùchodu”, Valenčík převádí svou teorii požitku na teorii agregátní poptávky (1997,s.29): „Poptávku tvoří,néco. AD pak tvoří souhrn tohoto ,néco. Jsou tímto ,néco koneckonù užitky ve smyslu prožitkù (požitkù, počitkù slasti apod.)? Nebo ,néco jiného? Tato otázka je mnohem významnéjší, než by se na první pohled mohlo zdát.
Problém je v tom, že človék má schopnost prožívat nikoli jen ,finál (bezprostřední uspokojení určité potřeby), ale jeho prožitky se mohou přenášet na zprostředkující aktivity (a tudíž i statky, prostřednictvím kterých jsou tyto aktivity realizovány). (Prožitek mi přináší nejen ,finál, ale i to, co finální prožitek přibližuje, tento prožitek mùže být za určitých podmínek ješté výraznéjší; kdo nevéří, ať se pokusí sestavit přehled toho, co mu přináší pozitivní prožitek a pokusí se „vzpomenout”, kdy tato jeho schopnost pozitivního prožitku vznikla.)
Zase je možné poznamenat, že existence zprostředkujících aktivit a zprostředkujících požitkù je dána tím, že se individuum realizuje ve svých sociálních rolích, které jsou dány nutností néjakým zpùsobem členit svùj čas.
10. Nezbytný a volný čas
Společenský čas se v jisté své vrstvé mùže rozkládat na nezbytný a volný čas, mezi nimiž mùže existovat vztah substituce (viz model volby mezi prací a volným časem). Nezbytný čas ukazuje na meze rozhodování jednotlivce a společnosti a volný čas na jejich možnosti rozhodovat sami (o sobé). Nezbytný čas lze chápat jako prostor pro konání jednotlivce, které musí činit. Volný čas lze chápat jako prostor pro konání, které jednotlivec chce činit. Volný čas se od času nezbytného liší širší škálou variantnosti svého použití. Lze-li nezbytný čas využít n zpùsoby pro m cílù, volný čas je ve vztahu k nezbytnému času charakterizován využitím n+1 zpùsoby pro m+1 cílù, je charakterizován vyšším stupném zaménitelnosti cílù i prostředkù, vétší mírou svobody volby.
(10.1) SŘ = VŘ + NŘ
Řas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se jednotlivci (i společnosti) v péči o život. Nezbytný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající v souvislosti s „péčí o udržení života človéka”(Engliš) a „hospodářským kolobéhem”(Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obétovat. Volný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se v souvislosti s „péčí o zlepšení života človéka”(Engliš) a „hospodářským vývojem”(Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obétovat. Volný čas je prostorem pro rozvoj společnosti a jejích produktivních sil, v užším smyslu jako prostor pro takový rozvoj, kdy k rozvoji produktivních sil dochází prostřednictvím kultury (védy, uméní a výchovy). Při zvýraznéní rozvojové funkci volného času (Jung,1989) jde o čas, vénováný podnikání, tj. vytváření inovací (Schumpeter,1987), který lze pojímat jako disponibilní čas pro přípravu pokročilejších technologií (Davies,1994, s.25).
11. Problém efektivnosti
Přínos dané činnosti je dán nejen výsledky (efekty, výstupy), ale i jejím vztahem k vstupùm. Efekty, přínosy a vstupy jsou méřitelné v časové identifikaci a rozméru, neboť tyto kvantity vyplývají z pùsobení ekonomických pravidel. Lze je chápat jako rezervy (potenciály), spotřebovávané v prùbéhu času. Ekonomii lze charakterizovat jako hospodaření s časem, který je prostřednictvím trhu (distribuce) alokován mezi individua. Ekonomii je védou o hospodaření s (relativné) hojnými (vzácnými) zdroji, umožòující více než jedno použití, tj.volbu. Vzácnost není totožná s nedostatkem, který vede k jednoznačnému použití téch či onéch zdrojù na produkci téch či onéch statkù.
Volba poméru volného a nezbytného času vede k tomu, že aktivity (společenství i jednotlivcù) a jejich výsledky v určitém okamžiku a bodu mají buï setrvalou, nebo klesající a nebo stoupající mezní užitečnost (tj.v určitém momentu nabývají nebo ztrácejí charakter příležitosti), což se projevuje jak v chování individuí vùči sobé navzájem, tak ve vztahu k uvedeným aktivitám a jejich výsledkùm, jež pro tato individua mají sociální významovost.
Vyrovnávání mezních užitkù dosvédčuje existenci užitných hodnot, nestačí hovořit o užitečnosti. V interpersonálních vztazích toto pravidlo vede k darování apod. Klesající mezní užitečnost (klesající mezní míra substituce) dosvédčuje existenci hodnoty a vede k takovému chování jednotlivcù, která by platnost výše uvedeného pravidla pozastavila, respektive dočasné odvrátila prostřednictvím stoupajícího mezního užitku, projevujícího se ve schopnosti individuí zlepšovat své postavení ve společnosti (i prostřednictvím akumulace penéz). Toto pravidlo dosvédčuje existenci cennosti. Zdrojem hodnoty a cennosti nemùže být vzácnost sama o sobé, protože véc absolutné nedostupnou i véc všeobecné dostupnou nelze vyméòovat.
Příčinou rozlišování vécí dle jejich relativní vzácnosti je chování individuí. Zdrojem hodnoty a cennosti je chování jednotlivcù ve svých vzájemných interakcích, které tuto vzácnost modifikuje (snižuje nebo zvyšuje). Toto chování zaméřené na tvorbu užitné hodnoty lze nazvat konkrétní činností, na tvorbu hodnoty abstraktní činností a na tvorbu cennosti všeobecnou činností. Toto chování ve vztahu k realizaci sumy příležitostí lze tak pojmenovat s určitým stupném pojmové přesnosti, umožòující objasnit tyto jevy z hlediska sociálního kontextu.
Hodnota a cennost objasòují jevy klesajícího a stoupajícího mezního užitku. Klesající mezní užitečnost z hlediska nezbytnosti statku při jeho dalším přírùstku odpovídá stoupající mezní užitečnost tohoto statku z hlediska svobody výbéru možností použití tohoto přírùstku. Mezní užitek statku klesá, je-li tento statek stále méné nezbytný v péči o zachování života človéka. Mezní užitek statku stoupá tím více, čím vétší škálu možností lze pro néj nalézt v péči o zdokonalení života človéka. Vztah mezi jevy klesající a stoupající mezní užitečností je dán vztahem mezi hodnotou a cenností. Cena (chápaná jako pomér, v némž se sméòují, respektive vypùjčují véci) je projevem hodnoty a cennosti, ale hodnota i cennost jsou základem ceny.
Bohatství lze považovat za souhrn jak užitných hodnot, tak cenností, tak i hodnot podle toho, jak lze s ním nakládat a nazírat na néj (Aristotel',1983,s.391). Mechanismus promítání tohoto zacházení s předméty do sociálních vlastností statkù souvisí se vztahy mezi lidmi, protože vyúsťuje ve zméné postavení jednotlivcù (i společenství) navzájem.
12. Funkce vlastnictví a členéní času
Potřeby individua jsou dány tou společností, v níž žije. Napétí mezi potřebami a zdroji je dáno pomérem mezi třemi funkcemi individua, funkcemi spotřebitele, pracovníka (producenta) a hospodáře (podnikatele, investora). Z časového i prostorového hlediska naplòování téchto funkcí si konkuruje. Každá funkce vyžaduje specifické využití zdrojù, zdroje se stávají omezenými, jsou použity určitým zpùsobem, který vylučuje použití jiné. Tyto funkce lze považovat za rovnoprávné a rovnocenné, protože naplòují ve stejné míře znaky lidského chování (cílevédomost, všestrannost, předmétnost a sociálnost).
Význam funkce spotřebitele je dán disponibilním potenciálem, jehož mírou je společenský čas jako čas uspokojování potřeb, což je zabezpečeno celkovým produktem. Význam funkce pracovníka je určen výrobním potenciálem. Mírou jeho významu je nezbytný čas jako čas vénovaný zabezpečení fungování produkce, respektive nepřímo produkt pro sebe (nezbytný produkt) jako předpoklad permanentní obnovy této funkce. Význam funkce hospodáře, je určen inovačním potenciálem, jehož mírou je volný čas jako čas vénovaný zdokonalování produkce.
(12.1) VŘ = SŘ - NŘ
Být pracovníkem je podmínkou existence individua jakožto vlastníka. Zdokonalování produkce je prvkem jejího fungování a rozšiřování. Fungování a rozšiřování produkce zùstává současné prvkem jejího zdokonalování jako podmínky uplatnéní produkce na trhu. Vztahy účastníkù produkce při jejím fungování (a rozšiřování) se střetávají se vztahy, do nichž účastníci produkce navzájem vstupují při jejím zdokonalování. Vztah společenského disponibilního času a času nezbytného se proméòuje v pomér, v némž se rozpadá společenský disponibilní čas na čas nezbytný a čas volný.
Zmény vzájemného poméru nezbytného a volného času naznačují, že se jedná o části téhož celku. V procesu využívání volného času nedochází k obnové základny volného času (disponibilního času ve formé užitných hodnot), na níž se utváří pomér volného a nezbytného času. Volný čas lze poméřovat nejenom s nezbytným časem, ale i se společenským časem. Nedochází-li při vynakládání zdrojù ke spotřebování vytvořeného produktu na jeho obnovu, potud jsou k dispozici nadbytečné (společensky použitelné) zdroje. Tyto zdroje představují potenciální užitnou hodnotu; objevuje se disponibilní čas, který je využitelný rùzným zpùsobem a který je pokryt kapitálovými i spotřebními statky (z hlediska alokace zdrojù), jsoucí výsledkem produktivní síly individuí. Pokud je tento čas časem volným, je jeho rozmér vyjádřen z hlediska struktury produktu tou částí, kterou lze nazvat užitným nadproduktem. O zařazení užitné hodnoty do sumy užitných hodnot, tvořící užitný nadprodukt, rozhoduje její význam pro zdokonalování produkce, pro získání konkurenční výhody.
Užitný nadprodukt je základnou inovačního potenciálu společnosti. Tento nadprodukt se stává vedle volného času jeho základnou i mírou tohoto potenciálu a odlišuje se od nadvýrobku, kapitálových statkù a produktu pro společnost zpùsobem produkce i spotřeby. Tento produkt, využitý ke zkracování nezbytného času (k zvyšování produktivní síly individuí), vystupuje jako součást produktu pro společnost, nadvýrobku a kapitálových statkù, i jako součást produktu pro sebe, nutného produktu a spotřebních statkù, ve formé výrobních i životních statkù. Opakem užitného nadproduktu je nezbytný produkt, který slouží k obnové fungování zdrojù.
Řást společenského času je nutné vynaložit za účelem zachování fungování soustavy zdrojù a tedy i společnosti na dané úrovni. Produkce užitných hodnot vyžaduje vynaložit nezbytný čas. Další část společenského času lze použít pro zvýšení variability konání jednotlivcù. Ze sumy zdrojù se vyčleòuje jistá skupina, která z celkového produktu odebírá spotřební a výrobní statky (byť ve formé banék, křivulí a urychlovačù elementárních částic) a tím i volný čas. Být pracovníkem je funkcí vlastníka, tento pracovník zajišťuje základnu společensky využitelného volného času (užitný nadprodukt). Fakt, že fungování produkce vyžaduje fungování pracovníka, určuje, že vlastník ve funkci hospodáře využívá volného času k zdokonalování produkce. Vlastník ve funkci hospodáře usiluje o redukci funkce pracovníka na minimum přeménou inovačního potenciálu v kvantitativné určité podobé (fondu volného času) ve fond inovací rovnéž kvantitativné určený.
13. Interakce mezi jednotlivci jako získávání času
Co vlastné získávají jednotlivci tím, že si vyméòují statky, služby a zdroje? Zjednodušené řečeno, kousky času svého života, jeho možného rozšíření. Má-li každý jednotlivec čas svého života ne zcela předem deterministicky vymezen, získání néjakého statku jej mùže pozitivné ovlivnit. Individuum získává ty statky, které mu umožní rozšířit jeho disponibilní čas a přenechává jiným ty statky, které jsou zase z tohoto hlediska žádoucí pro tato individua. Ať už tedy toto individuum nabízí a poptává cokoliv, vždy získává a dává společenský čas, resp. Jeho materiální základnu v podobé užitných hodnot statkù, služeb a zdrojù.
14. Podoby využití času jako volného času
Ve volném čase dochází k spotřebé užitných hodnot jinak než v nezbytném čase, což už je dáno cílem této spotřeby, zaméřené na přírùstek cennosti. Chování individuí ve volném čase je zaméřeno na zvétšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání. Velikost disponibilního užitného nadproduktu, jehož zdrojem je činnost ve formé všeobecné činnosti, je jiným vyjádřením kvantity cennosti a její míry. Výsledkem je inovace užitné hodnoty. Lze hovořit o čtyřech formách užitného nadproduktu: I) forma produktu; II) forma volného času; III) forma činnosti - všeobecné činnosti; IV) forma výsledku této všeobecné činnosti. Užitný nadprodukt je samozřejmé nositelem hodnoty i cennosti.
Velikost hodnoty užitného nadproduktu, i když tato hodnota prochází proménami, zùstává neménnou. Pohyb cennosti však získává vlastnosti samočinného zvétšování a determinuje i zmény podob užitné hodnoty. Přírùstek cennosti je dán masou vynaloženého volného času. Dosud kvantita cennosti určovala velikost volného času, nyní masa volného času určuje přírùstek cennosti (zmnožení produktivní síly individuí), přidávaný prostřednictvím obéhu k dosavadní sumé cenností. Reálné existující cennost jako zpředmétnéní vztahù vlastnictví funguje tak, že plodí volný čas jako prostor pro rozvoj tohoto vlastnictví v jeho funkci hospodáře. Představuje uskutečnénou všeobecnou činnost tohoto hospodáře. Volný čas jako prostor pro všeobecnou činnost je potenciální, živoucí „cenností”, tedy in prezentis nebo in spe zpředmétòující se všeobecnou činností. Je-li cennost základnou rozvoje lidské individuality, svédectvím o kvantitativné určitelné úrovni vlastníka jako hospodáře, tak volný čas je prostorem pro jeho činnost. Ve volném čase nepùsobí nic jiného než človék jako individuum, volný čas je časem vynakládání lidských sil, ale jak jejich vynakládání, tak i produkt volného času mají jiné sociální vlastnosti, daný odlišným cílem této činnosti, než produkt nezbytného času. Nejde tu o produkci užitných hodnot, sloužících k rozšířené reprodukci jednotlivce ve funkci spotřebitele, respektive pracovníka. V nezbytném čase pracovník užitné hodnoty (jak nutný produkt, tak nadvýrobek) produkuje. Ve volném čase jako čase činnosti tytéž užitné hodnoty jako cennosti představují produktivní sílu individuí (základnu pro její zmnožování) a jsou témito individui vytvářeny. Zatímco užitná hodnota jako součást nezbytného produktu zabezpečuje fungování pracovníka, užitná hodnota v roli součásti užitného nadproduktu jakožto základna volného času (inovačního potenciálu) se stává podmínkou rozvoje individuí. Tuto funkci užitná hodnota plní jako nositel zvétšující se cennosti. Užitná hodnota jako nositel cennosti se chová jinak než jako nositel hodnoty, pohybuje se po jiných společenských drahách, je jinak používána. Nelze říci, zda pro fyzika urychlovač částic je životním nebo výrobním statkem, v každém případé pro néj představuje příležitost být fyzikem.
Zmnožení cenností, objevující se jako inovace užitné hodnoty, je výsledkem zpředmétnéní všeobecné činnosti. Přírùstek cennosti produkuje přírùstek volného času. Rùst lidských subjektivních sil se projevuje ve zdokonalování produkce. Cennost produkuje samu sebe v rozšířeném méřítku. Přírùstek cennosti, projevující se ve zvétšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání, je výsledkem všeobecné činnosti ve formé kultivace.
Volný čas jako prostor pro tuto kultivaci vede ke svému opaku - k autentické cennosti (jako formé cennosti), která se připojuje k existujícímu svétu cenností. Přírùstek cennosti je výsledkem zpředmétnéní tvořivé osvojovacího procesu (= kultivace), je novým předmétem osvojení, a zároveò součástí osvojované reality.
Produkt svou kvalitu získává přetržité na všech úrovních procesu jeho vzniku - od formulace jeho potřeby přes konstrukční a technologický vývoj až k vlastnímu provedení. Formulace zadání předpokládá určité ideologické a ekonomické vztahy, je výsledkem vynaložení kvantity volného času, musí mít svou souvislost se všemi stupni vzniku produktu, musí být přepracováváno. Vzájemné vztahování jednotlivých úrovní vzniku se déje na každé úrovni vzniku produktu, každá úroveò tohoto procesu je konfrontována se všemi ostatními úrovnémi vzniku. Velikost přírùstku volného času je n odmocninou vynaloženého volného času násobeného dvémi, kde n je dáno sumou počtù stupòù materiálizace, jimiž musí nové vzniklá materiální základna přírùstku volného času projít, přičemž na každém stupni materializace musí být uvažovány jak procesy tvorby, tak osvojení. Z tohoto dùvodu je levá strana rovnice násobena ješté dvémi.
(14.1) n√VŘ . 2 = ∆vč
Přírùstek cennosti ve formé autentických cenností (jenž na sebe v podobé užitných hodnot berou kabát vynálezù, védeckých objevù, uméleckých dél), který zde byl nazván nadcenností, je výsledkem všeobecné činnosti ve formé kultivace. Volný čas jako prostor pro tuto kultivaci vede ke svému opaku, k autentické cennosti, která se jako nadcennost připojuje k existujícím cennostem.V rámci jednoho cyklu vztah procesù tvorby a osvojení vede k tomu, že dosažený stupeò materializace ideje pohlcuje mnohonásobné více volného času, než sama tato nadcennost poskytuje na tom či onom stupni materializace. Ovšem nové vzniklá cennost pùsobí trvale (na rozdíl od konkurenční výhody), neméní-li se forma společenských interakcí. Produktivní síla individua a zvyšování této produktivní síly jsou dvé rùzné záležitosti..
15. Závérečné poznámky
Jednotka společenského času je výsledkem pùsobení zdrojù jakožto katalyzátorù (faktorù) produkčního procesu (produkční funkce). Jejich obnovování vyžaduje vénovat zlomek jednotky tohoto času jejich produkci. Využívání času jako času nezbytného se stává břemenem (nákladem). Míra spotřeby produkčních faktorù určuje míru jejich podílu na tvorbé hodnoty. Započítávání spotřeby faktorù v produkční funkci se déje určováním míry substituce jednéch konkrétních faktorù vùči faktorùm jiným, tj. vùči faktoru pracovní doby se mùže dít v jednotkách pracovní doby. Proto Marx staví proti sobé volný čas a pracovní dobu.
Z hlediska chování individua se tyto podíly projevují ve složitosti struktury abstraktní činnosti, což se promítá do zpùsobu započítávání kvantity nezbytného času do velikosti hodnoty. Složitost abstraktní činnosti v nezbytném čase se objevuje jako kultivovanost všeobecné činnosti ve volném čase a její ztélesnéní ve velikosti cennosti. Lze-li považovat strukturu konkrétních faktorù za úplnou, výsledkem produkce je existující masa zdrojù plus jedna jednotka společenského času (formule 1+1). Jedinou zménou, k níž dochází při produkci, je zména podílu nezbytného a volného času (zprostředkovaná zménou vztahu mezi cenností a hodnotou), která je umožnéna vznikem, pohybem a využitím nadcennosti.
Valenčík s oblibou cituje jedno místo „z Marxových „Grundrissù” pro ilustraci: ,Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby: (minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladù), tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vùbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobé a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj néjaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná rùstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase pùsobí zpétné na produktivní sílu práce jako nejvétší produktivní síla.„
Nékteří lidé přisahají na bibli, jiní zase třeba na kámen mudrcù, Valenčík zase přísahá na tento citát z Rukopisù „Grundrisse”, kdo toto místo ocituje, tak je Valenčíkùv človék, proto tak činím také, ale z čisté matematického hlediska by si mél všimnout jádra téchto tezí „Úspora pracovní doby se rovná rùstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua...” a skutečné z néj vycházet, například si povšimnout též toho, že produktivní síla práce určuje kvantitavní rozmér volného času, její přírùstek pak přírùstek volného času a nezkoušet tento problém převádét toliko na otázkou diskontování budoucích příjmù na příjmy současné, respektive budoucích užitkù na současné, tj. celou otázku nepřevracet z noh na hlavu. Je samozřejmé, že toto diskontování sice odráží celý proces v určité poloze nepřímého méření, ale současné jej dokonale relativizuje, převádí budoucnost na přítomnost, vidí budoucnost jako určitý rozmér přítomnosti.
Svým zpùsobem lze říci, že výše uvedený výrok dokonce ukazuje mechanismus přírodné historického přístupu, ale právé jeho převedení na diskontování jej zcela vyprazdòuje. Néco jiného pak je, že podoba tohoto mechanismu u Marxe je historicky podmínéná, že zdá být ukazatelem sméru samotného vývojového procesu díky použití termínù „práce” a „pracovní doba” a že tedy je nutné použit ponékud odlišných termínù k zobrazení tohoto mechanismu.
A ješté na okraj k myšlenkovému vývoji Marxe: Jestliže ješté v Rukopisech „Grundrisse” sehrává při výkladu jeho teorie kapitalismu klíčovou roli kategorie hodnoty, tak v přípravných rukopisech ke Kapitálu (Sočinenija,t.47, případné t.49) tutéž roli hraje kategorie užitné hodnoty a teprve v Kapitálu tuto roli přebírá kategorie nadhodnoty. To, že klíčem k pochopení téchto Marxových dél jsou z dnešního hlediska jeho „Ekonomicko-filozofické rukopisy, to snad není příliš třeba zdùrazòovat.
Literatura
Další články autora lze nalézt na http://www.tady.cz/jiri reznik/
Marathon, č. 44, 1/2003