Strana evropské levice

10. kapitola monografie Petra Fialy, Miroslava Mareše a Petra Sokola „Eurostrany” s podtitulem „Politické strany na evropské úrovni”, kterou v roce 2007 vydala Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal. Je dobře védét, jak jsme vnímáni a jaký obrázek (si) o nás vytváří odborná veřejnost. (M.N.) Knížku doporučujeme k zakoupení.

Krajné levicové strany se dlouhou dobu stavély k procesu západoevropské integrace jednoznačné negativné, což vysvétluje i (ne)vytváření transnacionálních krajné levicových struktur v Evropé. Dlouhou dobu byly kontakty mezi evropskou komunistickou levicí ovlivòovány postoji mezinárodního moskevského komunistického centra. Teprve nástup eurokomunismu v sedmdesátých letech přinesl dílčí zménu situace. Nékolik krajné levicových stran začalo pùsobit i v Evropském parlamentu, kde ovšem existovala frakční roztříšténost této části spektra.

Od poloviny devadesátých let začala nejvýznamnéjší roli při integraci krajné levicových stran hrát politická skupina Sjednocené evropské levice/Severské zelené levice v EP, určitý význam méla i setkávání v rámci nepříliš formalizovaného Fóra nové evropské levice. Na tomto základé vznikla z iniciativy části krajné levicových stran v roce 2004 Strana evropské levice podle článku 191. I její vznik ovšem nepřinesl plnou integraci krajní levice v evropském prostoru, což souvisí s ideovými spory v rámci této části politického spektra, které se ve značné míře týkají i postojù k soudobé evropské integraci.

10.1. Charakteristika soudobé krajné levicové stranické rodiny

Soudobá krajní levice v Evropé je značné heterogenní, a to i pokud bude zúžena na problematiku legálních politických stran (a tudíž budou opomenuty ultralevicové složky sociálních hnutí, především antiglobalizačního a antiválečného, zbytky tradičního ultralevicového terorismu, rùzné ultralevicové internetové projekty a kolem nich seskupené  apod.). Přestože nékteří autoři pracují s konceptem radikálné levicové rodiny (která vétšinou nahradila dřívéjší kategorii, resp. rodinu komunistických stran), je nutné její existenci v konzistentní podobé vzhledem ke kritériím stranických rodin (genetický pùvod, ideová a programová identity, transnacionální vazby) brát s určitou rezervou.

Soudobá krajní levice má kořeny především v marxistickém hnutí druhé poloviny 19. století a v příklonu části tohoto hnutí k leninskému komunismu po ruské revoluci v roce 1917. Na této bázi vznikly komunistické strany, jejichž část si až do roku 1989 zachovala promoskevskou orientaci (přičemž v Moskvé docházelo k dílčím ideovým posunùm od leninismu ke stalinismu a po chruščovovském částečné nekonzistentním intermezzu k brežnévismu). Řást stran se ovšem od Moskvy odklonila a vydala se cestou trockismu (zpravidla ve 30.-50. letech), maoismu (zpravidla v 60.-70. letech) nebo eurokomunismu (70.-80. léta) a pozdéji i sociáldemokratizace (90. léta v západní i východní Evropé).

Doposud však přetrvaly i „autentické” komunistické strany a hnutí vycházející z marxismu-leninismu, které v rùzné míře akceptují reformní prvky v ideologii (Kopeček 2005: 8), jež jsou relevantní součástí nékolika evropských systémù. Vedle toho vznikly v poválečném období i nékteré krajné levicové subjekty odštépené díky své radikalizaci ze sociálnédemokratického proudu.

Politologie dlouhou dobu pracovala především s typem komunistické stranické rodiny. V současnosti je ale toto označení příliš úzké, protože se spíše vytvořila rodina krajní levice (sebeidentifikace členských subjektù je často vyjadřována pouze označením „levice”, na néž si činí dominantní nárok). Rùzní politologové se ovšem liší v pojetí a rozčlenéní toho, které strany do této rodiny patří. Zřejmé nekomplexnéjší výzkum doposud realizovali Luke March a Cas Mudde, kteří pracovali s pojmem radikální levice. Definují ji na základé toho, že:

1. odmítá základní socioekonomickou strukturu soudobého kapitalismu a jeho hodnot a praxe (pozice od odmítnutí konzumerismu a neoliberalismu až po otevřenou opozici k soukromému vlastnictví a motivaci kapitalistického zisku);
2. obhajuje alternativní ekonomické a mocenské struktury zahrnující zásadní redistribuci zdrojù od existujících politických elit.

Určité radikální skupiny jsou podle Marche a Muddeho levicové na základé toho, že:

1. identifikují ekonomickou nerovnost jako základ existujícího politického asociálního uspořádání a obhajoba kolektivních ekonomických a sociálních práv je jejich hlavní agendou;
2. vyjadřují antikapitalismus více konzistentné než antidemokracii, ačkoliv radikální subverze liberální demokracie mùže být implicitné nebo explicitné obsažena v redistributivních požadavcích mnoha z téchto skupin;
3. jsou internacionalistické, a to jak ve smyslu svého úsilí o nadnárodní propojenost a solidaritu, tak i ve svých tvrzeních, že národní a regionální sociálné-politické problémy mají globální strukturální příčiny (jako je „imperialismus” nebo „globalizace”) (March, Mudde 2005: 25).

March a Mudde přitom z organizačního hlediska délí radikální levici na politické strany, (nestranické) organizace a subkultury. Strany radikální levice pak délí na:

1. komunistické strany, a to v podstaté s podtypy (a) částečné reformovaných marxisticko-leninských stran nékdejší promoskevské orientace (přičemž u nékterých probéhla reforma v souvislosti s odklonem od Moskvy v období první fáze eurokomunismu, u jiných po pádu komunismu ve střední a východní Evropé), (b) dogmatických (či ortodoxních) nereformovaných marxisticko-leninských stran nékdejší promoskevské orientace, (c) trockistických stran, (d) maoistických stran;
2. zelené strany a strany nové politiky (ve smyslu Basisdemokratie);
3. demokratické socialistické strany;
4. sociálné-populistické strany (March, Mudde 2005: 25-36).

Za nestranické organizace oba výše zmínéní autoři považují odbory a přidružené organizace stran, které jejich prostřednictvím pronikají do širšího společenského prostoru (antifašistické a antirasistické organizace, mládežnické organizace apod.). Radikálné levicové subkultury označují March a Mudde za „nové okraje” (new fringe), a myslí jimi např. „ekoválečníky”, aktivisty v oblasti zvířecích práv, aktivisty gayù a lesbiček, antifašisty, autonomy a antiglobalisty (March, Mudde 2005: 37-41).

S ohledem na rozdílná a nékdy pomérné vyhranéná pojetí pojmu radikalismus v soudobé politologii je vhodnéjší hovořit spíše v obecnéjším rámci o krajné levicové stranické rodiné. Jinak je ale Marchovo a Muddeho rozdélení nesporné podnétné, i když přiřazení stran k jednotlivým typùm nemusí být vždy jednoznačné (a to nejen vzhledem k existenci rùzných frakcí uvnitř stran, ale i s ohledem na nejasnost či časté zmény dominantní profilace).¹ Ocenit je třeba i skutečnost, že mezi jednotlivými vymezenými typy nejsou uvedeny postkomunistické strany. Tento pojem (případné pojem „exkomunistické strany”) byl užit v řadé rùzných a nepříliš jasných významù a značné znepřehlednil stranicko-politický výzkum v Evropé po roce 1989. Pokud už má být používán, je vhodné jej vztahovat ke genetickému pùvodu stran, a nikoliv k vazbé na ideovou stranickou rodinu (postkomunistické strany jsou dnes součástí rùzných stranických rodin, především pak sociálnédemokratické).

Určitým problémem je vazba Marchova a Muddeho rozdélení na tradiční typologii stranických rodin von Beymeho a jeho následovníkù. Jedním z dùvodù je paušální zahrnutí zelených mezi krajní levici. Zelené strany totiž tvoří samostatnou stranickou rodinu. I když nelze opomíjet propojení části zelených s krajní levicí (což se ostatné projevuje i v existenci společné politické skupiny levicových zelených a dalších krajné levicových stran v EP), je třeba za případnou součást krajní levice považovat pouze radikálné levicové zelené strany,² v jejichž programu a činnosti dominuje levicový prvek nad zeleným (i tak je za určitých okolností možné považovat je i za specifický podtyp zelené rodiny).

Nékdejší promoskevská orientace se dnes u ortodoxních (dogmatických) komunistických stran projevuje vazbami na marxismus-leninismus bez reformního postchruščovského kurzu i bez Trockého a Maových inovací. Proto je možné označit je za marxisticko-leninské strany, i když je třeba mít na paméti, že za marxisty-leninisty se označují i maoisté a do jisté míry i trockisté. Je rovnéž možné zdùraznit, že označení „demokratické socialistické strany” musí být chápáno v kontextu výše uvedených kritérií radikální levice, protože cíl demokratického socialismu mají stanoven i nékteré sociálnédemokratické strany. Krajné levicové strany demokratického socialismu jsou zpravidla ideové vázány na neomarxismus a novou levici. Další typ „sociálné populistických” krajné levicových stran by pak mél zahrnovat rùzná levicové populistická uskupení stranicko-politického typu, která nejsou vázána na konkrétní ideologii.

Oddélení odborù a dalších přidružených organizací politických stran je z analytického hlediska výzkumu forem prosazování zájmù možné, avšak při zkoumání ideových smérù soudobé krajní levice je to nepodstatné, protože tyto organizace zpravidla fakticky (bez ohledu na právní formu) patří k určité politické strané anebo v nich pùsobí a snaží se dominovat stoupenci jednotlivých ideových proudù krajní levice.

Rovnéž Marchùv a Muddeho koncept „new fringe” vnáší do výzkumu politických stran problém, zda a jak má být oddélována ideová a organizační dimenze. Je skutečností, že autonomové, militantní ekologisté či určitá část anti(alter)globalizačního hnutí apod. nejsou vétšinou stranicko-politicky reprezentováni. Na druhou stranu však např. v antiglobalizačním hnutí pùsobí i rùzné politické strany a ta část hnutí, která je odmítá anebo se nechce vázat na stranickou politiku, tak činí s ohledem na antistranické názory, podmínéné vlastní ideologií, a to především anarchismem nebo postmoderní novou levicí s antistranickými postoji. Vyloučit tyto ideologické části spektra z oblasti politického stranictví není zcela správné, protože dříve existovaly relativné silné anarchistické strany a i dnes např. v Némecku pùsobí též marginální anarchoautonomní Pogo-strana (byť jako jistá provokace vùči systému). Ekomilitanti mohou mít vazby na zelené strany (navíc nemusí být pouze krajné levicoví) a objevují se i tendence ke vzniku gay a lesbických stranických formací (které by ale přes novolevicový pùvod spíše spadaly do oblasti single-issue stran).

Modifikovaná typologie krajné levicové stranické rodiny v Evropé vypadá následovné:

1. komunistické strany, s podtypy (a) reformné komunistických stran, (b) dogmatických marxisticko-leninských stran, (c) trockistických stran, (d) maoistických stran;
2. demokratické socialistické strany;
3. sociálné-populistické strany;
4. levicové-populistické zelené strany;
5. anarchistické a autonomní strany.

Při přiřazování stran k jednotlivým typùm je třeba zdùraznit, že v nékterých stranách pùsobí stoupenci rùzných proudù soudobé krajní levice a určit dominantní profil strany nemusí být vždy zcela jednoznačné. Při výzkumu vytváření Strany evropské levice je třeba mít na paméti, že více jí byly naklonény především strany s alespoò částečné příznivým postojem k EU, tj. reformné komunistické a demokratické socialistické strany. Ty uznávají EU jako organizaci, na jejíž bázi mùže být vytvořen přijatelný sociální model v Evropé, i když jsou k ní v řadé případù kritičtí, zvlášté s ohledem na její údajnou kapitalistickou orientaci a „militarizaci”. To je vedlo i k odmítnutí Ústavní smlouvy pro Evropu.

Údajný kapitalistický, neoliberální, militaristický a imperialistický charakter EU (a případné též skutečnost, že EU není totožná s celou Evropu a je údajné jistým „exkluzivním klubem bohatých”) je také hlavním dùvodem, proč velká část krajné levicových stran EU v současné podobé jednoznačné odsuzuje a odmítá se zapojit do strany podle čl. 191. Vétšinou však tyto strany hlásají potřebu vytvoření sjednocené „socialistické Evropy”, resp. globálního socialistického anebo komunistického společenství, a často se zapojují do rùzných transnacionálních sítí (jejichž význam ovšem není velký).

10.2. Vývoj PEL a GUE/NGL

Vytváření transnacionálních krajné levicových struktur má dlouhou historii. Jeho kořeny lze vypozorovat již v mezinárodních kontaktech délnického hnutí v 19. století a pozdéji ve formalizované podobé v délnických internacionálách a v Kominterné. Avšak současnou Stranu evropské levice nelze jednoznačné považovat za přímou pokračovatelku téchto tradic, i když se k nim hlásí. Její vznik se uskutečnil pod vlivem specifických okolností procesu evropské integrace, který byl ze strany tradičních krajné levicových subjektù odmítán. Všechny internacionály přitom mély celosvétový, ne pouze evropský rozmér.

První internacionála (Mezinárodní délnická asociace) vznikla v roce 1864 z iniciativy Karla Marxe jako koordinační síť tehdejšího délnického hnutí. Řlenila se do regionálních a národních federací. Nejvyšším orgánem byl každoroční kongres, který volil generální radu. Vnitřní rozpory mezi tzv. autoritáři (Marx) a antiautoritáři (v čele s Bakuninem) vedly k zániku První internacionály v roce 1876. Druhá internacionála vznikla jako volná síť převážné sociálnédemokratických stran a odborù v roce 1889. Od roku 1900 fungovala v jejím rámci Mezinárodní socialistická kancelář. Tato internacionála zanikla v souvislosti s vypuknutím první svétové války, když nedokázala zajistit nadřazení délnické solidarity nad válčením za národní zájmy.

Ve vazbé na tzv. Velkou říjnovou socialistickou revoluci a následné události došlo k rozkolu mezi sociálními demokraty a bolševiky (komunisty) v řadé zemí. Dùsledkem byl v roce 1919 i vznik Komunistické internacionály (zkrácené Kominterny, známa též jako Třetí internacionála), sdružující a „úkolující” jednotlivé komunistické strany ve svété (méla kolem padesáti členských subjektù a disponovala i vlastní mládežnickou organizací). Dominantní pozici při určování programu a strategie Kominterny mélo sovétské moskevské vedení, které ovládalo Výkonný výbor Komunistické internacionály. Nejprve Kominterna chtéla vést celosvétovou revoluci (v jejíž vypuknutí na počátku dvacátých let doufala), poté požadovala fundamentální subverzi kapitalistických systémù, ve třicátých letech pak podporovala jednotné levicové protifašistické fronty. V roce 1943 byla ze Stalinova podnétu rozpušténa, aby její existence neznepokojovala západní spojence SSSR.

V poválečném období se komunistické strany ve střední a východní Evropé se sovétskou pomocí chopily moci a staly se totalitními státostranami. V západní Evropé byly komunistické strany, včetné relevantních Francouzské komunistické strany (PCF) a Italské komunistické strany (PCI), pod silným vlivem „moskevského centra”. To od počátku nahlíželo velmi negativné na západoevropské integrační tendence a v tomto sméru instruovalo i komunistické strany. Komunisté se řídili Ždanovovou teorií dvou soupeřících táborù (,‚pokrokového” socialistického a „reakčního” kapitalistického), která byla formulována při ustavení Informačního byra komunistických a délnických stran (Informbyro) v roce 1947. Spolupráci a integraci zemí západní Evropy vnímali komunisté jako nežádoucí kapitalistický projekt a projev buržoazní společnosti (Bell 1996: 224).

V Informbyru byly ze západní Evropy zastoupeny pouze italská a francouzská komunistická strana, z východní Evropy potom Komunistická strana Bulharska, Komunistická strana Řeskoslovenska, Komunistická strana Jugoslávie (ta vystoupila kvùli roztržce s Moskvou v roce 1948), Maïarská strana pracujících, Polská sjednocená délnická strana, Rumunská délnická strana a Komunistická strana Sovétského svazu. Informbyro existovalo pouze do roku 1956. I po nástupu Chruščova k moci a vyhlášení koncepce mírového soužití a „parlamentní cesty k moci” na Západé se vztah západoevropských komunistù k evropskému integračnímu procesu nezlepšil. V roce 1959 se šest komunistických stran sešlo v Øímé a odmítlo Smlouvy o ES.

Zména přichází až v souvislosti s nástupem eurokomunismu, který v sobé obsahoval národné- a reformné-komunistické komponenty. Jako reálný fenomén se eurokomunismus objevoval postupné, přičemž konzistentnéjších kontur nabyl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Jako konceptualizovaný pojem byl poprvé použit italským žurnalistou Frankem Barbierim v roce 1975. Označoval v podstaté zménu části ideologie a strategie nékolika (ne všech) západoevropských komunistických stran.

Eurokomunismus nemél jednotný program, za jeho vyjádření bývá považována deklarace představitelù francouzské, španélské a italské komunistické strany z roku 1977 či publikace španélského komunisty Santiaga Carilla Eurokomunismus a stát z téhož roku (Mareš 200lb: 114). V nejobecnéjší roviné znamenal eurokomunismus odklon od moskevské dominance v komunistickém hnutí (mj. v dùsledku nesouhlasu se sovétskou okupací Řeskoslovenska) a za stávající situace v západní Evropé i od násilných revolučních metod (aniž by ovšem přestal uznávat historický význam sovétské říjnové revoluce a dalších revolučních bojù v situaci, kdy jsou komunisté diskriminováni). I eurokomunisté však nadále hlásali přechod k socialismu a odstranéní kapitalismu. Odmítali přitom blokovou konfrontaci a pomoc moskevskému východnímu bloku, protože hlásali právo národní cesty k socialismu, a ne porážku kapitalismu vojenským vítézstvím Varšavské smlouvy (Carillo 1977: 183).

Eurokomunismus opustil teorii leninismu. I když také dle eurokomunistù se má za samozřejmé, že západní kapitalistické státy jsou v krizi, předpokládají, že nejen délnická třída, ale i buržoazní a profesní skupiny, a dokonce i síly zákona budou mít společný zájem na reformé. Aliance, v nichž budou komunistické strany hrát vedoucí úlohu, ne však jako výluční reprezentanti délnické třídy, budou pracovat demokraticky a bez použití násilí. Spíše než revoluce se předvídá dlouhé přechodné období a rozšíření demokracie bez potřeby diktatury proletariátu. Tyto aliance postupné získají na oslabené vládní třídé moc. Eurokomunismus přinese i vétší vnitrostranickou demokracii. Povede též k novému typu mezinárodního komunistického hnutí, jež bude charakterizováno autonomií a vzájemným respektem a nebude nadále ovládáno Sovétským svazem (Middlemas 1995: 106). Ve všech stranách však vzbudily myšlenky eurokomunismu bouřlivé diskuse, přičemž Moskva se snažila za pomoci svých stoupencù zastánce nového reformního sméru zdiskreditovat.

Základní rozdíly mezi ideami eurokomunismu a realitou tehdejšího „východního komunismu” ukazuje následující schéma:

Rozdíly mezi východním komunismem a eurokomunismem

Zdroj: Jütner, Liese (1977): 220.

V reálné politice se začal eurokomunismus projevovat především u Komunistické strany Itálie, ve vétší míře u Komunistické strany Španélska (PCE) a Komunistické strany Velké Británie (která ovšem nebyla relevantní součástí systému), v menší míře u významné Komunistické strany Francie a nékterých dalších západoevropských stran a skandinávských komunistických stran (König 1978: 26-175).

Ve druhé poloviné sedmdesátých let procházela politologie rovnéž první velkou vlnou zájmu o transnacionální formace evropských politických stran. V tomto sméru byl rovnéž často zohledòován potenciál eurokomunismu pro případné vytvoření nové evropské politické strany (Pawelka 1979: 52-54), což mj. souviselo i s příznivéjším postojem nékterých eurokomunistù (zvlášté PCI) k západoevropské integraci v kontrastu s negativním postojem promoskevských stran (ale např. i PCF). Tyto předpoklady se však přes dílčí pokusy o institucionalizaci eurokomunistické spolupráce v sedmdesátých ani v osmdesátých letech nenaplnily, i když v návaznosti na eurokomunismus se ménil i doposud kritický postoj k evropské integraci či k účasti v institucích ES.

PCI ocenila, že ve stínu obou velmocí vznikla nová regionální struktura a vidéla v jejím úsilí o autonomii a nezávislost šanci, jak otevřít cestu mezi bloky. Po odklonu od Moskvy hledala nový konstruktivní internacionální rámec pro své pùsobení. PCF naproti tomu nadále odmítala jakoukoliv integraci vné socialistického tábora. Eurokomunisté se ale zřekli založení jednotné evropské komunistické strany, protože chtéli napřed sjednotit hnutí pracujících a zapojit do jednotné lidové fronty všechny „pokrokové” síly (Jüttner, Liese 1997: 218). Vytváření „separátních” stranických blokù, (především socialistického, ale i křesťanskodemokratického, kde v souvislosti s příchodem nékterých křesťanskosociálních proudù z Latinské Ameriky začali komunisté rovnéž vidét spojence) proto eurokomunisté nevítali. Odezvu nenašla ani snaha profesora Are vybudovat koordinační centrum pro evropské komunistické strany v roce 1976 (Godson, Haseler 1978: 101).

Již v roce 1969 však PCI vstoupila do EP, PCF ji následovala teprve o čtyři roky pozdéji. V roce 1973 zde s dánskými a nizozemskými komunisty vytvořily frakci Skupina komunistù a blízkých. Od roku 1976 méla frakce dva mluvčí. Nové se konstituovala po prvních přímých volbách v roce 1979: Náleželo k ní 24 zástupcù PCI, 19 poslancù PCF, jeden Dán ze Socialistické lidové strany a od roku 1981 poslanec z řecké komunistické strany.

EP představoval pro komunisty výhodnou propagandistickou platformu, čemuž odpovídalo i zastoupení uznávanými experty či vysokými funkcionáři, včetné generálních tajemníkù E. Berlinguera (PCI) a G. Marchaise (PCF). PCF a PCI se však lišily v náhledu na integraci. Zatímco francouzští komunisté se snažili zablokovat jakýkoliv pokus o rozšíření integrace nad rámec Øímských smluv, italští žádali posilování role evropských institucí (Geiss 1984: 50-52). Nejednotnost hlasování byla charakteristickým rysem frakce i v osmdesátých letech.

V roce 1989 došlo, mj. i v dùsledku rozdílné reflexe zmén ve východní Evropé, k rozštépení krajní levice na dvé frakce - na Sjednocenou evropskou levici (28 poslancù) a Koalici levice (14 poslancù). V první z uvedených frakcí se sdružily PCI, španélská Sjednocená levice (IU), Socialistická lidová strana (SF) z Dánska a Koalice levice, pokroku a ekologického hnutí (Synaspismos) z Øecka, ve druhé hrála nejvýznamnéjší roli PCF, doplnéná o portugalské a řecké komunisty. V roce 1991 se PCI zménila na Stranu demokratické levice a přestoupila k evropským socialistùm.

Po volbách v roce 1994 se vytvořila politická skupina Sjednocená evropská levice,³ která sdružila nesocialistické levicové strany z obou předchozích skupin. K ní se po rozšíření v roce 1995 připojily krajné levicové strany s ekologickým zaméřením ze severských zemí, které se z ideových dùvodù odmítly podílet na činnosti skupiny zelených a seskupily se v síti Severská zelená levice (NGL). Nová skupina byla pojmenována „Konfederální skupina Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice”. Vétšinou užívaná zkratka GUE/NGL byla odvozena z francouzského označení Groupe de la Gauche Unitaire Européen (GUE) a anglického názvu Nordic Green Left. Koncem čtvrtého volebního období méla 34 poslancù. Z PCF jich bylo 7, dále jich 5 patřilo k italské Strané komunistické obnovy/Sjednoceným komunistùm, 9 zástupcù méla španélská Sjednocená levice - Iniciativa pro Katalánsko, 3 poslanci pocházeli z Komunistické strany Portugalska (PCP), rovnéž 3 ze švédské Levicové strany (VP) a po dvou zástupcích mély finský Levicový svaz (VAS) a Komunistická strana Øecka (KKE) a Synaspismos. V roce 1998 k frakci přešel i jeden britský poslanec vypovézený z Labouristické strany.

Po volbách v roce 1999 byla tato politická skupina znovu ustavena. Přihlásilo se k ní 42 poslancù. Frakci tvořilo 13 stran z 10 členských zemí EU. Byly to Komunistická strana Øecka (3), Hnutí demokratického socialismu (DIKKI) (2) a Synaspismos (2) z Øecka, španélská IU (4), francouzská PCF (6) (resp. Bouge l‘Europe - „Pohni se, Evropo”, v rámci této listiny kandidovala PCF spolu se zástupci a zástupkynémi odborù, sociálních hnutí a nevládních organizací, a to paritné dle pohlaví), némecká Strana demokratického socialismu (PDS) (6), Strana italských komunistù (PCI) (2) a Strana komunistické obnovy (PRC)(2), dánská SF (1), finský Levicový svaz (VAS) (1), nizozemská Socialistická strana (1), portugalská PCP (2) a švédská VP (4).

Dalších 5 francouzských poslancù bylo ve skupiné individuálné, protože jejich trockistické strany Délnický boj a Revoluční komunistická liga nebyly plnými členy. V roce 2001 přestoupili do GUE/NGL dva dánští poslanci z jiných skupin, v roce 2002 dva jejich krajané a pét francouzských poslancù (do té doby pùsobících v socialistické skupiné). Ve skupiné tak koncem volebního období pùsobilo 49 poslancù a poslankyò. V roce 2003 k nim jako pozorovatelé přibylo 7 poslancù ze zemí, které se připravovaly ke vstupu k 1. kvétnu 2004. Dva zástupce mezi nimi méla kyperská Pokroková strana pracujícího lidu (AKEL), tři Komunistická strana Řech a Moravy (KSŘM), 1 Komunistická strana Slovenska a 1 Lotyšská socialistická strana (LSP).

Po volbách do EP v roce 2004 počet poslancù v politické skupiné GUE/NGL oproti předchozímu volebnímu období mírné poklesl (a to i přes rozšíření EU a zvýšení celkového počtu poslancù), když ji vytvořilo 41 členù. Jsou jimi 2 poslanci kyperské AKEL, 6 poslancù KSŘM, 1 poslanec finské VAS, 2 poslanci francouzské PCF, 7 poslancù némecké Levicové strany — PDS, 3 poslanci řecké KKE a 1 poslanec řeckého Synaspismos, 1 poslanec irské strany My sami (SF), 5 poslancù italské PRC, 2 poslanci italské Strany italských komunistù (PdCI), 2 poslanci nizozemské Socialistické strany (SP), 2 poslanci portugalské PCP, 2 poslanci španélské IU a 2 poslanci švédské VP. Politická skupina GUE/NGL má i asociované členské strany, a sice Levicový blok (BE) z Portugalska, Socialistickou levicovou stranu (SV) z Norska, Levici z Lucemburska a Švýcarskou stranu práce. Přidruženým členem skupiny je i 1 poslanec dánského Lidového linutí proti EU.

Co do schopnosti umožòovat alespoò částečné účinnou spolupráci vétšiny složek evropské krajní levice zùstává politická skupina GUE/NGL zřejmé nejvýznamnéjší platformou, přestože krátce před volbami do EP v roce 2004 vznikla i krajné levicová Strana evropské levice (Party of European Left - PEL) dle článku 191. Ta však doposud nemá natolik výrazný potenciál jako GUE/NGL. Signifikantní ostatné je, že i když vznikla PEL, existuje krajné levicová skupina v EP⁴ pod nékolik let starým názvem GUE/NGL a tato skupina se nestala parlamentní frakcí PEL.

Na druhou stranu je ovšem třeba připomenout, že frakce GUE/NGL je provázena řadou vnitřních sporù, zvlášté mezi severskými krajné levicovými zelenými stranami a jihoevropskými dogmatickými komunisty, kteří kladou dùraz na tradiční třídní boj a podporují proruská a pročínská stanoviska v lidskoprávních otázkách (Holubec 2004: 22). Oproti „eurooptimistické” némecké PDS (nyní LP-PDS) stavéli portugalští či řečtí komunisté do protikladu své odmítavé názory na soudobý proces evropské integrace jako celku. Tyto spory ve skupiné GUE/NGL se v kontextu celkového programové-strategického zaméření jednotlivých stran projevily i na ochoté či neochoté participovat na projektu Strany evropské levice.

Jak již bylo uvedeno výše, první úvahy o vytvoření krajné levicové západoevropské stranické formace se objevily již na konci sedmdesátých let ve vazbé na „eurokomunizaci” nékterých stran, nebyly ale realizovány. Po pádu komunismu vytvořila část reformnéji orientovaných komunistických stran v roce 1991 Fórum nové evropské levice (NELF), což je volná síť krajné levicových organizací, které se v jeho rámci schází na pravidelných setkáních. Přes počáteční nedùvéru se k fóru přidaly i nékteré významné tradičnéjší komunistické formace a jeho reprezentativnost se stala pomérné velkou (i díky institutu „stálých hostù”, zavedenému v roce 1995).⁵ FNEL však nemélo a nemá jiný význam než jako setkávací a komunikační platforma (Moreau 2004: 56).

V jeho rámci a v části poslanecké skupiny GUE/NGL (která s fórem od svého vzniku úzce spolupracovala) začali zástupci nékterých politických stran (zvlášté némecké Strany demokratického socialismu, řeckého Synaspismos a italské Strany komunistické obnovy) prosazovat od konce devadesátých let⁶ vznik eurostrany dle článku 191. Dùvodem byla snaha vyrovnat se dalším rodinám, mj. i v perspektivé tehdy připravované reformy financování eurostran a posilování pravomocí EP. Nékteré radikálné levicové politické strany však vznik jednotné strany odmítaly a odmítají a tvrdí, že současné eurostrany nemají „oporu v lidu”.

Nakonec však relativné velká část evropských krajné levicových stran (rozhodné však ne všechny) se vznikem eurostrany souhlasila a po nékolika přípravných setkáních byla nejprve v lednu 2004 v Berlíné vyhlášena iniciativa za vznik Strany evropské levice a následné se ve dnech 8.-9. kvétna 2004 v Øímé konal ustavující kongres této eurostrany (používá i zkrácený název Evropská levice). Předsedou byl zvolen Fausto Bertinotti z italské PRC. Vznik strany však provázely ideové spory, které vedly k tomu, že nékteré významné dogmatické komunistické strany se do zakládání PEL nezapojily anebo sice byly účastny jejího vzniku, ale nepřijaly institut plného členství. Naopak se jejími členy stala řada zcela marginálních subjektù (Mareš 2005b: 269).

Zakládajícími plnoprávnými členy PEL se staly Strana demokratického socialismu (SDS) z ŘR, Estonská sociálnédemokratická strana práce, Francouzská komunistická strana, Strana komunistické obnovy z Itálie, Strana demokratického socialismu (nyní LP-PDS) z Némecka, Délnická strana z Maïarska, Komunistická strana Rakouska (KPÖ), Strana socialistické aliance z Rumunska, Synaspismos z Øecka, Komunistická obnova ze San Marina, Sjednocená levice ze Španélska a její členské subjekty Komunistická strana Španélska a Sjednocená alternativní levice Katalánska a Švýcarská strana práce. Nékolik dalších stran (včetné KSŘM) zvolilo statut pozorovatele (Komunistická strana Slovenska se sice zúčastnila zakládajícího sjezdu PEL a hlasovala na ném, ale na vlastním sjezdu pozdéji delegáti rozhodli o pozorovatelském statutu).

Odmítavý postoj dogmatičtéjších stran (řecké KKE či portugalské) k PEL spočíval v odporu proti současné EU jako takové a v údajné příliš revizionistickém kurzu a vazbé na „úchylku eurokomunismu” (Koutsoumpas 2005). Nejsofistikovanéjší argumentaci při vzniku PEL předložila při odùvodnéní svého nevstoupení a následné neochoty přijmout plné členství KSŘM. Signifikantné je vyjádřený titulkem článku Hassana Charfa (zahraničnépolitického tajemníka KSŘM) z Haló novin z 11. února 2005: „Strana, která rozdélila evropskou levici” (Charfo 2005). Charfo přitom nemá na mysli pouze ideové rozdélení, ale i geografické. KSŘM totiž mimo jiné požaduje celoevropský charakter PEL (např. včetné zapojení Komunistické strany Ruské federace a dalších komunistických stran z postsovétských republik, dále komunistù z Turecka, bývalé Jugoslávie apod.) a ne její omezení na EU. KSŘM rovnéž odmítla institut individuálního členství ve stanovách PEL, které je podle ní v rozporu s českým právem.

Nejvétší mediální pozornost vyvolaly požadavky KSŘM a debaty jejích představitelù s předsedou Bertinottim a jeho stoupenci v PEL (mj. na ustavujícím římském kongresu a poté na setkání 8. ledna 2005) o tom, že má být ze stanov PEL vypušténa kritika stalinistických praktik a zločinù. Řeští komunisté argumentovali tím, že termín stalinismus je nejasný, že je třeba odsoudit i zločiny Maa či Pol Pota a že je třeba hodnocení historie zasadit do odpovídajícího kontextu (Charfo 2005). Interpretace v médiích však byla taková, že se snaží hájit stalinské období. Vedení PEL trvalo na nutnosti odsoudit stalinismus i na symbolickém významu tohoto konkrétního pojmu. V KSŘM se po zvolení Vojtécha Filipa do předsednické funkce dne 1. října 2005 posílila vùle ke zméné statutu z pozorovatele na plnoprávné členství, k némuž mélo dojít na 1. sjezdu PEL v Aténách ve dnech 29.-30. října 2005. Nakonec však v KSŘM převážil názor zùstat i nadále v pozici pozorovatele.

PEL je tedy doposud v situaci, kdy si vytvořila určitou členskou základnu, která ovšem nepokrývá celou evropskou stranicko-politickou krajní levici. Do budoucna ale není vyloučeno, že se k ní přidají i další strany z členských zemí EU. Z hlediska prùniku do případných nových členských zemí EU by pro ni v dlouhodobé perspektivé mohlo být výhodné další východní rozšíření EU o republiky postsovétského prostoru, v nichž mají komunisté silnou pozici (Moldávie, Ukrajina, Bélorusko). Řasové bližší jihovýchodní rozšíření EU není s ohledem na slabou pozici krajné levicových stran se zájmem o členství v PEL prozatím z hlediska pozice této strany výhodné.

10.3. Organizační struktura PEL

Stanovy PEL umožòují institut plnoprávného členství a statut pozorovatele. Řlenství v PEL je otevřené pro jakoukoliv evropskou levicovou stranu a politickou organizaci, která souhlasí s cíli a principy politické platformy (Manifestu) a přijímá stanovy této strany. Řlenství je udélováno rozhodnutím členù PEL. Jiné strany a politické organizace mohou požádat o statut pozorovatelù nebo být přizvány členskými stranami, aby se staly pozorovateli PEL.

Řlenskou stranou nebo politickou organizací PEL s plnými právy a povinnostmi se mùže stát kterákoliv levicová strana nebo politická organizace zastoupená v Evropském parlamentu, v národních parlamentech nebo v parlamentech regionù či v regionálních zastupitelských sborech v rámci členských státù EU. V členských státech EU, které nemají regionální zastupitelské sbory, postačuje, pokud strana nebo politická organizace má své zástupce na méstské či obecní úrovni, jestliže příslušné zastupitelstvo představuje alespoò 20% obyvatelstva příslušného státu.

Přihlášky k členství v PEL posuzuje a rozhoduje o nich Rada předsedajících a ratifikuje je sjezd na návrh výkonného výboru na základé přihlášky, pravidel a politického programu předloženého uchazečem. Dočasné nebo prozatímní pozastavení účasti v aktivitách PEL nebo zrušení členství v této strané v případé, že členský subjekt vážné poruší stanovy a politické cíle, probíhá stejnými postupy jako přijetí. Pozorovatelské strany nebo politické organizace se účastní jako konzultanti téch zasedání PEL, na která jsou pozvány. Mohou výkonnému výboru předkládat k posouzení a rozhodnutí návrhy. Řlenské subjekty, které chtéjí z PEL vystoupit, to musí oficiálné prohlásit.

PEL zavedla (údajné jako příspévek ke svému budoucímu vývoji) na určité pokusné období možnost individuálního členství. Do doby konečného rozhodnutí bude o této otázce vedena vnitrostranická diskuse. Individuálními členy PEL se mohou stát ženy a muži trvale bydlící v nékterém členském státé EU. V zemích, kde existují členské strany nebo politické organizace PEL, mohou tyto osoby vytvářet kruhy přátel přidružené k členským stranám. Občané jiných evropských zemí přidružených k EU mohou rovnéž vytvořit národní skupinu přidružených členù, která požádá o statut pozorovatele, nebo se k takové skupiné připojit.

PEL se financuje z členských příspévkù, darù a veřejné podpory. Orgány PEL musí jednat otevřené a transparentné. Podíl žen a mužù ve všech orgánech (kromé Rady předsedajících) musí být 50%.

PEL má následující orgány:

1. Sjezd;
2. Radu předsedajících;
3. Výkonný výbor.

Sjezd schvaluje a přijímá základní dokumenty a stanovy a ratifikuje rozhodnutí o přijetí stran nebo politických organizací. Volí předsedu/předsedkyni PEL místopředsedu/místopředsedkyni PEL na základé návrhu Rady předsedajících a podle rotačního principu. Volí pokladníka na základé návrhu výkonného výboru, dále volí z každé členské strany na základé nominace příslušné strany dvé osoby jako další členy výkonného výboru a lichý počet auditorù (nejméné tři). Rozhoduje i o strategických a programových otázkách.

Sjezd se koná nejméné jednou za dva roky. Svolá jej výkonný výbor, který mùže rovnéž rozhodnout o svolání mimořádného sjezdu. Sjezd lze svolat na žádost nejméné 25% jeho delegátù. Sjezd se musí konat nejméné 6 mésícù před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu a tvoří jej po 12 delegátech z každé členské strany. Klíč k určení počtu delegátù se schvaluje na každém sjezdu pro následující sjezd. Delegáty si volí jednotlivé strany. Klíč k určení počtu delegátù pro zakládající sjezd je stanoven dohodou v Radé předsedajících. Strany nemusí využít plný počet delegátù. Všichni další účastníci (tj. zástupci pozorovatelských strana organizací, členové výkonného výboru, kteří nejsou delegáti sjezdu a pozvaní a hosté) jsou pozorovateli bez hlasovacího práva.

Rada předsedajících se schází nejméné dvakrát ročné. Jejími členy jsou předsedové/předsedkyné všech členských stran PEL a předseda/předsedkyné a místopředseda/místopředsedkyné PEL. Rada předsedajících má ve vztahu k Výkonnému výboru právo iniciativy a vznášení námitek v dùležitých politických otázkách. Přijímá rozhodnutí a doporučení, která se postupují výkonnému výboru a sjezdu. Rozhoduje o přihláškách k členství v PEL.

Výkonný výbor tvoří předseda/předsedkyné a místopředseda/místopředsedkyné, pokladník, další členové volení sjezdem (dvé osoby z každé členské strany) a vedoucí sekretariátu PEL. Schùze výkonného výboru se konají nejméné čtyřikrát do roka, mùže o né však též požádat členská strana nebo politická organizace. Výkonný výbor v intencích sjezdu a ve shodé s Radou předsedajících určuje politiku PEL mezi sjezdy (včetné svolávání konferencí nebo tematických schùzí a jmenování dočasných pracovních skupin pro zvláštní politické problémy).⁷ Svolává sjezd a připravuje jeho organizaci a rozvrh.

Předsedu/předsedkyni a místopředsedu/místopředsedkyni volí sjezd na základé návrhu Rady předsedajících vždy do následujícího sjezdu. Kandidatura musí vycházet z principu rotace. V případé, že se místo předsedy před konáním dalšího řádného sjezdu uprázdní, mùže výkonný výbor jmenovat předsedu s dočasným mandátem do konání následujícího sjezdu. Předseda řídí béžný chod strany, udržuje styk s rùznými členskými a spříznénými subjekty a zastupuje PEL při jejích vnéjších kontaktech (včetné úřadù EU). Místopředseda/místopředsedkyné podporuje předsedu při plnéní jeho povinností. Administrativní chod PEL zajišťuje sekretariát (Strana evropské levice 2004b).

PEL se označuje za „síťovou stranu” (networking party), která usiluje o propojení s levicovými hnutími. V roce 2004 vznikla při PEL Ženská síť evropské levice, která je napojena na levicové ženské hnutí. Vytvořila se rovnéž Síť gay, lesbických, bisexuálních a transsexuálních levicových aktivistù. Ve stanovách má PEL rovnéž zakotveno, že vytvoří formy tésné spolupráce s evropskými mládežnickými organizacemi, které zastupují národní a regionální organizace nebo pùsobí v evropských strukturách a v jiných mezinárodních seskupeních. Lze tedy předpokládat, že v dohledné dobé vznikne mládežnická organizace PEL. Kromé výše zmínéných organizací pùsobí při PEL i Síť aktivistù EL v komunální politice, Regionální síť v pobaltském regionu a pracovní skupiny Institucionální budoucnost Evropy a Pracovní skupina pro ekonomickou politiku.

10.4. Programatika PEL

Strana evropské levice přijala svùj první program „Manifest Evropské levice” na ustavujícím římském sjezdu v roce 2004. Základní programové cíle vtélila i do stanov (přijatých tamtéž). PEL přijala i nékteré další programové dokumenty ke specifickým otázkám, např. deklaraci „Nikdy více fašismus. Nikdy více válku” z 9. ledna 2005 či Feministický manifest z 3. července 2005. Na svém 1. sjezdu v Athénách v roce 2006 přijala Aténskou deklaraci.

Strana se definuje na základé levicovosti a odporu proti kapitalismu (jehož vnucování podle PEL vede do pasti sociálního a kulturního zpátečnictví). Cílem PEL je lidská rovnost a osvobození mužù a žen od všech forem útlaku, vykořisťování a diskriminace. Hodlá zásadné transformovat společnost a vytvořit základy trvalé levicové politiky jako „nezávislého, sebevédomého politického projektu napomáhajícího tvorbé solidárních, demokratických, sociálních a ekologických alternativ” (Strana evropské levice 2004a: 18).

Evropskou unii vnímá PEL jako strukturu umožòující realizaci výše uvedených cílù. To, že v EU na sebe narážejí rozporné zájmy, dává PEL podle jejího programu „nový politický prostor pro třídní boj a ochranu zájmù pracujících, obranu demokracie, evropské společnosti s jejími organizacemi a institucemi, mezi nimiž je i Evropský parlament” (Strana evropské levice 2004: 21). Současnou situaci v EU však strana hodnotí jako krizovou, přičemž za základní problém této krize považuje ohrožování demokracie. Kritizuje budování EU shora, údajné „bez ohledu na lidi a často proti jejich zájmùm”. Hodlá posílit pravomoci Hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionù EU. O ústavní smlouvé pro Evropu PEL nejednoznačné uvedla: „Ať už se stavíme k návrhu ústavní smlouvy jakkoliv, jsme proti direktoriátu velmocí” (Strana evropské levice 2005a: 20).

V socioekonomických otázkách vychází PEL z přesvédčení, že „lidé dnes trpí politikou globalizujícího se kapitalismu, kterou prosazují vlády v zájmu velkokapitálu a jeho lobby, čímž společné podkopávají solidaritu a sociální výdobytky dosažené v téžkých bojích” (Strana evropské levice 2005a: 19). Sociálnédemokratický koncept třetí cesty údajné zkrachoval a PEL hodlá usilovat o „jinou Evropu”.

PEL chce dosáhnout Evropy osvobozené od údajné antidemokratické a neoliberální politiky Svétové obchodní organizace a Mezinárodního ménového fondu. Odmítá pakt stability a politiku Evropské centrální banky. Usiluje o nové sociální priority zaméřené k plné zaméstnanosti a k přípravé k zaméstnání, k podpoře veřejných služeb a k odvážné investiční politice, k ochrané životního prostředí. Považuje za nutné zdanit kapitálové toky. Zasazuje se za práva námezdné pracujících.

V oblasti mezinárodních vztahù PEL považuje za dùležité neoddélovat Evropu od svétového vývoje. Odmítá hegemonii USA a hodlá otevřít EU vùči Jihu. EU by podle představ PEL méla být zaméřena „aktivné proti rostoucímu militarismu a válce” a méla by „odmítat NATO, cizí vojenské základny a model jakékoliv evropské armády, vedoucí k vétšímu vojenskému soupeření a svétovým závodùm ve zbrojení. Chceme Evropu míru a solidarity, bez jaderných zbraní a jiných zbraní hromadného ničení. Evropu odmítající válku jako prostředek řešení mezinárodních konfliktù. To se týká zejména izraelsko-palestinského konfliktu, který je nutno řešit na základé rezolucí OSN” (Strana evropské levice 2005a: 19).

V „postmoderních” ideologických dimenzích programu se PEL obecné zasazuje za řešení ekologických problémù (za jejichž pùvodce považuje kapitalismus), za rovnoprávnost pohlaví (přičemž se hlásí i k feminismu) i za řešení problémù handicapovaných lidí. PEL hodlá postupovat v širší fronté. Uvádí, že budování „alternativní, radikální, ekologické a feministické levice v Evropé je výzvou nové fáze vývoje, která nyní začíná. Pluralitní povaha rùzných hnutí mùže být umocnéna touto novou politickou silou o to více, že chceme rozvíjet nové vztahy mezi společností a politikou” (Strana evropské levice 2005a: 19).

Program PEL v zásadé kombinuje prvky tradičního komunismu (např. třídní boj) s novolevicovými a postmoderními tématy. Snaží se o ostré protikapitalistické vymezení a o zásadní zménu společnosti (nevyskytuje se v ném ovšem prvek násilné revoluční zmény). PEL se snaží prezentovat jako součást nékterých sociálních hnutí, včetné antiglobalizačního. Na EU v současné podobé nahlíží značné kriticky, protože nenaplòuje její představy. Usiluje o její přeménu na organizaci, která bude odpovídat soudobým krajné levicovým požadavkùm.

10.5. Závérečné zhodnocení činnosti PEL

Vznik a existence PEL se staly dùkazem o přizpùsobení se části evropské krajní levice reálným procesùm v evropské integraci, které nevzešly z její iniciativy. I když se k řadé aspektù soudobé EU staví negativné, prostřednictvím přihlášení se k článku 191 Smlouvy o ES vyjádřila zájem aktivné spoluvytvářet tento proces a dodala mu tak jistou legitimitu. Podchytila řadu významných krajné levicových subjektù v soudobé Evropé, nestala se však bezvýhradnou reprezentantkou evropské krajné levicové stranické rodiny. I komunistické strany dogmatičtéjší orientace mají zatím statut přidruženého člena nebo se vùbec na činnosti PEL nepodílejí. Řást z nich se setkává na akcích, které pořádají jednotlivé strany - Belgická strana práce v Bruselu nebo řecká KKE tzv. „Athénská setkání” apod. (Wagener 2006: 249).

Nékolik převážné trockistických stran a dalších organizací je seskupeno v Evropské antikapitalistické levici (EAL),⁸ která vznikla v roce 2000 (hlavné z iniciativy Sjednoceného sekretariátu IV. internacionály a Mezinárodní socialistické tendence). Jedná se o volnou síť, která pořádá zhruba v pùlročních intervalech konference. Před volbami do EP v roce 2004 vypracovala i společný volební manifest: „Antikapitalistický manifest pro jinou Evropu: sociálné a demokraticky, ekologicky a feministicky, mírové a solidárné” a zpracovala i další společné dokumenty.⁹

EAL však nemá statut evropské politické strany dle článku 191. Její členská základna (zvlášté pokud se týká pozorovatelù) se překrývá s PEL, přičemž ze strany PEL existuje snaha alespoò volnéjšími formami členství (např. statutem pozorovatele) přimét k zapojení do vlastních struktur. Řlenské strany se ostatné již dříve podílely na volnéjší spolupráci se zbytkem krajní levice ve skupiné GUE/NGL, za jejíž součást se EAL považuje (RedAktion 2005). EAL má základnu v západní Evropé a zatím neodkázala získat členské subjekty v postkomunistickém prostoru (Von Hüllen 2005: 4-5).

O plnoprávné členství v PEL se zatím nezajímají skandinávské rudo-zelené strany, které založily 1. února 2004 v Rejkjavíku Severský zelený levicový svaz (NGLA). Tvoří jej dánská Lidová socialistická strana (SF), finský Levicový svaz (VAS), islandské Levicové zelené hnutí (VGF), norská Socialistická levicová strana (SV) a švédská Levicová strana (VP). Účelem NGLA je realizace společných politických iniciativ, přijímání společných politických stanovisek, výména informací a idejí, kooperace mezi parlamentními institucemi, vytváření společné reprezentace a kooperace s hnutími ve svété.

Orgány NGLA jsou generální shromáždéní (tvoří jej předsedající a tajemníci stran, případné jiní jmenovaní reprezentanti členských stran; schází se každoročné). Na shromáždéní je vždy pro následující období jedna strana určena jako předsedající. Chod organizace mezi shromáždéními řídí výkonný výbor, tvořený předsedou, jejž nominuje předsedající strana, a členy, nominovanými z ostatních členských stran (z každé jeden). Náklady na chod NGLA jsou na základé dohody rozdéleny mezi členské strany (Nordic Green Left Alliance 2004b). NGLA usiluje podle svého programu (Politické platformy NGLA) o vétší demokratickou odpovédnost a participaci, o nový mezinárodní řád založený na multilaterálních mezinárodních institucích, o rovnost pohlaví a sociální spravedlnost. Názvem se NGLA hlásí k „seveřanství”, ale odmítá být regionalistickou formací. Další část názvu odkazuje k zeleným ekologickým hodnotám a k levicovosti (přičemž odmítá totalitní nedemokratické systémy, které se označují za socialistické) (Nordic Green Left Alliance 2004a).

Strany v NGLF dávají přednost spolupráci se zbytkem evropské krajní levice v poslanecké skupiné GUE/NGL v EP za podmínky zachování její volné konfederální struktury, i když se podílejí na činnosti GUE/NGL. V roce 2005 navázaly i spolupráci se severoirskou stranou Sinn Fein (Wagener 2006: 248). Existují i další evropské transnacionální ultralevicové síté a organizace sdružující marginální strany a (což je častéjší případ) nestranické organizace trockistické,¹⁰ marxisticko-leninsko-stalinistické,¹¹ maoistické¹² či anarchistické¹³ orientace. Jsou pro né charakteristické sektářství, fanatismus a komplexy z vlastní bezvýznamnosti. Neusilují o přeménu na stranu dle článku 191 Smlouvy o ES.

Vùči PEL je kritická i velká část anti(alter)globalizačního hnutí, ať již dogmatické marxisticko-leninské nebo novolevicové orientace. Model politické strany a zvlášté pak eurostrany bez přímé vazby na lid a financované z prostředkù „neoliberálné-kapitalistické” EU neodpovídá sebepojetí velké části tohoto hnutí, které hledá a prosazuje nové formy politické prezentace a organizace.¹⁴ Kromé masových protestù při rùzných setkáních významných státníkù (včetné protestù proti zasedání Rady EU) se jimi stal i koncept sociálních fór, což jsou velká strategicko-programová setkání rozličných složek AG-hnutí na rùzných úrovních (svétové, regionální, státní), iniciovaná prvním Svétovým sociálním fórem, které se konalo od 25. do 30. ledna 2001 v brazilském Porto Alegre jako „kontrasummit” vùči Svétovému ekonomickému fóru v Davosu.

V Evropé se doposud uskutečnila čtyři Evropská sociální fóra (2002 ve Florencii, 2003 v Paříži, 2004 v Londýné a v roce 2006 v Aténách), kromé toho existují subregionální¹⁵ a národní fóra. Od svého vzniku se na nich PEL snažila participovat. Vùči akceschopnosti sociálních fór se rovnéž ozývají kritické hlasy, mj. ze strany dogmatických komunistických a trockistických subjektù (kterým se nepodařilo tato fóra ovládnout s cílem je více „zrevolucionalizovat”) (Lee 2004: 7), což by alespoò nékteré z nich mohlo opétovné přivést k „tradičnéjší” stranicko-politické činnosti na transnacionální úrovni v evropském rámci¹⁶.

Přes výše konstatovanou heterogenitu transnacionálních forem spolupráce krajní levice sama existence nékolika transnacionálních organizací a sítí krajní levice s evropským zábérem dokazuje, že zde védomí jisté „radikálné levicové” euroidentity (byť vztažené hlavné k vlastnímu ideovému sméru) existuje, zvlášté v situaci, kdy se členská základna nékterých z nich překrývá. Interní diskuse o dalším postupu eurolevice v oblasti transnacionální spolupráce pak samou tematizací této problematiky zvyšují význam této spolupráce pro formování budoucího charakteru krajní levice v evropském prostoru (Mareš 2006).

Vliv PEL do budoucna bude určován především celkovou úspéšností jejích členských stran a zvlášté pak tím, jak se budou prosazovat dominantní iniciátorky jejího vzniku ve srovnání s krajné levicovými stranami a hnutími, které se staví vùči PEL negativné. Pokud si PEL ovšem dokáže získat respekt v současné krajní levici jako strategicky nejvhodnéjší platforma transnacionální spolupráce, mùže být posílena i její členská základna a dojít i k převzetí frakce GUE/NGL v EP od PEL.

Tabulka č. 10.1.: Plnoprávné členské strany a politické organizace PEL

Tabulka č. 10.2.: Strany a organizace se statutem pozorovatele PEL

Poznámky:

1Příkladem mùže být némecká Strana demokratického socialismu (PDS), která by spadala do roku 2005 do kategorie demokratických socialistických stran. Po přejmenování na Levicovou stranu - PDS a po společné kandidatuře ve volbách 2005 a předpokládaném sloučení s Volební alternativou sociální spravedlnosti (WASG), vytvořenou levicovými odštépenci ze Sociálné demokratické strany Némecka, by byla jednoznačnéji zařaditelná mezi sociálné-populistické strany. Existuje v ní však i dogmatické marxisticko-leninské křídlo.

2Při výzkumu komunistických stran a jejich nástupkyò v západní Evropé tak učinil i Patrick Moreau. Přitom rozčlenil:

1. tradicionalistickou variantu. Strany v ní zařazené označil jako archetypální, tj. revolučné, odborové, internacionalisticky/antiimperialisticky a avantgardisticky orientované. Do této kategorie zařadil i trockistické a maoistické strany;
2. rudo-zelenou, levicové populistickou a postkomunistickou variantu. Všechny je sjednocuje postoj, že hospodářský rùst je naléhavý cíl, avšak musí být podřízen ekologickým rozhodnutím. Přihlašují se k rùzným postmoderním hodnotám (feminismus, demokratizace politického života v úzké spolupráci se sociálními hnutími, pacifismus, nerevoluční antiimperialismus ve prospéch třetího svéta, kritická, ale ne fundamentální opozice k EU apod.);
3. reformné-komunistická varianta. Nachází se „na pùli cesty” mezi dvéma předchozími variantami (Moreau 2004: 53-61).

Obdobné, i když ponékud podrobnéjší délení nabízí Martin Schirdewan. Ten délí evropskou krajní levici (v jeho pojetí pouze „levici”) na čtyři skupiny:

1. Nová evropská levice. Øadí do ní strany, které usilují o mírnou, přesto socialistickou společnost na základé programové orientace na hodnoty občanské společnosti jako participace a demokracie jakož i na sociálnédemokratický sociální stát. Přitom mají odstup od klasických komunistických pozic, jako je nutnost diktatury proletariátu, ekonomika založená na plánování a lidovém vlastnictví, avantgardní roli jejich stran při budování socialismu. Namísto toho do svých programových repertoárù integrují sociálnédemokratické požadavky i pozice vycházející z ekologických a feministických hnutí. Orientují se na spolupráci se sociální demokracií. K Evropské unii mají principiálné pozitivní vztah, i když kritizují čisté ekonomické zaméření. Z konkrétních stran se jedná o Komunistickou stranu Francie, řeckou Synaspismos, španélskou Sjednocenou levici, Komunistickou stranu Rakouska a částečné i italskou Stranu komunistické obnovy.
2. Klasičtí komunisté. Podle Schirdewana mezi né patří strany, které zkušenosti zhroucení komunismu nevedly k zásadní zméné orientace. Udržují si nárok na avantgardnost, zùstávají u nich zachovány hierarchické stranické struktury. Postoj téchto stran k EU je rùzný, avšak společná je interpretace EU jako motoru neoliberalismu, který vede k zostření sociálních protikladù uvnitř evropských rozdélených společností a ke zpátečnictví ve sméru militarismu a neoimperialismu. Jsou mezi né řazeny Komunistická strana Portugalska, Komunistická strana Øecka, Komunistická strana Řech a Moravy, Komunistická strana Slovenska, komunistické strany Bulharska a Rumunska a komunisté z Pobaltí.
3. Trockisté. Trockisté usilují o cestu k socialismu vytyčenou Lvem Trockým a nemuseli na rozdíl od dalších komunistických strany ideologicky reagovat na pád reálného socialismu, protože se vùči nému vždy vymezovali. Jedna z trockistických internacionál (IV. internacionála) je součástí Evropské antikapitalistické levice. Hlavní trockistickou stranou je francouzský Délnický boj (LO).
4. Severská zelená levice (skandinávské levicové-ekologické strany). Kladou dùraz na ochranu přírody a na levicové hodnoty. Vyhraòují se vùči autoritářským a na stát fixovaným komunistickým a trockistickým stranám, které jsou z jejich pohledu nemoderní. K EU zaujímají kritický, až odmítavý postoj (Schirdewan 2004: 152-156).

3V ustavujícím prohlášení z června 1994 se GUE/NGL přihlásila k evropské integraci, odmítla však její existující model. Požadovala plnou demokracii, respekt k životnímu prostředí, vytvoření společného sociálního prostoru s nejvyšší úrovní pro všechny občany. Chtéla zmírnit demokratický deficit. Požadovala posílení pravomocí OBSE v bezpečnostní oblasti a rozpušténí NATO a ZEU jako pozùstatkù studené války. Odmítla eurocentrismus a chtéla vyrovnat rozdíly mezi Severem a Jihem. Jednotliví členové frakce byli zcela nezávislí.

4Frakce Sjednocené evropské levice existuje i v Parlamentním shromáždéní Rady Evropy, nemá však na politickou skupinu v EP přímou vazbu a neexistuje nad nimi zastřešující struktura.

5Na bázi tohoto fóra vzniklo i Fórum evropské levice - regionù, kde se setkávají regionální představitelé krajné levicových stran.

6Za první výrazný a konkrétní impuls k založení krajné levicové strany je považována schùzka stran ze spektra NELF a GUE/NGL, organizovaná francouzskými komunisty v Paříži v roce 1996 (Wagener 2006: 245).

7Např. vznikla pracovní skupina „Sociální hnutí”, která se zapojuje do přípravy evropských sociálních fór.

8Řleny EAL jsou Jednotná kandidátka - Rudo-zelení (Enhedlisten) z Dánska, Revoluční komunistická liga z Francie, Levicový blok (BE) z Portugalska, Alternativní prostor ze Španélska, Galicijský národní blok (BNG) ze Španélska, resp. Galície, Vzpřímené (Zutik) ze Španélska, resp. Baskicka, Solidarity (SolidaritéS) a Hnutí za socialismus (MpS/BfS) ze Švýcarsk