Řecko, vítejte na Východě!

Druhý vyslovil uznávaný ekonom: Řecko je v situaci, v jaké byly východoevropské státy počátkem 90. let, kdy stály před zadáním provést příslušné "reformy" tedy implementovat neoliberální koncepci. Třetí se týká vystoupení českého premiéra, který prohlásil, že lepší je tvrdá dohoda než slabý a narušený členský stát EU a NATO.

Na politickou scénu se vrací v plné síle Washingtonský konsensus 2.0 a souběžně s tím geopolitika. Pokud nezbývá místo pro demokratické principy, pak ty musí jít stranou. Tady nejde o dluhy, tady jde o jednotu neoliberální Evropy, kde radikální levice má své, přesně určené a málo důležité místo. Řecko je taková laboratoř pro 21. století, jakou byly země střední a východní Evropy v poslední dekádě minulého století.

Nám v tomto regionu nezbývá než říci – vítejte mezi pokusnými králíky, Řekové. My vám můžeme poradit, jak se chovat v kvazi-protektorátu, jak se naučit milovat své protektory. Jak žít s pocitem, že moc pochází z lidu a vědět, že tomu je jen zřídka. Jak se již osvědčilo v naší části Evropy, netvrdší a nejtrpčí změny jsou provedeny osobami a stranami, které měly největší předchozí výhrady a u kterých bylo největší nebezpečí právě pro ty síly, které stály za implementací těchto reforem. Tyto síly také až na výjimky následně zmizely z politického jeviště. Někde dokonce tak, že levice v některých zemích prakticky zanikla.

Vzpomeňme M. S. Gorbačova, který je nyní nenáviděn mnohými levičáky ve východní Evropě. Vyvolal totiž naději a výsledkem byla beznaděj a rozval. My v České republice již z roku 1968 rozumíme, co znamená omezená suverenita, jaký významným geopolitickým faktorem je a jak se projevuje uvnitř jednotlivých bloků. Jednota a kompaktnost evropské neoliberální unie a NATO je mnohem důležitější, než respekt demokratickým principům a občanskému názoru vyjádřenému v řeckém referendu. Zpětný pohled ukazuje, že sice se sice mluvilo o dluzích a „austenity”, ale klíčová byla TINA (There is no alternative). Skutečně celé Evropě musí být jasné, že neexistuje jiná alternativa – není jiná Evropa! Zdá se, že tento strategický záměr byl zatím naplněn.

Naopak zvolená taktika řecké vlády a Syrizy se ukázala jako málo efektivní a ve svých důsledcích vedla k větším ztrátám boji o „dluh a úspory”, než bylo dosažitelné těsně po volbách. Sice se stále mluví o reformách, ale podstatnější je zachování politického státu quo. Nicméně ani akceptace prvotních, měkčích, podmínek by pravděpodobně neznamenala (dlouhodobější) souhlas s kvalitativně odlišnou řeckou vládou evropskými neoliberálními elitami. Nejspíše by se ale získal čas a možná by to přispělo i k volebnímu výsledku ve španělských volbách, který by mohl strategickou situaci v Evropě poněkud změnit a dále o kousek posílit pozici evropské radikální levice. Dnes jsou španělské výhledy podstatně nejasnější a je otázka, jak se „řecké jaro” projeví v pozici a jednotě evropské radikální levice jako celku i v jednotlivých zemích.

V tzv. post socialistických zemích se po celou dobu vztah k Řecku v podstatě nevyvíjel, nejlépe lze toto označit jako neutrální. Pokud argumentace vycházela z ekonomické situace Řeků, pak žádnou velkou odezvu neměla. Bohužel nebyl dostatečně akcentován daleko významnější aspekt, kterým vždy byl geopolitický rozměr a vztah „demokracie a nadřazenosti tzv. evropských zájmů”. Domnívám se, že zde by byl daleko větší prostor pro „východoevropskou” solidaritu. Současný vývoj by mohl vést spíše k posilování tendencí, které mají blízko k neofašismu nejen v Řecku, ale i dalších státech, především ve střední a východní Evropě, neboť pro mnoho zklamaných občanů se toto bude jevit jako další, možná efektivnější alternativa.

Nemá smyslu litovat toho, co se stalo. Je třeba se ptát co dál. Je smutné, že až dnes je tato otázka pro mnohé aktuální. Jak pěkné byly ony akce solidarity. Kdyby nebyly, byla by dnes situace skutečně ještě horší? Řecká story by přinejmenším měla vyvolat podstatnou reflexi evropské radikální levice. Obávám se, že metody politického boje platné ve dvacátém století jsou příliš neúčinné v tomto desetiletí 21. století. Jen trpké poznání své politické naivity a neschopnosti racionálního předvídání ji může vrátit politickou věrohodnost a hlavně nasměrovat ji na jinou levicovou trajektorii. Bude to vyžadovat diskusi o strategii i taktice, která bude odrážet současnou evropskou i světovou realitu. To by mohla být cesta k „jiné Evropě”.

Je oprávněná otázka pro evropskou radiální levici: Jaký je plán B?