Postřehy z lednových Athén

Na pátek byla řádně svolána demonstrace proti válce v Gaze. Organizovala ji Komunistická strana Řecka. Trochu pro mne překvapivě na čas před polednem. A ještě překvapivější bylo, že byla slušně početná, hádám pár tisícovek účastníků. Tito účastníci byli ze všech věkových skupin, mladší ale převažovali. A nejspíše byli i z různých sociálních skupin, studenti, zaměstnanci, pracovníci služeb. Bylo to spořádané shromáždění s umírněným skandováním moderovaným organizátory s megafony a s poklidnou atmosférou. Je třeba říci, že také policie pracovala a byla všude na strategických místech i s různým vybavením – od „lehké zbroje” až po plně vybavené muže a tu a tam i ženy – jak to na počátku 21 století pro případné pouliční srážky bývá. Konstatuji, že nijak do běhu demonstrace nezasahovala a její účastníky neomezovala. Naštvaní byli nejspíše jen řidiči, protože policie nekompromisně uzavřela jednu z významných městských tříd. A viděl jsem, že při té příležitosti, když už dopraváci musí být v ulicích v práci, tak i dávali pokuty za dopravní přestupky.

S daleko větším napětím a zájmem se očekávala další plánovaná demonstrace svolaná, z našeho pohledu nepředstavitelnými organizátory – odbory učitelů základních škol, učitelů středních škol a vysokého školství spolu se studentskými reprezentanty. Tuto demonstraci podporovala Sinaspismos – druhá radikální levicová řecká strana. Doba zahájení se měnila a nakonec byla stanovena na časné popoledne téhož dne. Místními znalci mi bylo doporučeno se jít podívat na místo, kde by měla po průchodu okolo parlamentu končit, v prostoru Athénské university. Účast byla podstatně větší ve srovnání s předcházející demonstrací. Jeden z pořadatelů ji odhadoval na 20 – 25 tisíc lidí. Co se věku demonstrantů týče, tak tentokrát to byla spíše mládež, ale i lidé důchodového věku byli vidět a střední věk byl také velmi slušně zastoupen. Opět se provolávala hesla. Samozřejmě, že řecky, takže co se obsahu týče nemohu sloužit. Byly transparenty i megafony. Tempo pochodu i atmosféra byla asi jako na českých prvomájových průvodech v minulosti. Už při pohledu na účastníky bylo jasné, že zde ale půjde ještě o něco jiného. Tak pětina účastníků byla patřičně vybavena. Byly vidět všechny typy respirátorů, od těch nejlevnějších, až po ty pěkně drahé, integrované s ochrannými brýlemi a protiplynovými filtry. Někteří z mladých účastníků měli vlajky na násadách z plného dřeva o průměru tři až čtyři centimetry. Ač nebylo nějak velké teplo dost velká část nejspíš dodržovala pitný režim a měla sebou lahve s pitnou vodou. Někteří byli oděni i oděvy, které umožňovaly rychlé zakrytí obličeje, ale maskovaných účastníků bylo velmi málo.

Přešla asi půlka průvodu a říkal jsem si, že to vypadá stejně, jako dopolední demonstrace. Najednou jeden z mladíků z tzv. „černého bloku”, tj. účastníků oděných do černého, začal bušit onou vlajkovou tyčí do kamery na jedné bance za mírného povzbuzování několika dalších účastníků. Byl jsem opravdu zvědav, co bude dál, protože v okolních ulicích byly rozmístěny v několika pásmech policejní jednotky opět s širokým spektrem výzbroje a vybavení. I mírně zkušené oko vidělo, že je v ulicích řada dalších osob, které ač v civilu tam byly evidentně služebně. Kamera byla kvalitní a vydržela. Náhle někteří mladíci vytáhli kladívka a začali bušit do dláždění z různých mramorových tvarovek. Okamžitě jsem pochopil, kde se bere při uličních střetech munice, když všude je asfalt a dláždění. Ale zpět k ději. Najednou létaly na banku kameny. Okna byla kvalitní, ani se nehnula. Náhle se nasunul podle bankovních objektů kordon oštítovaných těžkooděnců. A pak už to bylo ráz na ráz. Během třiceti vteřin začaly vybuchovat dělbuchy a rozlévat se slzný plyn. Během stejné doby demonstrace z ulice zmizela. Zdálo se, že účastníci to mají docela dobře nacvičené. Aktivní účastníci z řad demonstrantů, policisté i diváci. Náhle jsem také poznal, k čemu je dobrá neperlivá pitná voda. Řečtí přátelé mi říkali, že policie údajně vyčerpala zásoby slzného plynu a nyní , že používá produkt z prošlou dobou trvanlivosti a ještě k tomu vyrobený v Albánii. Nemohu sloužit, nejsem v tom odborník. Policie nastoupila a postupně vytlačovala moc aktivní účastníky. Opět je třeba konstatovat, že k divákům, k procházejícím občanům se chovala korektně, nechávala je procházet svým kordonem a podobně. Na policistech nebylo vidět nějaké napětí či „chuť si bouchnout”. Tvářili se neutrálně a čekali na rozkazy. Samostatnou skupinou byli fotoreportéři a filmaři. Představitelé sedmé velmoci byli velmi dobře vybaveni ochrannými prostředky a běhali rychleji než kdokoliv z účastníku této uliční války od jednoho místa střetu ke druhému. Co mne na tom všem zaujalo? Bylo to několik postřehů. Tak například. Respirátory měli i někteří pouliční prodejci u svých stánků a prodavači v přilehlých obchodech. Ti mimochodem neprojevovali žádnou paniku a se zájmem sledovali, co se děje. Další neuvěřitelná věc. Už mezi demonstranty šla smečka potulných psů. Šli zvesela, poštěkávali a vrtěli s ocasy. Stejně se ale chovali, když začal střet, běhali mezi bojovníky i mezi létajícími kameny a dělbuchy i slzným plynem. Z letmého pohledu bylo vidět. Že všichni, kteří se pohybovali v daném prostoru věděli o co jde. Ale nebylo na první pohled vidět žádné nenávistné pnutí. Ani u demonstrantů ani u policie. I diváci sledovali z povzdálí střety, aniž dávali výrazněji najevo na čí straně jsou jejich sympatie.

Poslední, třetí demonstrace se konala v sobotu večer a narazil jsme na ni vcelku náhodou. Na jednom náměstí mne upoutala koncentrace vyzbrojené policie. Řečtí přátelé mne informovali, že se koná demonstrace, tentokrát fašistů. Bylo jich nanejvýš několik desítek, maximálně do dvou set. Oproti předchozím byli nejlépe ozvučeni a nasvíceni. Pozornost kolemjdoucích, kterou jim věnovali, ale byla mizivá. Ani policie si jich nevšímala. Jen mi bylo doporučeno je nefotografovat, což jsem úplně nedodržel, ale nic se nedělo.

Co takové setkání s pouliční politikou mi přineslo? Dalo by se říci neobvyklý zážitek a poznatek, že řada Řeků vidí v účasti na takové demonstraci smysl a vyjádření určitého postoje. Je ale otázkou jakého postoje. Když jsem se pak ptal levicové socioložky, co vlastně vede tak různorodou směsici lidí k účasti na demonstraci, která vysoce pravděpodobně skončí násilným střetem se státní mocí, odpověděla, že je to velmi složité. Takovým tím nejhlubším proudem může být pocit nenávisti. Snad neurčité nebo přesněji nepojmenované. Jedno je jisté. Na tuto situaci se nehodí učebnicové poučky o třídních střetech, o vyhraněných třídních pozicích a podobně. Skutečnost není černobílá, naopak je složena ze všech odstínů šedi a v čase se mění. I požadavky demonstrujících jsou vcelku vágní a nezdají se adekvátní takové koncentraci proti sobě stojících sil. Při povrchním pohledu by se jevilo, že radikální levice musí mít na situaci shodný nebo velmi podobný názor. Ani to není pravda a obě tyto levicové strany se ve svých postojích a hodnocení velmi liší. A jestli u války v Gaze jde vcelku o shodu, pak u druhého střetu jsou názory členů obou radikálních levicových stran proti sobě dost vyostřené. Přitom se zdá, že řecký kapitalismus je socialističtější než situace u nás nebo v jiných postkomunistických zemích. Odbory jsou významnou složkou sociálního systému a jejich hlas je slyšet a dovedou prosadit řadu věcí. Veřejné služby alespoň v Athénách určitě nejsou nákladnější pro jejich obyvatele než například v Praze.

Jaké poučení si z toho člověk přiváží? Jedno velmi praktické. Pokud by došlo z takovému vyhrocení sociálních střetů, že se bude rozhodovat v pouličních střetech, pak se dobré vybavení vč. čisté pitné vody vyplatí. Další poučení již tak jasná nejsou. Zda jde o dozvuky metod sociálních a „třídních” bojů 20. století? Nebo je to nástup nové bojové vlny, která se bude odehrávat na ulicích s přepychovými či bohatě zásobenými obchody a které se budou účastnit lidé, kteří i v těchto obchodech častěji nebo jen výjimečně nakupují? Proti establishmentu se staví ti, kteří by podle starých pravidel měli patřit spíše k podpůrcům existujícího systému. Je fakt, že radikální levice k těmto velice současným jevům nemá vysvětlení, kterému by praxe dávala za pravdu. O to méně je k dispozici návrhů na další cestu.

Jiří Málek, SPED

18.1.2009