Před týdnem vyšel v Právu můj
komentář k rozhodnutí Ústavního soudu, které otevřelo cestu k možné rehabilitaci Vladimíra Hučína nejen za trestné činy
politické povahy, nýbrž i za krádeže, poškozování cizí věci a užívání násilí. Snad žádné téma, o němž píšu, nevzbuzuje tolik reakcí čtenářů, a navíc hodně emotivních.
Emotivní je to i z mé strany. Když mě dali v roce 1971 po půldruhaleté vazbě do vězení na Mírově, byl jsem šokován, že tam mnozí vězni, pachatelé kriminálních činů, čekají na „Američany” a uvítali by válku. Jako koncem 40. let. StB pomocí své „vnitřní služby” mezi dozorci a tajných spolupracovníků mezi vězni zosnovala případy přípravy trestného činu teroru. Oblíbené bylo stíhání za údajné řeči otrávení vody ve vodovodu a hospodské řeči o tom, jak unést na Západ letadlo.
Já jsem byl obviněn, pomocí vězňů, kteří koketovali s politickým násilím, z toho, že jsem posílal vězně, aby po svém propuštění ostřelovali z pražského ostrova Štvanice budovu ÚV KSČ. Babráci byli ale ti estébáci, nedokázali prokurátorovi vyrobit dost důkazů k obžalobě. Přiznávám, že můj vztah k Hučínově činnosti je ovlivněn zkušenostmi, které mám s násilím, skutečným či vykonstruovaným.
Když můj komentář o pěstování fikce třídního boje Vladimírem Hučínem a nyní už i Ústavním soudem vyšel, děkovali mi téměř se slzami v očích přátelé, kteří byli do roku 1968 členy KSČ a s nimiž jsem byl perzekvován v dobách normalizace kvůli našemu společnému nenásilnému odporu vůči režimu v Chartě 77. Uvědomil jsem si, že snad nikdo z těch statisíců vyloučených a vyškrtnutých komunistů se už po listopadu 1989 do KSČ či KSČM nevrátil.
Je dobře, říkali přátelé, že tu je nekomunista, jemuž se nelíbí, že političtí extremisté, ale i zákon a soudy, je házejí do jednoho pytle s komunisty-normalizátory. Že tu je někdo, kdo ani normalizátory nechce mimosoudně trestat. Někdo, kdo říká, že státní terorismus 50. let se lišil od liberalizace 60. let a ta pak zase od období 1969-1989. Jiní čtenáři se na mne ale zlobili. Nakonec by Vám pan Hučín mohl něco povědět o praxi agentů StB a možná byste na základě toho mohl snížit Váš odpor k očišťování společnosti od temných struktur, napsal mi jeden z nich.
Působení agentů StB a hlavně jejích příslušníků jsem si užil sám dost. Dnes v ČR nevidím, po 16 letech od sametové revoluce, žádné „temné struktury”. Představa, že se má česká společnost od někoho „očišťovat”, mě dost děsí. Jsem - historicky vzato - stále vylekaný z „odbenešení” druhé republiky (1938-1939), poválečných a poúnorových čistek a z požadavků „odhavlení” společnosti první poloviny 90. let.
Pošetilou pomstychtivost lze odmítnout snadno. Hůř se už vysvětluje, proč nemá být zákonem zakázáno používání komunistických symbolů a jakákoliv propagace komunismu, jak se toho v pondělí na semináři petičního výboru Senátu dožadovali někteří senátoři. Poukaz na politický kalkul - chtějí KSČM ubrat hlasy - nestačí.
Musím v tomto vysvětlování dále pokračovat, protože KSČM, která si zřejmě měla kultivaci historických pohledů dát do programu a učinit ji každodenní praxí, hovoří stále, místo vysvětlování minulosti státu i KSČ, o období před rokem 1990 jako o socialismu. Mimochodem tím uráží všechny nekomunistické socialisty. Pokud KSČM zlehčuje a omlouvá diktaturu, a má snahu tak činit i v případě jejích zločinů, není plně demokratická a jiní lidé musejí při sporech o minulost zaskakovat za ni.
Právo, 31. 3. 2006, Petr Uhl
Ústavní soud uznal třídní boj
Ústavní soud (ÚS), tedy jeho senát složený ze soudců Stanislava Balíka, Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma, vyhověl nyní stížnosti bývalého příslušníka BIS Vladimíra Hučína na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten zamítl jeho stížnost na porušení zákona ve věci plné Hučínovy rehabilitace za odsouzení z roku 1984 na 2,5 roku. Rehabilitační rozhodnutí soudů samotná, která byla předmětem řízení Nejvyššího soudu, ÚS nezrušil.
Hučín v roce 1984 nejen rozšiřoval po městě protisovětské letáky a nadával na KSČ, ale opatřil si tři střelné zbraně a střelivo a vyrobil třaskavinu, vloupal se do bytu, aby tu odcizil střelnou zbraň, a způsobil výbuch v jednom domě. ÚS rozhodoval, zda je přímá souvislost mezi skutky, jejichž odsouzení české soudy již rehabilitovaly - pobuřování proti socialistickému a státnímu zřízení republiky a hanobení státu světové socialistické soustavy - a mezi nedovoleným ozbrojováním, krádeží a poškozováním cizí věci. Za ty totiž rehabilitován nebyl.
Rozhodnutí ÚS, které prosadila Dagmar Lastovecká přes odpor soudce Nykodýma, je nepřesvědčivé. Zákon podmiňuje rehabilitaci kriminálních trestných činů jejich přímou souvislostí s odporem proti režimu. Protože je ale podle ÚS pojem „přímá souvislost” neurčitý a nejasný, hledal jeho senát smysl a účel rehabilitačního zákona.
Byl to však výklad ideologický. Svědčí o tom především to, že ÚS cituje z preambule právně sice nezávazné, ale morálně zavazující Všeobecné deklarace lidských práv: je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku.
Lidská práva musí být chráněna zákonem nejen kvůli předcházení odboje proti tyranii a útlaku. Všeobecná deklarace OSN je z roku 1948 a její preambule připomíná nacistické zločiny - zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva. Citát ÚS z deklarace má jen potvrdit rovnici komunismus = fašismus. Je to neprávní a ahistorické, v ČR zvlášť, a ÚS si to mohl odpustit. Rovnici razí síly, které se prohlašují za antikomunistickou pravici.
ÚS doplácí na to, že nezrušil zákon o komunistickém režimu a o odporu proti němu z roku 1993. Právě zde se klade rovnítko mezi státním terorem 50. let a normalizací a mluví se o „odboji”, což si ani ÚS nyní nedovolil: Odpor občanů proti tomuto (komunistickému) režimu (...) odbojem nebo jinou činností (...) byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.
Tím se potvrzuje rovnice fašismus = komunismus, odboj jako odboj, 50. léta jako normalizace. Legitimizuje se tím i užívání násilí v době, kdy ho podle mne nebylo už vůbec možno morálně ospravedlnit. Charta 77 důsledně trvala na nenásilných formách odporu proti režimu, a to právě v době, kdy se Vladimír Hučín vybavoval zbraněmi a zastrašoval výbuchy (dušuje se, že nechtěl nikomu ublížit).
Hučínovi a jeho přátelům jde dnes o to dokázat, že násilí v roce 1984, použité i ve volné souvislosti s jejich protirežimními projevy, bylo mravné a oprávněné. Nebylo, stejně jako nebylo násilí bratří Mašínových, Hučínových hrdinů, kteří dělali vše pro rozpoutání války. Vladimír Hučín si uchoval třídní pohled na společnost. Téměř všichni ho postupně opustili, až na Hučína, a zdá se, že i na Ústavní soud.
Právo, 25.03.2006, Petr Uhl
Co musíme dělat za komunisty
