Jan Palach věřil v socialismus

Proud komentářů i nových svědectví k 40. výročí tragického sebeupálení této symbolické postavy epilogu Pražského jara však bezděky posloužil i užitečnějšímu cíli. Vnesl do veřejného prostoru i některé méně známé skutečnosti působící opačným směrem. Ozvali se i přímí účastníci: Jan Kavan (Právo, 20.1.) například vyvrátil dnes šířený názor, podle kterého Palach takto protestoval proti sovětské invazi.

Ve víkendové příloze MfD ze 17. ledna mne z tohoto hlediska zaujala dvě autentická svědectví - profesora Vladimíra Kašíka, k němuž Palach chodil na Filozofické fakultě UK do historického semináře, a Jana Hlaváče, Palachova seminárního kolegy. Ten zde říká: Kdekdo se dnes odvolává na Jana Palacha, aniž o něm cokoli ví. Já jsem s ním přišel do styku bezprostředně před jeho smrtí jako spolubydlící na koleji. Oba se v jednom shodují: Palach věřil ve spravedlivý svět a všeobecnou rovnost lidí a ta víra měla (tehdejší) levicovou podobu. Hlaváče například překvapilo, když v jedné večerní diskusi na pokoji označil Palach Marxe za génia. Přesto, že jinak před ním nikdy marxistická stanoviska nijak neobhajoval.

Profesor Kašík to považuje za přirozené. Ve druhé polovině 60. let minulého století byly podle něho komunistické tendence mezi mládeží hodně silné. Palach však byl přesto jediný, kdo si z profesorova historického semináře o dějinách 19. století vybral za seminární práci Leninovu knihu Dětská nemoc levičáctví v komunismu. Chtěl tomu, podle Kašíka, prostě rozumět.

Autorka článku M. Homolová uvádí i další postřehy obou pamětníků. Vyvstává z nich obraz hloubavého studenta z českobratrské rodiny, tíhnoucího k levicovému vidění světa a zakládajícího si na tradičních protestantských hodnotách. Nelákal jej bohémský život jeho spolubydlících. Nikdy nemluvil sprostě, což prý i tenkrát vypadalo ve srovnání s ostatními dost výjimečně. Cítili u něho silnou potřebu pomáhat druhým.

Z toho všeho lze odvodit jediné. Podobně jako velká část jeho generačních současníků, i Palach hluboce věřil v reálnost a prospěšnost představ spojovaných s demokratickým socialismem Pražského jara. Nezamýšlel se nad jeho úskalími, možnými omyly, ani logikou dvojpolárního světa. I proto odmítal kompromis.

„Kluci kolem dvaceti let,” poznamenává k této stránce věci profesor Kašík, „mají v sobě něco, co je za války žene do první linie a za revolucí na barikády”. Nejspíš i odtud hloubka následného zklamání a Palachova obrovská vůle dát společnosti mobilizující pevný bod, který by ji znovu sjednotil. Jeho čin je proto jen těžko možné vydávat dodatečně za akt protestu proti „komunismu” (socialismu) nebo vojenské intervenci. Tato svou povahou spíš gándhíovská výzva byla obrácena do společnosti - ve prospěch demokratického socialismu bez cenzury a dalších autoritářských prvků.

Podobné sebeobětování se z věcného hlediska může na druhé straně jevit i jako zbytečná tragedie, která v dané situaci nic nezměnila a ani změnit nemohla. Takové zoufalé protesty proti nespravedlnostem světa zaznamenáváme čas od času stále. Palachův případ je však vzhledem ke všem okolnostem přece jen jiný. Klíč k jeho činu není podle profesora Kašíka v něm samotném, ale v době, která se musí s takovým člověkem sejít.

Filozof Václav Bělohradský uvádí ve svém Postkomunistickém manifestu (Právo - Salon, 8.1.) devět témat, která by, podle jeho názoru, měla vzít za svá skutečná levice v rámci své kritiky kapitalismu. Jedním z nich je i oběť přispívající k vytvoření tradice a osobitého fungování lidského společenství jako jedinečného celku spjatého společnými příběhy.

Porážka Pražského jara a s ní spojené Palachovo iracionální sebeobětování je, podle mne, právě takovým příběhem - prvkem dějin, jehož nadčasový smysl nelze odvodit jen z rozumové logiky. Čím dřív zde překonáme z minulosti přežívající upozaďování tohoto tématu, tím lépe uplatníme jako radikální levice svou nezastupitelnou roli v rámci širších spojenectví.

Václav Bělohradský se nad ní ve své eseji také zamýšlí. Otevřenost celé společnosti vůči kritice sebe sama zajistí, podle jeho mínění, jen konflikt mezi pravicí a levicí – bez něho by myšlenkově znehybněla a degradovala.

Což o to! Současná radikální levice včetně své komunistické složky se právě z tohoto systémového nedostatku „uzavřeného” socialismu předlistopadové éry trpce poučila. Hrozba myšlenkové stagnace společnosti dnes přichází odjinud. Podle všeho nejvíc od těch, kdo se do omrzení ohánějí demokracií, ale jedním dechem požadují například zákaz KSČM na základě směšných inkvizitorských „důkazů”. O tom, že si jen pro sebe neprávem přisvojují Jana Palacha jako falešnou ikonu nesnášenlivého antikomunismu, darmo mluvit.

Jan Ritter (člen SDS), 25. 1. 2009