Hrdinské období Velké ruské revoluce

_[*141]*16

...Protože však proletářská revoluce probíhá už tehdy, kdy se naturální kapitalistické vztahy teprve vytvářejí pod příkrovem zbožních kapitalistických vztahů, které dosud vládnou, záleží reorganizátorská (reformující) činnost proletariátu za ekonomické revoluce nejen, ba dokonce ani ne tak v organizování proletářského (socialistického) řízení výroby, jako v organizování společenské výroby jako takové v otevřené formě, tj. v nahrazení zbožní kapitalistické organizace výroby její naturální socialistickou organizací. Tato obtížná činnost vítězného proletariátu je však pouze výsledkem proletářské ekonomické revoluce. Na rozdíl od nahrazení kapitalistického řízení výroby řízením proletářským - které znamená skutečný obrat ve vývoji řízení výroby, pro nějž jsou příznačné narůstající rozpory mezi satrapovskou mocí kapitálu a proletariátem, stále více klesajícím na úroveň mrtvé výrobní síly (instrumentum invocale) - na rozdíl od této skutečné ekonomické revoluce proletariát tím, že buduje naturální socialistické plánovité hospodářství, pouze pokračuje v historické činnosti kapitálu a dovršuje potlačení trhu. Toto potlačování se totiž děje v rozporných (antagonistických) formách vlastních kapitálu i za kapitalismu a tvoří základ progresivního obsahu jeho vývoje. Kapitalismus překročil rámec prosté zbožni společnosti, aby krok za krokem, přes jednotlivé podniky nejprve obchodního kapitálu (domáčtí dělníci) a potom průmyslového (manufaktury a továrny), přes syndikáty a trusty monopolistického kapitalismu dospěl ke kolosům finančního a státního (za první světové války) kapitalismu našeho 20. století.

Na rozdíl od nahrazení kapitalistického řízení výroby _[*142]proletářským, jako proletářské ekonomické revoluce, je nahrazení anarchické zbožní výroby plánovitou naturální výrobou pouze pokračováním kapitalistické revoluce, přerušené proletářskou revolucí a pokračující v nových proletářských (socialistických) formách.

Avšak ekonomická revoluce proletariátu (v úzkém smyslu slova) sama tedy přímo neznamená překonání anarchie zbožní výroby a následků této anarchie. Přímo překonává pouze anarchii výroby, která je důsledkem třídního boje, a to pouze ty její stránky, jež souvisí s kapitalistickým charakterem anarchie kapitalistické zbožní výroby.

Jestlže však existence středního a malého kapitálu, soukromého vlastnictví vůbec, a zejména vlastnictví velkokapitalistů, jejichž podniky proletářská revoluce vyvlastnila, jestliže existence trhu a zbožně peněžních vztahů nejsou samy s to změnit, a tím méně anulovat (negovat) vítězství proletářské ekonomické revoluce, pak střední i malý kapitál a soukromé vlastnictví kapitalistů (zejména velkokapitalistů) i trh a jeho zbožně peněžní vztahy jsou dohromady zdrojem síly velkokapitálu (a kapitálu a soukromovlastnických tříd vůbec), a tedy i zdrojem jejich kontrarevolučního odporu.

Prodloužení a zostření občanské války tedy nezbytně za prvé vede nejen k rozhodnému urychlení vyvlastnění kapitálu, ale i k dvojímu rozšíření procesu vyvlastnění majetných tříd - k rozšíření okruhu vyvlastňovaných konfiskací středního a malého kapitálu, nepozorovaně splývajícího s mocnými samostatnými výrobci a špičkami nového třetího stavu (technické inteligence), a k rozšířenému procesu vyvlastnění zdrojů nefungujících jakožto možný (potenciální) kapitál, za druhé k odstranění možnosti fungování kapitálu, k násilnému zardoušení trhu a k potlačení zbožně peněžních vztahů, neboť právě v nich se ukrývá kapitál ve formě kapitálu obchodního a kde je nejobtížněji dosažitelný.

Revoluce takto přesahuje meze ekonomického území připraveného předchozím kapitalistickým vývojem, tedy _[*143]rámec ekonomické účelnosti, a tím zneškodňuje kontrarevoluční odpor kapitálu, neboť boří a ničí jeho ekonomickou základnu, už nedostačující pro jeho panství, ale ještě dostačující k boji o ně. Avěak bořící proletariát - právě proto, že toto území není připraveno kapitalismem - není s to se na něm upevnit, a toto překročení mezí ekonomické účelností nutně v sobě tají zárodky dílčích neúspěchů a budoucího dočasného ústupu.

V ovzduší zostřující se občanské války se veškerá spolupráce mezi kapitálem a proletářskou diktaturou (dělnická kontrola, smíšené akciové společnosti aj.) stala utopií, která se brzy rozplynula.

Intervence světového kapitálu, která prudce roznítila tehdy už utichající kontrarevoluční odpor v Rusku, přiměla proletariát k důslednosti - k nemilosrdnému vyvlastnění velkokapitálu a kapitálu vůbec, ke konfiskaci majetku vládnoucích tříd, k potlačení trhu a k všestranné proletářské organizaci národního hospodářství, založené jak na potlačení vykořisťování, tak na potlačení trhu...

...Výše popsaná deformace revolučního procesu, prohloubení a zostření proletářské revoluce, která pod tlakem revoluční nevyhnutelnosti musela překročit meze bezprostřední ekonomické účelnosti, násilné potlačení všech kapitalistických a tržních vztahů, to vše zneškodnilo každý otevřený odpor a umožnilo, aby se svobodně projevily imanentní (vnitřní) tendence proletářské revoluce. Proto se v letech 1918-1920 mohl začít utvářet zcela specifický proletářský naturální ekonomický režim. Poněvadž metody proletářské revoluce přitom zasáhly i materiál předchozím kapitalistickým vývojem nepřipravený, a proto nevyhovující (maloburžoazní a malokapitalistické hospodářské formy), musely se imanentní (vnitřní) tendence proletářské revoluce prosazovat nikoli v čisté podobě, nýbrž za jistých deformací.

Jisté, ba lze říci naprosté znevažování ekonomického režimu let 1918-1920 jakožto válečného komu_[*144]nismu, jaké je dnes v módě mezi různými chytráky^[1] tj. znevažování režimu, který pod rouškou přechodu k socialismu uskutečnil pouze organizaci "týlu" a nebyl tedy organizací socialismu, nýbrž organizací válek, krátce řečeno režimu, který vlastně přechod k socialismu předstíral, takové znevažování je zcela neopodstatněné a nanejvýš povrchní.

Už sama představa tzv. válečného socialismu, tj. hospodářství kapitalistických států za světové války jako hospodářství čistě spotřebního, zhruba typu obléhané pevnosti, v níž se prostě racionují (dávkují) spotřební předměty, je hluboce a zásadně nesprávná.

Světová imperialistická válka nebyla pouhou válkou armád, nýbrž válkou národních hospodářství. Srovnávat soudobý kapitalistický stát, uskutečňující tzv. válečný socialismus, tj. ve skutečnosti státní kapitalismus, a účastnící se imperialistické války (tj. takový stát, v němž vládne finanční kapitál) s obleženou pevností tedy znamená srovnávat nesrovnatelné (jestliže se do tohoto srovnání vkládá víc než pouhé konstatování faktu blokády). Obležená pevnost vskutku není výrobní (ani reprodukční) organizací především proto, že je hospodářsky neúplná, neboť jí předně chybí veškerý těžební průmysl (a především zemědělství) a dále i velká část odvětví zpracovatelského průmyslu (neboť zaujímá malé území, nahodilý cíp velkého hospodářského celku). Za takové situace se vnitřní hospodářská činnost obležené pevnosti vskutku v podstatě redukuje na co nejracionálnější rozdělování existujících zásob, které měla k dispozici před blokádou.

Je však k smíchu představovat si podle tohoto typu např. i hospodářství Německa v letech 1914-1918. Kdyby se, jak to často slýcháme, jeho válečné hospodářství v těchto letech redukovalo na co nejlepší rozdělování existujících zdrojů, neudrželo by se Německo ani několik měsíců. Státní kapitalismus v letech 1914-1918 _[*145]ve skutečnosti nejen rozděloval existující uhlí, železo, obilí, textilie a ostatní předměty, ale také je vyráběl. Byl tedy především výrobní a reprodukční organizací^[2], kdežto racionování spotřeby kromě ostatních metod naturálního kapitalistického hospodářství, jež je vyšší formou kapitalistického hospodářství než hospodářství zbožně kapitalistické, bylo metodou organizace výroby a reprodukce (zejména reprodukce pracovní síly).

Naturální kapitalistické hospodářství se přitom vůbec neobjevuje odněkud zvenčí jako nějaké novorozeně, které přinesl válečný čáp, nýbrž naopak zraje v lůně zbožního kapitalistického hospodářství a znamená pouze další, válkou urychlené vývojové tendence předválečného kapitalismu.

Stále větší úspěchy v kombinování podniků vyvolaly v kapitalistickém velkoprůmyslu již dlouho před válkou ustrnutí tržních vztahů mezi dříve samostatnými podniky, z nichž se staly součástí kombinovaných podniků. Toto ustrnutí mělo za následek přeměnu zbožních vztahů v naturální.

Uhlí z dolů, které přišly do vlastnictví železnic či báňského trustu, přicházelo na lokomotivu či do vysoké pece už nikoli jako zboží získané na trhu, nýbrž jako produkt jedné ze součástí kombinovaného důlního a železničního či důlního a hutního podniku.

Finanční kapitál zatím pokračoval ve své mnohostranné činnosti, která měla za následek faktický, byť neoficiální vznik mamutích kombinovaných podniků a vnitřně přetvářel tržní vztahy, čímž připravoval přechod od zbožního hospodářství k naturálnímu.

Válečná krize světového kapitalismu tento proces prudce urychlila. Ale nic víc.

Probíhající stagnace tržních vztahů se oproti dřívějšku horečně zrychlila: povinné dodávky a odvody, nucená syndikalizace, pevné ceny, lístkový přídělový _[*146]systém, pracovní povinnost pro proletáře. Finanční kapitalismus se před zraky všech - pod tlakem válečné nezbytnosti - neuvěřitelně rychle měnil ve státní kapitalismus. Dosud skrytá přeměna tržních vztahů se projevovala ve zjevné přeměně zbožních vztahů v naturální.

Chytráci z řad kapitalistických ideologů rádi líčí takzvaný válečný socialismus (státní kapitalismus) nikoli jako rozvoj imanentních (vnitřních) tendenci kapitalismu, nýbrž jako nahodilý jev vyvolaný válkou, dokonce jako pouhý výplod hlouposti, jejíž nehoráznost a neudržitelnost je nyní, po opadnutí válečné horečky, kdekomu zřejmá. Kapitalističtí ideologové přitom dobře vědí, komu a proč věší bulíky na nos. Rozvíjejí-li však podobné názory mluvčí dělnické třídy a jejích zájmů, nedokazují tím svou inteligenci, nýbrž pravý opak.

Kapitalistická výroba je jak známo výroba nadhodnoty. Kapitalistům je v podstatě lhostejné, co vyrábějí, zda prášek proti švábům nebo jemné voňavky či ještě něco jiného: hříšná slupka zboží může být jakákoli, kapitalisté v ní vidí pouze její hříchu prostou zlatou duši, takovou, o jaké se ve starověkém Římě říkalo "non olet" (nepáchne). Pro ně existuje pouze toto zlaté jádro, hmotná slupka je nezajímá. Materializaci zlaté duše věcí se kapitalisté věnují tak horlivě, že by jim i spiritisté mohli závidět.

Toto fetišistické pojetí skutečnosti nicméně kapitalismu umožňuje být hospodářskou formou, v níž jsou nezbytné podmínky pro rozvoj výrobních sil společnosti, ovšem jen potud, pokud funguje mechanismus konkurence, který činí z úsilí po zisku hybnou sílu technického pokroku a rozšiřování výroby. Ale s postupující přeměnou kapitalismu v kapitalismus monopolistický ochabují hnací síly konkurence a upadá onen složitý mechanismus, jehož prostřednictvím docházelo (třebaže za vysokou cenu konkurenčních nákladů) k rozvoji výrobních sil kapitalismu. Namísto předchozích metod tvorby zisku - totiž rozšiřování výroby a sni_[*147]žování jejích nákladů - se objevuje metoda třetí, vedoucí k cíli daleko jednodušeji a přímočařeji: zvyšování cen, přímá tvorba zisku. Té metody používají všechny kartely (syndikáty a trusty), ta metoda je příznačná pro období monopolistického kapitalismu. S příchodem tohoto období, které je pro kapitalisty požehnáním, mizí živý revoluční duch kapitalismu, duch technické revoluce, který v posledních stoletích přeměnil tvář světa. Kapitalismus, jehož historickým posláním bylo zbavit lidstvo rozptýlenosti, jeho zbožního hospodářství, se stává, úměrně tomu, jak jej opouští, technicky reakčním. Na obzoru je období technické stagnace, období zahnívání kapitalismu. Formy zbožního kapitalistického hospodářství se dostávají do rozporu s výrobními silami monopolistického kapitalismu, zejména jeho vyšší formy, kapitalismu finančního, které jsou už zralé pro naturální hospodářství.

Tento konflikt mezi formami zbožního hospodářství a výrobními silami, jež toto hospodářství přerostly, dokázal kapitalismus vyřešit v mezích své působnosti pouze ve specifickém ovzduší světové imperialistické války.

Velká imperialistická válka vystavila všecky kapitalistické země nebezpečí vojenského, a tedy i hospodářského zničení^[3], čímž svrhla národní třídy kapitalistů z jejich zlatých nebeských výšin na tuto hříšnou zemi.

Jestliže trust či bankovní sdružení v mírových dobách stejně ochotně sníží těžbu uhlí a výrobu železa (např. v souvislosti se snížením poptávky, způsobeným zvýšením cen), nebo je zvýší v případě velké rentability první či druhé operace, jestliže snížení výroby při odpovídajícím možném zvýšení cen může pro monopolistu znamenat vítězství v boji o zisk, pak ve válečném zápasu o existenci a tedy i o samu možnost budoucí tvorby zisku znamená snížení (ba i nepatrné zvýšení) těžby uhlí či výroby železa drtivou vojenskou porážku a krach nadějí na budoucí zisk.

_[*148]Kapitál je nucen probrat se ze zlatého opojení a proměnit se ze spiritisty (fetišisty) v realistu, musí zkoumat výrobu ne jako výrobu zisků, nýbrž jako výrobu produktů, jako výrobu spotřebních hodnot a usilovat o rozšíření a zdokonalení výroby, bezprostředně o růst výrobních sil. Velká imperialistická válka obnovila účinnost konkurenčního mechanismu, ne však už dřívější (hospodářské) konkurence, konkurence ve snižování cen, nýbrž nové (technické) konkurence ve zvyšování a zdokonalování výroby předmětů válečné potřeby a všeho, co s ní souvisí, či je pro ni nezbytné. Dřívější konkurence vyjadřovala technickou převahu vítězné strany nepřímo, nízkou cenou zboží, nová konkurence tak činí přímo - převahou válečné techniky.

Takový střízlivý pohled na věc si však kapitál může osvojit pouze v naprosto deformované hospodářské situaci, kdy hlavními spotřebními hodnotami jsou děla, kulomety, výbušniny, jedovaté plyny, tanky aj., a to jedině po dobu, pokud trvá tato deformovaná hospodářská situace. Kapitál nakonec není s to natrvalo překonat v mezích kapitalismu rozpory mezi formami zbožního hospodářství a výrobními silami, které je přerostly. To znamená, že kapitalismus je už jako hospodářský systém ekonomicky reakční, a proto je odsouzen k zániku.

Zájmy kapitálu se dostávají do rozporu s požadavky rozvoje výrobních sil. Vzdát se fetišistického pojetí hospodářství mimo rámec světové války není pro kapitál nezbytné. Světová válka znamená jedinou situaci, kdy pokles výroby zboží, i když provázený zvýšením tvorby zisku, ohrožuje existenci (národní) třídy kapitalistů. Pokles výroby zboží vůbec (nejen za světové války) znamená snížení spotřeby, a tedy zhoršení existenčních podmínek proletariátu a maloburžoazie, avšak neohrožuje existenci třídy kapitalistů, a pokud je provázen zvýšením tvorby zisku, znamená dokonce růst moci kapitálu. Státní kapitalismus (naturální kapitalistické hospodářství) není tedy za světové války pro velkokapitál nezbytný.

_[*149]Státní kapitalismus tedy není pro velkokapitál a magnáty finančního kapitálu (mimo rámec světové imperialistické války) ekonomicky nezbytný, avšak znamená právě pro kapitálové magnáty obrovské sociální nebezpečí. Odhaluje společenský charakter kapitalistické výroby a tím, že je zbavuje klamného příkrovu fetišistických peněžních a úvěrových vztahů, vyvolává ostrý rozpor mezi hrstkou kapitálových magnátů a mamutím mechanismem společenské výroby, kam spadá i proletariát. Pokrok organizované spojitosti společenské práce je současně procesem odhalování diktatury kapitálu před soustředěnou silou proletariátu, organizovaného kapitalistickou výrobou. Kapitál je schopen se k tomu odhodlat pouze pod tlakem krajní (válečné) nezbytnosti a za výjimečných podmínek způsobených imperialistickou válkou v ovzduší, kdy je dělnická třída omráčena, kdy se rozpadá a je potlačena třídní proletářská ideologie, kdy je zajištěn hradní mír, tj. spolupráce proletariátu s kapitálem, jejich posvátná vlastenecká jednota.

Státní kapitalismus nejenže budí obavy kapitálu o neotřesitelnost kapitalismu samého, ale současně naráží na odpor hlavní (počtem, nikoli významem) části kapitalistů samých, neboť činí z malé hrstky kapitálových magnátů zjevného pána nad celou třídou kapitalistů; proto kapitalistická většina v honbě za přízrakem nezávislosti vystupuje proti státnímu kapitalismu; ale ani kapitáloví magnáti neprojevují pražádnou ochotu podporovat firmu „státního kapitalismu”, do jejíhož kolektivu musí přijímat jako podílníky kapitalistický potěr.

Státní kapitalismus mohl jako takový existovat pouze potud, pokud trvala světová imperialistická válka, a měl zmizet stejně s ní, neboť budil dojem čehosi, co bylo válkou zrozeno. Je však dovršením vnitřních tendencí vysoce vyspělého (finančního) kapitalismu, a proto jej válka pouze odkryla.

To způsobilo, že státní kapitalismus, tj. naturální kapitalistické hospodářství, ačkoli je vyšší formou národohospodářské organizace, která - jak to ukázala _[*150]světová válka - umožňuje plnější, a tedy i dokonalejší rozvoj společenských výrobních sil než zbožní kapitalistické hospodářství, ustoupil po válce finančnímu kapitálu. Kapitál se vrací k finančnímu kapitalismu, který je skrytou formou státního kapitalismu, jenž náleží ke kapitalismu finančnímu (a překonává ho), přibližně stejně jako trust překonává syndikát. Kapitalismus tedy není s to trvale prosazovat své vlastní progresivní tendence. Tato regrese kapitalismu nezvratně dokazuje, že společenského pokroku lze dosáhnout jedině překročením kapitalistického rámce, překonáním kapitalismu samého.

Jsou-li panující názory na státní kapitalismus pouze výsledkem toho, že kapitál si nemůže dovolit přepych postupovat otevřeně, že svou praxi při faktickém ovládání národního hospodářství musí znovu uplatňovat tak, že vytváří kapitalistické oligarchie a monarchie^[4], utajené v mlze peněžních a úvěrových vztahů, a vydávají-li proto kapitalističtí ideologové státní kapitalismus, tj. otevřenou diktaturu kapitálových magnátů za války, za jakousi nehoráznou nahodilost, jsou-li podobné názory v řadách mluvčích dělnické třídy a jejích zájmů nepochybným projevem buržoazního vlivu na proletariát, pak představy o hospodářství sovětského Ruska v letech 1917 až 1920 jako o hospodářství obležené pevnosti, kde se nevyrábí, ale pouze rozděluje (protože, opakuji, do tohoto srovnání se vnáší víc než pouhý poukaz na fakt blokády), prokazují ještě větší povrchnost, ještě měšťáčtější chápání než analogické soudy o západoevropském státním kapitalismu.

Byl-li státní kapitalismus (tzv. válečný socialismus) v letech 1914-1918 organizací kapitalistické výroby (a reprodukce) v podmínkách světové imperialistické války přitom ještě organizací, která znamenala pouze dovršení tendencí předválečného kapitalismu, pak orga_[*151]nizace národního hospodářství sovětského Ruska v letech 1918-1920 (tzv. válečný komunismus) byla, pokud ji podmínila válka, proletářskou organizací výroby (a reprodukce) nikoli v podmínkách války vůbec, nýbrž v podmínkách války občanské. Občanská válka však není nic jiného než nejostřejší období revoluce, v daném případě revoluce proletářské. Takzvaný válečný komunismus byl tedy proletářskou organizací výroby a reprodukce v podmínkách proletářské revoluce, zejména jejího rozhodujícího období; v zásadě tedy nebyl něčím, co by bylo revoluci vnuceno zvnějšku. Představa, že jde o zavedení pouhého rozdělování vyvolaného válkou, je vzorem povrchního „myšlení” a těch nejpovrchnějších analogii, při nichž se klidně klade rovnítko mezi občanskou válku, tj. revoluci, a válku vůbec a bojující zemi, tj. národní hospodářství a obleženou pevnost. Obě analogie jsou stejného ražení jako jejich autoři.

Takzvaný válečný komunismus ve skutečnosti reprezentuje první obrovskou zkušenost proletářského naturálního hospodářství, zkušenost prvních kroků při přechodu k socialismu. Ve své podstatě zdaleka není omylem osob či třídy; je to, třebaže ne v čisté podobě, ale s jistými deformacemi, předjímání budoucnosti, průlom této budoucnosti do naší současnosti (nyní už minulosti), který umožnily, jak už bylo řečeno, specifické podmínky vývoje ruské proletářské revoluce.

Charakteristika proletářského naturálního hospodářského systému vytvářejícího se v letech 1918-1920 je podstatně ztížena tím, že byl in statu nascendi, v období bouřlivého zrodu, v období soustavných hlubokých přeměn. Jeho charakteristika, dále uvedená,^[5] se vztahuje ke konci období občanské války, a to k roku 1920, kdy se jeho charakteristické rysy projevily nejnázorněji, třebaže ani v uvedené době se ještě zdaleka definitivně _[*152]nesituoval. Avšak už počátkem roku 1921 začal jak známo proces rozkladu proletářského naturálního hospodářství a návrat ke zbožnímu hospodářství.

Celé společenské zřízení údobí velké občanské války neslo výraznou pečeť svého tvůrce - proletariátu. A třebaže toto zřízení nastolované proletariátem ještě nevykrystalizovalo, dýchal z něho drsný patos revolučního nadšení a monistická cílevědomost, která je kapitalismu cizí, stalo se v chaosu dnešní doby předzvěstí zítřka.

Tato cílevědomost, ač ještě neuskutečněná, ale už tušená, ba co víc, přímo citelná v železné, jako materializované logice neotřesitelné důsledností revoluce, tento monismus vznikajícího společenského zřízení se projevil především v odstranění protikladu typického pro buržoazní společnost, protikladu mezi abstraktním, a proto falešným politickým zřízením, v němž je každý občan chápán jako ideální individuum, jako atom rovnající se jinému atomu, a zřízením ekonomickým, v němž reálné individuum existuje v reálné spojitosti s ostatními (především ve: spojitosti třídního panství a třídní podrobenosti).

Ve vznikající proletářské společnosti je politické zřízení uváděno do naprostého souladu se zřízením ekonomickým, a to tak, že politické zřízení společnosti se přebudovává podle vzoru jejího ekonomického zřízení. Stěžejní zásada organizace nového sovětského státu se proto hluboce liší od zásady státní organizace buržoazní demokracie: je to zásada výrobní. Základními buňkami sovětského státu jsou výrobní jednotky - totiž podniky; ty např. volí členy sovětů poslanců pracujících, ty jsou základem celé struktury sovětů.

Pracovní svazky ve společnosti se stávají přímo a zjevně určujícími pro ostatní společenské svazky.

A v národním hospodářství se výrobní princip uplatňuje plně a důsledně, aniž je deformován jakýmikoli druhořadými komerčními, právními aj. rysy, vlastními výrobě.

_[*153]...Ve vyspělé zbožní společnosti (čili kapitalistické) je tedy zásobování řízeno, ale rozdělování neřízeno. Anarchie typická pro zbožní společnost je anarchie rozdělování.

Anarchie proletářské naturální společnosti byla naopak anarchií zásobování. Na rozdíl od kapitalistických (i maloburžoazních) podniků nezabývaly se (státní) orgány proletářské naturální společnosti otázkou cen (vlastně tu normálně ani nemohla být žádná otázka, protože se zpočátku platily zpravidla pevné ceny, ale později bylo veškeré placení vůbec zastaveno); avšak při vydávání výrobků se závazně zjišťovalo, k jakému účelu spotřebitel výrobek potřebuje, zda ho skutečně potřebuje v požadovaném množství, a o vydání se rozhodovalo podle závažnosti účelů, které uváděl spotřebitel, a podle stavu zásob tohoto výrobku (zásob a jejich předpokládaného doplnění), přičemž se dbalo, aby se nevyčerpaly jejich možnosti. Z toho je zřejmé, že proletářské naturální hospodářství, jehož analýzou se zabýváme, se vyznačuje tím, že rozdělování je v něm řízeno.

A právě toto při početnosti samostatných (státních) hospodářských orgánů rozdělujících své výrobky nutně způsobuje, že každý hospodářský orgán si musí opatřovat zásoby, které nezbytně potřebuje, od různých orgánů v takovém množství, které mu tyto orgány poskytují. Avšak distribuční orgány řídí každý vlastní úvahou, a proto orgán, který požaduje určité předměty, nemůže nikdy získat v přiměřeném množství vše, co nutně potřebuje. V proletářském naturálním hospodářství není tedy zásobování řízeno. Každý hospodářský orgán rozděluje vlastní výrobky (nebo polotovary) podle společenské potřeby (pokud ji dokáže stanovit), ale výrobky, které sám nutně potřebuje, nedostane v potřebném množství.

A tak tedy v proletářské naturální společnosti, kterou zkoumáme, je rozdělování řízeno, ale zásobování neřízeno. Anarchie, kterou se tato společnost vyznačuje, je anarchií zásobování.

_[*154]...Přechod k naturálním hospodářským vztahům znamená zpřetrhání zbožních svazků. Výrobce dá svůj výrobek k dispozici státnímu distribučnímu orgánu, má tak pro něj odbyt, ale sama tato okolnost ještě neznamená, že má možnost získat výrobky, které nutně potřebuje. Taková možnost se vytváří pouze tím, že také jiní výrobci předávají své výrobky distribučním orgánům a při rozdělování distribučními orgány může náš výrobce získat potřebné výrobky. Zda daný výrobek získá, a přitom v potřebném množství, to není známo, protože výroba a zásobování neprobíhá podle předem stanoveného rozpočtu (plánu), ale živelně, tj. řídí je četné orgány, z nichž každý vychází ze skutečného stavu a předpokládaných dodávek: jedněm jde o materiál z dodávek pro výrobu, druhým o hotové výrobky pro distribuci. I v tom se projevuje anarchie takovéto naturální společnosti.

Pokud neexistuje jedno hospodářské ústředí a jím stanovený jednotný hospodářský plán, pokud je národní hospodářství federací nezávislých správ, které jsou vlastně jen smluvními stranami (kontrahenty), potud nahrazení směny zboží směnou výrobků nezlikviduje anarchii. Anarchistická směna zboží se nahradí anarchistickou směnou výrobku.

Anarchie hospodářského života jak známo způsobuje, že výrobky celospolečensky nezbytné se nicméně nestávají předmětem spotřeby, zůstávají mimo oběh. Ve zbožní kapitalistické společnosti se to projevuje tak, že spotřeba (koupěschopná poptávka) svíraná omezeními, jež vyplývají z podstaty kapitalistického hospodářství, je nízká, nestačí pohltit všechno, co je vyrobeno: u výrobců (původních majitelů zboží) se začínají hromadit přebytky výrobků a současně vzrůstá potřeba těchto výrobků u těch, kdo tento výrobek nemají vůbec, anebo pouze v nedostatečném množství.

Avšak k tomu, že společnost jako celek nemůže využít (spotřebovat) výrobky, které jsou k dispozici, dochází vlastně i v proletářské naturální společnosti. _[*155]Tady se však projevuje v opačné podobě: přebytečné výrobky se nehromadí u výrobců, nýbrž u spotřebitelů. Přebytky nemohou u výrobců vzniknout, pokud není určitý výrobek absolutně zbytečný; pokud k tomu vůbec dojde, budou rozděleny hned po prvním sdělení (oznámení) o tom, že je jich třeba. Avšak při velkém počtu distribučních orgánů a jejich vzájemné nezávislosti je nevyhnutelné, že například orgán, jenž potřebuje lampy, dostává od jednoho hospodářského orgánu cylindry v plném počtu (100 %), od druhého 60 % stojanů, od třetího 50% knotů, od čtvrtého 20% hořáků a pak přebývají ⁴/₅ cylindrů, ²/₃ držáků a ³/₅ knotů a zůstanou ležet. Ale po měsíci zůstanou u druhého orgánu potřebujícího lampy právě ty hořáky, jichž se tolik nedostávalo prvnímu. Totéž se nevyhnutelně děje s palivem, surovinami a různými pomocnými materiály...

...Skutečnost, že proletářský naturální hospodářský systém, vytvořený proletářskou revolucí, byl systémem (na) přechodu k socialismu, vyplývala ze sociální podstaty sil, které ho vytvořily a jež byly silami proletářské, a tedy socialistické revoluce. Avšak to, že tento systém byl systémem pouze deformované přechodným, byl důsledek neukončené práce sil, které ho vytvořily. Tvořivé síly proletářské revoluce se na tomto úseku v přeměně ekonomických vztahů zcela nevyčerpaly dříve, než svou práci dokonaly. Hospodářský systém, který vytvořily, se projevil jako systém centralizovaný a naturální, ne však plánovitý. Nehotovost díla proletářské revoluce byla sama důsledkem toho, že pracovala se svérázným materiálem za mimořádných poměrů, byla výsledkem odporu, který tvořivé síly proletářské revoluce musely překonávat.

Toto dílo, byť nehotové, je samo o sobě jedním z největších úspěchů lidstva. Proletářská revoluce sice nevyřešila svůj úkol v oblasti všeobecných ekonomických vztahů, avšak poprvé v dějinách lidstva jej vytyčila, a to tak, jak si klade své úkoly revoluce, tj. jako úkol praktic_[*156]ký. Třebaže k prasknutí napínala své síly, vyčerpala je, aniž svůj úkol splnila. Bylo to však vyčerpání v daném historickém okamžiku, nikoli vyčerpání sil proletářské revoluce vůbec. Marx říká, že „lidstvo si vždy stanoví pouze takové úkoly, které dokáže vyřešit”. Proto už sama skutečnost, že tento úkol byl vytyčen, je zárukou jeho vyřešení v budoucnu.

Naše naturální hospodářství, o němž píšeme, bylo grandiózní svým rozsahem a zatím v lidských dějinách jedinečným pokusem o přechod k socialistickému hospodářství. Tento pokus nebyl přitom přerušen zvenčí, ale beze zbytku vyčerpal dané vnitřní možnosti, jimiž za daných podmínek disponoval; revoluce nebyla potlačena, revoluce ustoupila. Byla to první důkladná sonda lidstva do mlhavé říše jeho budoucnosti.

Organizační formy, formy výstavby, to jsou stejné pracovní nástroje, jako materiální pracovní nástroje.

Nikdy nevznikají dokonalé. Avšak to, že se objevují, i když sebenedokonalejší, je obrovský úspěch a veliký svátek lidstva, vymoženost, která se vyplatí, ať stojí co stojí, neboť bez toho není cesty vpřed.

Historie zpravidla nesčetněkrát prověřuje nové organizační formy, přetváří je, přitesává, obrušuje, dokud neodpovídají svému určení.

Forma politické organizace nové proletářské společnosti, nový proletářský stát vznikl roku 1871, před více než padesáti léty. Byla to Pařížská komuna. Zrozena z bezmezného hrdinství neohrožených pionýrů budoucnosti, pařížských proletářů, měla tu nejméně dokonalou podobu a vzápětí ji pohltila výheň dějin. Probleskla znovu roku 1905 v Petrohradě (nyní Leningradě), aby opět zapadla. Teprve roku 1917 se zrodila v dostatečně ucelené, dostatečně propracované podobě, v podobě sovětského státu, jenž se stal definitivní formou politické organizace nové společnosti, která bude existovat, pokud nebudou vymýceny zbytky starého.

Stejně trvalou vymožeností proletářské revoluce, jakou je proletářský stát, je i proletářská organizace _[*157]hospodářského řízení, vytvořená mnohaletou revoluční prací jako výsledek nekonečného přepracovávání a oprav.

Proti tomu proletářská organizace hospodářství v podobě, jakou jí vtisklo období občanské války, je pouze prvním hrubým náčrtkem, nástrojem ještě nevhodným, a proto vyžadujícím přepracování. Tato organizace už existuje. Co dosud existovalo jen v říši možného, to se objevilo v říši skutečného. Skrytá tendence se materializovala. Průlom do říše budoucnosti je dokonán. Ať už se tendence rozvoje poprvé prosadily v deformované podobě, ale prosadily se.

Neexistující existuje. Zbývá udělat z nedokonalého dokonalé. Ještě máme před sebou velké dějinné úkoly, ale to hlavní jsme už vyřešili.

...Že se vnitřní tendence proletářské revoluce, tj. přechodu k nové společnosti, uskutečnily ve sféře obecných ekonomických vztahů v deformované podobě, není ovšem naprosto věc nahodilá.

Rovněž není nahodilé, že naše revoluce vytvořila proletářský stát a proletářskou hospodářskou správu, které svůj účel splňují, kdežto proletářskou organizaci hospodářství vytvořila v deformované podobě.

Tento rozdíl není pochopitelně absolutní. Deformace, a dosti vážné, existují i v proletářském státě a v proletářské hospodářské správě. Avšak proletářský stát a proletářskou správu revoluce zachovala, kdežto proletářskou naturální organizaci hospodářství odstranila.

První i druhá veličina tedy všeobecně a celkově svému poslání vyhovovaly, třetí však nikoli.

Kdo chce pochopit příčiny tohoto stavu, musí se podívat na specifické historické podmínky vzniku našeho proletářského naturálního zřízení. Vzniklo, jak jsme viděli, v důsledku deformace (přetvoření) revolučního procesu, kterou způsobily vnější síly, v důsledku prohloubení a zostření proletářské revoluce, v důsledku násilného potlačení všech kapitalistických a tržních vztahů, které umožnilo, aby se svobodně projevily vnitřní tendence proletářské revoluce. Přestože všechny kapitalis_[*158]tické a tržní vztahy byly násilně potlačeny, čímž se mohly svobodně prosadit tendence proletářské revoluce, nemohly se tyto tendence, jak jsme viděli, prosadit do konce a nevedly k vytvoření třeba i nedokonalého a koncepčně nehotového socialistického hospodářského zřízení. Příčiny však nezáležely - jak už bylo řečeno v tendencích samých, nýbrž v podmínkách, za jakých se prosazovaly.

Pod tlakem nezbytnosti přerostla proletářská revoluce ve dvojím směru rámec hospodářské účelnosti.

Prostorově přerostla onen územní hospodářský rámec, který byl připraven předchozím kapitalistickým vývojem, přerostla rámec velkokapitalistické výroby tím, že s sebou strhla drobné kapitalistické a maloburžoazní podniky. Nakonec tyto podniky nebyly připraveny pro revoluční hospodářskou výstavbu.

Časově přerostla rámec svých bezprostředních, ještě nevyřešených úkolů tím, že se předčasně podjala úkolu pro zítřek, totiž začala přeměňovat všeobecné ekonomické vztahy bez zřetele k tomu, že ještě ani v základě nebyla ukončena přeměna specifických ekonomických vztahů a že dokonce ještě pokračoval boj (občanská válka) za upevnění nových politických vztahů ( a tohoto úkolu se chopila, jak jsme viděli, proto, že právě přetváření politických vztahů narazilo na odpor). Výsledkem bylo, že k této činnosti nebyla připravena ani revoluce sama.

Ovšem, jedině toto přesáhnutí rámce bezprostřední ekonomické účelnosti umožnilo vítězství revoluce, ale současně je toto přesáhnutí zdrojem deformací proletářského naturálního zřízení, revolucí vytvořeného...

...Rozdvojení celé ekonomiky na oddělené a současně vzájemně těsně souvisící úseky - na oficiální proletářsko naturální a ilegální zbožní a zbožně kapitalistickou bylo základním rozporem ekonomiky v údobí občanské války, který se prohluboval spolu s tím, jak se vytvářel proletářský naturální systém hospodářství. V podstatě to byl rozpor mezi velkovýrobou a malovýrobou, který _[*159]se nejmarkantněji projevil ve formě rozporu mezi městem a vesnicí. Ve městě existovala centralizovaná velkovýroba, řízená v každém odvětví v podstatě odvětvovým plánem a vysunující svá tykadla (železnice, sovětská hospodářství, zemědělské podniky) i na vesnici; na vesnici - roztříštěný a nivelizovaný výrobní chaos, řízený v základě vlastním trhem, byť zpola zadušeným a zmrzačeným, rovněž vysunující svá tykadla („domáčtí výrobci” a keťasové) do města.

Město odevzdávalo všechny své výrobky (kromě těch, které byly rozkradeny) distribučním orgánům; na vesnici existoval trh, byť načerno. Velkovýroba, která se sebe setřásla kapitalistické formy, jež jí bránily v rozvoji jejích výrobních sil, se v důsledku specifických historických podmínek snažila dodat novému hospodářskému zřízení, které vytvářela, všeobecný ráz a vtěsnat do nových hospodářských forem veškerou ekonomiku vůbec. Konflikt mezi naturální organizací hospodářství a malovýrobou, jež převažovala už dříve a jejíž převaha za revoluce ještě vzrostla, byl základem rozporu, který narušoval ekonomiku tohoto údobí a posléze i podlomil systém proletářského naturálního hospodářství.

Geroičeskij period Velikoj russkoj revoljucii, Moskva, str. 58-60, 69-76, 117-119, 123-127, 140.

[1] Včetně komunistických měšťáků, jejichž nadšení se podobá korouhvičce, v niž vidí dokonalé ztělesnění dialektiky.

[2] Právě proto se tendence ke státnímu kapitalismu projevila i v dohodových zemích, které nebyly obléhány, jak tomu bylo v případě Německa.

[3] Jak reálné bylo toto nebezpečí, dokazuje osud Německa.

[4] Po válce dosáhl finanční kapitál nových obrovských úspěchů při ovládání národního hospodářství. Nejlépe to ilustruje Stinnesova činnost.

[5] Charakteristika vychází z článku „Organizace národního hospodářství v sovětském Rusku”, který jsem napsal v létě roku 1920. Viz Larin, L. Kricman, Očerk chozjajstvennoj žizni i organizacija narodnogo chozjajstva Sovětskoj Rosii, Moskva 1920.