Brněnské memorandum

I v bojích, vyvolaných vyloučením Bubníkovým z KSČ, a které ohrožovaly stranu roztržkou, snažilo se pravé křídlo strany nadále zostřit zásadní sporné otázky politické, a jako na II. sjezdu strany, manévrovat tvrzením, že o usneseních V. světového kongresu KI není ve straně rozporů. Proti směrnici II. sjezdu se bojovalo výlučně tvrzením, že levá většina ústředního výboru neprovádí oněch směrnic správně a že v tom boji nejde o linii strany, ale o vyčištění vedení strany od neschopných a korupčních živlů. Toto vystupování pravice se projevilo nejkřiklavěji v dokumentu, který byl zrovna před jednáním páté rozšířené exekutivy připraven výkonným výborem brněnského kraje, v dokumentu, známém jako ťBrněnské memorandumŤ. Ústřední výbor strany se usnesl 28. února, vyslat k zasedání exekutivy početnou delegaci a vzít do ní i zástupce dělnictva z oposičních krajů pražského, brněnského a kladenského. Toto usnesení vyvolalo u brněnských likvidátorů ohromný rozruch. Cítili se ťuraženiŤ nejvíce tím, že ústřední výbor strany se omezil jen na vyslání oposičních dělníků brněnského kraje do Moskvy a pominul intelektuální vůdce brněnského likvidátorského puče. Poněvadž prý brněnští dělníci nedovedou hájit stanoviska likvidátorů, ovládajících brněnský krajský výbor, usnesl se tento výbor předložit exekutivě písemné memorandum. V tomto dokumentu bylo obšírně vyloženo likvidátorské stanovisko. Obrazila se v něm především domýšlivost obou brněnských intelektuálů, dr. Ečera a dr. Sterna, kteří se postavili proti rozmnožení delegace KSČ na moskevskou exekutivu dělníky takto:

Podle pokynů pražského ústředí by Marx ani Lenin nemohli býti členy pražské, kladenské a brněnské delegace… Vědouce, že naší delegaci není dopřáno obšírně a jasně vyložiti názor brněnského kraje, vědouce také, že zejména v diskusi s teoreticky a prakticky vyškolenými soudruhy z exekutivy Internacionály bude asi pociťována teoretická nedostatečnost naší delegace, vypracovali jsme, pokud to bylo možné v krátkém čase, stručnou zprávu, jež měla sloužiti naší delegaci jako základ otázek, jež rozvine.

Duševní ubohost brněnského memoranda, které spojilo v jedno útoky celé likvidátorské fronty proti ústřednímu výboru strany, se křiklavě odráží od intelektuální domýšlivosti jeho původců, kteří se postavili naroveň Marxovi a Leninovi, a hořce si stěžovali, že nebyli vzati do delegace.

Brněnské memorandum ukázalo nad slunce jasněji frakční strategii pravice. Bojovali ne s politickými hesly, ale s heslem ťočistit stranuŤ od korupčních živlů. V souhlasu s celkovou frakční strategií pravice prohlašuje i ťBrněnské memorandumŤ:

Především musíme vytknouti, že v základních otázkách nebylo a není ani nyní politického rozporu mezi vedením strany a vedením brněnského kraje.

Jestliže, jak tvrdili brněnští, nebylo diferencí politických, v čem tedy byla krise strany, ohrožující stranu roztržkou?

Kompromisní kandidátka, sestavená druhým sjezdem strany, vynesla pojednou do čela strany četné osoby, úplně neznámé širšímu kruhu členstva, a jež k novému postavení neoprávnilo nic jiného, než krajně radikální fráze, jež vytrubovaly před samým sjezdem… Jaké síly rozhodovaly ve vedení? Především jednotlivé osoby, nespolehlivé, zkorumpované živly, které dovedly levičáckým vystupováním zakrýti svou pravou povahu, jmenujeme Horna, Verčíka a Seidlera, některé členy mládeže, nyní také již vyloučené. Této skupině ve vedení, těmto korupčním, hmotným výhodám přístupným živlům jsme vypověděli boj.

Podle toho byl hlavní příčinou krise ne spor o zásadní směrnici strany, ale fakt, že ve vedení strany jsou, jak tvrdili likvidátoři, korupční živly. To byl domnělý důvod k neslýchanému frakčnímu boji, během něhož brněnské krajské vedení dalo obsadit redakci brněnského listu strany a který přivodil i nebezpečí rozštěpení strany. Celý ten boj prohlašován za boj ťo vyčištění stranyŤ. A z téhož důvodu se otevřeně vystupovalo pro vyloučeného nepřítele strany, Bubníka.

Hned po prohlášení memoranda, že se brněnské krajské vedení staví proti každému úmyslu rozštěpit stranu, následuje nezahalená obhajoba bubníkovství:

Jsme dosud přesvědčeni, že Bubník neměl zprvu úmyslu, postaviti se proti KSČ, ale zašel do krajnosti ve své obraně teprve, když byl ukvapeně vyloučen.

Podle vylíčení brněnských nevyvolal nebezpečí rozkolu Bubník, nýbrž vedení, které tohoto renegáta vyloučilo. Za frází o ťočistě stranyŤ se tajila obrana rozbíječů strany, od jejichž názorů brněnští nebyli daleko. Ač brněnští předstírali, jak jen mohli, že jim jde jen o ťvyčištěníŤ strany od korupčních živlů, nemohli zakrýt skutečné sociálnědemokratické názory. Soudruh Stalin měl úplnou pravdu, když ve své řeči o ťBrněnském memoranduŤ prohlásil v českém podvýboru rozšířené exekutivy, že je to dokument, ťkterý se protiví zásadám bolševictví a úplně se rozchází s postupem KominternyŤ. Soudruh Stalin shrnul kritiku ťBrněnského memorandaŤ v pět bodů:

1. V ťBrněnském prohlášeníŤ je prazvláštní teorie, nemající nic společného s leninismem. ťBrněnské prohlášeníŤ popírá úkol strany, organisovat revoluci. Omezuje činnost strany na pouhé trpné přihlížení k revolučním událostem.

2. V ťBrněnském prohlášeníŤ je ryze menševické stanovisko k hromadným akcím.

3. Je známo, že velmi důležité pro komunistické strany je dávat co nejvíce pokročilých dělníků do vedoucích orgánů strany. Brněnské prohlášení se staví proti proletarisování vedoucích orgánů strany.

4. Je známo, že životní otázkou komunistických stran je vedení strany. Je známo, že centralisovaná strana je nemyslitelná bez řízení z jednoho ústředí. ťBrněnské prohlášeníŤ znamená vyhlášení války ústřednímu výboru československé komunistické strany, zvolenému na sjezdu té strany. V útocích na ústřední výbor zachází ťBrněnské prohlášeníŤ až tam, že popírá nutnost, řídit strany z jednoho ústředí. To není bolševictví, nýbrž nejhorší anarchomenševictví v organisačních otázkách.

5. Konečně zabrání časopisu strany v Brně krajským vedením. Lze vůbec pochybovat, že toto obsazení je projev banditství ve straně, či, chcete-li, chuligánství?

Postačí, doložíme-li tuto všeobecnou charakteristiku ťBrněnského memorandaŤ jeho stanoviskem, zejména k otázce revoluce a proletářských hromadných akcí. Způsob, jakým o tom pojednává, svědčí o docela menševickém pojetí vztahu strany k masám, vztahu vedení strany k členstvu. Skutečný vztah je v ťBrněnském memoranduŤ postaven na hlavu. Teorie o spontánnosti mas je vyhnána do krajnosti. Strana, která nevede, ale nechá se vést masami, které se pustí do boje proti vůli strany, toť politický ideál brněnských likvidátorů.

Při posuzování revolučního rázu nějakého údobí jde méně o vedení a spíše o chování mas. Revoluční vedení nevytvoří komunistické strany, zato revoluční dělnictvo umožňuje a dělá nezbytným revoluční vedení. Nyní není v KSČ ani uvědomělého komunistického vedení, ani uvědomělé komunistické masy.

Podle toho by mělo býti úkolem vedení strany, když není revolučních mas, aby nečinně založilo ruce a vyčkávalo, až nastane revoluční situace. Po leninském učení, po jeho jasném názoru, že úkolem strany, a zejména jejího vedení, je připravovat a organisovat revoluci, není v ťBrněnském memoranduŤ ani stopy:

Vyplenění obchodů při drahotní demonstraci, poněvadž to vedení nařídilo, je něco zhola jiného, než vyplenění obchodů lidem přes domluvy vedení. První náleží k romantické obětovnosti, druhé je bezpečnou známkou revolučního údobí. 

Ovšem ve stranické diskusi nešlo o to plenění. Že strana, vedoucí masy do boje proti drahotě, vydala heslo ťdrancovatŤ, je jedna z nesčetných pomluv, jimiž likvidátoři zasypávali nové vedení strany. V diskusi nešlo o plenění, ale o stanovisko likvidátorů, kteří pozbyli víry v revoluční síly dělnické třídy a stabilisování kapitalismu chápali tak, že je nemožné vésti nejen rozhodující boj o moc, ale ani hospodářské a politické dílčí boje. Když strana začala překonávat pasivnost dřívějšího vedení, když začala plánovitě vodit dělnictvo do boje za každodenní požadavky, vlezli jí do cesty likvidátoři ve straně s teorií, že nelze vést organisovaný boj, že strana musí všechno přenechat samovolné činnosti mas. Ba, likvidátoři zašli tak daleko, že odmítali proletářský hromadný boj i tehdy, kdy masy samy na boj naléhaly.

Ani bojechtivá masa nesmí býti vedena do boje, má-li místo kulí hrách. Chce-li někdo zachovat rozvahu, neznamená to, že chce utíkat z boje. Má-li se bojovat, musí být ne-li jistota, že se zvítězí, tedy aspoň možnost vítězství. Je-li porážka jistá, odraďuje to od boje, a porážka je jistá tam, kde nejsou ozbrojení vojáci. Strana, která není ještě zbolševisována, není ještě vystrojena k boji. Bylo by tedy úkolem levého vedení KSC, předvésti naši sekci Komunistické internacionále jako pohotovou k boji a ne ji pokládat za schopnou boje a chtíti ji vést do bojů, v nichž je porážka jistá.

Tak vedla teorie likvidátorů k stanovisku: ťStůj co stůj, za všech okolností proti boji.Ť Nic tak jasně neukazovalo, že teorie likvidátorů je způsobilá odzbrojit nejen stranu, ale i všechno dělnictvo v Československu, neboť tvrdila, že u nás není půdy k rozvinutí třídních bojů. Bolševisování si brněnští likvidátoři vykládali jako přípravu k boji, k němuž nedojde! Byla to do krajnosti dovedená šmeralovská teorie, prohlášená již na zakládacím sjezdu strany, totiž, že se síly nesmějí roztříštit v dílčích bojích, že se musí vyčkati rozhodujícího boje, teorie, vedoucí k představě komunistické strany, která nejen pasivně vyčkává, ale také se stává přímo brzdou dělnických bojů, poněvadž ťnení ještě bolševickáŤ. Komunistická strana, jakou si přáli likvidátoři, byla karikaturou komunistické strany, druhým, zhoršeným vydáním sociální demokracie. Proto měl soudr. Stalin pravdu, když ze záplavy frází o boji za ťočistu stranyŤ, vyzvedl otázku, co soudí ťBrněnské memorandumŤ o revoluci a o hromadných akcích.

Neméně důležitá byla i svérázná představa brněnských o stranické disciplíně:

Předpokladem opravdové kázně ve straně je ukázněnost vedení. Přísně ukázněné provádění usnesení strany může býti ku prospěchu proletariátu a strany jen tehdy, je-li vedení samo zárukou, že usnesení vycházejí od plně ukázněných vůdců.

Z toho plyne, že nižší orgány se musí podřídit disciplinárně jen tehdy, líbí-li se jim vedení strany. Teorie o stranické kázni, zastávané brněnskými, byla teorií o úplném chaosu ve straně, který by musil přivodit úplné vymizení kázně ve straně a také přivodil, jak ukázal právě brněnský přiklad.

Charakterisovali jsme stručně podstatný obsah ťBrněnského memorandaŤ. Jeho význam v dějinách strany je v tom, že teorii šmeralovskou vyhnal do krajních důsledků, až neměla již nic společného s komunismem. V předvečer V. rozšířené exekutivy ukázalo ťBrněnské memorandumŤ, že oportunismus v KSČ vyrostl ve zjevné likvidátorství a to také dalo ráz jednání československé komisi v Moskvě.