Vznik německé levice a karlovarský sjezd strany

Jinak než u české levice se utvářel vývoj u německé. Historické předpoklady byly dány tím, že liberecká organisace byla již ve staré rakouské sociální demokracii levou oposici. Ale i tu trval vývojový proces několik let. Přes svou oposici proti válečné politice rakouské sociální demokracie nebyli vůdcové německé levice hned po převratu připraveni se rozejít se stranou i organisačně. Naopak.

Když německé měšťáctvo a sociální demokracie zdánlivě bojovaly za právo na národnostní sebeurčení ťDeutschböhmenŤ, neprováděla liberecká levice vlastní revoluční třídní politiky proti politice sociální demokracie, která bojovala o právo sebeurčení ne ve spolku s českým proletariátem, ale s německým měšťáctvem. Taktická nevyjasněnost liberecké levice měla za následek, že teplický sjezd strany, na němž se ustavila německá sociální demokracie v Československu, nebyl ještě ve znamení otevřeného boje obou směrů, a že se levice omezila na požadavek spolupráce s českými soudruhy.

Až po teplickém sjezdu začal ťVorwärtsŤ, jako orgán levice, pozvolna ostřeji kritisovat sociální demokracii. Po ustavení české levice, která si v prosinci r. 1919 dala samostatný program, uvedeny byly do pohybu věci i v německé sociální demokracii. Tam byly poměry zhola jiné. Němečtí sociální demokraté nebyli přímo odpovědni za vládní politiku, byli — ovšem jen z národních důvodů — v oposici proti vládě, a proto mohli snáze, než čeští ministerští socialisté, provádět manévry s proletariátem. Mohli svou demagogii vystupňovat až do kritiky vládní činnosti a vládních socialistů, ač v zásadních otázkách byli zajedno s českými pravými sociálními demokraty. Tyto zvláštní podmínky německého hnutí měly za následek jednak, že dělnictvo opouštělo německou pravici pomaleji (poněvadž němečtí sociální demokraté se nemusili tak zjevně kompromitovat před lidem jako čeští), takže v roztržce měli ve straně značnou většinu, jednak, že diskuse v německé straně byly zásadově ujasněnější. Kdežto česká levice vedla hlavní útok na pravici pro její účast ve vládě, musila německá levice hned od počátku vystoupit se zásadní otázkou proletářské diktatury. A tu se teprve ukázalo, že ťoposičníŤ německá sociální demokracie stojí na půdě československé republiky, zrovna jako česká.

Po uzavření mírových smluv zanechala německá sociální demokracie skutečně boje za právo sebeurčení a postavila se za uznání mírových smluv. A když se konaly r. 1920 první volby do parlamentu, vyjádřila svůj přechod na stanovisko československé ťdemokracieŤ tímto prohlášením ve volebním provolání:

Ale jedno můžeme a musíme udělat: vybojovat našemu lidu svobodu a samostatnost na půdě československé republiky. Budeme bojovat o to, aby našemu lidu bylo dáno v tomto státu úplné právo národní samosprávy.

Toto stanovisko bylo odůvodňováno tím, že vtělení Němců do českého státu je výsledek mezinárodních mocenských poměrů a proto musí býti uznáno. Jinak kopírovala německá sociální demokracie českou.

Aby revolučně naladěné dělnictvo oklamala, požadovala socialisování velkozávodů a velkostatků, což se provede demokratickým dosažením většiny na půdě demokracie. V podstatě se chování německé pravice lišilo od české jen tím, že nemusila uznání českého státu dotvrzovat přímou účastí ve vládě.

Proto bylo zřejmé, že se i v německé sociální demokracii musí oddělit levá oposice od pravice, jakmile se začne jednat o soustavě rad a o proletářské diktatuře: Již roku 1919 se postavila podmokelská organisace na stanovisko proletářské diktatury a začala vydávat vlastní časopis proti pravici, nejprve pod názvem ťArbeiterzeitungŤ, a když byl úředně zastaven, časopis pod názvem ťRote FahneŤ. Teprve však roku 1920, kdy vůdcové liberecké levice přestali už kolísat, a když se už pevně vytvořila levice v české sociální demokracii, ustavila se německá levice také formálně. Stalo se to 9. května 1920 v Liberci, kde se sešli zástupci oposice z celého státu a usnesli se na známém libereckém ťZásadním prohlášeníŤ. V tomto prohlášení bylo konstatováno, že socialismus možno uskutečňovat jedině v proletářském státu, který musí být postaven na diktatuře proletariátu a opírat se o soustavu rad. Konečně se v libereckém prohlášení žádá připojení k III. internacionále.

Vystoupení s těmito zásadními otázkami znamenalo zahájení boje v německé sociální demokracii. Již po těchto prvních krocích šli tři poslanci, zvolení za německou levici do parlamentu, nějakou dobu s českou levicí, jejíž zásadní prohlášení při zahájení parlamentu podepsali. Liberecká organisace, stojící pevně na stanovisku levice, stala se hlavní oporou boje ve straně. Její list, liberecký ťVorwärtsŤ, se stal mluvčím německé levice, která po vzoru české levice usilovala dobýt většiny ve straně.

Rozhodnutí mezi pravicí a levicí se mělo stát na sjezdu, svolaném do Karlových Varů. Tři neděle před sjezdem strany se konala krajská konference libereckého kraje, na níž přijat hotový akční program jako návrh pro sjezd strany. Tento akční program byl rozšířeným libereckým zásadním prohlášením a vrcholil požadavkem, aby se strana přidala k III. internacionále. Liberecký akční program, souhlasící v podstatných částech s akčním programem české levice, opakoval i její chyby v otázce práva národnostního sebeurčení.

Proti tomuto programu vystoupilo vedení strany s návrhem, kterým se strana stavěla zásadně na stanovisko měšťácké demokracie. Proti požadavku tvoření dělnických rad vystoupila s požadavkem, aby se svolal ťsjezd proletářůŤ, složený hlavně ze zástupců politických stran, z členů odborových komisí a pod., a kromě toho z nepatrné menšiny zástupců dělnictva, kteří měli být zvoleni odborově a politicky organisovanými dělníky, podle poměrného hlasování. Již tento návrh ukázal, že korporace, která měla nahradit dělnické rady, byla myšlena jako docela byrokratická, v níž by političtí i odboroví tajemníci přehlasovali volené zástupce dělnictva. Programem ťsjezdu proletářůŤ mělo být řízení zásobování, odstranění bytové nouze, všechno různými vládními opatřeními, socialisování velkopodniků a velkostatků a různé jiné požadavky téhož druhu, jež měly býti prováděny v rámci měšťácké demokracie.

Pravice se těmito návrhy nespokojila. Řídíc se příkladem českých soudruhů, přišla na sjezdu strany, ještě před vlastním pořadem jednání, s návrhem, v němž konstatováno, že levice už vystupuje jako samostatná strana, a že se neřídí usneseními strany. Stanovisko levice je prý v takovém rozporu se sociálnědemokratickým programem, že je nemůže zastávat žádný člen strany, který ještě uznává starý program strany. Tento návrh, označující liberecký akční program za neslučitelný s programem sociálnědemokratické strany, požadoval, aby se uznaly tyto zásady: že strana musí samostatně rozhodovat o metodách třídního boje podle poměrů v zemi, že je jejím úkolem, dosíci demokratickým způsobem většiny a tím dobýt politické moci, že diktatura ve smyslu Komunistického manifestu musí být diktaturou většiny nad menšinou, že ve straně nesmí být diktátorské moci, a že žádná mezinárodní instance nesmí mít diktátorské právo nad stranou. Tento návrh, podepsaný všemi členy pravého křídla představenstva strany, směřoval zjevně k vyvolání roztržky strany. A ta se zdála vskutku nevyhnutelnou, když se sešel karlovarský sjezd.

Tento sjezd, zahájený 3. října, byl ovládán diskusí o programu strany a o taktice, o čemž referoval Seliger jako mluvčí většiny, a soudr. Kreibich jako mluvčí menšiny. Po rozsáhlé diskusi se hlasovalo o návrhu většiny představenstva a byl přijat 295 hlasy proti 144. Za těchto okolností oposice, jíž se chvíle pro roztržku nezdála vhodnou, ač v českém hnutí k roztržce už došlo, se rozhodla ustoupit. Konečným výsledkem sjezdu bylo sjednání společného stanoviska, tak zvané ťkarlovarské deklaraceŤ, která byla úplně v duchu většiny, levici uděláno jen několik zdánlivých ústupků. V karlovarské deklaraci se zejména prohlašovalo, že se demokracie stane nástrojem vlády proletariátu, jakmile ten dosáhne většiny. Tím zvítězilo zásadní stanovisko pravice, která — chtějíc levici uspokojit — ťuznávalaŤ, že za určitých podmínek se může užít násilné diktatury. Diktatura je dovolena, když by vládnoucí chtěli zlomit moc dělnické třídy, nabytou demokraticky, nebo kdyby došlo k politické krisi, a šlo by o volbu mezi diktaturou proletariátu a diktaturou měšťáctva.

Karlovarská deklarace vlastně předjímá pověstný linecký program rakouské sociální demokracie, v němž se připouští, že by se mohla zavést diktatura na ťobranu demokracieŤ, kdyby došlo k fašistickému převratu. Ukázala velmi názorně, jak umějí manévrovat českoslovenští austromarxisté, kteří velmi chytře dovedli — aniž se vzdali protirevolučního stanoviska — vzbudit zdání, jako by za určitých podmínek byli pro revoluční řešení kapitalistické krise. Ač ony ťústupkyŤ nebyly ústupky hledisku levice, přece jen měla karlovarská deklarace pro levici význam, poněvadž dala jednotlivým organisacím právo, hledati dohodu s českými soudruhy ťve všem, co souvisí s proletářskými zájmyŤ, a uznala právo členů, ťprojednávat všechny problémy socialismu podle svého přesvědčeníŤ. Ač ideologicky zvítězila karlovarským prohlášením pravice, bylo jím levici aspoň umožněno, hájit svobodně své zásady ve straně jakož i udržovat v rámci strany spojení s českou levicí. Ale karlovarský pokus, udržet za těchto podmínek jednotu strany, bylo řešení jen dočasné, což věděly obě strany. Pravice ani levice nepokládaly chvíli za vhodnou k rozštěpení a ve skutečnosti se nedržela deklarace jedna ani druhá strana.