Vracíme se k tématu Issová-Mádl ještě jedním textem - považujeme za zajímavé konfrontovat dva názory z levicových kruhů.Díval jsem se několikrát na zmíněný klip, ale tak nějak jsem se nerozhořčil
Byl pro mne důvodem k zamyšlení. Vzpomněl jsem si na slova svého kolegy, která pronesl na jakémsi významném přestavbovém shromáždění v Paláci kultury. „Soudruzi,” řekl a obrátil se ke starším soudruhům v předsednictvu
„soudruzi, my opravdu nechceme vaše posty
My jenom chceme, my vás prosíme, abyste nás konečně nechali něco dělat, abychom vás dokázali za pár let na vašem zaslouženém odpočinku uživit.” Možná to bylo trochu jinak, ale smysl jeho slov byl takový. Byl z toho velký skandál. Vzpomínám si i na to, jak jsme byli rozzlobení na to, že s námi starší soudruzi a nejen oni jednali jako s malými dětmi a pořád říkali to věčné: „ počkejte až
” A pak najednou bylo po všem, i po tom jejich „
až
”
Myslím, že naše mladá generace se má na nás proč zlobit, protože to, co jí nejen v politice a ekonomice předvádíme, ji prostě nemůže uspokojit. A o nějakém výchovném působení nebo dokonce utváření vzorců chování osobním příkladem starších nemůže být ani řeči. Vždyť my jsme takoví chudáci a zbabělci, že se bojíme i voleb nanečisto ve školách, jen abychom se nedozvěděli, co si o nás mladí myslí.
Neuvědomujeme si, že jsme právě tímhle o sobě řekli daleko více, než jsme chtěli. Vím z řady osobních rozhovorů s mladými lidmi, že existuje velmi rozšířený názor, že se vše změní, až my starší prostě umřeme. S naprostou samozřejmostí se přitom na mě zálibně dívají, aby mi bylo jasné, že bych mohl jít příkladem.
Nevím přesně, kde je ta věková dělicí čára, ale bezpečně vím, že jsem za ní. Je to úžasně jednoduché a v očích mladých lidí i efektivní. Oni si prostě chtějí zařídit svůj svět a je to i proto, že ten náš svět je nejen nepřitahuje, ale přímo odpuzuje, a já, ač nerad, musím konstatovat, že mají v mnohém pravdu. Myslím, že karikatura společnosti, kterou jsme za dvě desetiletí vytvořili, si v ničem nezadá s onou karikaturou společnosti v podobě reálného socialismu, i když se odehrává v jiných kulisách.
Nezbývá mi než jim popřát, aby, až my víceméně spořádaně umřeme, měli dnešní mladí lidé se svými dětmi a vnuky více společného, než máme dnes my. Pokud ovšem nějaké děti a vnuky v rámci pravidel svého světa budou vůbec mít
Ladislav Žák, 28.4., Britské listy
Issová a Mádl po tisící a prvé
