Ano, Václav Klaus má zase trochu průšvih: pražské vydání světové akce Pochod proti hladu zřejmě pochopil jako pochod proti Hradu. Čili proti - jak k podobným jevům rád říkává - hodnotám svobodné společnosti. Sám prý nepovolil tomu nedělnímu marši průchod nádvořími. Údajně pro „globální cíle akce a levicovost organizátorů”.
Jestli se veřejně nedistancuje, vypadá to na další z řady Klausových bojů s větrnými mlýny rafinované kryptolevicovosti. Ale tentokrát jako by šlo přece jen o cosi jiného, fatálnějšího, ani trochu veselého.
Když prezident zaryl ostruhy do své Rosinanty proti euroústavě coby poslední kapce evropského superstátního dirigismu, ne-li socialismu, hodně se nasmáli všichni, kdož ten výplod ekonomického liberalismu dočetli do konce a pochopili ty nejprostší souvislosti. Kdykoli hnal svého oře proti zeleným, kteří jsou přece uvnitř rudí jako meloun, smáli se už jen někteří. Hlavně ti, kdož vědí, že třeba biopaliva se rýsují jako výtečný byznys, jako zlaté tele větší než kupónovka. Smích nad prezidentem-popíračem globálního oteplování je ovšem vždy perverzní.
Ale Klaus za zvednutým mostem v kruhové obraně proti zástupům, které kráčejí jménem hladu miliónů, jako by si už nestřílel gól do vlastní liberální branky. Zdá se to být jiné, výsostně logické. Proti „hladovým pochodům” levicového lidu stojí tu aristokrat neoliberalismu, jenž je přesvědčen, že tržní mechanismy nás vždy vrhnou na optimální místo, od kolébky až po hrob. A poukaz na podvýživu kohokoli je přece identifikační znak levičáků, i když se zaklínají potravinovou pomocí OSN.
Ne, i tohle je jen další z fatálních hradních omylů. Další vlastní branka. Jak to jen tam nahoře - a komukoliv - vysvětlit?
Třeba takhle: slavný polský reportér Ryszard Kapuczynski kdysi udiveně popsal, jak po něm africká děcka nechtěla hlavně jídlo, ale propisovačky a sešity; ty děti se neměly s čím učit. Kdy se v našich „vzdělanostních společnostech” strhne pochod za to, aby i tenhle „přepych” měli jiní?
V latinskoamerických chatrčích z plechů bez vody a bez elektřiny drnčí kdekomu v kapse mobilní telefon - placený všelijak a dobíjený z generátorů na kradenou naftu. Vlastnictví toho zázraku dává chudým lidem větší šance urvat náhodnou pracovní příležitost. Nebo se aspoň psychicky napojit na „normální” svět. Kdo kde pochoduje za jejich důstojnost, bez níž nelze žít jako člověk? Nebo žít znamená jen přežít?
Pravda, jestliže jednou za několik vteřin zemře na světě jedno dítě hladem, jestliže celá miliarda lidí má na den v kapse nejvýš dva dolary, je třeba jednat hned jako při každé živelní pohromě, bez hádek o politické priority - však také účastníci nedělního pochodu vlastní nepolitičnost zdůraznili. Ale výstupem těchto akcí je i výlučné zaostření na tu největší chudobu, která hraničí s fyzickým zánikem. Omezuje nám tu hrůzu, vzdaluje ji teritoriálně, ba rasově (ty děti-kostlivci s chorobně vystouplými bříšky jsou přece zpravidla černé). Je to daleko a jsou to jiní lidé. A hle, my jsme ti mocní zachránci s bílým svědomím...
Jenže tahle katastrofa je jen poslední štací mnohem širší bídy světa, která sestává z nesčetných nerovností, závislostí a ponížení. A která je - úplně stejně jako hladomory a „drahé” nemoci - výsledkem tisícerých ekonomických a politických rozhodnutí. Ve světě charitativních pochodů.
Klaus ať je příští rok klidně pustí. Svobodná společnost to přežije.
Právo, 10. 5. 2007, Martin Hekrdla
Pochod proti Hradu
