Co Radim Valenčík neřekl

... Základní příčinou omezení svobodného rozvoje je kapitalistický výrobní způsob

Současně se pokusil o jakousi alternativu založenou na známé tezi Karla Marxe z Komunistického manifestu, že svobodný rozvoj člověka a jeho individuality se může naplnit jen za společenských podmínek, ve kterých se svobodný rozvoj jednotlivce stává předpokladem svobodného rozvoje ostatních.

Radim Valenčík má naprosto pravdu, že autory prohlášení tolik kritizovaný trh za problémy současného světa nemůže. Jenže když už s odvoláním na Marxe řekl správně „a”, měl říci i „b”. Marx se totiž neomezil na pouhé konstatování, ale snažil se v celém svém díle také definovat ony „společenské podmínky” pro opravdu svobodný rozvoj jednotlivce i celé společnosti. A Valenčík dobře ví, že jako základní příčinu omezení svobodného rozvoje označil kapitalistický výrobní způsob.

Jenže v současných politických podmínkách po krachu pokusu o překonání rozporu mezi prací a kapitálem radikálním odstraněním všeho, co kapitál jen vzdáleně připomíná, není kritika kapitálu zrovna v módě. Proto se mnozí stoupenci levice často uchylují k abstraktním frázím, které jsou snadným terčem pro potenciální kritiky.

Přitom potřeba řešení rozporu mezi prací a kapitálem přivedla na svět i politickou levici - radikální i reformistickou. V předlistopadových dobách byla oficiální interpretace základního rozporu kapitalismu zjednodušená a omezovala se na jediné - radikální - řešení v podobě socialistické revoluce chápané v duchu Leninova Státu a revoluce. Jen občas a velmi stydlivě se připouštělo (opět s odvoláním na Marxovy přípravné poznámky ke Kapitálu), že kapitál má i své „civilizační poslání” a že práce kapitalisty není jen vykořisťováním námezdních pracujících, ale i produktivní činností vytvářející hodnotu.

Rozpor mezi prací a kapitálem má v různých etapách vývoje kapitalismu různé možnosti řešení. Likvidace kapitalismu není proto jediným a v současných podmínkách ani bezprostředním cílem celé levice. Společenské reformy zaměřené na podřízení kapitálu (a samozřejmě i kapitalistů) právě onomu výše uvedenému cíli se i přes svou omezenost ukázaly ve své době účinnější než leninský radikálně revoluční přístup. Napomohla jim i situace po druhé světové válce, kdy se lidstvo octlo v nebezpečí zániku v ohni budoucí jaderné konfrontace. Tendence ke spolupráci mezi kapitálem a prací měla ovšem i další příčiny, například potřebu efektivní organizace pracovního procesu nebo vznik nových odvětví v oblasti služeb.

Třídní smír, o který se nepochybně zasloužily i sociálně demokratické strany, není bezkonfliktním stavem. Rozporné zájmy pracujících a kapitalistů nelze beze zbytku vymazat, o čemž svědčí obtížná kolektivní vyjednávání provázená stávkami a jinými formami protestů. Pro příklady nemusíme chodit příliš daleko, stačí se jen podívat na dění v mladoboleslavské Škodovce.

Nelze mít iluze, že existuje jakási absolutní spravedlnost, nadekretovaná „shora”, například Evropskou unií nebo jinou nadnárodní institucí, a kterou budou všichni beze zbytku respektovat. Vždy se jedná o řešení konfliktu rozporných zájmů, v němž se více méně prosazuje zájem momentálně silnější strany. A zde je nutno přiznat, že poté, kdy kapitalismus i díky reformám sociálních demokratů ekonomicky i politicky zvítězil nad populistickými diktaturami, které někteří nazývají „protosocialismem” či spíše totalitním „pseudosocialismem”, nemá levice na růžích ustláno. Kapitál (tentokrát již globální, nadnárodní) začíná opět diktovat svoje podmínky v podobě pravidel „řádného hospodaření” (rozuměj likvidaci „příliš drahých” výdobytků sociálního státu), reforem trhu práce ve směru „zpružnění a zefektivnění” (rozuměj stlačení mezd a sociálního zabezpečení na minimum „jednotné sociální dávky”) a v neposlední řadě i násilného „šíření demokracie” ve světě. Ano, vzato z čistě teoreticko-matematické stránky, je to efektivnější: méně nákladů, více výnosů, méně daní, více zisku a tím i investičních prostředků pro vlastníky.

Jenže ani kapitál se nemůže vrátit zpět do 19. století stejně jako levice do „zlatých časů” po druhé světové válce. Namísto rizika globální jaderné války nastupují nebezpečí sice méně viditelná, plíživější, zdánlivě vzdálená, nicméně pro existenci lidstva neméně závažná: ekologická devastace planety spojená s globálním oteplováním či stoupající zdravotní závadnost průmyslově vyráběných potravin. Tato ohrožení a náklady na jejich zmírnění je nutno promítnout do rovnic tržní ekonomické rovnováhy stejně jako se tam kdysi promítaly náklady na obranu proti jadernému nebezpečí ze strany protivníka. Bohužel když se o to někdo pokusí (a nemusí to být apriori levičáci), už na něj pravicoví intelektuálové a komentátoři sypou obvinění ze „socialismu”. Opět nemusíme hledat příklady příliš daleko, posměšné komentáře našich rádoby teoretiků vůči Kjótskému protokolu jsou téměř na denním pořádku i v seriózních sdělovacích prostředcích.

Souhlasím s Radimem Valenčíkem, že je nutno nejprve pojmenovat problémy a pak je řešit. Věřím, že jsem mnohé z nich ve svém příspěvku pojmenoval a nemyslím, že jsem tak vzdálen onomu kritizovanému prohlášení FSDL. Spolu s jeho autory jsem přesvědčen, že úsilí neokonzervativců o návrat k „čistému kapitalismu” není nepřekonatelnou dějinnou tendencí, které je nutno se podbízet všelijakými „modernizacemi”, nýbrž že mu naopak musíme aktivně čelit a rehabilitovat výrazy „socialismus”, „solidarita”, „rovnost”, ale i „svoboda” (s důrazem na sociální odpovědnost). I „nekvalifikované” prohlášení je z tohoto hlediska potřebným a významným činem, stejně jako kdysi „naivní” představy prvních socialistů. Rozhodně jej z tohoto důvodu oceňuji více než zarputilý zápas Radima Valenčíka o zavedení školného.

Britské listy, 1. 4. 2005