Pocit občanské způsobilosti

Demokracie je politický systém, ve kterém mají obyčejní občané kontrolu nad elitami a kde taková kontrola je legitimní, tzn., že je stanovena normami, které jsou akceptovány elitami i neelitami. … Hodnocení stupně demokratičnosti dané země pak odpovídá míře, v jaké občané kontrolují ty, kdo činí pro společnost významná rozhodnutí – ve většině případů jsou to vládní elity. … V této kapitole se budeme zabývat zvláštním typem vlivu, který neelity mohou uplatňovat nad elitami: tento typ budeme nazývat politický vliv. Politický vliv nějaké skupiny nebo jednotlivce budeme zhruba definovat mírou, do které vládní úředníci jednají tak, aby uspokojili danou skupinu nebo jednotlivce, protože věří, že by riskovali určitou sankci (ztráta zaměstnání, kritika, ztráta volební podpory), pokud by tak nejednali. …

Dívajíce se na jednotlivce a jeho vládu, můžeme mít pokušení vidět ho jako osamoceného, bezmocného a poněkud ohroženého nesmírnou mocí, které čelí. To je jeden z nejčastějších popisů průměrného člověka v moderních politických společnostech. V teoriích „masové společnosti” je jednotlivec popisován ve svém vztahu ke státu: Nemá žádné možnosti, jak tento vztah změnit, a tak přirozeně cítí bezmoc a úzkost. Nicméně porovnáme-li tuto teorii se skutečným množstvím moci a možnostmi, které průměrný člověk má, pak jak naše výsledky ukazují, značný počet našich respondentů na sebe nepohlíží způsobem, jakým je model masové společnosti popisuje. Ve svém vztahu ke vládě se necítí ani bezmocní, a co je důležitější, ani osamocení.

Tato skutečnost je ilustrována v číslech znázorněných v tabulce. Část našich respondentů věří, že ve svém úsilí ovlivnit vládu může získat podporu ostatních. Nejpřekvapivější je pak rozdíl mezi jednotlivými zeměmi v počtu těch, kdo si myslí, že mohou o pomoc požádat ostatní. V USA 59% našich respondentů uvedlo, že by se pokusili zajistit si podporu ostatních, kdyby si přáli změnit vyhlášku, kterou vnímají jako nespravedlivou. V opačném extrému využití této možnosti zmínilo pouze 9% Italů. V jiných zemích se počty těch, kdo by se pokusili zajistit podporu ostatních, různí od 36% v Británii, přes 28% v Mexiku, po 21% v Německu.

^a Celkové procento je menší než součet jednotlivých položek, protože někteří respondenti uváděli více než jednu odpověď.
^b Toto číslo zahrnuje pouze respondenty, kteří by odpověděli; že by mohli něco dělat, ale neuváděli spolupráci s ostatními. Proto je tento součet menší než součet jednotlivých položek, které obsahují respondenty, kteří zmiňovali jak skupinovou, tak i individuální činnost.

* * *

Koho by občané požádali o pomoc? Jak víme, jednotlivci jsou členy velkého počtu sociálních skupin. Nejsou pouze občané svých národů; jsou také členy rodin, komunit, církví, dobrovolných sdružení, odborů, a velkého množství dalších skupin a organizací. Tyto organizace by mohly být nejjednodušeji rozděleny do dvou tříd: formální organizace a neformální skupiny typu face-to-face.

Hodně již bylo napsáno o důležité roli formálních organizací v politickém procesu – zvláště o roli politických stran a zájmových skupin. … Naše výsledky však překvapivě ukazují, že když nastane politická situace, kterou se jednotlivci snaží změnit s pomocí ostatních, hledají mnohem častěji oporu v neformálních face-to-face skupinách, kterých jsou členy, než ve formálních organizacích, ke kterým patří nebo se kterými jsou spřízněni. Ve všech zemích kromě Německa uvedlo méně než jedno procento respondentů, že by pracovalo prostřednictvím své politické strany, pokud by se měli pokusit o nějakou protiakci vůči nespravedlivé vyhlášce, kterou má schválit místní samospráva. Neboli bez ohledu na to, jak důležitá může být role politických stran v demokratické společnosti, pouze relativně malá část občanů je shledává jako možnost, o kterou by se pokusili, aby ovlivnili samosprávu.
Jednotlivci, kteří by ve svém pokuse ovlivnit samosprávu jednali samostatně, vykazují různé strategie, které by zvolili. V USA a Británii respondenti častěji uvádějí, že by se obrátili spíše na voleného zástupce než na jmenovaného úředníka z administrativy. V Mexiku a Itálii respondenti spíše uvádějí, že by svůj protest směřovali k oběma typům úředníků. V Německu nicméně více respondentů zmiňuje jmenované než volené úředníky. Vzniká pokušení hodnotit tyto výsledky jako odraz mnohem více rozvinuté politické způsobilosti ve Spojených státech a v Británii. Protest mířený na voleného úředníka se mnohem více sám o sobě jeví jako politický protest. … Je však také možné, že tyto rozdíly jsou odrazem národních rozdílů v příslušném postavení a důležitosti volených a jmenovaných úředníků uvnitř struktury místní samosprávy.

Konečně ne všichni, kdo říkají, že by mohli něco s nespravedlivou místní vyhláškou dělat, mají na mysli nějakou jasnou strategii. Tabulka ukazuje, že 12% italských respondentů tvrdí, že by mohli protestovat, kdyby čelili vyhlášce, o které by si mysleli, že je nespravedlivá, ale když byli dotázáni, jak a směrem ke komu by protestovali, neměli žádnou konkrétní odpověď.

Almond, G., Verba, S.: The Civic Culture, Princeton University Press, Princeton, 1963, Sage Publications, Inc., 1989, str. 136–167.

Poznámka redakce SDS:

Porovnejte uvedenou tabulku s výsledky ankety, otevřené čtenářům 1. února 2006 (ZDE)