Ve Francii zatím nulová tolerance

Postoj Sarkozyho je psychologicky pochopitelný - když jsem se mohl já, syn maďarských přistěhovalců, takto integrovat do francouzské společnosti, mohou ostatní také! Sarkozy ale přilívá olej do ohně. Představitel opozičních socialistů Francois Hollande nesbírá jen volební body, když na Sarkozyho požadavek nulové tolerance vůči násilí vyhlásil nulovou toleranci vůči Sarkozymu.

Toto násilí je ventilem zoufalé sociální situace mladých lidí z přistěhovaleckých rodin. Pravdu nemá Sarkozy, ale šéf státního programu pro začleňování přistěhovalců do společnosti Christophe Berthossi. Ten tvrdí, že Francie příliš dlouho zavírala oči před zanedbáváním předměstí a před diskriminací. „Nezaměstnanost je tu o 20 procent vyšší, než je průměr.” „Tato mládež se chce integrovat, ale nedostává se jí rovného přístupu. Dává se jí najevo, že nejsou Francouzi, i když jsou.”

Podobně jako v případě Romů ve slovenských osadách nebo i někde v ČR je větším zdrojem asociálního chování nevstřícný, ba nevlídný postoj společnosti, obce a někdy i státu než sama sociální situace. Ta bývá pak důsledkem takových postojů.

Na rozdíl od ČR a Slovenska, které vypracovaly koncepce a plány začlenění Romů do většinové společnosti, aniž je podrobí asimilaci, ale které k jejich uskutečnění nemají peníze, Francie peníze má, ale nemá zase ty plány. Francouzi také neradi opouštějí přežilá schémata republikánského modelu, v němž je začlenění menšin do společnosti založeno na jejich úplném přizpůsobení, na asimilaci. Teprve nyní začaly úřady spolupracovat s islámskými duchovními - imámy, kteří mají na mladé lidi, i nevěřící, vliv. Škoda, že se to nedělo už dřív.

Odpověď na otázku ministra Sarkozyho, kdo za nepokoji stojí, dal krajně pravicový politik Jean-Marie Le Pen. „Francii napadly cizácké hordy,” řekl. Připomíná to květen 1968, kdy k násilným protestům pařížských studentů tehdejší ministr vnitra řekl, že to je spiknutí zavlečené z ciziny, a kdy katolický a krajně pravicový týdeník La Minute napsal - v narážce na tehdejšího studenta (a dnešního zeleného europoslance) Daniela Cohn-Bendita - že tu nenecháme řádit německé Židy.

Všichni jsme němečtí Židé, skandovaly několik dnů nato na manifestaci v Paříži statisíce lidí, nejen studentů. Francii zavalila vlna stávek, vláda málem padla.

Dnešní francouzská demokracie překonává paternalismus a autoritářství, prosazuje multikulturalitu díky kořenům ve studentském květnu a dělnickém červnu 1968. Přejme Francouzům a v integrující se Evropě i sami sobě, aby po bezmála 40 letech nemusela jejich země projít podobnou zkušeností znovu. Tenkrát byli totiž i mrtví. Francie, jako už mnohokrát ve své historii, je opět rozdělena. Pravice hájí pořádek, levice chce řešit sociální otázky.

Právo, 5. 11. 2005, Petr Uhl