Nemilosrdný mlýn

V této souvislosti má pojmenování Grossova utajeného policejního týmu názvem „Mlýn” kouzlo nechtěného (nebo snad někoho při „křtu” napadlo, že jeho zřízení se může jednou stát Stanislavu Grossovi osudné a vybavila se mu stejná vzpomínka jako nyní mně?). Totéž se totiž bude říkat, bude-li mít provalení existence „Mlýna” účinek, který by se dal očekávat v každé konzolidované demokracii, tedy pád „mlynáře.”

Podobnost obou zmíněných situací zdaleka není jen vnějšková. Stejně jako zavržení komunističtí funkcionáři určovali pravidla chování represivního aparátu, také Stanislav Gross jako ministr vnitra pomáhal přetvořit zastrašenou postkomunistickou policii a další složky ministerstva vnitra na uzavřený, na „civilní” společnosti nezávislý a neprůhledný svět, řídící se mimo zákonných a podzákonných předpisů svými vnitřními pravidly a zvykovým právem. Nikdo „zvenčí” neví úplně přesně, co se děje za jeho nepřekonatelnou zdí, a zůstává nemile překvapen a vyděšený, když zjistí, že se za ní může dít téměř cokoli včetně vzájemného požírání jeho obyvatel. V jeho hlubinách se tak může jednou zrodit nezákonná a protiústavní provokace proti nepohodlnému špičkovému kolegovi, ale stejně tak dobře může dojít k úniku citlivých informací a jejich využití k pokusu o odstranění vládce, jehož se nelze jiným způsobem zbavit. Ukáže-li se později, že uveřejnění zprávy o existenci „Mlýnu” právě teď je výsledkem snažení nějakých lidí „zevnitř”, již mají zálusk na jeho hlavu, bude to potvrzením mých výše uvedených domněnek. Právě v takovém prostředí se totiž dobře daří spiknutím.

Předmět zprávy je nejméně stejně znepokojující jako hojně diskutovaný nárůst počtu policejních odposlechů. V obou případech jde o pokud možno utajovaný zásah proti lidským právům. A opakuje se totéž, co v případě odposlechů: skandál mohl vypuknout jen proto, že k novinářům unikly informace, které jim oficielně nebyly určeny.

Zřízení policejního týmu přímo řízeného ministrem vnitra v době hlubokého míru, v zemi, kterou neotřásají nepokoje, je zcela neobvyklé. Plyne to i z toho, že žádný jiný ministr takový tým neřídil a Grossův nástupce se jej zbavil krátce po nástupu do úřadu. Jeho potřeba neplyne ze skutečnosti, že v něm společně působili příslušníci PČR a Inspekce ministra vnitra, jak se tvrdí ve zprávě PIS. Smíšené týmy IMV a PČR vznikaly i dříve, ale přesto nebyly řízeny ministry vnitra. Zcela v rozporu s demokratickými principy výstavby státního aparátu se ujal řízení policejného útvaru představitel politické sféry, čímž byla prolomena hráz nezávislosti mezi PČR a politikou. Policejní právníci a státní zástupci se budou přít s civilním právníky, zda Stanislav Gross zřízením „Mlýna” porušil zákon. Víme předem, co která strana bude říkat, takže ponechme starosti nezávislému soudu. Prvním komentátorům ale unikl daleko podstatnější prvek ministrovy nepřístojnosti než je přisvojení si nepatřičné kompetence: „Mlýn” zřejmě sbíral informace o osobách, proti kterým nebylo vedeno trestní řízení. A pokud si obstarávali poznatky o probíhajících trestních řízeních proti zájmovým osobám, získávali informace, na které neměli právo. To vše ale zákon policii přímo zakazuje. Hrozné je právě to, že policisté týmu „Mlýn” se dopouštěli tohoto nezákonného jednání přímo pod velením ministra, jemuž zřejmě nemohli odporovat.

Grossův počin lze srovnat patrně s jediným až dosud známým přisvojením si policejní moci vrcholným politickým představitelem moci výkonné, ke kterému kdy u nás došlo: mám na mysli zatčení bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka tehdejším prezidentem a generálním tajemníkem KSČ Antonínem Novotným. V tom posledním případě šlo ale o jednorázový úkon, zatímco Stanislav Gross si za zády nic netušících voličů hrál na četníky dva roky a možná zasáhl do osudů většího počtu občanů.

Když ve Španělsku vyšlo najevo, že Felipe Gonzáles, charismatický předseda vlády a vládnoucí socialistické strany, věděl o ilegálním financování parapolicejních oddílů, které vedly boj s baskickými teroristy tak, že je odstraňovaly bez soudu, po sedmnácti letech úspěšného vládnutí byl přinucen odstoupit. Nezachránilo ho ani to, že za jeho působení doznala země obrovského rozkvětu a on sám i po odchodu do ústraní byl ještě dlouho dobu v anketách oblíbenosti na prvním místě mezi politiky. Tím spíše by měl odstoupením reagovat na závažné odhalení temných stránek používání moci také Stanislav Gross, jenž na rozdíl od Felipe Gonzálese skutečně není úspěšný.

Na závěr se musím ptát, pro byla vyvolána bouře nevole proti Stanislavu Grossovi. Nechce se mi věřit, že tak velký požár vypukl sám od sebe. Spíše tuším, že jde o intriku, kterou mohl vyvolat celkem kdokoli, kdo má nevyřízené účty s ním, vládou nebo sociálnědemokratickou stranou. Ale i ta příčina, až ji jednou pochopíme, má patrně kořeny v Grossově osobnosti a jeho politické kultuře: čím kdo zachází, tím také schází.

Britské listy, 13. 1. 2005