Nová stránka 2

Návrh po zapracování došlých připomínek předkládá organizacím SDS Milan Neubert,
2. verze z 7.října 2003

Žijeme v epoše sociální revoluce. Společenské vztahy ve svété kolem nás vykazují kvalitativní zmény. Národní státy ztrácejí postupné nékteré své funkce, stávající mezinárodní právo založené na bilaterálních smlouvách se přeméòuje v nový integrální celek, rozhodující vlastnické vztahy jsou stále více nelokalizované.

Uplynulé dvacáté století bylo plné horkých a studených válek lze na néj pohlížet jako na století celosvétové občanské války. Po jejím skončení vstoupil kapitalismus globalizací[1] nezadržitelné do svého imperiálního stádia[2], kterým zatím vrcholí predátorská[3] fáze vývoje lidské společnosti[4].

Kapitalismus osvobodil výrobní prostředky a připravil pùdu pro védecko-technickou revoluci. Řlovéka osvobodil od jeho feudálních pout a vzápétí ho nové grandiózné zotročil. Umožnil vznik občanské společnosti a současné do ní vložil jako genetický kód novodobou demokracii, která se stává klíčem ke vzniku společenství, v némž bude svobodný rozvoj každého nutnou podmínkou svobodného rozvoje všech[5].

Globalizací vstupuje do nové fáze svého vývoje i společenské védomí. Bylo-li včera rozhodující, že je určováno společenským bytím, spolurozhoduje dnes společenské védomí postupné stále více o charakteru[6] života na planeté Zemi. Řlovék méní védomé svét kolem sebe v rozsahu, jaký byl dříve nepředstavitelný. Mùže jej i zcela zničit. V tom spočívají naše dnešní nadéje i obavy.

My, zastánci demokratického socialismu, chceme tímto manifestem otevřené deklarovat své cíle a úspéšné napomoci demokratické diskusi o zpùsobech, které povedou ke vzniku společnosti míru a spravedlnosti, společnosti, v níž bude moci každý človék žít v sociálním bezpečí a spolurozhodovat o svém osudu. Současné tím vyhledáváme spolupráci se všemi, kdo s námi tyto cíle sdílejí.

1. Kdo jsou a o co usilují demokratičtí socialisté

a. Jsme součástí historického zápasu a internacionálního hnutí za nový svét

Jako demokratičtí socialisté ctíme pokrokové tradice a čerpáme z nich své přesvédčení o společenském pokroku vedoucím k sociálné spravedlivé a racionálné fungující společnosti. Demokratický socialismus chápeme v teoretické roviné jako přirozené vyústéní humanistické filozofie, osvícenství a Marxova učení o historii a společnosti. V praxi je pro nás logickým pokračováním Deklarace práv človéka a občana z roku 1789. Současné chceme využít draze zaplacených zkušeností délnického hnutí, z nichž dobře víme, že socialismus bez demokracie není možný.

Zasazujeme se o individuální politické svobody lidí stejnou mérou jako o jejich sociální práva k zajišténí materiálních a duchovních předpokladù jejich života. Život v sociálním bezpečí chápeme jako nutnou podmínku posilování pozitivních vlastností človéka a jeho zlidšťování. Proto jsme přesvédčeni, že demokracie bez socialismu má jen omezený význam.[7]

Proto považujeme za nezbytné nutné spojovat bohaté revoluční tradice sociální demokracie, ale ne její oportunistická selhání, s mnohými humanistickými prvky komunistického přesvédčení, ale ne se zločiny sovétského modelu socialismu. Vycházíme z myšlenky[8], že komunismus a sociáldemokratismus jsou jen dvé hlavní historicky existující podoby jednoho hnutí, dva proudy, které mély stejnou legitimitu. Domníváme se však, že společenský vývoj postavil dnešní socialistické a komunistické parlamentní i neparlamentní strany mimo hlavní emancipační proud, který dnes tvoří globální sociální hnutí.

Jako demokratičtí socialisté považujeme za správné a potřebné, aby levice aktivné rehabilitovala své politické selhání v posledních sto letech, aby překonala historicky vzniklé bariéry a aby se harmonicky začlenila do onoho hlavního proudu. V takovém procesu vidíme své místo, tady se chceme podílet na předávání bohatých historických poznatkù, zkušeností a dovedností.

b. Díváme se kupředu

Proces sdružování a solidarity lidí již přerostl historicky existující formy, chránící zájmy pracujících odbory i levicové politické strany. Politická levice to dosud nepochopila aktivizující se občanská veřejnost musí sama převzít odpovédnost za svou budoucnost a pokračovat v další fázi sdružování formou globálního sociálního hnutí a snahami o zavedení přímé demokracie v národním prostředí. Levicové strany se buï transformují a stanou se součástí síté sociálních pohybù, nebo dlouhodobé zaniknou.

Zvedá se nový boj pracujících proti moci kapitálu, boj, který přerùstá v hnutí, překračující národní rámec, aspirující na zrušení hranic a na mezinárodní občanství. Lidé sami se přibližují svému osvobození ze zpùsobù kapitalistické výroby - usilují o spravedlivéjší rozdélování bohatství a alokaci zdrojù, o perspektivnéjší a efektivnéjší řízení společnosti bez válek, bez antagonistických konfliktù, bez „programové” nezaméstnanosti a bez devastace přírody.

Distancujeme se od téch, kteří roní krokodýlí slzy nad koncem korporativního socialismu a národního syndikalismu, a sméjeme se tém, kteří pláčou nad „krásnými časy” sociálního reformismu. Národní stát jako suverén před našima očima pomalu odumírá. Nové se formující levice musí přemýšlet nad tím, jak nahradí jeho sociální funkce v lokálním i globálním méřítku.

c. Vyrùstáme z bohatých kořenù

Chceme být součástí humanistického a vzdélaného hnutí. Chápeme svét kolem nás jako objektivné existující, neustále se vyvíjející, vnitřné složité provázaný, podléhající zákonùm dialektiky. Jsme si védomi toho, že naše schopnosti[9] jsou nedostatečné a že používání materialistické dialektiky nám umožòuje kvalitativní odhady, ale ne kvantitativní predikci.

Védomí nedokonalosti človéka s jeho vnitřní rozpolceností mezi „dobrem”a „zlem” nás vede k nutnosti využívat silných stránek rozumu, pomocí nichž chceme svét co nejpravdivéji popsat, ale především ménit podle našich představ. V tomto smyslu jsme současné kritickými racionalisty, kteří předkládají vize a projekty a jsou připraveni je prùbéžné konfrontovat se všemi alternativními vizemi a společenskou praxí, kterou bereme za jediné kritérium pravdivosti našeho poznání.[10]

Přejímáme s výhradami zásady historického materialismu a zdùrazòujeme nezbytnost prùbéžného ovéřování našich očekávání konkrétní praxí. Pravda je pro nás proces shody našich poznatkù s objektivní realitou, je to správný obraz reality v našem védomí. Z relativní stránky pravdy, dané konkrétní situací na daném stupni vývoje a stupném úrovné poznání, vyplývá objektivní nutnost zastavování se a konkrétní analýzy.[11]

Názorovou pluralitu považujeme za nutnou podmínkou rozvoje lidského myšlení a pokroku lidské společnosti. Koexistence rùzných názorových proudù je pro nás odrazem ješté bohatšího svéta kolem nás s jeho protikladnými stránkami a s jeho nevyčerpatelností.[12] Vážíme si proto každého názoru, nasloucháme pečlivé ostatním a diskutujeme s každým, pokud jeho stanoviska nejsou v hrubém rozporu s elementárními principy života.

Jsme principiálními odpùrci kapitalismu, ale v souladu s Marxem si uvédomujeme jeho životaschopnost, jeho historický přínos pro osvobození človéka i skutečnost, že se materiální podmínky existence socialistických výrobních vztahù musí „vylíhnout v lùné samotné staré společnosti”.[13]

d. Řím se lišíme

Socialismus v našem názvu připomíná náš cíl, námi uznávané hodnoty a stručné popisuje naše hnutí.[14]

Socialismus je pro nás nutný cíl - společnost, ve které se stane svobodný rozvoj jednotlivce podmínkou svobodného rozvoje všech[15], společnost, jejíž rozvoj bude určován zájmy celého společenství, a ne slepou honbou za ziskem a snahou o zhodnocení kapitálu.
Socialismus je pro nás hnutí proti vykořisťování človéka človékem, proti patriarchálnímu útlaku, proti drancování přírody, za záchranu a rozvoj lidské kultury, za prosazování lidských práv, za společnost, ve které lidé spravují své záležitosti demokraticky a racionálním zpùsobem.
Socialismus je pro nás hodnotový systém, ve kterém jsou neoddélitelné spojeny dùstojný život, svoboda, rovnost a solidarita, lidská emancipace, sociální spravedlnost, zachování přírody a mír.

K velkým historickým ponaučením, které jsme získali z déjin socialismu, patří, že se socialismem musí být nerozlučitelné svázána demokracie a myšlení, které přijímá pokrokové potenciály liberalismu. Demokracie, skrývající v sobé lidskou svobodu a rovnost, je nejvétším přínosem kapitalismu. Proto je pro nás přijatelná pouze taková negace kapitalismu, která tuto společenskou stránku uchová.

Jako demokratičtí socialisté se otevřené přiznáváme, že podporujeme a plánujeme radikální společenské zmény. Současné však jasné deklarujeme, že jsme si plné védomi soustavného pnutí mezi problémy a úkoly bezprostředními, střednédobými i perspektivními. Nenabízíme „zářné zítřky” vykoupené šedou realitou dneška, ani naopak nehlásáme „carpe diem”[16] a „po nás potopa”.

Chceme odpovédné současné prosazovat společenskou spravedlnost a společenskou transformaci. Proto občanùm předkládáme svùj projekt demokratického socialismu.

Demokratický socialismus[17] pro nás prakticky znamená dva vnitřné provázané a trvalé projekty:

1. Projekt společenské spravedlnosti, který ke svobodé a rovnosti přidává solidaritu faktor aktivního védomí, který demokracii zhodnocuje. Tento projekt žije již dnes všude tam, kde socialisté společné s dalšími demokratickými silami získávají pro spravedlnost vétší prostor.

2. Projekt společenské transformace občanské společnosti, která bude systémové překonávat všechna omezení kapitalismu, daná nadvládou zisku, nerovností určenou etnicky a pohlavím či závislostí Jihu na Severu.

Tyto dva projekty nabízíme a hodláme je realizovat pouze s výraznou vétšinovou podporou ve společnosti, neboť to považujeme za nutnou podmínku jejich trvalosti.

Pojítkem mezi obéma projekty, tedy mezi malými reformními kroky, ke kterým bude docházet každodenné za formálné nezménéných společenských pomérù, a požadavkem na transformaci společnosti, která uzavře její bolavé rány dané vlastnickými a mocenskými vztahy[18], tímto pojítkem bude všemi legálními prostředky podporovaná demokratizace a aktivizace občanské společnosti.

Demokratičtí socialisté požadují více demokracie, tedy více svobody a více rovnosti, vétší možnost podílet se aktivné, reálné a solidárné na řízení vécí veřejných.

e. Demokratickou diskusi vedeme proti extrémùm a dogmatùm

Jsme stranou radikálné myslících lidí, kteří se chtéjí přiblížit k jádru vécí. Proto odmítáme extremismus[19] a dogmatismus v myšlení, v diskusi i v praktické politice. Zastáncùm jediných možných cest, vykladačùm absolutních pravd a pisatelùm rùzných „poučení z krizového vývoje” připomínáme: demokracie je diskuse. Nikdo nemá monopol na pravdu!

Nepřicházíme s žádným jednoduchým vécným řešením jako mnohé politické strany, které hlásají, že ví jak na to, hlavné když se pak do toho voliči nebudou plést. Nejsme žádní dédové vševédové. Jedno ale víme jisté že budeme chtít délat praktickou politiku tak, aby se jí účastnilo co nejvétší množství lidí.

Neobracíme se jen na okrajové ohrožené vrstvy. Tváří v tvář nadnárodnímu kapitálu je fakticky ohrožena vétšinová společnost. Právé její energii chceme aktivovat.

Do nikdy nekončící diskuse chceme zapojovat co nejvétší množství lidí. Rádi bychom je oslovili svými zásadovými a současné vyváženými přístupy:

f. Vyznáváme socialistickou etiku

Demokratičtí socialisté neustále konfrontují své plány a činy se svým hodnotovým systémem, založeným na třech základních socialistických hodnotách, kterými podle nás jsou:

Všechny ostatní námi vyznávané hodnoty jsou buï ve vyjmenovaných obsaženy, jako např. svoboda, rovnost a aktivita lidí v demokracii či odpovédnost v solidarité, nebo se z nich dají odvodit. Na téchto základních hodnotách stavíme svou socialistickou etiku, která se orientuje jak na budoucnost, tak na dnešek.

Naší vizí je sociálné spravedlivá společnost, naše socialistická alternativa. Neznamená však pro nás néjaké „nastolení socialismu” nebo návrat do totalitní minulosti s vedoucí úlohou strany. To je nemožné a současné pro nás nepřijatelné. Nejde nám však ani o idealistickou představu pomyslného dobra, jehož vidina by méla človéku dneška pomoci obstát v jeho současné realité. Jde nám především o to, aby si lidé sami a společné s ostatními určovali svùj život.

Uvédomujeme si, že lidé žijí jen jeden život, který chtéjí prožít co nejplodnéji, nejšťastnéji a co nejdéle. V jistoté a bezpečí. Nechtéjí ho prožít sami, ale se svými nejbližšími a vétšinou i s ostatními, kteří tvoří jejich domov, jejich vlast, Řeskou republiku a Evropu. Svou prací a činorodostí přispívají podle svých možností k rozvoji obce, regionu a státu, ve kterém žijí.

Lidé mají nezadatelné právo na takové životní podmínky, které jim jejich podíl na spolurozhodování umožní. Taková je naše koncepce lidských práv, k tomu sméřuje náš projekt demokratického socialismu. Øešení vidíme v právu lidí podílet se rovným dílem a solidárné na využívání statkù, vytvořených společným úsilím.[21] Současné jsme si védomi, že jednou z překážek na cesté za naší vizí je i nedostatečná úroveò solidarity. Jsme však přesvédčeni, že se lze solidarité učit a že pro ni lze postupné vytvářet společenské podmínky.

g. Stojíme před nutností vytvořit socialistickou stranu nového typu

Demokratičtí socialisté si uvédomují tvùrčí sílu občanské společnosti. Obranu sociálních jistot chápeme jako neoddélitelnou součást obhajoby lidských práv. Stavíme se nekompromisné proti všem ambicím téch, kdo chtéjí prosazovat své cíle násilím a válkou.

Sociální spravedlnost není možná bez rozhodného vypořádání se s partajní politikou, předvádénou současnými parlamentními stranami, která je vázána zájmy velkokapitálu v rámci parlamentního systému. Víme, že potřebujeme demokracii ve vlastních řadách, abychom mohli přesvédčivé prosazovat a bránit demokratické principy v dnešní společnosti proti panství penéz, proti podřízení politiky ekonomické a mediální moci.

Délat socialistickou politiku pro nás znamená naplòovat naše představy o demokratickém socialismu, tedy

2. Základní stavební kameny naší vize alternativy

a. Stát, občan a vlastnictví

Historie posledních 150 let ukazuje, že iluze lidí o možné úloze národního státu při jejich osvobození od jha kapitálu byly mylné. Ani reálné socialistický, ani sociální stát se nestaly dlouhodobým garantem emancipace svých občanù. Národní státy se naopak ve 20. století staly často nebezpečným semeništém rasismu a nesnášenlivosti.

Stát považujeme za lidské společenství, které si na určitém území úspéšné osobuje monopol na legitimní užívání fyzického a symbolického násilí na jeho populaci.[22][23] Historicky vzniklý národní stát občanské společnosti plnil vcelku úspéšné nékolik set let své vnitřní i vnéjší funkce. Ve druhé poloviné 20. století dosáhl patrné svého vrcholu a jeho hranice se začaly stávat překážkou globalizačních tendencí imperiální fáze euroatlantické civilizace. Uzavřené reálné socialistické státy byly rozbity a ostatní státy postupné přicházejí o jednu funkci za druhou. Dostávají se tak do role regionù, které delegovaly část svých pravomocí na vyšší struktury.

Demokratičtí socialisté proto nepovažují národní stát za hlavní nástroj lidské emancipace a naopak požadují, aby se občané emancipovali od svých národních státù. Patříme mezi ty, kdo chtéjí ve společnosti aktivné prosazovat prvky přímé demokracie v co nejširším rozsahu; jsme zastánci lidové samosprávy a rozhodnými stoupenci principu subsidiarity.

Stejné jako považujeme za dùležitou existenci rùzných názorových proudù, klademe dùraz i na zachování plodné koexistence národních kultur, jejichž vzájemnému vlivu nebudou bránit hranice národních státù. Občanská společnost sama musí demokraticky rozhodnout, jaké mechanismy a instituce budou optimální, jaké role budou hrát národní státy.

Před levicí stojí v tomto smyslu velký úkol v koordinaci tohoto hledání občanskou společností, zejména pokud jde o dosavadní hospodářské a sociální funkce státu.

Jako demokratičtí socialisté prohlašujeme, že socialismus pro nás znamená zespolečenšténí (socializaci), a ne zestátnéní či znárodnéní (nacionalizaci) prostředkù produkce (výrobních prostředkù). Současné zdùrazòujeme, že pro nás není podstatný charakter vlastnictví výrobních prostředkù tolik, jako právo řídit investice a rozhodovat o alokaci (umísténí) kapitálu a jejích podmínkách ve sféře společenské spotřeby.

V tomto smyslu uznáváme i dvojí charakter vlastnictví vlastnictví státní, soukromé, družstevní, komunální atd. mùže být současné vlastnictvím společenským, pokud vhodným začlenéním do účinných ekonomických, právních a dalších vztahù a pravidel plní svou funkci ve prospéch společnosti jako celku. Naopak jsme přesvédčeni, že v tomto smyslu např. existovalo a existuje státní nespolečenské vlastnictví.

Demokratičtí socialisté proto podporují takové formy vlastnictví, které mají na daném stupni vývoje nejvíce společenský charakter.

b. Globalizace a sociální hnutí

Globalizace je přirozeným procesem vyvolaným panujícími kapitalistickými vztahy. Vznikla jako dùsledek volného trhu, který přesáhl moc jednotlivých státù (národních kultur). Současná podoba globalizace je sjednocováním civilizace ve jménu hospodářského rùstu.

Demokratičtí socialisté se nestaví ani proti globalizaci, ani proti hospodářskému rùstu. Vystupují proti jednostranným koncepcím zastavení rùstu[24], ale kladou dùraz jak na kvalitu tohoto rùstu (např. ekologické aspekty), tak na jeho následné společenské využití.

Globalizace zatím přeje mocným - ti jsou vysoce mobilní, mají peníze, jednotnou kulturu, společný životní styl. Ostatní jsou naopak roztroušeni, oddéleni jazykovými a sociálními bariérami, vázáni na svou lokalitu a zatím i národní stát.

Úspéch vznikajícího globálního sociálního hnutí je vázán na vznik nové solidarity, která by mohla vzejít ze všeobecné sdíleného pocitu nejistoty a obav, zasahujícího stále vyšší patra trhu práce - zhoršování podmínek práce se dnes netýká zdaleka jen délníkù.

Nové sociální hnutí musí odstranit bariéry mezi aktivisty pùsobícími v množství alternativních organizací a mezi védci, které znepokojuje zpùsob, jakým byla nasmérována globalizace a jakým je smérována Evropa.

Uvedení zásad demokratického socialismu do praxe naráží na další bariéry, vzniklé charakterem globalizace režírované nadnárodními kapitálovými společnostmi. Bojovat s nimi v národním méřítku je možné jen velmi omezené. Aby bylo možno zajistit co nejvyšší stupeò zespolečenšténí prostředkù produkce, musí být levice schopna internacionální dohody a kooperace svého postupu

Demokratičtí socialisté se chtéjí podílet na odstraòování existujících bariér a na tvorbé síté kritických myšlenek a politických akcí, ve které by se nápady a energie zúčastnéných propojily. Takovou solidární síť lze sotva budovat podle vzoru politických stran ovládaných úzkým aparátem.

c. Kapitál a demokracie

Pro současnou euroatlantickou civilizaci jsou charakteristické dva základní společenské vztahy - kapitál a demokracie - jako její atributy. Proto je také existující občanská společnost označována tu za kapitalistickou, tu za demokratickou.[25]

Kapitál potřebuje ke své existenci svobodu pracovní síly. Svoboda jako společenský vztah je však v lidských myslích neoddélitelné spojena s rovností. Kapitál je proto společností nucen k přijetí demokracie se svobodou i s rovností. Rovnost lidí je ale významným akcelerátorem komunikace, která vede v podmínkách svobody k překonávání barier mezi lidmi a k jejich intenzivnéjšímu sdružování.

Demokratičtí socialisté odmítají zjednodušené představy neoklasických ekonomù, ale i tradičních marxistù, že rùst sdružování pracujících je v rozporu s dlouhodobými zájmy kapitálu[26]. V počátečních fázích rozvoje kapitálu sice vedlo toto sdružování k monopolní renté a k neefektivní alokaci zdrojù, ale v dalších fázích se svoboda lidí ukázala být především nutným předpokladem jejich inovativního chování, vedoucího k vyšší produktivité práce[27]. Sdružování pracujících má za následek i rùst jejich schopnosti řešit složité problémy kolektivního chování a koordinace pracovních činností.

Proces sdružování pracujících je nezadržitelný, systém ho samovolné podporuje v rámci svých globalizačních tendencí. Nárùst intenzity demokracie a následné asociační síly pracujících nad jistou mez však začne snižovat schopnost kapitálu řídit investice a alokovat se. Další demokratizace společnosti pak narazí na vlastní zájmy kapitálu[28]. V tomto smyslu odmítají demokratičtí socialisté sociálné demokratickou utopickou iluzi, že je možno dlouhodobé garantovat soubéh zájmu kapitálu a pracujících.

Demokratičtí socialisté považují za svého hlavního strategického protivníka globalizovaný kapitál a jsou připraveni použít proti nému jako hlavní zbraò právé demokracii[29]. Proto podporují permanentní demokratizaci demokracie.

Nejvétší hrozbou dneška je snaha kapitálu o zbrždéní procesu společenské demokratizace cestou „zkracování” demokratických práv. Existují dva možné negativní scénáře tím prvním je vyvlastnéní sociálního státu kapitálem bez náhrady, tím druhým je reálné nebezpečí zafixování národních (nacionálních) socialismù. Proto je třeba starat se o nadnárodní sociální struktury a současné aktivné bojovat proti všem formám a projevùm fašismu, násilí a xenofobie.

Demokratičtí socialisté jsou pro Evropskou sociální republiku, demokratičtí socialisté chtéjí více demokracie.

d. Komunisté a sociální demokraté

Považujeme za hrubou chybu politicky organizovaného socialistického hnutí a za jeho selhání, že se před 100 lety rozdélilo a obviòujeme sociálné demokratické a komunistické strany, že se jim za onéch sto let nepodařilo nalézt cestu zpét.

Sociální demokracie fakticky dodnes uznává Bernsteinovu zásadu, že „hnutí je vším”, formálné sice prosazuje socialistické hodnoty, ale prakticky se podílí na zakonzervování současného svéta se všemi jeho chronickými neduhy. S jakým řešením dnes přichází? Její třetí cesta je fakticky podporou neoliberální politiky kapitálu, kterou si chce sociální demokracie vymoci alespoò pomalou agónii sociálního státu, který vznikal především na hranicích s reálné socialistickým táborem.

Demokratičtí socialisté nepovažují existenci sociálního státu za vítézství sociální demokracie nad kapitálem, ale naopak za vítézství kapitálu nad sociální demokracií. Dnes už kapitál sociální stát nepotřebuje a evidentné ho pomalu odbourává. Svoboda a rovnost jako základní atributy demokracie se tak ukazují jako relativní, závislé na sociálné ekonomickém stavu společnosti. V celé své nahoté se zjevuje skutečnost, že opravdová demokracie nemá bez socialismu smysl. Takové zjišténí jsme však dodnes z úst sociálních demokratù neslyšeli.

Komunistické strany naopak podporovaly po roztržení tehdy délnického, emancipačné sociálního hnutí strategii konečného cíle a nutné se pak dostávaly do situace, že vítaly zhoršování sociálné ekonomického stavu společnosti, který považovaly na nutnou podmínku sociální revoluce. Za příčinu tohoto stavu považujeme skutečnost, že se jednoznačné přiklonily k myšlence „cíl především” a že v teorii i praxi prosazovaly tezi, že uvédomélá skupina revolucionářù přivede společnost k vytouženému cíli.

Po převzetí moci v jednotlivých národních státech začaly komunistické strany postupné přizpùsobovat objektivní zájem socialismu[30] imperiálním zájmùm Sovétského svazu, potažmo zájmùm nové vzniklé společenské vrstvy byrokratického nomenklaturního aparátu. Tato skutečnost vedla ve svém dùsledku k zákonité přeméné komunistických stran v převodové mechanismy moci a k politické taktice „přežít, jak to pùjde co nejdéle”.[31] Pùvodní strategie zaméřená na zestátnéní a na diktaturu proletariátu se ukázala jako chybná.

Demokratičtí socialisté považují tento přístup za scestný. Vedl sice ke vzniku reálné socialistického tábora, který svým občanùm poskytoval nadstandardní sociální jistoty, který sice znamenal nekapitalistický vývoj, ale v mnoha ohledech představoval návrat společnosti k feudálním vztahùm, mnohdy více než krvavým. Komunistické strany tím historicky prokázaly, že socialismus bez demokracie není možný. Samy však mají dodnes vnitřní problém odsoudit plné principiální chyby na minulých cestách hnutí, které jsou v rozporu s humanismem marxismu.

V čem byla a je stále chyba? Demokratičtí socialisté jsou přesvédčeni, že obé hlavní křídla emancipačního hnutí pracujících opustila základní dialektický přístup Marxe a Engelse a že se zaméřila vždy jen na jeden, sice významný, ale samostatné nerozhodující aspekt reality. Vzájemné odtržení socialistického cíle a socialistického hnutí s jeho trvalými hodnotami považujeme za nešťastné a nezodpovédné.

Demokratičtí socialisté vystupují proti každému, kdo jakkoliv brání opétovnému sjednocení emancipačního hnutí, kdo se sám staví do role jeho hegemona, kdo by chtél využít rostoucího globálního sociálního hnutí pro své úzké zájmy.

3. Strategické rozhodování demokratického socialismu

Hlavním strategickým cílem demokratických socialistù je emancipace[32] človéka. Védomi si obtížnosti tohoto úkolu a svých omezených sil, chtéjí být nedílnou součástí svétového emancipačního hnutí.

Snaží se nalézt nutnou harmonii[33] mezi dlouhodobými a krátkodobými úkoly a pracují na projektu socialistické alternativy, který bude srozumitelný a přijatelný pro významnou část společnosti.[34]

a. určení teoretických a praktických přístupù [36]

Demokratičtí socialisté spojují dialektický materialismus s kritickým realismem[37]. Historický materialismus přejímají všude tam, kde jeho závéry prošly úspéšné zkouškou času[38]. Odmítají všechny formy dogmatismu, odmítají zkostnatélé lpéní na přežitých pojmech a poučkách. Trvají na názorové toleranci a pluralité.

b. určení hlavního protivníka

Demokratičtí socialisté považují za svého protivníka všechny síly, které ohrožují život[39] ve všech jeho formách a bohatosti. Historická zkušenost minulých generací i teoretické závéry nás vedou k tomu, že jsou to vétšinou síly stvořené samotným človékem. Z téchto sil považujeme za svého hlavního současného protivníka globalizovaný kapitál.

c. určení nejslabšího článku protivníka

Kapitál potřebuje ke své existenci svobodu pracovní síly. Společnost mu ji poskytuje spolu s rovností ve formé demokracie. Rovnost lidí vede k jejich intenzivnéjšímu sdružování a v konečném dùsledku k tlakùm na společenskou alokaci kapitálu. Dlouhodobé je tedy demokracie klíčem k erozi kapitalismu.

d. určení hlavní hybné síly

Tradiční společensko-ekonomická schémata z 19. století lze dnes používat jen velmi omezené[40]. Hranice antagonistických společenských tříd jsou stále difúznéjší. Vytvářená hodnota je však nadále nespravedlivé rozdélována a dochází ke koncentraci kapitálu s asociálními dùsledky. Demokratičtí socialisté vidí ve svété s nerovnomérné rozdéleným bohatstvím historický paradox: nejchudší délníci v nejbohatších zemích se podílejí na vykořisťování příslušníkù maloburžoazie v zemích nejchudších.
Proto nepovažujeme za hlavní hybnou sílu současnosti néjakou konkrétní třídu, ale celou rùznorodou neprivilegovanou vétšinu občanské společnosti[41], jejímž zájmem je společenské rozhodování o umísténí kapitálu[42].

e. určení vlastního nejslabšího článku

Nerovnomérné rozdélení bohatství v sobé skrývá pro levici nékolik možných politických pastí. V národním prostředí jsou to především xenofóbní nálady obyvatelstva, které jsou částí levice podceòovány, nékdy dokonce podporovány kvùli okamžitému politickému zisku. Sklouznutí k pokusùm o národní socialismus považují demokratičtí socialisté za vážnou a reálnou hrozbu.
Druhou potenciální slabinou vývoje je přílišná orientace levicových stran na ekonomický rùst spojený se slibem rostoucí společenské spotřeby, chápané rovnéž v národním rámci. Demokratičtí socialisté upozoròují na skutečnost, že se část nadhodnoty vytvořené mimo oblast euroatlantické civilizace přerozdéluje v jejích hranicích, že má tedy částečné veškerá populace charakter služebné třídy se všemi z toho vyplývajícími dùsledky.
Vlastní slabiny lze v zásadé redukovat na nízký stupeò společenské solidarity, proto se na ni musí soustředit naše pozornost.

f. určení bezprostředních spojencù

Demokratičtí socialisté se chtéjí podílet na sociální integraci a aktivizaci společnosti a budou se opírat o ty společenské síly a sociální skupiny, které si z historických, vzdélanostních nebo jiných dùvodù nejvíce uvédomují své současné ohrožení[43]. Právé v jejich rámci se samovolné utvářejí neformální struktury globálního sociálního hnutí. Od nich očekáváme nejvétší podporu a s nimi chceme spolupracovat.
Lidské védomí se připravuje, aby rozhodovalo o svém bytí. Demokratičtí socialisté zastávají zobecnéný Marxùv názor, že osvobození človéka musí být védomým dílem človéka samého.

g. určení politických cílù

Demokratičtí socialisté vidí svou úlohu především v procesu integrace lokálních emancipačních procesù. Požadují, aby byl každý človék plnoprávným činitelem kolektivních déjin a aby nebyl opomíjen ve jménu kolektivních zájmù.
Prosazují vysokou účast občanù na řízení společenských a ekonomických procesù, podporují zavádéní prvkù přímé demokracie, samosprávy a principù subsidiarity, podporují sociální integraci neprivilegovaných.
Demokratičtí socialisté chtéjí demokraticky bránit vzniku a existenci všech politických a ekonomických monopolù. Svùj případný podíl na politické moci využijí tak, že budou účast neprivilegovaných vrstev společnosti na této moci rozšiřovat a že budou posilovat jejich kompetenci činit tak úspéšné.

h. určení vztahu k vlastnickým formám

Demokratičtí socialisté podporují prosperující smíšenou ekonomiku se všemi formami vlastnictví. Jsou zastánci zespolečenšténí ekonomiky, a proto budou usilovat o narùstání společenské kontroly kapitálu včetné jeho alokace. Vznik zisku podporují všude tam, kde je doprovázen společenským užitkem, tvorbou nových pracovních příležitostí a snížením nezaméstnanosti. Budou naopak bránit takové hospodářské politice, která by ve jménu modernizace ekonomiky připouštéla uvolòování sociálních vazeb.
Demokratičtí socialisté budou připravovat všestranné společnost na to, že v procesu postupného zespolečenšténí ekonomiky za hranice sociálné demokratické utopie dojde k období poruch společenské produkce, zpùsobených védomé nejvétšími vlastníky[44]. Budou se proto rovnéž zasazovat o vytváření všech nutných podmínek pro samosprávné formy vlastnictví.
Demokratičtí socialisté jsou pro „štíhlou” Evropskou sociální republiku, jejíž hlavní úlohou bude vytváření podmínek pro převod politické, hospodářské a sociální moci z centra na jednotlivé regiony (sdružení obcí), obce a občany, pro rùst jejich aktivity a solidarity při zachování celoevropské sociální soudržnosti.

i. určení charakteru sebe sama

Jako demokratičtí socialisté se chceme podílet na budování nové politické struktury, která bude i z hlediska vnitřních funkcí v souladu s aktuální představou o společnosti. Za základní principy v tomto sméru považujeme samosprávu, názorovou a organizační otevřenost, informační propustnost, odpovédnost, solidaritu, sebekritiku a pravidelnou obménu funkcionářù.

4. Chceme jiný svét

V historii lidstva je minulé 20. století dobou úžasného védecko-technického pokroku, ale také nejstrašnéjšího lidského utrpení. V prùbéhu tohoto století zahynuly ve stovkách válečných střetù a hladomorù stamiliony lidí. Jen v obou nejvétších svétových válkách zahynulo na 70 milionù lidí. Druhá svétová válka byla válkou vyhlazovací. Obrovský védecko technický pokrok byl završen atomovým válečným vyhlazovacím útokem.

Gigantické prostředky, které lidstvo v této dobé získalo a použilo, byly jen z malé části využity k povznesení jeho samého. Vždyť:

a. Základní systémové vady kapitalismu jsou nereformovatelné

Zménit tento stav je v rámci stávající kapitalistické společnosti nemožné. Jednotlivé rozpory se neustále prohlubují. Chudé státy chudnou a bohaté bohatnou. I rozdíly mezi jednotlivými evropskými regiony samovolné rostou. Pokusy o reformy selhávají.
Jiný svét je nutný.

Globalizace svétové ekonomiky je zneužívána v propojeném systému nadnárodních korporací na úkor národních ekonomik. Probíhá drancování surovinových a lidských zdrojù. Vznikající rozpory se kumulují a vyhrocují do ozbrojených střetù. Nevídaných rozmérù dosahuje mezinárodní terorizmus[45], bující na podhoubí chudoby, nevzdélanosti a náboženské nesnášenlivosti. Obrovské ekonomické přebytky nejbohatší zemé svéta USA, jsou bezohledné vkládány do zbrojní výroby. Zbrojní arzenály jsou doplòovány nejmodernéjšími a nejničivéjšími zbranémi. Nejdùležitéjší mezinárodní organizace, zejména OSN, ztrácejí schopnost komunikace a rozhodování.
Jiný svét je naléhavou nutností.

Po šedesáti letech opét reálné hrozí na první pohled iluzorní představa, že absolutní moc nad svétem získá jediná velmoc. Administrativa USA se v situaci globalizujícího se svéta snaží převzít a bránit nadnárodní strukturu moci před tlaky chudých národù, před asociativní silou pracujících a „demokratickou” mocí reprezentantù voličù, vykořisťovaných a vyloučených. Na rozdíl od předchozí doby však má současný svét schopnost se zcela zničit.
Tomu je možné a nutné zabránit.

b. Nutnost rehabilitovat socialismus

Skutečnost, že je kapitalismus neschopen vyřešit klíčové otázky dneška, je jasnéjší stále vétšímu množství lidí. Společenské védomí již kapitalismus odsoudilo absolutní vétšinou hlasù. Globální sociální hnutí je toho nejlepším indikátorem.

Dlouholetá existence reálného socialismu však dnes paradoxné brání společenskému védomí, aby bylo schopno akceptovat socialismus jako historickou alternativu kapitalismu. Skutečnost, že se o žádný socialismus, předvídaný klasiky, ve skutečnosti ani nejednalo, na véci pranic neméní.

Demokratičtí socialisté si uvédomují, že jedinou možnou alternativou, jak zménit společenské védomí v této oblasti, je naprosto otevřené diskutovat jak o systémových vadách reálného socialismu, tak o subjektivních chybách jeho vedení. Nelze mlčet o miliónech zbytečné mrtvých. Jenom tehdy však budeme mít právo klást kapitalismu otázku, proč dnes umírá hladem, podvýživou a na zbytečné nemoci tolik lidí.

Ve svété denné umírá podle Svétové banky devatenáct tisíc détí, ročné umírá třicet milionù lidí hladem a na pokraji smrti hladem se nalézá asi jedna miliarda lidí. Globalizovaný kapitalismus se tak stává genocidní mašinérií, která si svou „výkonností” nezadá s nacistickými vyhlazovacími tábory.

Sebereflexi komunistických a socialistických stran považujeme za nutnou podmínku, aby byly překonány bariery vzniklé v lidském védomí a posilované propagandou kapitálu.

Je třeba otevřené odsoudit imperialistickou politiku Sovétského svazu, abychom dnes mohli vérohodné odsoudit dnešní imperiální chování Spojených státù amerických.

Dokud se toto nestane, zùstane zatím jedinou reálnou platformou negativní vymezení společnosti vùči kapitalismu právé ve formulaci „Jiný svét je možný”.

Poznámky pod čarou

[1] Globalizace není fází či etapou kapitalismu, ani to není proces, který začal na přelomu 20. a 21. století. Je to objektivní zákonitý aspekt vývoje lidské společnosti, jehož existence se jevové vynořuje v poloviné 20. století.

[2] Slovo imperiální má charakterizovat novou fázi vývoje společnosti odlišnou od imperialismu. Používá ho Negri i Ransdorf. Cituji Ransdorfa, Nové čtení Marxe:

”Vidéli jsme, že společensko-ekonomická formace je pro Marxe konkrétní totalitou, tj. skutečností a jediné tento přístup umožòuje udržet historický proces v jeho jednoté, neupadnout do zajetí povrchnosti. Z uvedeného přístupu vyplývá podle našeho názoru členéní každé formace na tři fáze. Toto délení naznačovali už Marx, Engels a Lenin. První z nich je raná fáze, kde ty rysy, prvky, struktury, které jsou charakteristické pro rozvinutou formaci, jsou ješté kvantitativné i kvalitativné v menšiné (nejprve se podstatné tendence rozvoje produktivních sil a produkčních vztahù diferencují v soustavé zprostředkujících článkù - viz výše a v této fázi využívá nová formace rysù, prvkù, struktur třetí, nejvyšší fáze staré formace a přivádí je k plnému výrazu, k rozvinutí. Dílčí, menšinové základní struktury se postupné méní ve struktury určující, dominující. To je charakteristické pro druhou fázi, pro klasické, zralé stadium dané formace. Progresívní rysy nové formace, které byly dříve v menšinovém poméru vùči celku společenské struktury, se nyní stávají určujícími a vétšinovými Plné rozvinutí téchto struktur znamená vytvoření takových produktivních sil a produkčních vztahù, jež jsou plné adekvátní dané formaci a současné umožòuje i vznik zárodkù téch prvkù a struktur, jež objektivné sméřují ven z této formace, včetné faktoru třídního. Odhalení základního rozporu formace (tj. roviny přítomného) vede k nutnosti plné rozvinout sféru zprostředkování a ta výrazné přesahuje přítomné (anticipace budoucího fixuje přítomné, ale zároveò ho ruší). Plné rozvinutí potencialit dané formace odhaluje její meze a vnitřní rozpory, produkuje zárodky sil, které vlastní logikou vývoje sméřují mimo základní rámec dané formace. Výsledkem úplného rozvinutí potencialit společenské základní struktury adekvátní dané formaci v druhé klasické fázi je výskyt krizových momentù (spojený se selháním sféry zprostředkování), které přerùstají v krizi dané formace. Na základé už řečeného chápeme, že krize dané formace má dvojí zpùsob řešení: a) přechod k první fázi nové formace, která využívá řady prvkù, struktur dané předchozí formace (které mají stabilizující funkci) a dovádí je k plnému výrazu (např. v ekonomické struktuře); b) vstup formace do třetího, "imperiálního" stadia, které je charakterizováno převzetím určitých prvkù z nastupující formace a extrémním posílením sféry zprostředkování, všech sociálné-politických struktur dané formace, včetné státu jako hlavního nástroje zachování třídního nadpráví. První řešení je jediné skutečné řešení, zatímco druhé je vlastné pouhým odkladem přechodu k další formaci (jak bude z dalšího výkladu patrno), "zpétný pohyb", "ústupový pohyb" je zprostředkujícím momentem přechodu k nové společenské kvalité v mezinárodním méřítku. Marx to ukazuje skvéle na analýzách tzv. druhého nevolnictví, podobné Lenin na svých analýzách imperialismu. Je evidentní, že po určité období koexistují stará a nová formace vedle sebe, přičemž zpočátku má stará formace díky stabilité, ustálenosti základních sociálné-politických struktur, své sféry zprostředkování převahu (viz níže). I zde se tedy prosazuje nestejnorodost historického procesu, vývoj historických celkù (i když stará a nová formace jsou propojeny hospodářskými, politickými a kulturními vazbami) je asynchronní.”

[3] Existuje názor, podle néhož by bylo vhodnéjší použít slovo parazitní; oponentùm se to kvùli stovkám miliónù mrtvých nezdá dostatečné.

[4] Necháme zatím otevřenou otázku, zda predátorská fáze skončí.

[5] Manifest Komunistické strany, kapitola II. Proletáři a komunisté

[6] S postupem času si byli této skutečnosti stále více védomi i Marx s Engelsem. Viz Engelsùv dopis Blochovi z roku 1890:

"... Podle materialistického pojetí déjin je v poslední instanci určujícím momentem v déjinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní nékdo v tom smyslu, že prý ekonomický moment je jediné určujícím momentem, přeméòuje onu vétu v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem, avšak rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky - ústavy stanovené vítéznou třídou po vyhrané bitvé atd. - právní formy a pak zejména reflexy všech téchto skutečných zápasù v mozcích zúčastnéných, politické, právní, filosofické theorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systém dogmat, také pùsobí na prùbéh déjinných zápasù a v mnoha případech převážné určují jejich formu. Je tu vzájemné pùsobení všech téchto momentù, v némž nakonec celým nekonečným množstvím náhod (t. j. vécí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená nebo tak téžko dokazatelná, že ji mùžeme považovat za neexistující a pomíjet ji) se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb."

Možnost VÌDOMÌ ovlivòovat skutečnost se ostatné táhne celým Marxovým dílem- stačí vzít si Marxovu 11. tezi o Feuerbachovi z roku 1845 „Filozofové svét jen rùzné vykládali, jde však o to jej zménit.” Redukci Marxova myšlení mají na svédomí Lenin a po ném hlavné Stalin.

[7] V zásadé přijímáme Bakuninovu myšlenku, že „svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost, socialismus bez svobody je otroctví a brutalita”.

[8] Jejím autorem je Bohumír Šmeral.

[9] Geneticky omezené lineárné kauzálním zpùsobem poznáváním svéta kolem nás.

[10] Předchozí dva odstavce se snaží objasnit, že do společného filosofického východiska spojujeme, co komunisté a sociální demokrati považují za nespojitelné dialektický materialismus a kritický realismus.

[11] Viz M. Ransdorf, Nové čtení Marxe.

[12] Smysl tohoto odstavečku je dvojí. Jednak jednoznačné říkáme, že dialektiku lidského myšlení odvozujeme z objektivní dialektiky tohoto svéta, jednak tím říkáme, že nemáme monopol na pravdu, protože je to principiálné nemožné.

[13] Karel Marx, Předmluva ke spisu Ke kritice politické ekonomie, 1859, píše následující:

„Celkový výsledek, k némuž jsem dospél a který, když už ho bylo dosaženo, mi pak byl při studiích vodítkem, se dá stručné formulovat takto:

Ve společenské výrobé svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vùli nezávislých vztahù, výrobních vztahù, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech téchto výrobních vztahù tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského védomí. Zpùsob výroby materiálního života podmiòuje sociální, politický a duchovní životní proces vùbec. Bytí lidí není určováno jejich védomím, nýbrž naopak, jejich védomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo což je jen právní výraz toho s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proméòují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se zménou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratù musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovédecky přesné zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uméleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvédomují a vybojovávají ho. Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobé myslí, právé tak nemùžeme takovou epochu převratu posuzovat podle jejího védomí, nýbrž naopak, toto védomí musíme vysvétlovat z rozporù materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy.

Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, dokud se materiální podmínky jejich existence nevylíhly v lùné staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které mùže vyřešit, neboť při přesnéjším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoò v procesu vznikání.

V hrubých obrysech je možno označit asijský, antický, feudální a moderní buržoazní výrobní zpùsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace. Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrùstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly vyvíjející se v lùné buržoazní společnosti vytvářejí zároveò materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací tedy končí předhistorie lidské společnosti.”

[14] Při volbé slova socialismus stojíme před problémem, že lidé dávají vždy slovùm konkrétní historický obsah. Podobný problém méli i Marx s Engelsem, když hledali název pro svùj Komunistický manifest (viz Engelsova předmluva z roku 1890). Dnes je slovo komunismus spojeno v myšlení lidí s konkrétní praxí totalitné byrokratických státù „reálného socialismu”, které svou každodenní činností jednaly v příkrém rozporu se svými vlastními zásadami, totiž že „osvobození délnictva musí být dílem délnické třídy samé” a že „místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v némž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.”
Jsme si védomi toho, že i pojem „demokratického socialismu” již má svùj obsah, který mu daly sociálné demokratické strany v 50. letech minulého století a který dnes ve svých dokumentech používá Socialistická internacionála. Naše koncepce je však jiná, odlišuje se od sociálné demokratické utopie, neomezuje se pouze na socialistické hodnoty.
Pro název volíme pùvodní slovo socialismus a pro zdùraznéní dodáváme demokratický, abychom připomnéli, že demokracie je pro nás klíčovou hodnotou, kterou uznáváme, a zároveò neoddélitelným atributem socialismu.

[15] Manifest Komunistické strany, kapitola II. Proletáři a komunisté

[16] Øímský básník Horatius říká ve svých Ódách Carpe diem, tj. utrhni den, užívej dne, zítřku nevéř.

[17] Tady dáváme praktický obsah pojmu „demokratický socialismus” -jde o syntézu komunistického a sociálné demokratického projektu.

[18] Lze diskutovat o tom, jak dalece jsou tyto vztahy ve faktickém rozporu s ústavním pořádkem.

[19] Z teoretických, ale i ryze praktických politických dùvodù je třeba, abychom nezaméòovali slova radikální a extrémní, naopak abychom šířili védomí o jejich rozdílu. Radikální (od radix = kořen) je to, co se snaží dobrat se podstaty véci, extrémní (od extréme = krajní) je to, co používá krajní prostředky. Do programu tato slova klademe zámérné vedle sebe.

[20] Nemáme na mysli pouze lidský život, ale život vùbec. V rámci tohoto pojetí je možno z této hodnoty odvodit i další, se kterými pracuje například ekologické hnutí, obránci zvířat
Je oporou pro humanistický rozmér politiky demokratického socialismu, umožòuje podporu rodiny a détí, je základem našeho odporu proti válce.

[21] Předpokládáme současné, že takto vytvořené a spravované statky zároveò vyústí v sociální pokrok.

[22] Rozšíření formulace Maxe Webera.

[23] Stát je vyústéním procesu koncentrace rùzných druhù kapitálu, kapitálu fyzické síly či nástrojù nátlaku (armáda, policie), kapitálu ekonomického, kapitálu kulturního či lépe informačního, kapitálu symbolického (Viz Pierre Bourdieu v Teorii jednání)

[24] Nékteré extrémné ekologické proudy, mezi filosofy např. Václav Bélohradský

[25] Mezi obéma témito společenskými vztahy existují obousmérné vazby, které se historicky vyvíjejí jako ony vztahy.

[26] Kdyby tomu tak bylo, sám kapitál by se rozloučil se svobodou natrvalo.

[27] A samozřejmé i časové omezené vyšší míře zisku cestou technologických inovací.

[28] Jedná se o nelineární problém, který modelové zachycuje následující obrázek:

[29] Klíč k budoucí zméné totiž musí existovat (možná ve skryté formé) již ve stávající společnosti, mél by se týkat materiálních podmínek nových výrobních vztahù. V našich úvahách jdeme po linii kapitál svoboda nakládat se svou pracovní silou svoboda rovnost sdružování výrobcù (pracujících) rùst jejich účasti na řízení a rozhodování socializace produkce.
Pro úplnost je třeba povédét, že existují i odlišné představy o přechodu:

a) klasická komunistická: zespolečenšténí prostředkù produkce cestou zestátnéní (bez náhrady nebo s náhradou), teoreticky zbavením buržoasie jejího kapitálu, prakticky často zbavením kapitálu její buržoasie

b) neokomunistická: v kapitalistickém sektoru se objevuje ostrùvek socialismu (samosprávný sektor), ve kterém začne práce „zaméstnávat” kapitál, v némž poroste rychleji produktivita práce, který bude postupné pohlcovat kapitalistický sektor

c) liberálné socialistická: úloha námezdního poméru a vlastnictví výrobních prostředkù postupné mizí, roste význam síly vyjednávací pozice, dané vlastnéním kapitálu v širším slova smyslu (klasický kapitál, vzdélání, politická či hospodářská pozice..), roste význam „sebevykořisťování” (systém Schwarz) zvláštní podskupinou je teorie lidského kapitálu

[30] Podle pùvodních představ klasikù se fakticky o žádný socialismus nejednalo, protože nenaplòoval základní znaky nového systému - vyšší produktivitu práce, zespolečenšténí prostředkù produkce a rovnost vlastníkù (vlastnické funkce opanovala „nová šlechta” nomenklaturní aparát), svobodu všech členù asociace. Nazýváme ho pracovné sovétským modelem socialismu, existuje však i termín protosocialismus.

[31] Na tuto situaci reagoval lidový humor úvodní ceremoniál zasedání ÚV KS reálsocialistického státu: „Povstaò, kdo mùžeš, přinášejí generálního tajemníka!”

[32] Emancipovat, ned. i dok. (koho; koho od čeho, z čeho) vymaòovat, vymanit z podřízeného postavení ve společnosti, v rodiné, z néjaké cizí moci, nadvlády, vlivu, z područí; zrovnoprávòovat, zrovnoprávnit, osvobozovat, osvobodit, vyprošťovat, vyprostit (z néčí moci, vlivu apod.) Slovník cizích slov, SPN, Praha 1981

[33] Úspéšné dosažení cíle není možné bez organické jednoty dlouhodobých strategických cílù s bezprostředními taktickými úkoly.

[34] Stanovit si strategickou linii znamená vypracovat fundovaný projekt socialistické alternativy, sestávající se s postupných střednédobých postupných cílù. Vytčené cíle musí být jasné nejen členùm strany, ale především všem občanùm, kteří se s ním identifikují.

[35] Fakticky to znamená, že před DS stojí následující trvalé strategické úkoly.

[36] Jde o vlastní vyjasnéní teoretických základù, na jejich základé o osvojení metodických postupù a o vyhodnocení politických zkušeností vlastních i cizích.

[37] DS tedy s komunistickými stranami přejímají dialektický a historický materialismus, který jim umožòuje projektovat kvalitativní společenské zmény, a současné akceptují kritický realismus, aktuálné převzatý sociálné demokratickými stranami od Poppera, který jim umožòuje kvantitativní predikce v blízké budoucnosti.

[38] Přebíráme z Marxova historického materialismu ty obecné závéry, které nebyly poplatné historickým podmínkám svého vzniku.

[39] DS považují život za klíčovou hodnotu. Jejím prizmatem proto posuzují všechny události, teoretické závéry a stanovené cíle.

[40] Analýza současného stavu globální kapitalistické společnosti vede k závéru, že v ní neexistují jasné vymezené hranice antagonistických tříd, že je například vétšina námezdné pracujících v rozvinutých kapitalistických společnostech organicky spojena s existujícím kapitálem (akcie, fondy, bankovní účty) a nepřímo je vlastníky prostředkù produkce. Proto má zájem na jeho prosperité a na udržení příjmù ze svého vlastnictví.

[41] Hlavním dùvodem pro tento závér je nerovnomérnost technologického a ekonomického vývoje svéta, faktická propojenost všech s kapitálem (dùchodové a jiné sociální fondy) a skutečnost, že se kapitál koncentruje ve stále zanedbatelnéjším počtu rukou. Současné klesá počet námezdné pracujících a roste počet samostatné činných, kteří poskytují své služby externé (u nás systém „švarc”).

[42] Společenská alokace kapitálu.

[43] Význam historické diferenciace na sociální třídy byl v prùbéhu minulého století postupné nahrazen mnohem živéjším protikladem mezi témi, kdo se podílejí na produktivním procesu a na sociálních stycích, a témi, kdo jsou z toho procesu dočasné či trvale vyloučeni. Napomáhat procesu jejich zpétné integrace pro DS znamená podílet se na procesu emancipace človéka.

[44] Lze očekávat „stávkování kapitálu”, k tomu je třeba chystat fondy „stávkokazeckého kapitálu”.

[45] Je třeba zdùrazòovat, že ani odstranéní ponižující bídy a zaostalosti nebude mít OKAMŽITÝ efekt, který se projeví vymizením terorismu jako nadstavbového fenoménu. Podobné dlouho trvalo, než dlouhodobá poctivá práce v Evropé narušila nenávistný fundamentalismus středovékých křesťanských církví.

Manifest demokratického socialismu

Úvod