generace osmašedesátníků je pozitivně oslovena symbolickým, záměrně manifestovaným patosem Palachova sebeupálení. A tragický rozměr oné události je jakoby necitlivě až na druhé koleji. Nechme při tom stranou údajný podvod na nebohém mladíkovy se studeným ohněm. jdemi o to stavění pomníků.
Přiznám se že já více než akt osobní statečnosti vnímám ono zbytečné ukončení lidského života, které z pochopitelného odporu udělalo tragedii, která by neměla být jen ideologicky heroizována a pak ritualizována až nevkusně. A je to i potvrzením, že v socialismus by se nemělo věřit až k samotné smrti, ale ho obyčně bez hrdinství hledat.
Politický mýtus kolem této události je logický ale tento způsob odporu mi přijde jako násilí na vlastním životu - ne ve smyslu křestanského odporu k sebevraždám ale obyčejně lidském smyslu pro hodnotu života.

Však jeho čin taky čerpá z nábožensko-filozofických směrů mimo Lid Knihy - tedy z Asie.

suicida jako neevropský skutek ? V čechách je našich českých sebevrahů (včetně těch manifestačních) víc než dost. A že z nich dělá symbol socialismu s ldiskou tváří a někod symbol antikomunismu je věc jiná.
Spše je otázkou zda je pohrdáním mluvit o tomto skutkui jako o zbytečné smrti - rodič byx určitě vním al spíš tu tragedii přesto jakým protestem se pak stal Palachův pohřeb.
I když normalizace byla akrikaturou socialismu, za srmt nestála. Přes všechne sociálně kritický rozměr.
V indidviduelním rozměru skutek odvahy či selháním ? Asi oboje. Pvrhcní by bylo heroizovat neštěstí ale také odsuzovat jako pouhou zradu na životě. Rozodně by neměl být isnpirací pro další sebevrahy, spíše mementem pro ty co chtějí podobným věcem předcházet.

V době Palachovy smrti jsem chodil do 9. třídy, byl jsem tedy dost starý na to, abych vnímal co se děje, ale příliš mladý na to, abych to dokázal plně a do hloubky prožívat.
Přesto si pamatuji na jeden aspekt, který nahoře připomněl Astream (nebo to bylo myšleno obecněji?): Palachově sebeupálení předcházela (relativně početné, pokud si vzpomínám) sebeupalování buddhistických mnichů v Jižním Vietnamu, která tehdy měla značnou publicitu. Vždy mi vrtalo hlavou, nakolik se toto mohlo stát inspiračním faktorem pro Palacha - přinejmenším pokud jde o modus operandi.

o mrtvých jen dobré, a tak tohle palachovské výročí šlo dost mimo mně. Ale když jsme četl tenhle příspěvek, napadlo mne jestli ti co se upalují jsou takoví hrdinové a nebo naivní oběti.
Nejsme ani křesťan ani buddhista .. štve mně stejně tak válka ve Vientamu jako normalizace, ale hořet kvůli tomu ? Sebevražda je sebevražda - a upálit se nebo skočit z mostu . to je jen způsob,
Ti co dnes organizují tryzny by měli myslet i na to čím se inspirují. Koneckonců na hrobech stejně poroste tráva a kočky se budou mrouskat.

přečtěte si posledního Míšu hausera na SOKU...
tohle "sebevražda není rezignace (Verzicht), nýbrž heroická vášeň. Je to výboj moderny v oblasti vášní" to mi už zavání degenerací.

V podstatě s Vámi souhlasím. Moje úvaha byla zaměřena trochu jiným směrem. Proti té části mýtu, která dnes dodatečně vytváří z Palacha ritualizovanou ikonu antikomunismu. Uvedená svědectví toto vyvracejí. Ať tak či onak, spojení Palachova tragického demonstrativního gesta s Pražským jarem je svým způsobem příznačné. I v něm je skryta jistá naivita, za kterou bylo draze zaplaceno. Umenšuje to význam a nadčasový smysl Pražského jara? - Obojí už vstoupilo do dějin a bude v nich už navždy žít dál svým životem. Část společnosti bude u Palacha vždy více vnímat akt osobní statečnosti a druhá část zbytečné ukončení lidského života. Nové generace už budou navíc pohlížet na celou věc ( Pražské jaro i Palachovo gesto) do jisté míry i tak, jak jim bude předkládána převládajícím myšlenkovým proudem. Především kvůli nim je - podle mne - potřebné tuto součást našeho společného dějinného příběhu stále znovu vykládat (v zájmu vytváření širších spojenectví ) i z úhlu pohledu demokratického socialismu: vyvracet zde dezinterpretace neodpovídající podle nás (radikální levice a levice vůbec) skutečnosti. Palach jako ikona antikomunismu je nepochybně taková dezinterpretace "par excellence".

Ano, to naivní a demonstrativní gesto bylo tragické a nemyslím si, že říci o smrti mladého člověka, že je zbytečným zmarněním je pohrdáním. Ovšem určitou diplomacii by v této věci měli mít zejména následovníci oné normalizační státostrany, dnešní kSČM.
Rovněž ano, palachův mýtus slouží antikomunismus, ale také antistalinismus. To už je realita tohoto světa, že využije i smrti. A jestli se zapomene že v tom pohřebním průvodu nebyli jen antikomunisti, ale nejspíš i nějací reformní komunisti - to už je věcí dějin. A ať vyhrají ti či oni, hlavně ta odpovědnost a úcta vůči hodnotě života by měla přetrvat.
A to klidně v zcela nekřestanském, ale obecně lidském smyslu.