Španělsko si rozvracet nedáme

Když jsem sledoval na internetu záběry a videa z průběhu nedělního, madridskou policií potlačovaného referenda v Katalánsku, nemohl jsem si nevzpomenout na Palachův týden v roce 1989 v Praze. Jiná země, jiná doba, jiné požadavky obyčejných lidí, ale podobné kulisy – obušky, rozhánění lidí a kopání do nich, potrhané šaty a krev v obličejích. Jen ty gumové projektily byly teď navíc.

V obou případech se lid pokusil vyjádřit svou vůli po změně. V obou případech použila centrální moc silové prostředky, aby lidu ve vyjádření této vůle bránila. V obou případech bylo také jednání lidí v rozporu s platnými zákony, tedy nelegální.

Lid každé země se může jistě mýlit, může být pod vlivem nepřátelských sil, může dokonce jednat v dramatickém rozporu se svými objektivně existujícími zájmy. Nehledě na to je však naprosto legitimní, pokud chce dát svůj postoj či touhu po změně najevo nenásilným způsobem. Žádná státní moc mu v tom nesmí silou bránit. Ta musí naopak využít všech možných politických prostředků, aby byly stávající rozpory překonány.

Z historie víme, jak dopadl reálně socialistický režim, který to tehdy před skoro třiceti lety nedokázal. Místo dialogu se vrátil ke gottwaldovskému „republiku si rozvracet nedáme“. Osobně si myslím, že to byl zlomový okamžik, kdy se zatloukly poslední hřebíky do rakve socialismu.

Separatistické tendence nejsou v Katalánsku nijak nové. Vyjevuje se při nich hluboký rozpor mezi dvěma klíčovými, mezinárodně uznávanými principy – principem sebeurčení národů a principem teritoriální integrity států. Racionální řešení tohoto rozporu je v rámci existujícího státu téměř nemožné bez klidné a řízené celostátní diskuse.

Španělská vláda lidovce Mariana Rajoye se však rozhodla s Katalánci nediskutovat a kromě použití politických nástrojů přilila oleje do ohně vysláním centrální moci věrných policejních sil do Katalánska. Když jsem viděl následky tohoto rozhodnutí, téměř hned mne napadlo, že se snad španělská vláda řídila heslem „Španělsko si rozvracet nedáme“ a že raději hrubě sáhla na zaručená lidská práva části občanů Španělska.

Demokracie ve Španělsku dostala v neděli na zadek. Rajoy nejen pošlapal práva vlastních lidí, on navíc fakticky podpořil síly, které budoucí nutnou celostátní diskusi jen ztíží. Nikdo rozumný dnes po Rajoyovi nechce, aby Katalánsko získalo zítra samostatnost. To by se podobalo mnichovskému diktátu na odstoupení území, které je národnostně pestré. Ale mezinárodní společenství by mělo dát Rajoyovi jasně najevo, že právo vyjádřit svůj názor i formou referenda je naprosto legitimní. Pokud to nepochopí, vinu za rozvrat Španělska ponese on sám.

Milan Neubert, 2. 10. 2017