Pád komunismu (Aneb o mylných předpokladech ve starém marxismu)

Historickou úlohou proletariátu, poté co se dostane k moci, je vybudovat na místo demokracie buržazní demokracii socialistickou a nesnažit se o zrušení veškeré demokracie. ( Rosa Luxemburgová)

Trička s obrázkem Che Guevary lze vysvétlit jako tržní fenomén. Téžko pùjde ale stejným zpùsobem vysvétlit opétovný návrat k marxistickým myšlenkám. Vládnoucí a jejich vládci si v 90. letech mysleli, že se zánikem reálného socialismu, nebo přesnéji, s pádem komunistického systému vlády, je Marx historicky, politicky i teoreticky zcela vyřízený. Vypadalo to tehdy, že se zánikem komunistického systému vlády se zemé slehne i po Marxovi. Jeden bývalý zaméstnanec firmy Opel a pozdéjší spolkový ministr za křesťanské demokraty trylkoval na začátku 90. let o tom, že Marx skonal a Ježíš žije. Dnes se stále více a více prosazuje jisté povédomí o tom, že jsou oba naživu a v mnohém se jeden druhému podobají. Už na začátku 90. let bylo jasné, že pro analýzu „hezkého nového svéta” kapitalismu budeme Marxe potřebovat. Dokonce i samotní buržoazní pozorovatelé museli připustit, že pád komunismu nikterak neznamenal to, že by lidé byli vpušténi do bezpečné a k tomu demokratické budoucnosti. Proto nebyl Fukuyamùv Konec déjin žádnou náhodnou episodou v déjinách úvah  nad reálnými, déjinnými a duchovními přínosy 20. století. Šlo o výraz sebepojetí konzervativních sil především v USA, které se považovaly za vítéze déjin a které již nejsou ohrožovány žádnou jinou alternativou. Nicméné déjiny zùstávají nadále otevřené, snad dnes i více než kdy předtím.

Nové přemýšlet o socialismu znamená přezkoumat jeho staré předpoklady
Nezávisle na tom, v jakém smyslu je v současné buržoazní publicistice více či méné pejorativné používán termín komunistický, bych rád hned na úvod uvedl jak by mél být dle mého názoru používán. Nelze hovořit o socialismu jako historické perspektivé, aniž bychom přezkoumali  myšlenkové  debaty a politické střety názorù v minulosti. K nim patří i historický rozkol mezi komunisty a sociálními demokraty, stejné jako nový pohled a analýza nékterých předpokladù starého marxismu. Hovořit o nových předpokladech a začátcích socialismu znamená najít tu správnou cestu mezi Scyllou (zde: komunismus v tradičním smyslu slova) a Charybdou (sociální demokracie, která je přesvédčena o tom, že lze spravovat již pouze to existující).
Rozkol mezi vétšinovými sociálními demokraty a komunisty se odehrál v kontextu první svétové války. Stefanu Zweigovi, který v exilu v roce 1940 psal své memoáry, bylo zcela jasné, že rozhodujícím historickým mezníkem byl rok 1914. V tomto roce zanikl starý svét, který Zweig nazývá svétem včerejška. Ve stejném smyslu se vyjádřil i Eric Hobsbawn, když hovořil o "krátkém 20. století, které začalo v roce 1914 a skončilo v roce 1991". Druhá svétová válka byla dùsledkem první a z toho dùvodu lze první svétovou válku považovat za přelomovou událost 20. století. K jejím následkùm lze také přičíst ruskou říjnovou revoluci roku 1917.
Dùsledky krvavých jatek první svétové války a skoro sektářský charakter tajného spolku bolševické strany ovlivòovaly snahy o reálný nástup komunismu pod vedením Lenina, a pozdéji Stalina, který zásadním zpùsobem utvářel charakter vládního systému až do jeho zániku v letech 1989/1991. Tímto zpùsobem se komunistické hnutí spolu se státy s komunistickou vládou staly trvalým výsledkem první (a druhé) svétové války a významným aktérem onoho krátkého 20. století. Jejich historická legitimita spočívala ve zločinech předešlých vládnoucích tříd a kapitalismu a v očekávání, že socialisticko-komunistická vláda bude zárukou toho, že se takové hrùzné zločiny nebudou moci již nikdy opakovat.
Pokud jde o komunistický systém vlády, ten byl vystavén na daných historických předpokladech. Od třicátých let 19.století získala sociální otázka formu „délnické otázky”: Jak se mohou nemajetní lidé, kteří si na svùj každodenní chléb vydélávají námezdní prací, podílet na moderní, takzvané prùmyslové společnosti? Tato otázka méla sociální rozmér, ve kterém šlo o mzdy a příjmy, sociální jistoty, zabezpečení rodiny, bydlení, vzdélání a přístup ke kultuře. Stejné tak tu šlo i o politický rozmér, na jehož pořadu dne bylo všeobecné volební právo, svobody a zastupitelská práva, stejné tak jako konečná otázka moci ve státé. Podle očekávání Marxe, Engelse, Lasalleho a dalších, mély být oba problémy vyřešeny socialistickou  revolucí, tj. převzetím moci délnickou stranou a vyvlastnéním vlastníkù kapitálu. „Sociální-demokracie” byla politickým vyjádřením snahy vyřešit sociální otázky z perspektivy délníkù a sociálné nižších společenských tříd. Uvnitř sociálnédemokratické strany, především té némecké, se vedla od devadesátých let 19.století horlivá debata o tom, zda má být ve sporných případech upřednostnéna demokracie, jejímž hlavním kritériem v otázce moci jsou volby a vétšina, nebo zda je revoluce sama sebou legitimní a při rychlém vyvlastnéní kapitalistù musí mít přednost před parlamentné-demokratickými pravidly hry.
První svétová válka byla vnímána jako eklatantní vyostření všech vnitřních rozporù kapitalistického hospodářského systému a jeho doprovodných politických systémù. Dlouho před první svétovou válkou bylo uvnitř délnického hnutí všeobecné známou vécí to, co August Bebel formuloval následujícím zpùsobem: „Podíváme-li se na… strašné ztráty a zpustošení hospodářského života zemé, které zapříčiní budoucí evropská válka, lze bez přehánéní říci: Následující válka je válkou poslední… politicko-vojenský stav Evropy se začal vyvíjet zpùsobem, jenž mùže lehce vést k tragickému konci, který strhne buržoazní společnost do propasti. Na výši svého rozvoje si společnost vytvořila podmínky, které činí její vlastní existenci neudržitelnou a připravuje svùj vlastní zánik prostředky, které jako doposavad nejrevolučnéjší společnost sama vytvořila.” (Bebel, 1913, 318). V tomto smyslu byla první svétová válka vnímána jako obávaná, ale zároveò očekávaná katastrofa vyvolaná  kapitalismem a jeho imperialismem, jejichž vysvobozením musel být právé socialismus. A jelikož všechny velké evropské státy, ať už občansko-parlamentní jako Velká Británie, popřípadé Francie nebo víceméné autoritářské státy jako Némecko, popřípadé Rusko, byly zapleteny do této velké války, stala se z demokracie podřadná otázka.
Vétšinová sociální demokracie se s ohledem na válku po roce 1914 v Némecku, Francii, Rusku a jiných státech postavila na stranu svých příslušných vlád a jejich vojenského velení. Kongresy druhé internacionály ve Stuttgartu (1907) a Basileji (1912) sice došly k rozhodnutí, že se budou snažit všemi svými prostředky zamezit válce, pokud by k ní ale přesto mélo dojít, využijí vzniklé situace ke svržení kapitalistické vlády. To se ale v roce 1914 stalo iluzí,  respektive, vétšinoví socialisté byli strùjci „podvodu”, který jim levice dùsledné politicky vyčetla. Od té doby se také datuje rozkol v délnickém hnutí, který našel své organizované politické vyjádření v komunistickém hnutí, které od roku 1918/19 existovalo společné s dále fungující sociální demokracií.
Přísliby spojené s novou společností byly od dob Marxe utvářeny spolu s představou, že trh a zisk jsou negativné zabarveny a musí být zrušeny, zatímco jediným uskutečnitelným védeckým oborem je socialistické plánované hospodářství. A dovolím si opét citovat  Augusta Bebela jako mezinárodné uznávaného stranického vùdce staré sociální demokracie: „Lidé v socialistické společnosti, ve které budou moci jednat opravdu svobodné a přirozené, budou další řízení svého vývoje řídit na základé vlastního uvédoméní. Ve všech předcházejících epochách tak jednali s ohledem na produkci, distribuci, stejné jako s ohledem na zvyšování počtu obyvatelstva, aniž by znali zákony s tím spojené, to znamená nevédomé. V nové společnosti budou lidé znát zákony svého vlastního vývoje a budou tak moci plánovité jednat. Socialismus je védou aplikovatelnou na všechny oblasti lidské činnosti.” (Bebel 1913: 508)

Komunistické hnutí a stará sociální demokracie se tudíž zásadné neodlišovaly v představách o zákonitosti společenského rozvoje, zrušení trhu a zisku atd., nýbrž ve zdùraznéní prostředkù - demokracie versus revoluce -  a ve vyhodnocení politických jednání béhem a po skončení první svétové války, které jsou příčinou do dnešní doby trvajícího konfliktu uvnitř levice, a to nejen v Némecku. Velmi ostře analyticky píšící publicista Sebastian Haffner v souvislosti  s némeckou listopadovou revolucí roku 1918 pojmenoval daný problém následujícím zpùsobem:„Némecká revoluce roku 1918 byla sociálnédemokratickou revolucí, která byla potlačena sociálnédemokratickými vùdci; událost, jež nemá ve svétových déjinách sobé rovné.” (Haffner 1993, 6) Tisíce revolucionářù bylo se souhlasem sociálnédemokratického stranického vedení zavraždéno oddílovými svazy dobrovolníkù (Freikorps), včetné Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, zakladatelù Komunistické strany Némecka KPD. Pro komunisty bylo toto dostačující, aby po roce 1945 v sovétské okupační zóné, respektive v NDR, pronásledovali a zatýkali členy sociální demokracie. Podobné střety se odehrávaly i v jiných evropských zemích. 
Ruští bolševici, kteří se po říjnové revoluci v roce 1917 dostali k moci, rozpustili na Leninùv příkaz v lednu 1918 zvolené ustavodárné shromáždéní Ruska. Tímto zpùsobem  se vytvořená sovétská vláda a od té doby typologicky každá moc komunistického typu, mohla obejít bez početní vétšiny svého vlastního obyvatelstva. Je to tento bod, kterého si Rosa Luxemburgová velmi brzy a prozřetelné všimla (1918), a který také pojmenovala jako vnitřní  nebezpečí pro socialistické hnutí. Stejným zpùsobem vytýkala vùdcùm  ruské revoluce odstranéní demokracie, které muselo vyústit v diktaturu, nicméné ne v diktaturu proletariátu, nýbrž špiček komunistické strany. Přesné v takovémto smyslu byl vytvořen, udržován a vystavén komunistický vládní systém. Lev Trockij poté co se z ného stal kritik stalinistické vlády, napsal: „Demokratický centralismus uvolnil místo byrokratickému centralismu. Samotný stranický aparát byl takto od základu zménén. Za hlavní ctnost bolševikù byla považována poslušnost. Pod vlajkou boje proti opozici docházelo k nahrazování revolucionářù úředníky… Po zákazu opozice přišel  zákaz frakcí, který skončil zákazem myslet jinak než neomylný vùdce. Policejní monolitismus strany sebou přinesl byrokratickou beztrestnost, která se stala zdrojem rùzných forem bezuzdností a úpadku.” (Trockij 1990: 11, 117)
Toto zjišténí poukazuje na systémové příčiny, jež jsou výsledkem společensko-teoretických představ a které vyústily ve fiasko komunistické vlády. Nic to nevypovídá o nezištnosti, cílech a ideálech například némeckých komunistù, kteří položili svùj život ve hnutí odporu proti Hitlerovi  či o téch mladých lidech, kteří se po fašismu a válce rozhodli podporovat socialismus jako alternativu. Po pádu reálného socialismu historicky končí spory mezi komunisty a sociálními demokraty. Nevyřešen ale přesto zùstává problém dnešní analýzy nových postojù levicové politiky v souvislosti s minulým reálným socialismem, ale také se současné existující sociální demokracií.   
Je jisté si třeba vzpomenout na slova George Orwella, která pronesl v roce 1948: „Z hlediska védy i utopie byla celá levicová ideologie vytvořena lidmi, kteří neméli v plánu uchopit se bezprostředné moci. Šlo proto o extremistické učení, které zásadné  opovrhovalo králi, vládami, zákony, véznicemi, policií, armádou, vlajkami, hranicemi, patriotismem, náboženstvím, konvenční morálkou, jedním slovem vším, čeho mél stávající společenský řád nazbyt. Od svého prvopočátku bojovaly levicové síly ve všech zemích proti zdánlivé neporazitelné tyranii, zatímco předpokládaly, že po možném svržení této specifické formy tyranie, kterou je kapitalismus, nastoupí socialismus. Kromé toho převzala levice liberalismem stanovené a vysoce pochybné názory, jako např. že pravda vždy musí vést k vítézství zatímco pronásledování a utlačování zanikne samo od sebe nebo že je človék od přírody dobrý a kazí ho jen jemu vnucené podmínky.” (Orwell 1975:174) Z toho vyplývající moralizující odsuzování všech, kteří se účastní politického boje v rámci konzervativní méšťácké společnosti a jejich institucí, neutichá dodnes a dává vzniknout stále se opakujícímu sporu mezi tzv. fundamentalisty („Fundis”) a realisty („Realo”) o tom, zda „vládnout či nevládnout”, namísto debaty o obsahu politického jednání.
Takovéto postoje vedly historicky k sebeopravòování revolucionářù. „Ze všech hříchù komunistického hnutí ve stalinistické dobé je morální hřích tím nejhorším,” napsal jugoslávský marxista Svétozar Stojanovič, „protože toto hnutí riskovalo ty nejambicióznéjší etické cíle. Ukázalo se, že bezbřehá víra ve vlastní historické poslání mùže degradovat k užití všech prostředkù. Komunistické hnutí často kolísalo mezi ochranou téch nejhumánnéjších cílù a užitím téch nejbrutálnéjších prostředkù. Revoluce již skrze sebe sama přináší etická pokušení. Revolucionářské cíle a činy již ve své definici popírají existující řád hodnot a pravidel- morálních, politických, zvykových a právních. Jaké dùvody mohou poté zabránit tomu, aby revolucionáři nepropadli dokonalému morálnímu relativismu?” (Stojanovič 1970:176)    
Omezení, což je více než pouze „dùvody”, se objeví tam, kde se boj o moc od začátku odehrává v rámci demokracie a jejích institucí. V tomto smyslu se vyjádřil i zastánce demokratického socialismu Salvador Allende při nástupu do funkce zvoleného chilského presidenta 5.listopadu 1970: „Republikánské a demokratické tradice vytvářely kolektivní uvédoméní Chilanù, utvářely postoje respektující druhým toleranci. A když se antagonismy a třídní rozpory začaly přiostřovat, snažili jsme se je nejdříve vyřešit v rámci našeho republikánského řádu a podle našich tradičních demokratických pravidel. Náš národ tuto historickou linii nikdy nepřerušil. Veškerá porušení této tradice byla zapříčinéna vládnoucími třídami.” (Allende 1973: 19) Dne 11. září 1973, když byl Allende svržen a zabit, došlo ze strany Pinocheta a jeho pochopù k témuž, ale to je jiné téma.
Marxistické zdùvodnéní komunistického systému vlády bylo a stále je ideologickým. Proto byla slovu a správnému smýšlení udélována ústřední pozornost. Proto až do samého konce k základní součásti moci patřily pravidelné kontroly členství ve strané a především postoje k aktuálním oznámením příslušného generálního tajemníka a politbyra spolu se stranický školením.
V této oblasti se odehrála metamorfóza, postupná přestavba myšlenkové budovy: Ze společensko-kritických bojovných myšlenek Karla Marxe vytvořil Bedřich Engels a vùdci sociální demokracie marxismus délnického hnutí (viz. nahoře: Bebelovy závéry k očekávanému socialismu). Byly-li myšlenky vnitrostranicky a společensko-politicky ješté myšleny opravdu demokraticky, pak s nimi Lenin s bolševismem, který představoval vyostření  s ohledem na vyznávání se k diktatuře proletariátu a zestátnéní produktivního majetku a především s principem  demokratického centralismu, který v podstaté znamenal zrušení demokratického procesu rozhodování v rámci strany a etablování vnitře politické hierarchie rozkazù ze shora dolù, přetvořil stranu ve vojenskou bojovnou organizaci, kterou bylo možno svou přísnou organizací přirovnat ke středovékým mnišským řádùm. Stalin tomu dal poté název leninismus. K nému přidal vlastní variantu svých zjednodušených rigidních názorù, jejichž objem již nebyl tak vysoký, a na konci třicátých let v období ukázkových procesù nechal vše vydat jako kanonizované dílo „Krátký kurz”( „Stručný výklad déjin VKS (b)”, 1938 – pozn. překl.). Stranické ideologie vétšiny vládnoucích komunistických vlád v Evropé, kromé Titovy Jugoslávie, představovaly až do konce určitým zpùsobem mírné odlišnou variantu tohoto kánonu. A tak se ze společensko a politicky historického hlediska z teoretické budovy Marxova marxismu stal leninismus a v konečné fázi stalinistická varianta komunistické ideologie. Tímto zpùsobem má Stalin co dočinéní s Leninem, ten se starou sociální demokracií Bebela a Engelse a ti zase s Marxem. Každý krok této metamorfózy byl proveden védomé.
Samozřejmé, že existovaly i jiné možnosti interpretace a exegese. Z tohoto hlediska nebylo každé toto svlečení z kùže jedinou možnou teoreticky- ideologickou proménou od Marxe odvozené struktury. A proto je celá historie stranického marxismu také historií duchovních a politických bojù mezi pravovérnými, ortodoxními a kacíři a déjinami inkvizičních soudù, pronásledování  a vražd jinak smýšlejících. Zároveò lze hovořit o déjinách štépení. Vzpomenout si mùžeme na konflikt Lenin-Trockij, Stalin-Tito, rozpory Tito-Enver Hodža, boj Chruščov-Mao, který nakonec vyeskaloval až ve vojenský konflikt na rusko-čínské hranici.
Walter Ulbricht, po dlouhou dobu první muž NDR, byl na příkaz Moskvy nahrazen, když začal prezentovat svou novou interpretaci marxismu, ve které v roce 1967 nazval reálný socialismus relativné samostatnou sociálné-ekonomickou formací, zatímco vedení komunistické strany SSSR dále žvanilo o brzkém nástupu komunismu jako nejvyšší formé komunistické společnosti. (Stranický marxismus Marxe, Engelse až po Stalina a jeho následníky představoval socialismus jako první nižší fázi jednotné myšlené komunistické společenské formace- podrobnéji k tématu níže. Z tohoto hlediska mély debaty týkající se pravého socialismu zásadní význam). Boj o politické sméry začal získávat ideologické formy. Týkal se slov, textù, obrazù a popřípadé jejich  správné interpretace, stejné jako naopak nezùstaly bez politických následkù ideologické rozdíly, které mohly vyústit až v zastřelení v ideologickém sporu poražené strany. V zásadé musí být ideologické déjiny komunismu vnímány jako druh déjin náboženství.
Toto je však patrné už z Marxova učení. Filosof Karl Löwith zdùrazòoval, že není náhodou, „že poslední antagonismus obou znepřátelených táborù, buržoazie a proletariátu,  odpovídá víře v konečný souboj mezi Kristem a Antikristem v poslední déjinné epoše, a že úloha proletariátu je analogická svétodéjinné misi vyvoleného národa. Univerzální spasitelská funkce utlačované třídy odpovídá náboženské dialektice kříže a vzkříšení a proména říše nezbytnosti v říši svobody odpovídá proméné starého eonu v nový. Celý historický proces, jak je popisován v komunistickém manifestu, odráží všeobecné schéma židovsko-křesanského výkladu déjin jako prozřetelného ozdravného procesu s jasným konečným cílem. Historický materialismus je déjinami uzdravení v jazyce národní ekonomie.” (Löwith 1990: 48) I teoretik ekonomie a společnosti Joseph Schumpeter zařadil marxismus k náboženství: „Véřícímu nabízí v první řadé systém konečných cílù, které obsahují smysl života a jsou zároveò absolutními méřítky, podle kterých mohou být souzeny události a činy. Za druhé se nabízí jako vùdce téchto cílù, což je srovnatelné s plánem spásy a odhalením zla, před kterým by mélo být lidstvo nebo vyvolená část lidstva spasena…Kdyby se jednoduše jen kázalo o cílech, zùstalo by to jisté bez povšimnutí a analýza společenských procesù by zaujala jen nékolik stovek specialistù. Ale kázaní a analýza s ohledem na potřeby srdce v obleku analytika vedla k vytvoření řady nadšených stoupencù a dalo marxistùm ten nejvétší dar, tj. přesvédčení, že to co jsem a za co bojuji, nebude nikdy přemoženo, nýbrž povede ke konečnému vítézství.” (Schumpeter 1987: 19, 21)
A co zbylo po roce 1989/1991 z marxistických idejí? V dnešní dobé se zdá jakékoliv smýšlení v tomto duchu zastaralým, alespoò to tak neúnavné prohlašuje tím zainteresovaná strana. Oproti tomu jsou citována známá, přátelská slova Heinera Müllera, která vyslovil krátce po přelomu v roce 1989, když tvrdil, že marxistické myšlenky musí být ochránény a dále rozvinuty pro dobu, kdy je zase budou lidé potřebovat. Pád reálného socialismu, popřípadé komunistického vládního systému ve východní Evropé, znamenal také konec oficializovaného stranického marxismu jako ideologie nomenklatury-vlády. Tímto se všechny myšlenky Marxe a jeho nejrùznorodéjších duchovních následovníkù opét osvobodily a mohly být využity jako struktura sociálné-kritických myšlenek a metody kapitalistické kritiky. Mohly být opét kriticky nové posuzovány a nové používány tam, kde existuje možnost obohacení se novými poznatky. (Z tohoto hlediska mohou být bezbřehé snahy zničit společenský a védecký potenciál pocházející z NDR, které neinicioval pouze tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl, nýbrž které byly prosazovány i spoustou jeho pomocníkù, kteří se často rádi vnímali jako levicové smýšlející, vnímány jako pokus antikomunisticky smýšlející společnosti SRN o izolaci před společensko-kritickými úhly pohledu. Samozřejmé nešlo o obavy před oficiálním kánonem SED, nýbrž před marxistickým smýšlením intelektuálù, védcù a umélcù, kteří existovali vedle oficiálního marxismu, jak zdùraznil Werner Mittenzwei.)
Mnoho z pùvodních marxistických myšlenek zùstalo uvéznéno v 19. století a nemùže přispét k modernímu chápání socialismu. Ostatní zùstává analyticky velmi plodné. Zároveò se musíme ale dostat nad rámec starých představ. Dnešní globalizační procesy a individualizace, či vztahy mezi pohlavími  nejsou již s tradičními představami  marxismu slučitelné. Nejrùznéjší marxistické proudy, včetné teoretikù jako Trockij nebo Džilas kteří byli ve své dobé považováni za kacíře, mohou být pro relevantní debaty o socialismu stejné přínosné jako kázání na hoře nebo Immanuel Kant a další nové přístupy, které často socialismu neodpovídají, ale z určitého úhlu pohledu by mohly být plodnými jako např. texty George Sorose nebo Josepha Stiglitze o současném kapitalismu.
Společensko-teoretickyJeden ze společensko-teoretických problémù, který zùstal u Marxe nevyřešen, je rozdíl mezi společenstvím (Gemeinschaft) a společností (Gesellschaft). V sociologii a v širším slova smyslu sociálních véd se odvoláváme na Ferdinanda Tönniese. Tönnies vycházel z toho, že dosavadní védecká terminologie používala oba dva výrazy bez rozdílu a libovolné je zaméòovala. Nejdříve s ohledem na užívání téchto slov v hovorové némčiné vysvétlil, jak jsou tyto dva výrazy odlišné používány: „Všechno dùvérné, tajemné, výhradní soužití…je chápáno jako život ve společenství. Společnost je veřejnost, je svét. Ve společenství se svými se človék nachází od narození. Je to spojeno jak se vším dobrým, tak i s bolestmi, které to přináší. Do společnosti se človék vydává jako do néčeho cizího… človék si dopřává společnost, společenství nemùže nikdo nikomu dopřát… Společenství jazyka, zvykù, víry; společnost nabývání, cestování a védy. Z toho dùvodu jsou také velmi dùležité obchodní společnosti. I když mezi subjekty mùže existovat dùvéra a společenství, nelze hovořit o obchodním společenství. Opravdu ohavné by bylo zřízení subjektu akciového společenství. Zatímco existují společenství majetku: orná pùda, les, louka. Bezpodílové majetkové společenství (spoluvlastnictví) manželù bychom také nenazvali majetkovou společností. Ve všeobecném slova smyslu lze hovořit o společenství zahrnujícím celé lidstvo, jakým chce být církev. Ale lidská společnost je chápána jako skupina vedle sebe prosté žijících, ale na sobé nezávislých osob.” (Tönnies 1887: 3-5)
Berlínský filosof  Peter Ruben rekonstruoval tento přístup a zdùraznil, že „společenství se vytváří na základé bezprostřední spolupráce s cílem zachovat si fyzický život skrze výrobu”, zatímco „společnost vzniká na základé výmény a obchodu.” (Ruben 1998: 6) Na jiném místé zdùrazòuje, že společenství je takřka „přírodné historický zpùsob jednoty mezi lidmi, který již na základé sexuální reprodukce je dùvodem produkce lidských individuí. Na druhou stranu je společnost produktem jednání individuí jako osob, které je zprostředkováváno uzavíranou smlouvou. Individuum je součástí společenství, a to jeho poslední nedílnou částí, tak jak to naznačuje i překlad řeckého slova atomos. Společenství je tudíž vùči svým individuím opravdové jak ve svém rozdélení, tak i distribuci. Společnost vzniká… skrze výménu která, za čisté teoretického předpokladu počítá se dvéma rozdílnými, ale vzájemné vyjednávajícími společenstvími, která v rámci komunikace aspoò v jednom případé vyjednávají o cené… S tímto popisem se zříkám Tönnieseho snah vùle, když přebírám jeho výrazy společenství a společnost a myslím radéji na produkci a výménu. Izolovaná individua nemohou, jak víme, zaručit další lidské generace. To se daří teprve u společenství s přibližné 500 jedinci, kteří na základé vnitřního rozdélení práce bezprostředné kooperativné spolupùsobí a v čisté subsistenčním hospodářství se mohou za vhodných životních podmínek dlouhodobé, t.j. po mnoho generací, udržovat při životé. Proto je společenství nezbytnou podmínkou individuální existence. Společnost oproti tomu je historických vynálezem, který započal objevem, podle néhož se zjistilo, že společenství mohou uspokojit nékteré své potřeby cizím zbožím, pokud jsou schopné uspokojit cizí potřeby jiných společenství dodávkou vlastního zboží. Rozvoj společnosti implikuje výrobu zboží nad rámec vlastních potřeb. Proto je nezbytnou podmínkou pro rozvoj bohatství.” (Ruben 1993: 22)
Chápeme-li tyto argumenty, musíme nejdříve vycházet z toho, že společenství a společnost nepředstavují, jak mnoho současných odborníkù humanitních véd a sociologù tvrdí, žádný protiklad. Stejným zpùsobem nelze považovat společenství za nižší formu, jelikož v ní neplatí (konzervativní) rozdíly platné ve společnosti. Už jen představa, jíž zastává neoliberální ideologie, podle které se tržní pravidla budou dotýkat stále více oblastí lidského života, by vedla ke zrušení současných zespolečenšovacích forem. Možná je nižší porodnost v Némecku právé projevem trhem ovlivnéného chování nejširších némeckých středních vrstev, což má za následek, jak to dokazují debaty o přistéhovalectví, že jednoduchá reprodukce obyvatelstva už z dùvodù zde instalovaného výrobního aparátu mùže být vyrovnána pouze lidmi, kteří vyrostli v jiném společenství. Veřejná tematizace neplaceného úřadu a domácích prací taktéž poukazuje na to, že společnost pod trestem svého zániku nemùže spotřebovat své společenské formy. Ani společenství ani společnost není výtvorem rozhodnutí vùle, nýbrž výrazem opravdové existence a pohybu lidských vztahù jako pozitivního spojení osob béhem jejich životního procesu, které zase vyrostly na základé určitých materiálních životních podmínek. Jedná se tu o nezrušitelný dualismus, který se nicméné nachází v trvalém stavu napétí. K tomu podotýká opét Ruben: „Nepřispéje-li výména k jednoduché reprodukci (rovnováze), nýbrž k inovaci, začne společenské hnutí zpochybòovat strukturu zúčastnéných společenství a bude je nutit k reorganizaci a reformé.  Tímto zpùsobem se vytvoří zdání nepřátelskosti společnosti vùči společenstvím .. zùstane ale zdáním, protože společenství už z hlediska fyzické záchovy rodu nemùže být poraženo.” (Ruben 1998: 7) Dualismus společenství a společnosti vysvétlují dostatečné, jak Tönnies tak Ruben, jako vztah mezi produkcí a sménou.
Lze tedy vycházet z toho, že jednotliví lidé jsou ve společenstvích individui a ve společnostech osobami, to znamená, jsou schopni uzavírat smlouvy a jsou tudíž smluvními partnery. Proto platí: „Společenství jsou určovány na základé společného majetku, např. skrze společnou pokladnu… Výjimečné společnosti zachovávají asociaci části osobního vlastnictví, které se nestane skupinovým majetkem v tom smyslu, že pouze skupina jako taková rozhoduje o jeho využití (vedení je povéřeno jednat jménem skupiny a nikdy nemùže členy skupiny zbavit svéprávnosti, vyloučit, kooptovat nebo je jiným zpùsobem přeménit ve své funkcionáře, což mùže ve skutečnosti vykonat se svými individui stát či obec)… Lidé vloží část svého majetku do uzavřené společnosti a zùstávají tím osobními vlastníky.” (Ruben 1998: 8)
Pro Marxe je nerozdílnost společnosti a společenství momentem jeho konceptu o odcizení práce. Sám tak píše: „Společenská činnost a společenský požitek neexistují v žádné případé pouze ve formé bezprostřední společné činnosti a bezprostředné společného požitku, ačkoliv společná činnost a společný požitek, to znamená činnost a požitek, které se bezprostředné projeví a potvrdí ve spojení s jinými lidmi v opravdové společnosti, existují všude tam, kde se ten bezprostřední výraz společenskosti nachází v podstaté jejího obsahu” (Marx, 1968: 538). Ruben k tomuto Marxovu vyjádření dodává, že v ní Marx přídavné jméno společný vysvétluje slovní formulací bezprostředné ve spojení s jinými lidmi v opravdové společnosti. Tím poukazuje na to, že připouští možnost rozdílu mezi společností a společenstvím, ale ve vlastním myšlení ho v podstaté neužívá. (Ruben, 2002: 54, poznámka pod čarou 56).
Je-li v tomto smyslu společenství bezprostřední společností, nemùže být pouze zprostředkovaná společnost společenstvím. Je to právé ta, ke které přistupuje jedinec užíváním výrobkù jiných individuí. Z toho Marx dále vyvozuje: „Je hlavné zapotřebí zabránit tomu, aby byla „společnost” opét zafixována ve vztahu k individuu jako abstrakce. Individuum je společenskou bytostí.” To dále vede k vnímání společnosti jako společenství, popřípadé jako „opravdové společnosti” v protikladu ke společnosti „falešné” nebo „odcizené”. Následkem toho mùže být pouze zrušení této společnosti. Jednotlivý človék je poté jako individuum prvkem společenství, jeho poslední nedílná součást, vùči které je vším, on však nicméné už není možným smluvním partnerem ve  společnosti, která se podílí na výméné zboží. Následkem toho nebyl ve všech komunistických zemích zrušen pouze podíl osobního vlastnictví na výrobním procesu, ale byla přísné trestné stíhána jakákoliv forma „čachrù” v rámci státu. 

Socialismus nebo komunismus?
Výraz komunistický zde tudíž není užíván ani pejorativné ani se neodvolává pouze na komunistický typ strany. Popisuje přesné to, co se odehrálo v historii od roku 1917, popřípadé od roku 1945 do let  1989/91. Pùvodní rozdíl mezi socialismem a komunismem není ten, který zastával Marx a pozdéji zdogmatizoval Stalin, totiž že se jedná o jednu ze dvou fází společného historického vývoje společnosti. Pùvodní rozdíl, který byl v Evropé od poloviny 19.století všeobecné znám, spočívá v rozdílu mezi dvéma zcela odlišnými koncepty politiky a společnosti: Se vzrùstající industrializací  se sociální otázka, která byla pùvodné zhola agrární otázkou týkající se vlastnictví pùdy, přeménila v otázku postavení nemajetných, proletariátu, ve společnosti. „Komunistickou odpovédí” na tuto sociální otázku bylo vyvlastnéní privátního výrobního vlastnictví a pokus zorganizovat výrobu jiným zpùsobem, a to skrze přidélení zdrojù, přerozdélení délníkù do výrobních oborù, kontrolu a určování cen atd. Komunisté, kteří v roce 1917 v Rusku a po druhé svétové válce i v jiných zemích přišli k moci, vnímali stát jako nástroj k lepšímu prosazování svých cílù a diktaturu společné se zrušením svobody a demokracie, jako prostředek k realizaci svých cílù. „Socialismus” oproti tomu je „systematickým vývojem myšlenky kapitálu, majetku, rodiny, společnosti a státu pod vládou práce”(Lorenz Stein. Na tento rozdíl poukazoval v novéjší sociologické teorii především Ruben)  
Podle toho je komunismus vytvořením řádu společenství (Gemeinschaftsordnung), který je postaven na principu zrušení osobní výrobní schopnosti (Produktivvermoegen), popřípadé majetku. Oproti tomu je socialismus společenským řádem, který se nesnaží o zrušení společenských institucí, nýbrž se je snaží využít ku prospéchu vétšiny, která nemá k dispozici velký kapitálový majetek. Sociální demokracie, demokratické politické vztahy, právní stát a stát blahobytu jsou moderní formou, v rámci které se odráží politicky dosažená kontrola zhodnocení kapitálu v zájmu vétšiny členù společnosti s cílem získat převahu „práce” nad „kapitálem”, lidských zájmù skutečných lidí ve společnosti nad zhodnocením, respektive ziskem vlastníkù kapitálu nebo moderné řečeno „shareholderù”.  Jedním z předpokladù pro dosažení tohoto cíle je další existence a využívání základních institucí moderní společnosti, jejichž zrušení by opét jen reprodukovalo potřebu státné-socialistického, ve smyslu sociální teorie komunistického, přídélového hospodářství. Toho, které ztroskotalo právé v roce 1989.

Ješté jednou o komunistickém sebepojetí
V tuto chvíli je třeba ješté jednou zrekapitulovat základní prvky komunistického systému vlády:
1. Utopické přísliby krásného nového svéta, který se bude zásadné odlišovat od hanebného kapitalismu, a který započal tady a teï (s převzetím moci komunisty a „revolucí”), zùstaly základním pojetím komunistického systému vlády až do jeho skonání. To bylo jeho posledním  nepřekonatelným zdùvodnéním.
2. Komunistická státní strana vycházela v rámci sebepojetí z následujícího: (a) přechod od kapitalismu k socialismu probéhne ze sociálního hlediska zákonné; (b) historickou misí délnické třídy a zodpovédnost za politickou realizaci (c) ponese státní komunistická strana, která se definovala jako védomý a organizovaný předvoj délnické třídy a pracující národa (takto znéla konečná formulace ve stanovách SED v NDR). Ta byla na základé leninské tradice (d) organizována podle zásady  demokratického centralismu hierarchicky seshora dolù. To vedlo k tomu, že sesadit vedení strany demokratickou statutární cestou bylo nemožné. Politické boje mély podobu takřka byzantských palácových revolt, jejichž výsledkem, až na Chruščova, bylo zpravidla zastřelení poražené strany. Pozdéji se poražení ponořili do politické nicoty: Chruščov v jeho moskevském byté se zákazem vystupování na veřejnosti a před ním Molotov, jenž byl vyslán jako velvyslanec do Ulánbátaru.
3. Politika strany se neustále domáhala ztélesnéní jediné opravdové realizace historických zákonitostí. Z toho dùvodù se nikdy nedebatovalo o politice jako takové, nýbrž jen o správném prosazení  správného sméru. Za tohoto předpokladu byla zrušena jakákoliv forma skutečného délení moci. (částečné zavedení délby moci, v podobé správních soudních pravomocí v Polsku v osmdesátých letech, bylo ústupovou operací strany oslabené existencí Solidárnosti). Politbyro, nejvyšší orgán strany, bylo nejvyšším výkonným, zákonodárným, soudním orgánem a nejvyšší ideologickou kongregací v jednom. Pojetí politiky zùstalo instrumentálním. Véda, především v oboru společenských a sociálních véd, které se staly vládnoucími védními obory s filosofií na samém vrcholu, se mély podřídit principu stranickosti védy.
4. V tomto smyslu se strana se svou vedoucí rolí staví i z hlediska státoprávního nad ústavní řád. Ve všech ústavách komunistických zemí byla tato role příslušným zpùsobem zakotvena. Monistický vládní systém vycházel se svými státními orgány z existence strany a byl vystavén na základé principu  demokratického centralismu, který byl pùvodné formulován pro stranu a pozdéji se rozšířil do všech sfér státní správy. I vztah k právu byl instrumentálním. Regulační normou nebyl právní stát, nadřazenost práva, nýbrž státem a právem proklamovaný nástroj moci vládnoucí třídy, jinými slovy politbyro.
5. Jelikož kapitalismus a s ním i zisk mély být zrušeny, musely být zničeny i základní instituce moderní doby jako úroky, úvéry atd., což v konečném dùsledku vedlo k tomu, že socialistické plánované hospodářství spočívalo především ve snaze centrály (to znamená politbyra, jako jediného autorizovaného aktéra) přidélit materiální zdroje a rozdélit výrobní úkoly mezi výrobní závody. I tam, kde existovaly snahy experimentovat s finančními řídícími nástroji jako např. v Maïarsku, se politické vedení nevzdávalo přístupu a kontroly zdrojù. Hospodářské reformy mély své hranice tam, kde mély závody získat opravdové kompetence k ovlivòování vývoje cen, mezd a propoušténí. Podřízení výroby politickému vedení vedlo v konečné dùsledku k tomu, že nikdo nebyl zodpovédný za opravdovou analýzu nákladù a výnosù národního hospodářství a jednotlivých prùmyslových sektorù, popřípadé podnikù, protože všechny ceny, mzdy, odpisy atd. byly stanovovány politicky, to znamená svévolné, neekonomicky. Prosazování technických inovací bylo z tohoto dùvodu složité. Dùsledkem toho byla snížená konkurenceschopnost  výrobkù a zúžení hospodářsko-politických manévrovacích prostorù. Úvéry ze západu mély od sedmdesátých let vyrovnat tehdejší nedostatkovost. Nakonec zadlužení stouplo takovým zpùsobem, že již nebylo za daných podmínek zvládnutelné. V Rumunsku se o to Ceauºescu pokusil se splátkami za každou cenu, včetné znovuzavedení hladu. V NDR řešil situaci Honecker dalším zadlužováním se u SRN. Podle údajù plánovací komise NDR z podzimu roku 1989 se pùvodní dluh po Ulbrichtovi, který představoval 2 miliardy „valutových marek” (DM) zvýšil na 38 miliard DM, což podle tehdejšího sménného kursu odpovídalo dluhu ca 20,6 miliard amerických dolarù, který byl pozdéji upraven na 14 miliard USD. Tato suma byla již mezitím řádové uznána jako dluh NDR vùči Západu.
6. Popsaný konstrukt jako požadavek uskutečnit historickou misi, hrát vedoucí úlohu, mít vždy pravdu, být skutečným vlastníkem celého národního hospodářství, ve kterém budou znemožnéna vyhodnocování podle principu analýzy nákladù a výnosù, existoval v každé komunistické zemi. To na druhou stranu vedlo stranu k tomu, že v rámci komunistické státní struktury proti sobé stály do sebe uzavřené státní útvary, popřípadé národní ekonomiky. Skutečný vývoj cen ani integrace ve skutečnosti neprobíhaly- ani politicky, ani hospodářsky. Došlo to tak daleko, že práce v Radé vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) probíhala pouze bilaterálné a pohledávky Maïarska vùči NDR nemohly být zúčtovány se závazky vùči Sovétskému svazu. Ačkoliv svétová hospodářská délba práce v moderní dobé mùže vysílat stimuly k rozvoji, což védél už Marx, komunistický systém zrušil i to. V jádru šlo o vládní systém, který byl ve své reálné existující podobé proti takovým stimulùm.

Rozklad moci
Zpùsob pádu komunistického systému vlády v roce 1989/91 je možné pochopit pouze tehdy, podíváme-li se na zvláštnosti tohoto systému. Jeho rozklad probíhal postupné v rámci střídání mezi vládnoucími a ovládanými, mezi vrcholnou byrokracií, která vznikla jako nová třída (Milovan Džilas) za zády národa a národem podrobeným vládé. Reálný socialismus za předpokladu vlády strany, která má vždy pravdu, vytvoření státního majetku na základé výrobních prostředkù, stejné jako za dichotomického předpokladu existujícího třídního antagonismu mezi délnickou třídou a buržoazií, znal pouze společenskou organizovanost ve smyslu reálnésocialistického systému. Fakticky to dalo vzniknout vládé vrcholné nomenklatury už z perspektivy reprodukce nedostatku skrze vytvořený systém plánovaného hospodářství. „Kdo rozdéluje zboží, ješté nikdy nepřišel zkrátka. Takto vyrùstá ze sociální potřeby orgán, který přerùstá společensky potřebnou funkci,” napsal Trockij o Sovétském svazu už ve třicátých letech a k tomu dodal: „Limuzíny pro „aktivisty”, dobré parfémy pro „naše ženy”, margarín pro pracující, „luxusní obchody pro vybrané a pohled na delikatesy skrze výkladní skříò pro chátru – takový socialismus musí masy považovat za převrácený kapitalismus.” (Trockij 1990: 125, 131). To platilo v podstaté pro všechny společnosti reálného socialismu, i když v rùzných formách podle národnostních zvláštností a historickému okamžiku, až do samotného konce v letech 1989/91.
Již zakrátko se marxistická kritika zaméřila na vznik této třídy v rámci komunistické strany. „Stalinismus se stal metlou Sovétského svazu a norem mezinárodního délnického hnutí,” napsal Trockij v roce 1937. „V říši ducha představuje stalinismus nicotu. Za to jde ale o grandiózní aparát, který vykořisuje dynamiku nejvétší revoluce a tradici jejího heroismu a jejího vítézství. Z tvořivé role revolucionářské moci v jednom určitém historickém okamžiku vyvodil Stalin, s jeho pro néj známou empirickou omezeností, princip naprosté všemohoucnosti násilné moci. Aniž by si toho sám povšiml přešel od revolucionářského násilí pracujících vùči vykořisovatelùm ke kontrarevolucionářskému násilí vùči pracujícím. A tímto zpùsobem pod starým jménem a podle starých vzorcù probéhla likvidace říjnové revoluce… Socialismus znamená jasný společenský řád, který je postaven na samosprávé pracujících. Stalinùv režim se zakládal na spiknutí vládnoucích vùči ovládaným. Socialismus znamená stálý rùst rovnosti mezi všemi. Stalin vybudoval systém odpudivých privilegií. Cílem socialismu je všestranný rozvoj osobnosti. Kdy a kde byli osobnosti ponižovány tak jako v SSSR?" (Trockij 1990a: 332 f.) Reálná moc leží v rukách nejvyšší byrokracie. Trockij ji v souvislosti s vývojovými cykly francouzské revoluce roku 1789 nazývá „bonapartistickou mocí”. Vyrostla z „hlubokého protikladu mezi byrokracií a národem, stejné jako z protikladu mezi revolucionáři a thermidoriány uvnitř byrokracie. Stalin se při svém vzestupu opíral především o byrokracii proti národu, o thermidoriány proti revolucionářùm. Ale v určitých kritických momentech byl nucen hledat podporu u relovucionářských prvkù a s jejich pomocí národa se mohl postavit netrpélivému zásahu privilegovaných.” (Trockij 1990: 326 f.)
K vnitřní logice tohoto vývoje se ješté vrátíme. Nyní je třeba nejdříve zmínit dvé véci. Nejdříve musí síla moci nové třídy vzniknout za zády národa ve jménu revoluce a komunismu. (Na tomto místé jsem použil svojí sociálné-védeckou terminologii namísto politické terminologie Trockého, v rámci níž používá slovo socialismus pro popis toho, čemu my v dnešní dobé říkáme komunistická vláda.) To byl vùbec základní předpoklad jakékoliv vlády. Občasné ideologické útoky stalinistických ideologù proti Djilasovi a Trockému béhem brežnévčiny v otázkách nové třídy byly stále jen velkými verbálními urážkami pozbývajícími jakékoliv argumentace. V podstaté byly vyvíjeny snahy, aby k debaté na toto téma vùbec nedocházelo. Až v období perestrojky se vedly otevřené diskuse na veřejnosti o vztahu mezi vládnoucími a ovládanými. To bylo nejvétším dilematem nové třídy ve finální krizi systému vlády: ta si nemohla být v podstaté nikdy pořádné védoma svých speciálních zájmù. A pokud si to nékteří jednotliví zástupci nékdy uvédomili, museli to skrývat, schovat za všeobecné zájmy společnosti a stát se zástupci téchto všeobecných zájmù.
Za druhé už Trockij vycházel z toho, že se zde jedná o chybný vývoj, který ve své podstaté komunismus deformuje. To znamená, že v jeho představé dál existoval opravdový, správný komunismus ve smyslu Marxe a Lenina, který bylo třeba chránit před útoky stalinské byrokracie. Takový byl i postup, kterým se přistupovalo k problému stalinského systému moci na dvacátém sjezdu KSSS v únoru 1956. Oficiálné ho strana zredukovala na problém kultu osobnosti týkajícího se osobnosti Stalina. O nékolik mésícù pozdéji z dùvodù nepokojù uvnitř i vné zemé prohlásil dùrazné ústřední výbor KSSS v jednom  usnesení následující: „Přes všechny škody, které zpùsobil Stalinùv kult osobnosti strané a národu, nemohl zménit podstatu našeho společenského řádu a také ho nezménil.” Otázka systémových příčin méla zùstat dále nezodpovézenou a stalinský systém vlády mél zùstat i nadále deformací a ne podstatou řádu. Pouze v tehdejší dobé mezinárodné známý vùdce italských komunistù Palmiro Togliatti napsal velmi opatrné o této systémové otázce krátce před svou smrtí v srpnu 1964 ve svém Memorandu z Jalty: „Kritika Stalina, a to by nemélo být zamlčováno, po sobé zanechala velmi hluboké stopy. Nejtéžší z nich je určitý podíl skepticismu, se kterým i nám blízké kruhy vnímají zprávy o hospodářských a politických úspéších. Kromé toho zùstává všeobecné stále nevyřešen problém příčiny vzniku Stalinova kultu osobnosti, stejné jako otázka, jakým zpùsobem mohl vzniknout. Nelze akceptovat, že vše mùže být vysvétleno již prvotními osobními chybami Stalina.” (Togliatti 1977: 778)
Otázka zùstala nezodpovézena, minimálné v kruzích vládnoucích komunistù a uvnitř mezinárodního komunistického hnutí. Diskurz o tom, jak a do jaké míry mohly být realizovány Marxovi představy o hezkém komunistickém svété po revolučním očistci, zùstal z tohoto úhlu pohledu konzervativním diskurzem, cizím, nepřátelským, v každém případé ne tím vlastním. Dokonce i v programovém prohlášení na XVIII. sjezdu KSSS v červenci 1990, poté, co východoevropské komunistické režimy patřily již dávno  minulosti, zaznéla tato formulace: „Hloubéji ležící příčina krize nespočívá v nedokonalosti myšlenky socialismu jako takového, nýbrž v téch deformacích, kterým byla tato myšlenkav minulosti vystavena.” Dále správné zaznélo: „Podstata transformační politiky spočívá v přechodu od autoritářsko-byrokratického společenského řádu ke společnosti lidského a demokratického socialismu…KSSS je stranou socialistické volby a komunistické perspektivy. Vnímáme tuto perspektivu jako přírodné-historické sméřování vývoje civilizace.” Nejpozdéji poté, co nejen komunistická vláda, ale po tzv. puči v srpnu 1990 v Sovétském svazu, kdy v osobním boji mezi Jelcinem  a Gorbačovem byla zničena státní struktura, bylo déjinné zjevné, že „socialistická volba” a „komunistická perspektiva” nemély nikdy přírodné-historický charakter a byly vždy jen odrazem výsledku politické mocenské konstelace v Rusku a zbytku svéta.
Rozhodující síly zmén  z prostředí režimních elit (používám tento termín v sociologickém smyslu, ne jako hodnotový výraz) pùvodné nepředpokládaly,  že by se chtély nebo mély vzdát nebo zrušit komunistický systém, nýbrž počítaly s jeho obnovou. Proto pùsobily reformy bývalé státní strany v Maïarsku na začátku devadesátých let velký údiv, protože béhem nich nedocházelo ke zméné systému, nýbrž k jeho nahrazení. U nékterých dřívéjších aktérù dochází posléze k racionalizaci, v rámci níž je vysvétlováno, že už při procházkách po kavkazských výšinách na začátku sedmdesátých let bylo rozhodnuto, že stalinistický systém musí být zrušen. Z dobových vyjádření však podobná rozhodnutí vyvodit nelze. Přes veškerý cynismus, který bylo možno u komunistických vládcù především v pozdéjším období vypozorovat, nakonec zùstalo jejich smýšlení v rámci stranicko-marxistického obrazu svéta. Jednali s předpokladem, že nejde o zrušení, nýbrž o obnovení socialismu.             

Debakl
Skutečný vývoj v komunistických zemích v v osmdesátých letech vykazoval problémy, které již dávno překročily hranici schopnosti vládního systému vypořádat se s nimi. Mezi čtyři základní problémy, které zásadním zpùsobem pùsobily na společnost patří:
1. Pùvodní předpoklad přírodné-historické nutnosti komunismu byl vyvozen z marxistické analýzy marxismu. Podle ného od určitého vývojového stupné přestane kapitalismus zvládat jím samotným vytvořené výrobní síly a proto bude zapotřebí vytvořit nové výrobní vztahy. Po rùzných politických a intelektuální grifech se v komunistickém hnutí prosadila Stalinova teze socialismu v jedné zemi oproti Trockého tezi, podle níž je možné realizovat komunismus pouze na základé svétové revoluce. Jelikož opravdové existující Rusko, které mohl každý vidét, nevykazovalo tu nejvyšší produktivitu, kterou Marx považoval za předpoklad pro vznik nové společnosti, předali vùdci komunistického Ruska veřejnosti svùj výklad této teorie, podle níž je třeba využít již vybudovanou moc, aby se Rusko dostalo na vrchol svétové moderní techniky. Nicméné beze zmény zùstal Leninùv konečný výrok: „Produktivita práce je v poslední instanci to nejdùležitéjší a nejvíce rozhodující pro vítézství nového společenského řádu.” Z tohoto dùvodu byla z komunistické perspektivy industrializace Sovétského svazu posílením správnosti komunistické moci. Vedle armád miliónù pracujících vézòù zùstávala utopická síla téchto příslibù zásadním předpokladem pro ponejprv dosahované úspéchy a to jak v Sovétském svazu, tak  po druhé svétové válce i v jiných komunistických zemích. Proto bylo vypušténí první umélé družice zemé Sputniku (1957) a prvního človéka ve vesmíru (1961) pro socialistické sebepojetí tak dùležité. Západ to vnímal jako porážku v systémové konkurenci a dopravil prvního človéka na mésíc. Poté, co se to USA podařilo, to sovétské vedení vnímalo naopak jako nezdar.  Nebylo náhodou, že v sedmdesátých letech vykazují východoevropské státy oslabené hospodářské ukazatele. V éře Fordovských velkých investic mohl komunismus dosáhnout jasné hospodářské přírùstky, ale jakmile došlo na počítače, faxy a sériovou výrobou mikročástí, vykazovaly všechny ukazatele pokles. Systém vlády stál produktivité v cesté. Vysoká centralizace strategických rozhodnutí a převaha politických úvah nad ekonomickou racionalitou zabraòovaly přesunutí hospodářských rozhodovacích kompetencí na výrobce, závody, a to s ohledem na chybéjící analýzù nákladù a výnosù. V období, ve kterém se informace stávaly stále dùležitéjším předpokladem produktivity, se musel systém, jehož předpokladem a mocenským nástrojem bylo poskytování informací podle loajality a pozice v mocenské a společenské pyramidé, dostávat stále dùraznéji do nevýhodné pozice. Stále ale platil Leninùv výrok o produktivité práce. Byl béhem stranických školení neustále opakován, aniž by mu véřili samotní vyučující. Utopická myšlenka komunismu se vyčerpala. A tak onen mocenský a společenský systém prohrál nakonec svou bitvu právé na tomto poli.
2. Systém vlády, který se neustále snažil čerpat svou legitimitu z tezí komunistického manifestu, se nikdy nezabýval společenskou podporou. Rozpušténí ústavodárného shromáždéní bolševiky v lednu 1918 znamenalo, jak už bylo popsáno, opušténí komunisty snah dosáhnout vétšinové podpory ve svobodných volbách. Zároveò to znamenalo zánik svobodných médií a zničení opravdové veřejnosti. Kariérní postup byl vázán na politické, popřípadé ideologické vazby. Není pravdou to, co se od roku 1989 stále tvrdí, že v komunistických státech zastávali vysoké posty vždy jen ideologičtí hlupáci bez jakýchkoliv odborných kompetencí. Nicméné, to byla zpravidla ideologická kritéria, která byla předpokladem k obsazení dùležitých funkcí ve státé, společnosti, ekonomice a védé. A jelikož všechny dùležité personální otázky byly řešeny přes státostranu, byla veřejná soutéž o dùležité posty vyloučena. Výsledkem toho byl problém elit, který nastal v osmdesátých letech ve všech východoevropských komunistických státech. Šlo především o mnoho vzdélaných mladých lidí, jejichž kvalifikace nebyla v podstaté potřebná a jimž byl znemožnén kariérní postup a seberealizace v oficiálním rámci. Právé z této skupiny lidí se potom rekrutovali aktéři systémové opozice, kteří na podzim roku 1989 určili další vývoj ve svých zemích.
3. Uvedené se stále zjevnéji vázalo na problém demokracie. Komunistické sliby  se v osmdesátých letech stávaly stále více iluzí i pro ty, kteří byli dříve nositeli systému. Tak byl zlomen oficiální základ legitimity vedoucí úlohy komunistické státostrany, která si svým marxisticko- leninským postojem osvojila právo vykonávat vše lépe než všichni ostatní. Stále více lidí vyžadovalo zavedení demokratických rozhodovacích procesù, které z druhé strany vyžadovaly osobní svobodu a neregulovanou politickou veřejnost.
4. Sovétská účast ve válce v Afgánistánu stále jasnéji  zostuzovala mírovou rétoriku komunistického systému. Tímto zpùsobem se mohlo stále otevřenéji diskutovat o požadavcích Polska a Maïarska, které zpochybòovaly  rozhodnutí z Jalty, tj. rozhodnutí o geopolitické subordinaci Moskvé jako výsledku druhé svétové války. Především pro východoevropské zemé jako Polsko, Maïarsko, československo, byl požadavek návratu do Evropy ústředním motivem rámce převratu. Nešlo přitom pouze o touhu po prosperité, nýbrž i o kulturní sblížení.

Problémy stabilizace „reálného socialismu”
Zde se ješté jednou odvoláme na Rosu Luxemburgovou, která zdùrazòovala marxistickou pozici „diktatury proletariátu”, ale zároveò upozornila na to, že ta musí být vytvořena délnickou třídou „a ne malou vedoucí skupinou ve jménu třídy” a musí „vycházet na každém kroku z aktivní účasti mas”. Je „co se týče moci, historickou úlohou proletariátu vytvořit namísto buržoazní demokracie, demokracii socialistickou a ne zničit jakoukoliv formu demokracie.” Přesné to ale vytýkala vùdcùm ruské revoluce, když tvrdila, že zrušení demokracie, vede k „potlačení politického života v celé zemi” a následovné k vytvoření diktatury ne proletariátu, ale „hrstky politikù”.
V Kronštadtu, v námořní pevnosti, přístavu a mésté vojenské posádky v blízkosti Petrohradu, které bylo do roku 1918 hlavním méstem Ruska, bydleli hlavné délníci a přidélení vojáci a námořníci, kteří od roku 1917 aktivné podporovali ruskou říjnovou revoluci. V tomto místé vypuklo v březnu roku 1921 první délnické povstání proti jednostranné vládé Leninovy strany a to právé z dùvodu chybéjících demokratických práv podílet se na procesu spolurozhodování: Když už vláda délníkù, tak délníkù samotných. Povstání bylo potlačeno a prohlášeno za „kontrarevoluci”. Pozdéji nechal Stalin v Sovétském svazu zřídit obrovskou sí vézeòských táborù, ve kterých brzy zmizela i spousta socialistických revolucionářù. Až od padesátých let se začala situace po XX. sjezdu KSSS postupné ménit. Nejde tu o to převyprávét déjiny Sovétského svazu nebo komunistické strany, nýbrž o to poukázat na jeden základní problém. Délníci už za vlády Lenina cítili rozpor v tvrzení, že se vládne jejich jménem, oni se ale té vlády vùbec neúčastnili. Proto byla pro východoevropské společnosti „reálného socialismu” osudovou otázka chybéjících demokratických vazeb, na kterou upozoròovala a kterou kritizovala Rosa Luxemburgová.
První vzpoura po druhé svétové válce vypukla 17. června roku 1953 v NDR. I v tomto případé to byli ve valné vétšiné délníci, kdo se postavil na odpor. Jelikož to ale bylo pouze sedm let po vítézství nad fašistickým Némeckem, zemé byla rozdélená a řídila se okupačním právem, byla tato vzpoura potlačena sovétskými vojsky a prohlášena za „fašistický puč”. V červnu 1956 se odehrály protesty v polské Poznani, což mélo za následek zménu politiky polské strany. V Maïarsku vypuklo na konci října 1956 národní povstání, které bylo opét na začátku listopadu potlačeno sovétskými vojsky. V roce 1968 se vedení komunistické strany československa pokusilo otevřít společnost demokratickou cestou, což opétovné vyústilo v rozhodnutí moskevského vedení vyslat do zemé sovétská vojska a jednotky dalších zemí Varšavského paktu.
Když na začátku osmdesátých let začaly nepokoje a stávky v celém Polsku, sovétské vedení si už nedovolilo vojenský zásah. Už tak mélo dostatek problémù vyvolaných nedávným obsazením Afgánistánu a nemohlo si být jisto, jakým zpùsobem se bude situace v Polsku dále vyvíjet a zda nedojde k eskalaci. Na to se polská vláda rozhodla vyhlásit výjimečný stav a dostat situaci pod kontrolu. Její snahy ale nakonec ztroskotaly. Silné opoziční organizace v Polsku, které byly podporovány katolickou církví, se postavily jak strané tak státu. Tyto organizace nemohly převzít moc, protože druhá strana méla k dispozici jak zbrané, tak armádu, zároveò ale nemohla využít svou moc stejným zpùsobem jako v minulosti, protože k tomu neméla podporu obyvatelstva.   
V této situaci se vùdcové obou stran dohodli na tom, že uzavřou kompromis. Ten byl sjednán u „kulatého stolu”. Poté, co to fungovalo v Polsku, byly podobné dohody uzavřeny také v Maïarsku a v NDR. Konaly se svobodné volby, ve kterých proti sobé mohly nastoupit rùzné politické strany a nakonec byla vytvořena nová vláda, která už nebyla pod vedením komunistické strany. V té dobé Michail Gorbačov jasné konstatoval, že Sovétský svaz nebude vojensky intervenovat v dalších východoevropských zemích. Poté, co byl tento proces jednou nastartován, vedl také ve všech jiných východoevropských zemích „reálného socialismu” k náhlé zméné pomérù.

Problém vyjednávací síly  
Dohody u kulatého stolu byly opravdovým kompromisem. Komunistická strana se vzdala „vedoucí role” stanovené v ústavé a souhlasila s uskutečnéním neomezených voleb. Mimo to se bez překážky mohly utvářet politické strany a mohly se účastnit téchto voleb. Současné se na volbách mohly podílet dřívéjší komunistické strany jako rovné mezi rovnými.  Vétšinou se transformovaly a přijaly nové názvy a vytýčily si nové programy, které mély sjednotit socialismus a demokracii.
Tato nová situace méla nékolik předpokladù. Sovétské vedení bylo připraveno ukončit  na základé dohod závody ve zbrojení zejména v nukleárné strategické oblasti a uvolnit mezinárodní situaci. Hospodářské zaostávání za Západem – již Lenin označil produktivitu práce v konečném dùsledku za rozhodující ve sporu mezi socialismem a kapitalismem – se od sedmdesátých let zase zvýšilo poté, co se předtím snížilo. Ekonomické problémy ve všech východoevropských zemích a také v Sovétském svazu se zvétšily a mély být vyřešeny zejména prostřednictvím prohloubené spolupráce se Západem. Přestavba (perestrojka) a názorová otevřenost (glasnost) mély otevřít ve vnitřních pomérech samotného Sovétského svazu nové vývojové perspektivy.
Natolik pak nepřicházelo v úvahu vojenské vméšování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Přitom bylo nasazení vojenské síly v dřívéjších dobách nařízeno nejen příslušnými vedeními státu, nýbrž bylo prosazováno také nižšími funkcionáři, ponévadž se domnívali, že  tím mohou posloužit budoucí „lepší” společnosti. Toto přesvédčení v situaci osmdesátých let již nebylo rozšířeno v žádné východoevropské zemi. Nástroje moci ochably. Funkcionáři státu často sdíleli pesimismus rozšířený mezi obyvatelstvem, že to nemùže dále pokračovat tak jako dosud. Bylo zapotřebí nových řešení.
Zároveò neštéstí v jaderné elektrárné v Řernobylu v dubnu 1986 ukázalo zvlášté v Sovétském svazu neschopnost úřadù zabývat se takovou situací. S postupem perestrojky se ekonomická situace nezlepšovala, nýbrž zhoršovala. Přibývalo stávek a politických střetù. V ostatních zemích, především v Polsku kde byl „kulatý stùl” vymyšlen, byl tento považován i představiteli státu (popř. komunistické strany) ne za kapitulaci, nýbrž jako šance pro celonárodní dialog o nastávajících společenských problémech.   
Když se pak strany sešly u kulatého stolu, zdálo se, že proti sobé sedí policejní a vojenská moc na jedné strané a představitelé opozice, kteří neméli nic než své síté, své přesvédčení a svou společenskou a zahraniční podporu, na strané druhé. Jelikož však bylo předem jasné, že jednání u tohoto kulatého stolu přímo vyloučí násilí – a výjimečný stav v Polsku, který byl zvláštní formou použití moci, prokázal právé svoji neúčinnost – a že toto bylo společným základem, nemél tento moment pro představitele státní moci za následek žádnou zvláštní vyjednávací sílu vùči opoziční strané. Princip svobodných voleb zároveò zahrnoval, aby i vyšší pozice ve státní správé byly v budoucnu otevřeny pro jiné. Ani pozice ve státní administrativé tak již neposkytovaly žádnou zvláštní vyjednávací sílu.  

Zùstal problém vlastnictví. Kapitál byl převážné ve vlastnictví státu. Jelikož byl považován za vlastnictví ve službách lidu, popř. za vlastnictví lidu, nemohli státní představitelé vystupovat jako jeho vlastníci. Tak i vlastnictví bylo dáno k dispozici politickým rozhodnutím, která zase závisela na rùzných politických pomérech sil. Vzhledem k hospodářským problémùm bylo považováno státní vlastnictví u téméř všech dùležitých aktérù, jak státu tak opozice, za neefektivní a odsouzené k ztroskotání. Mélo být nahrazeno více soukromým vlastnictvím. Za tím účelem existovaly rùzné koncepty: „kupónová” privatizace, ve které méli všichni občané státu dostat podílové listy státního majetkové fondu nebo privatizace prodejem ze strany státu, a to znovu buï domácím zájemcùm anebo především zahraničním firmám. Ponévadž všechny východoevropské zemé trpély nedostatkem kapitálu, postupné nabývalyvétšího významu zahraniční firmy. Kupóny nakonec stejné tak skončily na kapitálových trzích a soustředily se u nékolika málo lidí.
Nakonec existovaly dva základní typy rozdélení výrobního kapitálu: v NDR, ve které proces zmén vyústil v celonémecké sjednocení, bylo vlastnictví prodáno prostřednictvím úřadu ustanoveného Spolkovou vládou. 85 procent výrobního kapitálu přešlo na západonémecké zájemce, 9 procent připadlo na zájemce ze zahraničí a 6 procent bylo dáno zájemcùm z bývalé NDR. To byl první pól privatizace. Tím druhým byla privatizace v Rusku; zde to byli nejprve lidé z bývalého stranického a státního aparátu, kteří se stali vlastníky kapitálu. V ostatních zemích se vlastnictví rozdélilo mezi představiteli obou stran, státu a opozice, podle politického poméru sil, přičemž se obé shodly na tom, že přivedou do zemé zahraniční kapitál, protože vlastní investiční síť nestačí.
Jak ve sféře politiky, tak také v hospodářství a společnosti došlo k novému formování sil. Osoby pocházející z dřívéjších stranických a státních orgánù zùstaly ve vétšiné východoevropských zemích součástí této transformace. To byl moment mírové zmény systému.

Pokračování ZDE.