Glorifikace politického násilí narazila

Uhl vidí především oběti stalinistických a dalších represí - tito lidé si zaslouží uznání a porozumění. Významný násilný odboj zde ale podle něho až na výjimky nebyl: Charta 77 nebyla opozicí, ale usilovala o dialog se státní mocí o lidských právech. Uhla znepokojuje, že se výše uvedeným falešným výkladem dějin posouvá veřejné mínění. Z oslav násilí se podle něho pomalu stává oficiální postoj. Jeho prosazení se věnují nemalé finanční prostředky - proniká do škol a zvláště mladí lidé už černobílý pohled na násilí oceňují.

Liška se proti Uhlovu „gándhiovskému" pojetí boje s minulým režimem ohrazuje. Opírá se o přirovnání „komunismu” k nacismu. Kdybychom prý přistupovali podobně třeba k parašutistům, kteří popravili Reinharda Heydricha, museli bychom i je považovat za „úkladné vrahy”. Takový argument odmítá v dalším pokračování polemiky v Právu (11. 3.) historik Jiří Vančura: „Žádného soudného člověka, který chápe historické souvislosti, nic takového, čím argumentuje Jiří Liška, ani nenapadne.” Podle Vančury nelze klást rovnítko mezi vojáky a letce za druhé světové války a účastníky protikomunistického odporu. V kauze bratří Mašínových, zviditelněné Topolánkovými medailemi, vidí tento historik spíš příběh dobrodruhů, jímž jejich vidění světa bránilo poznat, že jejich násilí už je v době míru kontraproduktivní. A jsme u jádra věci!

Liškův argument s parašutisty potvrzuje zřejmou skutečnost. Celá pře o uznání „třetího odboje” je jen pokračováním sporu o nechvalně známé očerňující „rovnítko”. Dnešní mládeži je systematicky vštěpován zlověstný obraz - orwellovský fantom „komunismu”, který si v ničem nezadá s nacismem. Děje se tak přesto, že existuje pádné odmítnutí této teze dokonce z pera filosofa Václava Bělohradského. Mladým se dnes neříká to nejpodstatnější - o překonání politováníhodných nezákonností a osudných omylů východoevropského „reálného socialismu” se velkým dílem zasloužili sami východoevropští komunisté! Mohli se při tom opřít o původní humanistický ideál socialismu! Marx nehlásal ani v drsném sociálním kontextu poloviny 19. století „třídní nenávist”, ale její pravý opak - změnu společenských vztahů a hodnot, která měla podle jeho představy prolomit dnes znovu ožívající začarovaný kruh „boje všech proti všem”. Dokážeme tyto argumenty uplatnit i v nové diskusi o „protikomunistickém odboji”, spuštěné pravicovým Senátem a premiérem? Možná se už blýská na lepší časy!

Že Topolánek svou účelovou glorifikaci politického násilí přepískl, dokazují i další výhrady. I komunisty nemilující politolog B. Doležal vidí v Lidových novinách (3. 3.) na činnosti Mašínů v Česku „stín jakési nepřiměřenosti”, který by mu bránil zvednout ruku pro jejich vyznamenání. I když obdivuje jejich osobní nasazení, považuje je za vojáky občanské války, která nevypukla. Zároveň si všímá, jak se ve sporu o ně i kolem prezidentské volby znovu „roztočil kolotoč nenávisti”. Konstatuje, že u nás už od převratu nefunguje demokratická politika jako prostředek odvádění nenávisti. „Míra nenávisti” mezi námi podle něho rok od roku roste. Správný postřeh! Přesto namítám: Daleko největší nedůvěra a nenávist je zde rozdmýchávána především proti současným, a stále víc už i bývalým komunistům. Co s tím, pane Doležale? Místo vylučování KSČM z „demokratického klubu” by mělo nastoupit normální politické soupeření i spolupráce, o skutečném dialogu k minulosti i budoucnosti ani nemluvě.

Trefný z tohoto hlediska i v charakteristice těch, kteří dnes žalují KSČ už jen kvůli jejímu „nekonformnímu” stanovisku k Únoru 48, je komentář Tomáše Zahradníčka na stránce Názorů MfD (5. 3.). K závěrem níže zařazené ukázce jeho textu není co dodat:

„Zastánci názoru, že se odboj bratří Mašínových má ocenit, obyčejně také soudí, že revoluce z roku 1989 ještě neskončila a hodila by se další. Nevidí jako své vítězství otevřenou společnost, v níž nikdo nemůže doufat v opanování veřejného prostoru a umlčení odpůrců. Tento stav špatně snášejí zastánci vyhraněných pravd o minulosti. Nestačí jim říci si své veřejně desetkrát, stokrát. Zlobí se, že jsou stále slyšet i hlasy, které tvrdí něco jiného. Ctitelé bratří Mašínů jsou ukázkovým příkladem. Ambicí není svou pravdu pouze vyslovit, ale i prosadit, získat pro ni oporu v zákonech a učebnicích, čímž se jejich výklad minulosti má stát jaksi závaznějším než výklady jiné. Topolánek jim podal prst, a je jen přirozené, že zítra budou požadovat celou ruku.”

Jan Ritter, člen SDS, Praha

Haló noviny, 21. 3. 2008