Brzy půjdeme k druhořadým volbám v druhořadé zemi jako druhořadí občané. Pokud ovšem vezmeme za bernou minci slova americké demokratické senátorky Barbary Mikulské, která
předevčírem oznámila schválení - zatím jen Senátem USA - legislativního dodatku rušícího vízovou povinnost pro Poláky.
Vízová politika Ameriky stále zachází s polskými státními příslušníky jako s druhořadými občany, pravila senátorka. Jsme na tom hůř; intervence našich politiků prozatím pro Česko nezařídily ani tuhle reálnou polskou naději na změnu.
Přes Atlantik doplachtily kusé informace o kritériích, jimiž se prý Spojené státy řídí při vstřícných krocích své vízové politiky: podíl země na válečných taženích USA (Irák, Afghánistán) musí dosáhnout počtu 300 vojáků. Údajně zaváží členství v EU. A stát nesmí pro Ameriku představovat „bezpečnostní riziko”. Koluje už dlouho, že tohle imperiální síto má mimo jiné chránit americký pracovní trh, kvůli kterému před několika dny prezident Bush vyslal k třem tisícům kilometrů hranice s Mexikem národní gardu. Ale Poláci jsou přece početnější a snad i přičinlivější. A vždy uměli „kazit” trh práce mnohem citelněji; polský instalatér se stal symbolickým postrachem Francie.
Buď jak buď, je to divné: z EU neodcházíme. Bezpečnostním rizikem nejsme ani za mák pro nikoho, natož pro USA. A sotva je pouhý vzduch těch skoro 200 našich vojáků dohromady v obou militárních misích, z nichž jedna byla založena intervencí rozpornou s mezinárodním právem. A žádná z nich nenaplnila deklarované cíle: stabilitu, vnitřní mír a potřebný rozvoj.
Česká chytrá horákyně nebyla v těchto kauzách zlobivá natolik, aby se od Ameriky odtáhla v míře pouhým okem viditelné. Mnohem pádněji se takto zviditelnily Německo s Francií, které však se Spojenými státy bezvízový styk mají.
Jistě, USA jsou vděčné levicovým i pravicovým polským vládám za konstantní a bezvýhradnou podporu americké politiky; manévry varšavských lídrů „nové Evropy” proti „staré Evropě” byly v Bílém domě a na Kapitolu oceňovány vždy. Nemohu se však zbavit dojmu, že aktuální proces uvolňování vízového zátarasu vůči Polsku nějak souvisí s ochotou Washingtonu povzbudit současnou polskou vládnoucí garnituru, pravicový tandem dvojčat Kaczynských v jejich obtížné situaci. Není totiž lehké v 21. století - jak se 5. května ve Varšavě stalo - jen tak kooptovat do vlády kterékoliv země evropské pětadvacítky takové politické fašizoidy, jakými jsou populistická Sebeobrana a extrémně pravicová a antisemitská Liga polských rodin.
Ale možná, že to už lehké je, rozhodně mnohem lehčí. Časy se mění. Když na počátku roku 2000 slátali rakouští lidovci vládu s týmem Jörga Haidera, nasadila Evropská unie diplomatické sankce -pravdaže symbolické a dočasné, leč pro Vídeň traumatizující a nakonec i účinné. Když se však nyní v Polsku děje to, co se tam děje, z Bruselu uslyšeli novináři od nejmenovaného diplomata jenom tohle: „Není mezi členskými státy žádná diskuse na toto téma.” Asi je to tak nejlehčí.
Právo, 20. 5. 2006, Martin Hekrdla
Lehké a nejlehčí
