Malé vyznání aneb stručná zpráva o stavu mého poznání

Rozklad a zánik humanismu, rozumu, vnímání, umělecké tvorby, mezilidských vztahů se zastaví tehdy, až obnovíme naději na sladění moderní civilizace (ekonomiky, vědy, techniky, společenských a politických institucí) a přírody - přírody vnitřní, tj. přírodní stránky každého člověka, která se projevuje nouzí, bolestí, pudy, vášněmi, smrtí, a přírody vnější, která nám poskytuje látky potřebné k reprodukci naší civilizace a která vytváří prostředí příznivé pro člověka i pro vyšší formy života. Toto sladění civilizace a přírody je totožné s komunistickou produkční formou. Pojem komunismu byl na počátku devadesátých let minulého století osvobozen k novému životu, neboť režimy, které tento výraz hanebně zneužívaly ke svým mocenským a ideologickým cílům, ztroskotaly. Ve dvacátém prvním století tento pojem znovu ožije.

Bez této naděje podléhá život myšlenkový, politický a umělecký dané ekonomické a společenské skutečnosti a její ideologii a ztrácí svou formu, své zaměření, svůj význam i půvab. Myšlení se omezuje na přehrávání známých písniček, politika na opakování vyprázdněných rituálů, masová kultura na bezduché dráždění smyslů a pudů, umělecká tvorba se utápí ve vyprázdněném znázorňování vyprázdněného života, náboženství zabředává do fundamentalismu. Bez této naděje postupně degenerují i pojmy svobody a demokracie, o které se opírá současný společenský řád, a tyto pojmy se nenápadně proměňují v ideologický nástroj na potlačování skutečné svobody a demokracie. Vše má jedno jediné měřítko - danou ekonomickou, politickou a společenskou skutečnost, a vše se podle tohoto měřítka utváří. Co je a co není možné, to určuje diktát této skutečnosti a těch, kteří ji ovládají. Neobracejí se všechny řeči o totalitarismu proti těm, kteří tímto pojmem chtějí očernit každou snahu o vytvoření jiné skutečnosti? Není totalitarismus právě v tom, že dnešní podoba světa se považuje za jedinou možnost, za jedinou pravdu? Svoboda je v tom, že se osvobodíme od této jediné pravdy.

Tuto naději je třeba držet a hájit bez ohledu na to, zda tu je či není její společenský nositel. Tato naděje má životní důležitost - je to hlavní prostředek proti úpadku společenského i osobního života. Základní otázka se týká aktu jejího osobního přijetí. Společenský nositel může přijít, ale bez osobního přijetí této naděje lze snadno podlehnout falešným představám, které si tento nositel o sobě může vytvořit, a nikdo pak nezabrání tomu, aby se z nositele naděje stal opět její hrobař. Na takovém přijetí se ovšem zakládají všechny naděje a skutečnosti, včetně té, která právě existuje. Tento zakládající akt tu však je zahalen, aby vzniklo zdání, že to jsou skutečnosti objektivní a věčné. U perspektivy komunismu je tomu naopak: je neustále zřejmé, že jeho bytí spočívá na vědomých lidských aktech a lidské činnosti. Všechny předchozí společenské skutečnosti se zjevují v jiném světle - vysvítá, že také ony spočívaly na lidských aktech a lidské činnosti, avšak zpravidla nevědomých. Tato naděje obnovuje cestu k pravdě.

A co dál?

Michael Hauser, 1. listopadu 2005