V pátečním čísle Lidových novin, tedy přesně před týdnem, komentoval pan Vladimír Bystrov nevyznamenání bratří Mašínů prezidentem republiky. Podle něj Václav Klaus nevyužil nabídnutou šanci a nedokázal tak tímto činem situaci zajistit tak, aby se stala významným očišťujícím posunem dopředu.
Pan Bystrov, syn poříjnového emigranta ze sovětského Ruska, ale také československého diplomata, dávný tiskový tajemník a poradce ředitele Filmového studia Barrandov a redaktor Květů, později i první zástupce syndika v Syndikátu novinářů České republiky, pak redaktor i šéfredaktor různých tiskovin a majitel vydavatelství nesoucích jeho jméno, mě, musím přiznat, překvapil. Čekal jsem od něho více schopnosti rozlišovat správnost a nesprávnost vykonaných činů.
Předkládá nám, tedy čtenářům Lidových novin, svou verzi případu. Prý jde o spor, zda bylo správné být poslušen nového režimu či alespoň mu, ať již dobrovolně či nedobrovolně neodporovat, nebo zda platí slova zákona č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993, o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a ještě dál, zda ti, co přišli o majetek a své výhody (tedy ti, kteří podle jeho slov pocházeli z nepatřičných společenských tříd), měli právo bojovat, a tudíž bránit se pokusům rozdělit společnost. Pan Bystrov vyčítá prezidentovi i to, že nepodpořil názor z citovaného zákona. Mohl prý tak významně přispět k odsouzení falešných a záměrně zavádějících interpretací...
Pan Bystrov se tímto článkem, za nějž prý nebere odpovědnost ani vedení redakce Lidových novin, přihlásil nepokrytě k teroru. A teror zůstane terorem, i když bude jeho cesta posypána nejen nejlepšími úmysly, ale třeba i kvítím. Po Listopadu, jen tak namátkou vybírám vysokoškolské kantory, jedenácti tisícům tři sta přednášejícím profesorům, docentům, asistentům byly zákonem zrušeny pracovní smlouvy. Důvody byly politické. Znamenalo to vyhození z práce. Novou smlouvu dostal v podstatě jen ten, kdo se poklonil novému režimu. A není pochyb o tom, že takový krok byl a je v rozporu s Ústavou. To znamenalo i snížení jejich dosavadní životní úrovně, zbavení často i smyslu života. Vyvolalo to u mnohých nesmírné životní komplikace a mnohdy i osobní tragédie. Ví snad pan Bystrov o některém z těchto lidí, že by zvedli zbraň a začali vraždit? Ne zabíjet, ale opravdu vraždit, že by se chtěli zabitím třeba pokladníka obohatit či jenom získat peníze, dejme tomu na zavraždění některého z vůdčích politiků současnosti? Ne, takový příklad pan Bystrov nenalezne. Nemůže nalézt. Nebyl.
Naproti tomu Mašínové a další bojovníci proti komunismu, jež také pan Bystrov připomíná, vzali zbraň do ruky a začali se mstít. Žádná další válka, žádný třetí odboj, to je jen zakrývací manévr, ale obyčejná vendetta, která by měla vyznamenáním bratří Mašínů a lidem kolem nich, dát pouvoir válečných hrdinů. V každé skutečně demokratické zemi však, snad kromě fašistických nebo fašizujících, by vrazi podobného typu se nikdy nemohli stát hrdiny. Nebýt trumanovského pokusu počátkem padesátých let ovládnout svět, nedostalo by se jim ochrany ani v zemi za mořem. Proto se ostatně ani tam nestali hrdiny, ale jen obyčejnými pěšáky v US Army. A když to pochopili, utekli i z amerických ozbrojených sil, aby - nebýt některých dnešních demokratů - se za nimi navždy zavřela voda.
Mašínové nebyli bojovníci. Byli to vrazi, kteří své oběti vraždili ze zálohy. Hrůzným způsobem. Oběti, které v případě dvou strážmistrů, jim dokonce chtěli pomoci. Oběti, po nichž zůstaly děti. O to je to všechno hroznější. A i kdyby jednou kdokoli Mašínům dal jakoukoli cenu, pak nikdy nesmaže jejich vražedné činy. Pro slušné lidi zůstanou totiž navždy vrahy.
Haló noviny, 4. 11. 2005, Vojtěch Filip
Pro slušné lidi vrah zůstane vrahem
