Kdyby to nebylo vážné, mohla by to být docela legrace. Německá sociálně demokratická strana (SPD) zažívá intenzivní návrat kdysi opuštěné dialektiky. Ta se vrátila a pěkně ve straně řádí.
V pátek 1. července hlasuje německý Bundestag (Spolkový sněm) o důvěře vládě. Většinou vyvolává hlasování o důvěře vládě opozice - ne tak v tomto případě. Otázku důvěry dala na pořad jednání sama červenozelená vláda Gerharda Schrödera s neurčitým vysvětlením, že chce umožnit konání předčasných parlamentních voleb.
Většinou mívá vláda obavu, zda dostane od poslanců dostatečné množství hlasů. Tahle vláda se naopak bojí, aby snad nakonec důvěru Spolkového sněmu nezískala. Proto se nechal Schröder veřejně slyšet, že sám sobě v pátek důvěru nedá. A totéž řekla většina ministrů a předsednictvo frakce SPD.
Ne dosti však na tom. Žurnalistům a kverulantům, kteří by snad věci nechtěli rozumět, vedení SPD vysvětlilo, že kancléři lze největší důvěru vyslovit tím, že se mu důvěra odejme. Předseda SPD Müntefering řekl jasně, že páteční „zdržení se v otázce důvěry vládě je tím nejlepším důkazem důvěry ve Schrödera”.
Německá veřejnost zná dobře rozhodnutí německého Ústavního soudu, že nutnou podmínkou pro možnost „samovyhlášení” otázky důvěry vládě je neexistence stálé parlamentní většiny. Proto i chápe, že o naplnění této podmínky Schröder hovoří, kudy chodí. Nejsou jí však zatím známy detaily, protože se o „motivech a struktuře” kancléřova prohlášení k otázce důvěry dozví společně s Bundestagem až v pátek.
Gerhard Schröder ve středu opětovně prohlásil, že nedisponuje „stálou parlamentní většinou”. Přesto se stalo týž den něco neuvěřitelného - červenozelená vláda se rozhodla, že do inkriminovaného pátku se ještě musí stihnout rychlé schválení čtyřiceti zákonů Bundestagem. Kdyby se jednalo o koalici křesťanských stran CDU/CSU, mohlo by se hovořit o anticipaci zázraku. V případě SPD však musí být ve hře snad nějaká jiná logika.
Někteří poslanci SPD a Zelených dali najevo, že by chtěli brát hlasování o důvěře vládě vážně a že jako správní straníci budou hlasovat pro důvěru vlastní vládě. Wilhelm Schmidt, první jednatel frakce SPD v Bundestagu, to ale vnímá jako pokus „nejen ruinovat parlament, ale rovnou celou zemi”.
Místopředseda poslaneckého klubu Zelených Christian Ströbele se zase nechal v rozhlase slyšet, že dosud vlastně od Schrödera neví, proč by mu měla být nedůvěra vyslovena, a další ze zelených poslanců Werner Schulz dokonce novinám „Berliner Zeitung” řekl, že snad na Schrödera podá žalobu u Ústavního soudu. Tolik rozporů a protikladů, to nemůže být náhoda.
Poslední chvilky před osudovými okamžiky v parlamentech tráví většinou předsedové vlád se svými poslanci. V případě sociální demokracie se nicméně zdá, že může být vše jinak. Gerhard Schröder asi považuje za své poslance především frakci Zelených, protože na veřejnost už pronikla zpráva, že poslední chvíle před pátečním hlasováním stráví Schröder právě u nich.
Roztomilé na celé záležitosti je i to, že v pátek asi dostane Schröder nejvíce sociálně demokratických hlasů právě od těch svých (kterých?) poslanců, kteří bývali často proti těm vládním návrhům zákonů, které dávaly sbohem sociálnímu státu. Z vnitrostranických opozičních sabotérů se stal mávnutím proutku fanklub Gerharda Schrödera.
Ale zase - neplatí to o všech, alespoň mimo Bundestag. Takový Ulrich Maurer, bývalý šéf zemské organizace SPD v Badensku-Würtenbersku, se rozhodl zodpovědně jinak. Prohlásil, že plně stojí za sociálně demokratickým programem, za nějž byl zvolen, a proto v předvečer „osudového” hlasování raději vystoupil z SPD.
Maurer se rozhodl stát se členem Volební alternativy práce a sociální spravedlnost (WASG). WASG tak získala druhou osobnost vedle Lafontaina a poslance v zemském parlamentu. Černá noční můra všech parlamentních stran, nejen německých. V Zemském sněmu přes noc změnili zasedací pořádek a Ulrich Maurer musel až do poslední řady. Zbylí sociálně demokratičtí poslanci měli sice zpočátku strach se s odpadlíkem bavit, ale dlouho jim to nevydrželo.
Sociální demokracií v Německu tak začíná pomalu obcházet strašidlo. Není to strašidlo komunismu, ale stranické eroze. Ukazuje se, že lidé vyznávající sociálně demokratické hodnoty mohou teoreticky opustit rodnou sociálně demokratickou stranu, no hrůza. Nakonec ale - co je na tom divného? Vždyť do SPD se vrátila dialektika a začala tam řádit.
Milan Neubert, 29. 6. 2005
Využity články:
Do SPD se vrátila dialektika
