V Den paměti

Velký německý intelektuál Sebastian Haffner vypráví ve svém posmrtném bestselleru Příběh jednoho Němce (česky 2001) poučnou příhodu z roku 1933: Ve veřejné knihovně, kde vždy vládlo ticho, se náhle ozve dupání, nějaký muž v uniformě SA křičící „Neárijci ven!” pohlédne podezíravě na Haffnerův nos a zeptá se „Vy jste Árijec?”. Ten vyhrkne „Ano”. Vyčítal si to pak jako selhání, kterým přispěl (i když nepatrnou troškou) k nacistické katastrofě. Když připustíme, že někdo se nás smí ptát, zda jsme Árijci, už nejsme oběti, ale viníci, zamíchali jsme se s katy. V Den paměti si většina lidí (ta část, která si chce pamatovat - „Nepamatovat si je totiž vždy nejlépe placeno,” říkal Jan Werich) nepřipomíná utrpení své a svých blízkých, opravdu trpěla vždy jen menšina; připomíná si svůj malý díl odpovědnosti za velké zlo, které přišlo.

V nespočtu situací se většina tiše, rutině, nevinně zařadila mezi „Árijce”; cítila sice, že nikdo nemá právo lidi dělit na Árijce a Neárijce, ale když už se tak dělí, pak je lépe postavit se na tu výhodnější stranu. Vždyť je pravda, že jsem Árijec, tak proč to neříci?

Nevinná většina

V Den paměti si připomínáme, že totalitní stát je vždy nastolen a udržován v běhu prací nevinných většin. Neviděl jsem, dělal jsem jen svou práci! a Věřil jsem! jsou dvě krajní podoby nevinnosti většin ve století totalitarismů.

Příkladem té první může být jedna scéna z filmu Roberta Begniniho Život je krásný: Německý lékař, který vášnivě řeší hlavolamy, se přátelí s italským židovským číšníkem, s nímž sdílí stejnou vášeň. Po letech se setkají v koncentračním táboře, kde jeden je lékařem a druhý vězněm. Vězeň doufá, že známý, který s ním chce mluvit, jemu i jeho ženě pomůže, ale německý lékař je právě ponořen do luštění jakéhosi nového hlavolamu, marně hledá řešení, „nespí a nejí”, a proto prosí vězně o pomoc. Koncentrák kolem nevidí.

Hlavolam je tu symbolem velkého pokušení: zapomenout, že velkým lžím slouží vždy plno malých pravd, že plynové komory vyráběli lidé, kteří jen řešili hlavolamy. Ty malé pravdy ale nesmějí platit jako výmluva. Sloužit malým pravdám, které platí uvnitř velké lži, je také morální vina. Proviňují se tak specialisté, vědci, manažeři, byrokraté: ti řeší své hlavolamy, slouží svým malým pravdám - jak urychlit ekonomický růst, jak mít větší technickou moc, jak zvýšit zisk, jak jednat efektivněji - zatímco ve společnosti roste nerovnost, města se mění v plynové komory a Země pomalu umírá. Hlavolam je past na rozum: Hledej nejlepší řešení a neptej se po smyslu toho, co děláš, po kontextu, v němž jen „odpovědně řešíš zadané úkoly”!

Příkladem druhé podoby nevinnosti většin budiž jedna scéna z Peroutkova románu Oblak a valčík: Německý důstojník navštíví svého bývalého profesora, čeká na něj v pracovně obložené knihami - Aristoteles, Kant, Nietzsche; z přijímacího pokoje zní Mozart, profesor hraje na flétnu. Důstojník se mu pokouší svěřit se svými výčitkami svědomí, je velitelem vyhlazovací čety na Ukrajině, pláč dětí a křik odvlékaných žen ho zraňují. „Je třeba mluvit o detailech? Kdo je slušný v centru své bytosti, toho periferní činy mají také slušný smysl. Budoucnost se rozhoduje na tisíciletí. Jsou bitvy, které příští generace už nebudou musit bojovat.” - odpoví ale Herr Profesor.

Věřili, nevěděli

„Nevěděl jsem, dělal jsem jen svou práci!” nebo „Věřil jsem straně, vládě, národu (right or wrong, it is my country),” říká otec před vlastními dětmi, učitel před svými žáky, spisovatel před svým publikem, když se diskutuje o „totalitní minulosti”. „Nemohli jsme tušit,” říkají dodnes sudetští Němci, když se jich někdo zeptá „Jak jste mohli chtít být občany nacistického státu?” „Je to vina politiků, my dělali jen svou práci,” říkají vědci, když se z jejich objevů stávají zbraně hromadného ničení. „To je antisovětská propaganda!” - vykřikovali levicoví intelektuálové, když André Gide napsal své mírné „paměti” ze země Sovětů.

„Věříme v lepší Budoucnost,” říkali básníci hledající verše pro Stalina. Tančili v kruhu, krok sun krok, vznášeli se v opojných výšinách, nevinní a šťastní, zatímco pod nimi v nedohlednu se dusil na šibenici Záviš Kalandra, napsal Milan Kundera. „Solženicyn propagandisticky absolutizuje jednu, historicky již překonanou, fázi komunismu,” řekla jedna má italská komunistická studentka listujíc v Souostroví Gulag, „a tak objektivně posluhuje americkému imperialismu.” Po roce 1989 zase naši (ex)disidenti nechtějí vidět katastrofální důsledky velmocenské politiky USA v Třetím světě či v Latinské Americe: i Rudým Khmerům otevřel cestu k moci státní převrat v Kambodži, který se odehrál v rámci války ve Vietnamu. „To je antiamerikanismus,” říkají a také tančí v kruhu, krok sun krok do vládních limuzín, do NATO, do EU; moc chutná a její odvrácená strana se rozplývá v zapomnění.

Malé pravdy ve velké lži

Může nějaká velká pravda a velké dobro zvítězit skrze malé lži a malá zla? A kolik mrtvých je ještě malé zlo a jak velká smí být malá lež? Byla malá lež o zbraních hromadného ničení v Iráku legitimním prostředkem jak prosadit Velké Dobro - bezpečnost USA? Kolik vězňů v klecích na Guantánamo Bay zbavených lidských práv smíme připustit ve jménu Velkého Dobra, kterým je „vývoz demokracie”? V Den paměti si připomínáme, že odpovědět neumíme, že si nikdy nemůžeme být jisti, zda nejsme jen vzdělanými idioty, kteří řeší hlavolamy uvnitř nějakého holocaustu a nevidí jej. „Otevřená” je ta společnost, v níž se lidé nenechají ohlušit ohlupujícím žvástem bavičů a neutrálním žargonem specialistů a často se ptají po smyslu toho, co dělají. Jsou neposlušní.

Zločiny století totalitarismů leží všechny někde mezi nevinností většiny pilných řešitelů hlavolamů a nevinností většiny upřímně věřící v nadřazenost zájmů svého Národa, Systému, Třídy nebo Civilizace. V dopise Senátu, v němž prezident Bush zdůvodňuje své odmítnutí Kjótského protokolu, mimo jiné čteme: ...odmítám Kjótský protokol, protože ... by poškodil vážně americkou ekonomiku.

Tisíce vědců vypracovalo z pověření Kongresu USA zprávu o klimatických změnách vyvolaných modelem růstu, z něhož průmyslová civilizace těží svou legitimnost - Každému více a levněji! Potvrdila, že náš ekosystém je velmi zranitelný a že důsledky klimatických změn budou ničivé: pobřežní oblasti, některé oblasti Aljašky a korálové útesy jsou již poškozeny nenapravitelně. „Plnil jsem jen svůj úkol zajistit další ekonomický růst,” odpoví prezident Bush, až se ho jednou příslušník generace osvobozené od tyranie růstu Růstu zeptá „Jak jste se mohli dopustit takového násilí na přírodě?”

Smíme ale tak odpovědět v epoše globalizace? Zkusme označit tím ošoupaným slovem epochu, v níž nikdo nemůže říci „Jsem nevinný, já jen luštil Hlavolam!” nebo „Věřil jsem v Kauzu a plnil svůj úkol!” Každý dnes může vidět a vědět, informace nechybějí. Každý náš čin má nějaký smysl, patří do nějakého kontextu. A za to, do jakého patří kontextu, jsme odpovědni, máme povinnost to vědět, protože lidí, kteří nám to mohou říci, je dost. Stačí jen chtít je slyšet. Chtít slyšet - v tom je etické jádro globalizace.

Právo, 27. ledna 2004, Václav Bělohradský