Historie ještě nad socialismem neudělala kříž

Začít můžeme hned u poznámky M. Kocába. Čemu poslouží takové „známkování”. Toho, kdo dokázal v některých menších obcích uplatnit svůj sklon k věcem veřejným, ku prospěchu všech před listopadem 1989, lidé většinou nepovažují za kariéristu ani teď. Stačí se podívat na výsledky komunálních voleb. I ve velké politice uvádějí mnozí známí hráči ze všech velkých stran podobně motivovaný vstup do KSČ v době. Kdy byli mladí. Ani tady nedávají voliči a respondenti z průzkumů veřejného mínění najevo, že by jim nevěřili.

Kde je zde pověstné „morální selhání”, které bývá v tisku často spojováno s pouhým členstvím v předlistopadové komunistické straně? Mediální „poručníkování” ve vztahu k předlistopadové éře mohlo narůst do takového inkvizitorského rozměru snad jen u nás! Podobně je tomu se dvěma dalšími tématy – „rovnítkem” mezi nacismem a komunismem  požadavkem na zřeknutí se „komunistické minulosti”.

„Východoevropský komunismus” se nezhroutil „sám”, „jako staré karlínské domy po povodni”, jak tvrdil nedávno jeden komentátor. Nebyl ani za velkých obětí „poražen” jako nacismus, jak dnešním mladým lidem namlouvá mezi řádky vlivná část českého tisku, když ochotně otevírá své stránky antikomunistickým slohovým cvičením, neopírajíc se o fakta, ale o „rétoriku vítězů”. Byla to přece druhá-třetí generace samotných východoevropských komunistů, kdo během tří desítek let druhé poloviny XX. století, vymezil omyly „otců zakladatelů” a přispěl hlavním dílem k tomu, co následovalo. Tj. k „otevření”, a tím nechtěnému, ale v dané situaci neodvratnému zániku reálného socialismu.

Není důležité, kdy a jak jednotlivé komunistické strany do tohoto procesu vstoupily. Uplatnil se v něm humanistický základ marxismu, ke kterému se hlásily všechny. Něco podobného nebylo myslitelné u nacismu, s jeho rasistickou ideologií. To je hlavní důvod, proč přirovnání „komunismu” k němu kulhá! Kdyby byl s perestrojkou a glasností nepřišel M. Gorbačov, přišel by s nimi dříve nebo později někdo jiný. Opožděný úspěch Pražského jara – Helsinské dohody se svými „třemi koši” a dynamika Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v 70. a 80. letech minulého století spolu s neuspokojivými výkony systému a aktivitou vnitřní opozice k tomuto demokratickému východisku synergicky směřovaly.

Ne vše muselo v uvedených třech desetiletích a v jejich závěru dopadnout tak, jak to dopadlo. Levici může být líto, že dějiny už proto nenastavily reálnému socialismu čas na „demokratický reparát”. Co zůstalo, je naděje, že nad socialismem samotným kříž ještě neudělaly. Potvrzuje to nejen vše pozitivní, čím ovlivnil celé XX. století, ale i nekončící konflikty, rozpory a nová barbarizace světa současného!

Jednou z odpovědí na tuto situaci je nabídka nového socialistického a komunistického levicového zprostředkování. Hlásí se k pozitivním stránkám reálného socialismu a připojuje nové poznání, které je zatím k dispozici. Co je na tom nepřijatelného a čeho se zde má kdo zříkat?

Demokratický komunismus je možné „studovat” v malém v izraelských kibucech. Kolektivisticky a solidárně orientovaná lidská společenství najdeme v přítomnosti i v dějinách všech kultur a civilizačních okruhů. Některé jejich prvky jsou součástí základů Evropské unie. Není to nic, co by se neslučovalo s „lidskou přirozeností” a „svobodou”, které si přisvojil liberalismus. Je ale známo, jak mnoho zde závisí na kultuře společnosti, jejích tradicích, hodnotách a vzorcích chování. Kolektivismus násilím zavádět nelze. I to je poučení z nezdaru východoevropských komunistů a výzva pro jejich demokratické nástupce a ostatní známé kritiky současného směřování technické civilizace a globalizace!

Jan Ritter, 10. 2. 2003