Řierná: Poslední ¹ance pro Dubčeka

„Dali jste nám slib, ž¾e budete bojovat. Ze své strany v¹ak prohla¹ujeme, ž¾e jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už¾ plné připraveni. Kdyby se ná¹ plán zhatil, bylo by t龞ké svolávat néjaké nové setkání. To říkám zodpovédné. Proto vám přijdeme na pomoc.”

Touto jednoznačnou hrozbou – podle doslovné citace z ruského dokumentu Stenografický záznam společného zasedání předsednictva ÚV KSŘ a politbyra ÚV KSSS dne 31. července 1968 – zakončil v sále Kulturního domu ¾železničářù v Řierné nad Tisou sovétský vùdce Leonid Brež¾név svùj projev před plénem obou delegací.

Jak se za tři týdny ukázalo, Brežnévova výhru¾žná slova ve skutečnosti znamenala – ze sovétského hlediska – poslední pokus přimét (v rámci kombinované vojenské a politické eskalace) československé vedení k radikálnímu politickému obratu.

Řtyřdenní schùzka ve východoslovenském pohraničním méstečku Řierná nad Tisou (29. 7. a¾ž 1. 8. 1968), označovaná nékdy jako „vagónová jednání”, patří k nejdiskutovanéj¹ím tématùm historie tzv. praž¾ského jara. Zvlá¹té pak obsah rozhovoru mezi Leonidem Brež¾névem a Alexandrem Dubčekem ve vlaku sovétského politbyra 31. července 1968. Jejich debata v salónním voze neméla svédka a nebyl o ní vypracován ani ž¾ádný protokolární záznam.

Kompletní sestavy

Co předcházelo cesté do Řierné? Vztahy mezi Dubčekovým reformním vedením KSŘ a zemémi tzv. var¹avské pétky (SSSR, Bulharsko, Maïarsko, NDR a Polsko) se vyhrotily v poloviné července 1968, kdy čs. strana odmítla účast na schùzce vedoucích představitelù téchto zemí ve Var¹avé (14.–15. 7.). Následoval ultimativní dopis péti zemí, v némž se mimo jiné hovořilo o sílící kontrarevoluci v Řeskoslovensku.

Jen nékolik hodin poté, kdy 19. července schválil ÚV KSŘ odmítavou odpovéï na var¹avský dopis, telefonoval Brež¾név Dubčekovi – jak ten uvádí ve svých pamétech. Po nékolikadenním dohadování Sovéti souhlasili s dvoustranným jednáním mezi předsednictvem ÚV KSŘ a sovétským politbyrem. Moskva učinila nékolik formálních ústupkù. Netrvala na okam¾žitém jednání KSŘ s celou pétkou a nakonec souhlasila i s místem konání schùzky na čs. území (Dubček se odvolával na usnesení ÚV KSŘ, ž¾e nejvy¹¹í představitelé strany a státu nesméjí opustit území ŘSSR).

Pùvodné navrhované Ko¹ice Sovéti zamítli a rozhodli se pro místo bezprostředné u sovétsko-československých hranic – pro Řiernou nad Tisou. Na Dubčekovy obavy o chabých mož¾nostech ubytování Brežnév odpovédél, ž¾e na tom nezále¾ží, protože přijedou vlastním vlakem a budou se večer po jednání vracet na své území. Moskva v¹ak dùsledné pož¾adovala, ž¾e se schùzky musí zúčastnit předsednictva obou stran v kompletní sestavé a samotná jednání musí být supertajnou zále¾žitostí.

Tak tomu i bylo. Řierná byla hermeticky uzavřena a v samotném Kulturním domé ž¾elezničářù, kde se konala jednání, kontrolovala sovétská tajná policie v¹echny východy, kabiny překladatelù a dozírala na telefony. Vedení KSŘ tak bylo odříznuto od svého stranického aparátu v Praze a nemélo mo¾žnost neodposlouchávané komunikace.

Myslíme na vás, myslete na nás

Přesto se jednomu kameramanovi podařilo natočit reportáž¾ní ¹ot. Přijel do Řierné brzy ráno 29. července, je¹té před policejní uzávérou. Na nádra¾ží mu poskytli útoči¹té v dopravní kanceláři a odtud potom z pootevřeného okna potají natočil příjezd a vítání Sovétù. Krabici s filmem se podařilo propa¹ovat do Košic a večer se krátká reportᾞ objevila na obrazovce. Byl z toho velký poprask a ostré protesty sovétské delegace. Vy¹etřování v¹ak ž¾ádného „pachatele” neodhalilo. Na cesté do Řierné provázela československé vyjednávače obrovská národní podpora. Značné k ní přispélo Poselství občanù předsednictvu ÚV KSŘ, které sepsal Pavel Kohout a bylo oti¹téno ve zvlá¹tním vydání Literárních listù. „V¹e, oč usilujeme, se dá shrnout do čtyř slov: Socialismus! Spojenectví! Suverenita! Svoboda!”, hlásal manifest a současné vybízel: „Jednejte, vysvétlujte, ale jednotné a bez ústupkù obhajte cestu, na kterou jsme vy¹li a ze které ¾živi nesejdeme… Myslíme na vás, myslete na nás…”

Brež¾név hned na začátku svého vystoupení v Řierné Dubčeka obvinil, ž¾e si tuto kampaò naorganizoval. Potom předestřel „doklady” o vnitropolitické katastrofální situaci v ŘSSR a neustále citoval z československého i zahraničního tisku. Marné Dubček namítal, ¾že v Řeskoslovensku je svoboda projevu, která byla v červnu uzákonéna Národním shromáždéním. Jeho námitku Sovéti obrátili v „dùkaz”, ž¾e vedení KSŘ ani neví, co se v zemi déje, a ž¾e „nemá situaci ve vlastních rukou”.

„Politbyro je pevné přesvédčeno,” shrnul Brež¾név svùj dvouhodinový výstup, ¾že „události nemají spontánní, ale organizovaný charakter”. Logika událostí svédčí o „otevřené kontrarevoluci a její podpoře zvenčí”. Otázka byla podle néj jasná: buï vedení KSŘ najde dostatek odvahy, aby provéřilo své názory a zlomilo reakci, nebo budou komunisté smeteni. Vyzval československé soudruhy, aby rozpoznali „hloubku nebezpečí” a rychle provedli opatření, která mohou „zastavit nástup sametové reakce” k moci. Co je potřeba udélat, bylo už¾ navrž¾eno ve var¹avském dopisu.

A»ť ka¾ždý promluví

Dubček i nékteří dal¹í členové předsednictva se sna¾žili Sovétùm vysvétlit, ž¾e se mýlí. Líčili jim, jak chtéjí nékteré vnitropolitické jevy ře¹it v souladu s demokratickými principy. V jednom okam¾žiku spontánní debaty řekl Kosygin na adresu vedení KSŘ: „Vy vydáváte direktivy a pravice pracuje. Pracujete pro imperialisty. V¹echno b龞í ve velkém. Mù¾žeme vás ujistit, ž¾e kdybychom chtéli, dostaneme béhem 24 hodin celou va¹i zemi pod kontrolu, pokud by se nám československý lid postavil na odpor. Mùž¾eme vám, soudruhu Dubčeku, říci, ž¾e kdy¾ž budeme chtít, mù¾žeme ihned sepsat Bílou knihu, její¾ž obsah by se nedal vtésnat do tohoto prostoru.”

Po této otevřené a dosud nejzřetelnéjší výhrùž¾ce násilným zásahem poukázal Kosygin na síly uvnitř ŘSSR, které se obracejí na SSSR a chtéjí zahájit boj proti kontrarevoluci.

Druhý den nasadili Sovéti smířlivéjší tón a navrhli, nech»ť kaž¾dý člen a kandidát předsednictva ÚV KSŘ vyjádří svùj osobní postoj k var¹avskému dopisu a k rozboru situace, jak jej přednesli. Chtéli vypátrat, jaký je pomér v mocenské ¹pičce KSŘ a povzbudit prosovétské síly. Poté v¹ichni členové čs. delegace vystoupili. Mnozí stáli za Dubčekem, nékteří ale vyjadřovali obavy nad vývojem v ŘSSR, dávali za pravdu sovétským výtkám a souhlasili s jejich hodnocením událostí. Vasila Biµaka po jeho prosovétské řeči spontánné pochválil sám Leonid Brežnév.

Odpoledne v¹ak sovétská strana znovu vyrukovala s tvrdými odsudky a terčem útokù byl zejména za pravičáka označovaný Franti¹ek Kriegel. Po ©elestové výpadu opustil Dubček na protest jednací sál. Kdy¾ž se posléze vrátil, kategoricky odmítl tvrzení, ž¾e se KSŘ odchyluje od marxismu-leninismu a ž¾e se sna¾ží vrazit klín mezi KSSS a ostatní komunistické strany. Kosygin se ihned pokusil ulámat vypjaté situaci hroty a navrhl, aby jednání pokračovalo následující den.

Nicméné sovétské vedení pochopilo, ž¾e protistranu o správnosti závérù var¹avského dopisu nepřesvédčí, a tím méné ji přiméje k jejich přijetí. Stejné tak bylo zřejmé, ž¾e čs. vedení nepřesvédčí o své pravdé Sovéty.

Mezi čtyřma očima

Dal¹ího dne – 31. července – přijeli Sovéti do Řierné se značným zpož¾déním. Brež¾név zùstal v salónním vagónu a vzkázal, ž¾e není zdráv. Dubček pochopil, ž¾e je to jen diplomatická chřipka, a rozhodl se udélat první krok k překonání krizové situace (podle jiné verze Bre¾žnév Dubčeka sám pozval k jednání mezi čtyřma očima). Skutečností bylo, ¾že za chvíli lidé na perónu vidéli, jak Dubček kráčel k sovétskému vlaku…

O jejich následujícím nékolikahodinovém rozhovoru neexistuje ž¾ádný protokol. Pouze Bre¾žnévova reprodukce údajné úmluvy a Dubčekova osobní výpovéï. Ten v roce 1990 popsal jejich nékdej¹í diskusi jako nervózní a vzru¹enou. Brežnév nevyslovil otevřenou hrozbu vojenskou intervencí ani neuzavřel s Dubčekem néjakou tajnou úmluvu a jediným oficiálním závérem v Řierné bylo podle Dubčekova mínéní to, ž¾e se o jednání nevydal ¾žádný dokument.

Východisko ze slepé uličky na¹el Bre¾žnév v tom, ž¾e obnovil svùj návrh na kolektivní setkání s komunistickými stranami (je¾ž se účastnily jednání ve Var¹avé), přičem¾ž u¾ž netrval na tom, aby se jednání konalo v Moskvé, ale navrhl uspořádat setkání v přímé návaznosti, a to 3. srpna v Bratislavé. Dubček se vzdal toho, aby podmiòoval svùj souhlas s tímto návrhem přítomností Rumunska a Jugoslávie.

Bre¾žnév sice ve svém salónním vagónu hovořil o personálních otázkách ve vedení KSŘ – poznamenává Dubček – a jmenoval Kriegla, Císaře, Pelikána a dal¹í, nedostal v¹ak od Dubčeka závazný příslib, jestli a kdy budou odvoláni ze svých funkcí.

Bre¾žnévova interpretace jejich rozhovoru ve vlaku v¹ak byla s Dubčekovou verzí v příkrém rozporu. Dubček to vysvétloval tím, ž¾e Brež¾név vž¾dycky vydával své vlastní vývody za dohodu. On naproti tomu pova¾žoval sovétskou kritiku za názor a naléhání, na n龞 mínilo vedení KSŘ svým zpùsobem reagovat, nechápalo ji v¹ak jako vzájemnou úmluvu, která by konkrétné předurčovala jeho vnitropolitický kurz.

Nic se nedohodlo

Po rozhovoru Brež¾néva s Dubčekem se dal¹í jednání omezila na porady čtyřek (Bre¾žnév, Kosygin, Podgornyj, Suslov – Dubček, Svoboda, Řerník, Smrkovský). Ani o téchto jednáních neexistuje ž¾ádný protokol, ale jejich výsledek tlumočili Brež¾név a Dubček v závérečných stanoviscích před plénem obou delegací. Sovétská strana z jejich vystoupení pořídila stenografický záznam, z ného¾ž pochází citace v úvodu tohoto článku. (Obé strany se mimo jiné zavázaly k bezpodmínečnému utajení obsahu a prùbéhu jednání v Řierné a k naprostému mlčení.)

Poslední den, 1. srpna, bylo přijato u¾ž jen oficiální komuniké, které skoupé oznamovalo, ž¾e dvoustranná jednání skončila a ž¾e se pétka sejde s čs. delegací v Bratislavé. Nic dal¹ího se nedohodlo, resp. nebylo precizné písemné zaznamenáno. Sovéti v¹ak svá stanoviska považ¾ovali za závazek druhé strany.
To si Dubček a jeho druhové zřejmé ne zcela uvédomovali. Domnívali se, ž¾e přes nékteré ústupky vyhráli významné střetnutí a odvrátili hrozbu vojenské intervence. Véřili, ¾že získali čas do sjezdu strany a demokratizační proces zachránili před nejhor¹ím.

Ze sovétského hlediska v¹ak Řierná nebyla politický kompromis, ale jednání typu „kdo s koho”, s cílem poskytnout Dubčekovu vedení poslední ¹anci, aby vlastními prostředky uskutečnilo sovétskou politickou představu „záchrany systému” v ŘSSR. Trefné to vystihl historik K. Dawisha: „Řierna byla my¹lena jako poslední zoufalý pokus umož¾nit Řechùm, aby sami udélali to, co jinak byli připraveni – ov¹em váhavé – podniknout Sovéti sami.”

Právo, 2. 8.2008, Miroslav ©i¹ka