Otevřený dopis Raskolnikova Stalinovi

„Jako všichni sovétští vlastenci jsem pracoval a před mnohým zavíral oči. Příliš dlouho jsem mlčel. Bylo mi téžko přetrhat poslední spojení nikoli s vámi a vaším režimem předurčeným zkáze, ale se zbytkem staré leninské strany, jejímž členem jsem byl bezmála třicet let, ale vy jste ji zlikvidoval za tři roky. Pùsobilo mi strašnou bolest vzdát se své vlasti.”

Autorem téchto slov je Fjodor Raskolnikov (1892–1939, vlastním jménem Iljin), hrdina revoluce a občanské války, vùdce kronštadtských bolševikù v roce 1917 a velitel Baltského loïstva, pozdéjší sovétský velvyslanec v Afghánistánu, Estonsku, Dánsku a Bulharsku. Napsal je v Paříži v srpnu 1939 a byla součástí jeho znamenitého Otevřeného dopisu Stalinovi, jehož úplné znéní se objevilo v roce 1992 ve vzpomínkové knize jeho druhé manželky Múzy Raskolnikovové-Canivézové Moja žizò s Raskoånikovym. Odtud ho přeložil Josef Palla a český text poskytl autorovi tohoto článku.

Na krvavém kolotoči

„Staline, postavil jste mne ‚mimo zákon‘. Tímto činem se mi dostalo stejných práv – přesnéji stejného bezpráví – jako všem sovétským občanùm, kteří pod vaší nadvládou žijí mimo zákon,” začal svùj dopis Raskolnikov. „Pokud jde o mne, opétuji vaši lásku: vracím vám vstupenku do vámi vybudovaného carství ‚socialismu‘ a končím s vaším režimem. Váš ‚socialismus‘ zvítézil a pro jeho budovatele zùstalo místo pouze za vézeòskou mříží.”

Když Raskolnikov tento dopis koncipoval (datován byl 17. srpna 1939), mél za sebou rok pobytu ve Francii a zřejmé netušil, že před sebou má už jen pouhý mésíc života. Od září 1934 byl sovétským velvyslancem v Bulharsku a v dubnu 1938 ho lidový komisariát zahraničních vécí – stejné jako v onéch týdnech a mésících i desítky dalších sovétských diplomatù – vyzval, aby přijel do Moskvy. S manželkou a dcerou sice Sofii opustili, ale do SSSR se nevrátili. Byl si jist, že by ho čekalo to, co mnohé z jeho kolegù – vézení, inscenovaný proces, dlouholetý trest nebo rozsudek smrti.

Po letech historici zdokumentovali, že v letech 1937–1939 padlo za obéť Stalinovu velkému teroru nejméné 62 procent nejvyšších představitelù Narkomindélu a dalších 14 procent zemřelo nebo přebéhlo. K první velké vlné zatýkání došlo současné s veřejnými procesy v letech 1937–1938. Tak se například i Raskolnikov v Pravdé mohl dočíst, že se náméstek lidového komisaře zahraničí Sokolnikov objevil v procesu s Pjatakovem a Radkem a byl odsouzen k 10 letùm vézení. Jiný Litvinovùv náméstek – zlomený Krestinskij – byl v březnu 1938 jedním z obžalovaných při procesu s Bucharinem a Rakovským. „Doznal”, že v komisariátu zahraničí naverboval velký počet stoupencù, a byl zastřelen společné s lidovým komisařem zahraničního obchodu Rozengolcem. Právé po zatčení Krestinského v červnu 1937 začala „očista” komisariátu zahraničních vécí naplno.

„Zahájil jste novou etapu, která vejde do déjin naší revoluce jako ‚epocha teroru‘,” křičel na Stalinovu adresu z Paříže Raskolnikov. „Nikdo v Sovétském svazu se necítí v bezpečí. Nikdo, když jde spát, neví, zda nebude do rána zatčen. Pro nikoho není slitování. Vinný i nevinný, hrdina Øíjnové revoluce nebo nepřítel revoluce, starý bolševik nebo nestraník, kolchozní rolník nebo velvyslanec, lidový komisař nebo délník, inteligent i maršál Sovétského svazu – všichni jsou stejné vystaveni vašemu biči, všichni se točí na ïábelském krvavém kolotoči.”

Dostal se na index

Pozdéji, už v pařížské emigraci, Raskolnikov ve svém deníku zaznamenal, jak byl v roce 1936 při návštévé kremelské jídelny překvapen nezvyklou zamlklostí strávníkù, vysokých funkcionářù. Báli se doslova i jen otevřít ústa. Zamlklý byl ovšem v té dobé i samotný Raskolnikov. Jeho žena M. Canivézová líčí ve vzpomínkách, že často, když se v noci probudila, vídala manžela, jak sedí shrbený u rozhlasu a poslouchá zprávy o procesech.

„Pomocí špinavých podvrhù jste zinscenoval soudní procesy, které svou absurdností překonávají obžaloby vám jisté dobře známé z učebnic v semináři – středovéké procesy s čarodéjnicemi,” napsal k tomu on sám v otevřeném dopise a usvédčoval Stalina: „Sám víte, že Pjatakov neletél do Osla, Maxim Gorkij že zemřel přirozenou smrtí a Trockij nevykolejoval vlaky. Víte, že to všechno je lež, a přesto našeptáváte svým nejbližším: Pomlouvejte, pomlouvejte, pomluva vždycky zanechá néjakou stopu.” Raskolnikov například védél, že Pjatakov, který se při přelíčení „přiznal”, že se v Norsku setkal s Trockým, byl ve skutečnosti v té dobé v Némecku – a jak píše Raskolnikovova žena – obédval ve společnosti, kde sedél i Raskolnikov. Tehdy však ješté mlčel a trápil se. Že však přišla i na néj řada, pochopil o nékolik mésícù pozdéji.

„Tak jako Hitler jste vzkřísil pálení knih,” hřímal v otevřeném dopise. „Když jsem byl velvyslancem v Bulharsku, na seznamu zakázané literatury určené k spálení, který jsem dostal v roce 1937, byla i moje kniha historických vzpomínek Kronštadt a Petrohrad v roce 1917. Vedle jmen mnohých sovétských spisovatelù, publicistù a kritikù byla poznámka: Zničit všechny knihy, brožury a fotografie.”

Hledejte beránka

Nevíme, zda Raskolnikov tušil, jaké „dùkazy” proti nému chystaly orgány NKVD – že jako zplnomocnéný představitel SSSR v Bulharsku přechovával dokumenty Trockého – nicméné Stalinovi v otevřeném dopise napsal: „Jak je vám známo, nikdy jsem nebyl trockistou. Naopak, v tisku i na shromáždéních jsem ideové bojoval s každou opozicí. Ani dnes nesouhlasím s politickou pozicí Trockého, s jeho programem a taktikou. Přestože s Trockým zásadné nesouhlasím, považuji ho za čestného revolucionáře. Nevéřím a nikdy neuvéřím v jeho ‚paktování‘ se s Hitlerem nebo s Hessem. Jste kuchař, připravující ostrá jídla, jež jsou pro normální lidský žaludek nestravitelná.”

V navazující pasáži Raskolnikov konstatoval, že po zúčtování s bývalými trockisty, zinovévovci a bucharinovci přešel Stalin k likvidaci starých bolševikù: „Zničil jste stranické i bezpartijní kádry, které vyrostly za občanské války a které táhly na svých bedrech stavby prvních pétiletek. Organizoval jste vraždéní komsomolcù. A to všechno déláte pod heslem boje s ‚trockistickobucharinovskými špiony‘. Vládu ale nemáte ve svých rukou od včerejška. Kdo jmenoval tzv. nepřátele lidu na klíčová místa státu, strany, armády, diplomacie? – Josif Stalin. Kdo dosadil tzv. škùdce do všech pórù sovétského a stranického aparátu? – Josif Stalin. Přečtéte si staré zápisy politbyra. Hemží se jmenováními a přesuny pouze ‚trockisticko-bucharinovských špionù‘, ‚škùdcù‘ a ‚diversantù‘ – s podpisem J. Stalin. Tohle všechno víte a tváříte se přitom jako dùvéřivý naiva, kterého léta tahaly za nos néjaké maskované karnevalové maškary.

‚Hledejte a naleznete obétní beránky‘, našeptáváte lidem patřícím k vašemu nejbližšímu okolí a obtéžkáváte lapené obéti, odsouzené k popravé, svými vlastními hříchy. Spoutal jste zemi příšerným strachem teroru. Ani odvážný človék si nedovolí vmést vám do tváře pravdu. Vlny sebekritiky, bez ohledu na osoby, uctivé tichnou u podnoží vašeho trùnu. Jste neomylný jako papež! Nikdy nechybujete! Ale sovétský lid ví velmi dobře, že za všechno zodpovídáte vy, ‚kovář všeobecného štéstí‘.”

Rozvracíte armádu

„Kde jsou hrdinové Øíjnové revoluce? Kde je stará garda?” ptá se na jiném místé dopisu Raskolnikov. „Vy jste je postřílel, Staline. Zmrzačil a pošpinil jste duše svých spolubojovníkù. Ty, kteří jdou za vámi, jste přinutil s bolestí a odporem kráčet tratolištém krve vašich včerejších spolubojovníkù a kamarádù.” Ve lživých déjinách strany, napsaných pod jeho vedením, si Stalin slovy Raskolnikova „přisvojil všechny hrdinské činy a zásluhy mrtvých, zabitých a zostuzených lidí”.

„Zničil jste Leninovu stranu,” volal z Paříže nékdejší bolševik Raskolnikov, „a na jejich kostech jste vybudoval novou ‚stranu Lenina a Stalina‘, která slouží jako pohodlná zástérka vaší samovlády. Vytvořil jste ji nikoli na základé společného programu a taktiky, ale na bezideovém základé osobní lásky a vérnosti k vám. Znalost programu strany je pro její členy nepovinná, ale povinná je zato každodenní tiskem posilovaná neutuchající láska ke Stalinovi. Souhlas s programem strany je zaménén vyznáním lásky ke Stalinovi.”

Stejné nemilosrdný byl Raskolnikov i vùči Stalinové vojenské politice: „Na prahu války rozvracíte Rudou armádu. Zavraždil jste nejtalentovanéjší velitele v čele s vynikajícím maršálem Tuchačevským. Zlikvidoval jste hrdiny občanské války, kteří přetvořili Rudou armádu podle poslední nejnovéjší vojenské techniky a učinili ji tak neporazitelnou. Ve chvíli nejvétšího vojenského nebezpečí pokračujete v likvidaci velení, sboru středních i nižších velitelù. Kde je maršál Bljucher? Kde je maršál Jegorov? Vy jste je uvéznil, Staline.”

Ve dnech, kdy do vypuknutí druhé svétové války zbývaly pouhé dny – což Raskolnikov samozřejmé nevédél – adresoval Stalinovi i takovou výtku: „V dobé, kdy hlavním objektem némecko-japonské agrese je naše vlast, kdy logika boje za mír si žádá otevřený vstup SSSR do mezinárodního bloku demokratických státù a co nejrychlejší uzavření vojenského a politického spojenectví s Anglií a Francií – vy váháte, vyčkáváte a vychylujete se hned na tu a hned zas na onu stranu jako kyvadlo mezi ‚osami‘. Ve všech propočtech své zahraniční i vnitřní politiky nevycházíte z lásky k vlasti, která je vám cizí, ale ze zvířecího strachu, že ztratíte osobní moc. Vaše bezzásadová diktatura leží jako shnilé břevno v cesté naší zemé.”

Za co jsme bojovali, soudruzi?

Po odjezdu z Bulharska žil Raskolnikov i s rodinou v Paříži, odkud psal dopisy Stalinovi a Litvinovovi. Oddaloval návrat domù a „zdržování” za hranicemi zdùvodòoval rùznými formálními příčinami. Žádal přitom, aby mu nebylo odòato sovétské občanství. Marné. Nejdříve byl v lété 1939 zbaven diplomatické funkce a vyloučen ze strany, potom označen za „nepřítele lidu” a 20. července 1939 vydal TASS zprávu, že Raskolnikov byl rozhodnutím Vrchního soudu – tak jako jiní emigranti – postaven mimo zákon a zbaven sovétského občanství. Reakcí Raskolnikova bylo prohlášení Jak jsem se stal nepřítelem lidu uveřejnéné ve francouzském tisku a krátce před smrtí předal redakci listu Novaja Rossija text Otevřeného dopisu Stalinovi.

„Kde je nejlepší konstruktér sovétských letadel Tupolev? ptal se v jeho závéru. „Neslitoval jste se ani nad ním, Staline. Není oblasti, není oboru, kde by bylo možné v klidu se zabývat prací, kterou má človék rád. Skvélý režisér a slavný umélec Vsevolod Mejerchold se politikou nezabýval. Ale vy jste dal zatknout i Mejercholda, Staline! Při našem nedostatku kádrù se zvlášť cení každý inteligentní a zkušený diplomat, ale vy jste přilákal do Moskvy téméř všechny sovétské velvyslance a zlikvidoval jste jednoho po druhém. Rozvrátil jste do základù celý aparát lidového komisariátu zahraničních vécí. Ničíte všude zlatý fond zemé, její mladou sménu – zlikvidoval jste v rozkvétu sil talentované a perspektivní diplomaty.”

A délnická třída? „Nesla s obétavým hrdinstvím břemeno usilovné práce, podvýživy, hladu, ubohé mzdy, bytové tísné a nedostatku základního zboží,” psal Raskolnikov. „Véřila, že ji vedete k socialismu, ale vy jste zklamal její dùvéru. Véřila, že vítézstvím socialismu v naší zemi se uskuteční touha osvícených hlav lidstva o velikém lidském bratrství. Zbavil jste nás této nadéje: oznámil jste, že socialismus už je vybudovaný. A sovétští délníci se nechápavé ptají jeden druhého: jestli tohle je socialismus, tak za co jsme bojovali, soudruzi?”

Až po čtvrtstoletí

Fjodor Raskolnikov zemřel po téžké nemoci 12. září 1939 ve francouzské Nice. Novaja Rossija splnila jeho prosbu a Otevřený dopis Stalinovi otiskla až po jeho skonu, 1. října 1939. „Vaše šílené bakchanálie nemohou trvat dlouho,” začínal poslední odstavec dopisu. „Seznam vašich zločinù je nekonečný! Nekonečná je řada vašich obétí! Sovétský lid vás dříve či pozdéji posadí na lavici obžalovaných jako zrádce socialismu a revoluce, jako hlavního škùdce, skutečného nepřítele lidu, organizátora hladu a podvodných soudních procesù.”

To však už začala druhá svétová válka, a tak dopis uveřejnil pouze zmínéný ruský emigrantský tisk. I když byl Raskolnikov za vlády Nikity Chruščova v roce 1963 rehabilitován, jeho Otevřený dopis Stalinovi byl v Sovétském svazu zveřejnén až o čtvrt století pozdéji – v dobé glasnosti za Michaila Gorbačova.

Právo, 3. 2. 2007, Miroslav Šiška