Text Pavla Reimana z roku 1949, kterým se uvádélo české vydání Engelsových „Zásad komunismu” (1847). Za povšimnutí rozhodné stojí, jakým argumentačním zpùsobem byla suspendována platnost nékterých Engelsových vývodù v dobé před 60 lety.Rok 1847, v némž Engels píše náčrt prvního programu komunistického hnutí, »Zásady komunismu«, je pro vývoj védeckého socialismu mimořádné významný. V Evropé se zvedá nová revoluční vlna a blížící se revoluční bouře roku 1848 se již v jednotlivých zemích hlásí v četných místních hnutích. Revoluční hnutí téchto let má již jiný ráz než dřívéjší revoluční hnutí, zejména francouzská revoluce na konci 18. století. V západní Evropé vývoj prùmyslového kapitalismu, vzniklého v dùsledku anglické prùmyslové revoluce 18. století, pokročil tak daleko, že délnická třída, která je dítétem této revoluce ve vývoji výrobních sil, se již ustavuje jako nová samostatná společenská síla. V Anglii dochází kolem roku 1838 k vytvoření první politické strany délnictva, chartistù, která sice ješté není socialistická, ale v níž se již jasné vyjadřuje védomí protikladu mezi chudými a bohatými, vykořisťovanou délnickou třídou a hrstkou nových kapitalistických majitelù výrobních prostředkù. V této dobé vznikají i první socialistické theorie. Jsou to theorie utopických socialistù, hlásajících vytvoření nové společnosti cestou pokojné propagandy a příkladem založených vzorných socialistických kolonií. Utopické socialistické názory, rozšířené ve Francii a v Anglii pùsobností Fouriera, St.-Simona, Owena, Cabota a jiných, pronikají také do prostředí némeckých řemeslníkù, kteří v té dobé jako emigranti tvoří své spolky v Paříži, Bruselu, Londýné. Nejvýznamnéjší organisací téchto řemeslníkù se stává Svaz spravedlivých, který se pod vlivem V. Weitlinga, krejčovského mistra, hlásí k utopickým socialistickým názorùm. Nejvyspélejší složka této organisace je londýnská, v níž pùsobí řada pokročilých revolučních délníkù, jako J. Bauer, Schapper, Moll, kteří pozdéji v roce 1847 hrají vynikající úlohu při přeméné Svazu spravedlivých na Svaz komunistù.
Marx a Engels, kteří na začátku roku 1845 došli k definitivní formulaci svého svétového názoru, dialektického a historického materialismu, usilují o rozšíření tohoto názoru v existujících organisacích némeckých délníkù. Marx pùsobí v té dobé v Bruselu, kde se účastní vydávání demokratické »Brüsseler Zeitung«, Engels v Paříži. Propracovávají nový svétový názor, dávající socialistickému hnutí védeckou základnu, především v boji proti utopickému socialismu Weitlingovu, jehož vliv do té doby převládá. Úspéchem jejich práce je to, že londýnská odbočka Svazu spravedlivých je postupné získána pro názory hlásané Marxem a Engelsem a svolává v červnu 1847 sjezd Svazu do Londýna, na némž je usneseno ustavit novou organisaci, Svaz komunistù. Tohoto prvního londýnského sjezdu se zúčastòuje B. Engels, tehdy sedmadvacetiletý, jako zástupce pařížské odbočky. Sjezd, jenž přijímá marxistický názor jako základnu své činnosti, vytyčuje požadavek, aby komunisté ohlásili svétu své programové zásady. Sjezd rozhodl, aby všechny sekce posoudily ješté jednou všechny náméty a podaly je s připomínkami druhému sjezdu, který byl svolán na listopad 1847 do Londýna. Současné se sjezd usnesl vydávat časopis, v némž budou postupné uveřejnény příspévky k programovým zásadám. První číslo vyšlo v září s heslem »Proletáři všech zemí spojte se« v záhlaví.
Po Engelsové návratu z Londýna do Paříže probíhala v pařížské sekci živá diskuse o programu Svazu. V pařížské sekci, v níž byli sdruženi ponejvíce némečtí řemeslničtí tovaryši, pùsobily dosud zbytky Weitlingových a Proudhonových fantasií. Engels se musil vypořádat s utopickými fantasiemi o družstvech spotřebitelù, která mají podle Proudhona organisovat délníky proti kapitalistùm, nebo s utopickým plánem Weitlingových komunistických jídelen, jako dalším receptem na odstranéní bídy a vykořisťování. Engels ostře potíral »žebrácký komunismus« Weitlingových přívržencù. Engelsovi se podařilo vymýtit tyto představy z pařížské sekce. Proto také pařížská sekce povéřila velkou vétšinou Bedřicha Engelse vypracováním osnovy zásadního stanoviska k programu Svazu a delegovala jej na listopadový sjezd. V dopise Marxovi ze dne 24. listopadu 1847 píše Engels mezi jiným:
»Uvažuj trochu o zásadách. Myslím, že udéláme nejlépe, jestliže odstraníme formu katechismu a nazveme celou véc přímo »Komunistickým manifestem«. Ponévadž ve spise musí být více méné vyprávéno o déjinách, nehodí se vùbec dosavadní forma. Přinesu to, co jsem udélal zde, s sebou, je to jednoduše vyprávéno, ale bídné redigováno, psáno ve velkém chvatu. Začínám tak: Co je komunismus? A potom ihned proletariát déjiny vzniku, rozdíl od dřívéjších délníkù, vývoj protikladu mezi proletariátem a buržoasií, krise, dùsledky z toho plynoucí. Mezi tím nékteré vedlejší véci a konečné stranická politika komunistù, pokud se týká veřejnosti. To co mám zde, nebylo ješté předloženo k potvrzení, ale myslím, až na maličkosti to prosadíme tak, aby se tu neobjevilo nic proti našim názorùm.«
Spis, o némž tu Engels píše, jsou »Zásady komunismu«, první to pokus o formulování védeckého komunistického programu na základé marxistických názorù. Forma, kterou Engels tento první náčrt napsal, totiž forma otázek a odpovédí, zpùsobuje, že je to jeden z nejpopulárnéjších a nejpřístupnéjších výkladù marxismu. Ovšem: tato forma, jak Engels ve svém dopisu uvádí, nevyhovovala jako forma prvního komunistického programu, v némž se Svaz komunistù chystal vystoupit před nejširší veřejnost s prohlášením svých zásad. »Zásady«, napsané Engelsem, posloužily však za základ definitivního programu, jehož vypracováním byli Marx a Engels povéřeni na druhém sjezdu Svazu komunistù v Londýné, v listopadu a v prosinci roku 1847. Do tohoto programu, slavného »Manifestu komunistické strany«, uveřejnéného v únoru 1848, pojali autoři v přepracované formé valnou část myšlenek Engelsových »Zásad komunismu«. Přesto že »Zásady komunismu« mají obsahové mnoho společného s pozdéjším »Manifestem«, nemají jen význam historický, nýbrž zùstávají dodnes jedním z nejlepších populárních výkladù marxistické theorie.
»Zásady komunismu« vznikají v dobé, kdy Marx a Engels se vypořádávají s utopickým socialismem. Od utopického socialismu se liší marxistický revoluční socialismus tím, že nechápe komunismus již jako fantastický, abstraktní společenský ideál, nýbrž jako nutný výsledek historického vývoje a boje určité společenské síly, délnické třídy, proti kapitalistické společnosti. V tomto smyslu je komunismus Marxùv a Engelsùv podle Engelsova výrazu »učením o osvobození délnické třídy«, neboť osvobození délnické třídy cestou socialistické revoluce, která vede k zespolečenšténí výrobních prostředkù, je jedinou reálnou cestou k beztřídní společnosti. A tato cesta je zároveò nutná a nevyhnutelná, neboť kapitalistická společnost není s to vyřešit své vnitřní protiklady, dostává se do rozporu s vývojem výrobních sil. »Teprve teï,« praví Engels v »Zásadách«, »stalo se odstranéní soukromého majetku nejen možným, nýbrž dokonce nevyhnutelným.«
Již v »Zásadách« a pozdéji v »Manifestu« podávali Marx a Engels správné zhodnocení nevyhnutelného vývoje kapitalismu, jenž vede ke komunismu. Jejich zásluha je tím vétší, že se v této dobé ješté nemohli opírat o podrobný rozbor zákonù kapitalistické ekonomie, který Marx vypracoval po nékolika desetiletích ve svém hlavním védeckém díle, »Kapitálu«. Na základé studia anglické ekonomie, zejména Ricarda, zastával Marx pùvodné názor, že délník prodává kapitalistùm svou práci a dostává ve sméné stejnou hodnotu, jakou jeho práce představuje. Z tohoto mylného názoru vycházejí i Engelsovy formulace v »Zásadách«: »Práce je zboží jako každé jiné atd.« (viz odpovéï na 5. otázku). Pro pochopení mechanismu kapitalistického vykořisťování bylo rozhodující poznání, že délník neprodává svou práci, nýbrž svou pracovní sílu, neboť nadhodnota, kterou si kapitalista přivlastòuje, vzniká z toho, že pracovní síla je schopna vytvořit vétší hodnotu, než jakou potřebuje k vlastní reprodukci. Tento názor však Marx odùvodnil teprve o desetiletí pozdéji v Kritice politické ekonomie a potom v Kapitálu. Engelsova formulace v Zásadách, že délník prodává svou práci, je tedy nedostatečná a byla dalším vývojem marxistické ekonomické védy překonána, neboť nevysvétluje podstatu kapitalistického vykořisťování.
I v nékterých jiných otázkách jsou dnes Engelsovy vývody zastaralé vzhledem k dalšímu vývoji marxistické theorie a délnického hnutí.
V »Zásadách komunismu« nadhazuje Engels otázku perspektiv socialistické revoluce a dochází k závéru, že komunistická revoluce se bude vyvíjet současné ve všech civilisovaných zemích, tj. v Anglii, Americe, Francii a Némecku. Tento názor odpovídal podmínkám 19. století, období tzv. prùmyslového kapitalismu. V této dobé kapitalismus ješté nebyl svétovým systémem, jeho vývoj byl v podstaté omezen na čtyři zemé, uvedené Engelsem. Jelikož marxismus pohlíží na délnickou třídu jako na jedinou třídu, která mùže přechod k socialismu uskutečnit, mohli Marx a Engels kolem roku 1848 počítat se socialistickou revolucí jen v zemích, v nichž délnická třída již existovala jako samostatný politický činitel. K témto zemím Rusko a jiné slovanské zemé ješté nepatřily, neboť v téchto zemích vzniklo délnické hnutí teprve o 30 let pozdéji. Kromé toho byl tehdy ekonomický vývoj všech kapitalistických zemí závislý na vývoji nejvyspélejšího anglického kapitalismu, který udržel své monopolní postavení na svétových kapitalistických trzích až do 80. let minulého století. Proto počítali Marx a Engels s tím, že popud k socialistické revoluci bude vycházet z Anglie, a ježto jsou ostatní zemé závislé na anglickém hospodářském vývoji, dojde k socialistické revoluci současné alespoò ekonomicky pokročilých zemích.
V období vzniku imperialismu, na sklonku 19. a na počátku 20. století, přešel však střed revolučního hnutí ze západoevropských zemí do Ruska. Ruská revoluce roku 1905 byla prvním významným revolučním hnutím ve 20. století, v némž se délnická třída uplatnila jako vedoucí síla. Za druhé se projevuje v období imperialismu zákon nerovnomérnosti vývoje kapitalistických zemí. Z téchto nových podmínek vznikly předpoklady pro vítézství socialismu v jedné zemi a také pro to, aby se touto první zemí vítézného socialismu stalo Rusko, které bylo nejslabším článkem v řetézu svétového imperialismu. O nedostatcích Engelsovy formulace s hlediska dnešních vývojových podmínek promluvil Stalin na XV. konferenci VKS(b) v roce 1926:
»V starém období, v období předmonopolistického kapitalismu, v období předimperialistickém, kdy povrch zemékoule nebyl ješté rozdélen mezi finanční skupiny, kdy násilné znovurozdélení již rozdéleného svéta nebylo ješté otázkou života či smrti kapitalismu, kdy nerovnomérnost hospodářského vývoje nebyla a nemohla ješté být tak ostrá, jako byla pozdéji, kdy rozpory kapitalismu nebyly ješté přivedeny na ten stupeò vývoje, na némž se méní kvetoucí kapitalismus v kapitalismus umírající, ukazujíc tak možnost vítézství socialismu v jednotlivých zemích - v tomto starém období byla Engelsova formulace nesporné správná. V novém období, v období vývoje imperialismu, kdy nerovnomérnost vývoje kapitalistických zemí se stala rozhodnou silou imperialistického vývoje, kdy nevyhnutelné konflikty a války mezi imperialisty oslabují frontu imperialismu a umožòují její proražení v jednotlivých zemích když zákon nerovnomérnosti vývoje, objevený Leninem, se stal východiskem theorie vítézství socialismu v jednotlivých zemích, za téchto podmínek se stává Engelsova formulace už nesprávnou, za téchto podmínek musí být nutné nahrazena jinou formulací, která se týká možnosti socialismu v jedné zemi.«
Význačné místo v Engelsové práci zaujímá otázka přechodu k socialismu. Socialistická revoluce vede k zespolečenšténí výrobních prostředkù prostřednictvím hlubokých zásahù do kapitalistických vlastnických pomérù. Přechod k socialismu je ovšem dlouhotrvající proces, je to celé období ve vývoji společnosti. Proto Engels nepodává v »Zásadách« po zpùsobu utopických socialistù ideální obraz budoucí společnosti, nýbrž konkrétní výpočet opatření, kterých by mohla používat délnická třída, až se uchopí moci, aby začala postupné přebudovávat hospodářství na socialistickém základu. S určitými zménami byl tento výpočet prvních opatření po socialistické revoluci převzat do Komunistického manifestu. Srovná-li čtenář tento první náčrt opatření přechodu k socialismu s dnešním hospodářským vývojem v zemích lidové demokracie, přesvédčí se, jak Engels správné odhadoval podmínky přechodu k socialismu, i když zpùsob provádéní určitých opatření je vzhledem k dnešním podmínkám jiný. Vyvlastnéní statkářù, prùmyslníkù atd. centralisace úvérového systému v rukou státu atd., byly u nás provedeny cestou historických dekretù o znárodnéní, při čemž, jak Engels předpokládal, v přechodném období existuje vedle sebe státní, společenský sektor hospodářství a sektor nevyvlastnéného soukromého kapitalismu. Tento kapitalistický sektor je vládnoucí délnickou třídou soustavné omezován, až do té doby, kdy vzniknou podmínky pro jeho úplnou likvidaci.
Odpovéï na 16. otázku svédčí o tom, že již Engels uvažoval o možnostech přechodu k socialismu bez občanské války. Engels tu jasné mluví o tom, že komunisté si takovou cestu přejí. Avšak podmínky přechodu k socialismu nezávisí jenom na komunistech, závisí také na postupu vládnoucí třídy, která se dobrovolné nevzdává svých třídních výsad, a proto nutí délnickou třídu, aby se dala na revoluční cestu. Zkušenost ukázala, že cesta k socialismu bez občanské války je možná za určitých podmínek, příznivých pro délnickou třídu. Takové podmínky vznikly v části osvobozených evropských zemí po porážce hitlerovského Némecka. Byly vytvořeny především v dùsledku osvobozenské úlohy Sovétského svazu a Rudé armády, která vedla k vyhnání némeckých okupantù a umožnila vybudování lidové demokratických režimù.
V dnešní dobé jsou aktuální i Engelsovy úvahy o státním uspořádání po vítézství socialismu. Engels žádá pro přechodné období demokratické státní zřízení. Demokracie není pro Engelse pouze určitou formou státu, není např. totožná s formou parlamentární demokracie, demokracie znamená pro marxisty vládu vétšiny, to jest vládu délnické třídy a ostatních vrstev pracujícího lidu, které dohromady tvoří vétšinu obyvatelstva a mají stejný zájem na odstranéní kapitalistického vykořisťování.
V dobé, kdy byly napsány »Zásady« a »Manifest«, nemohli se Marx a Engels ješté opírat o propracovanou theorii státu. Svou theorii o státu a zejména otázku státní moci v období přechodu od kapitalismu k socialismu propracovali Marx a Engels teprve na základé zkušeností z revoluce roku 1848 a hlavné z Pařížské komuny roku 187å. V »Zásadách« a v »Manifestu« schází ješté označení státu přechodného období jako »diktatura proletariátu« a není ješté řeč o nutnosti rozbití buržoasní státní mašinérie. Ale již v »Zásadách« je jasné stanovisko v jedné, základní otázce: pro Marxe a Engelse není hlavní otázkou demokracie otázka státní formy, nýbrž rozhodující je otázka charakteru státní moci, její třídní povahy. Ústava po přechodu státní moci do rukou délnické třídy musí být podle Engelse demokratická proto, že přechod k socialismu odpovídá zájmùm převážné vétšiny lidu. Pro zemé, v nichž délnická třída sama netvoří vétšinu, rýsuje Engels perspektivu společného postupu a spojenectví délnické třídy s ostatním pracujícím lidem. Vláda délnické třídy (a ostatního pracujícího lidu, který má stejné zájmy) je proto pro Engelse totožná s demokracií. Toto pojetí demokracie neztratilo svou aktuálnost: dnešní sovétská demokracie a nové režimy lidové demokracie jsou výsledky úsilí žákù Marxových a Engelsových o opravdovou demokracii, která po odstranéní mizivé menšiny vykořisťovatelù zajišťuje vládu a kontrolu lidu na všech stupních a ve všech odvétvích státního aparátu.
Vydání Engelsova spisu je aktuální ješté z jiného dùvodu: dnes, kdy se socialistický Sovétský svaz stal mohutnou velmocí a v Řeskoslovensku jsme na začátku přechodu a boje za novou socialistickou společnost, srovnáváme myšlenky prvního náčrtu komunistického programu s tím, čeho dosáhlo komunistické hnutí za celé století. Toto srovnání je skvélým potvrzením geniální marxistické předpovédi budoucího vývoje, jak ji podal Engels v »Zásadách komunismu«. Bylo to možné proto, že Marxova a Engelsova theorie je jediná theorie, opírající se o správné védecké poznání vývojových zákonù lidské společnosti a umožòující védeckou předpovéï nevyhnutelného přechodu k novému, vyššímu společenskému řádu, k socialismu.
Pavel Reiman, 1949