Dezorintace z nostalgie (p)

Stalinismus a současná ruská stranicko-politická scéna
Použité prameny, literatura, poznámky

Použité prameny a literatura

• Alan, J. (1990): Stalinovo dédictví, Sociologický časopis, roč. X., č. 1, s. 2-5.
• Barygin, I. N. (ed., 1999): Političeskije partii, dviženija i organizacii sovremennoj Rossii na rubeže vekov. 1999 g. Analitičeskij spravočnik, Moskva, Izd-vo Michajlova.
• Berezovskij, V. N. - Krotov, N. J. - Řervjakov, V. V. (1991): Rossija: partii, associjacii, sojuzy, kluby, Moskva, Izdatélstvo Pan-Press.
• Bratkiewicz, J. (1998): Rosyjscy nacjonalisci w latach 1992-1996: od detradycjonalizacji do retradycjonalizacji, Warszawa, ISP PAN.
• Bullock, A. (1995): Hitler a Stalin - paralelní životopisy, Plzeò, Mustang.
• Conquest, R. (1991): Stalin - the Breaker of Nations.
• Ganuck, G. (1997): Parteien und Nationalismus in Russland, Frankfurt, Peter Lang Verlag.
• Gill, G. (1994): The Collapse of a Single-Party System: the Disintegration of the Communist Party of the Soviet Union, Cambridge, Cambridge UP.
• Holzer, J. (1999a): Předehra k dramatu, Politologický časopis, roč. VI, č. 4, s. 367-377.
• Holzer, J. (1999b): Ruský nacionalismus: Pokus o klasifikaci v současné situaci, in: Dančák, B. – Fiala, P. (eds., 1999): Nacionalistické politické strany v Evropé, Brno, MPÚ, s. 168-178.
• Holzer, J. (ed., 2000a): Komunistické strany v postsovétských stranicko-politických soustavách, Brno, MPÚ.
• Holzer, J. (2000b): Příznaky tradice: Volby do Státní dumy Federálního shromáždéní Ruské federace, Politologický časopis, roč. VII, č. 1, s. 30-51.
• Ishiyama, J. (1996b): The Sickle or the Rose? Previous Regime Types and the Evolution of the Ex-Communist Parties in Post-Communist Politics, Comparative Political Studies, Vol 30, No 3, s. 299-330.
• Hosking, G. A. - Aves, J. - Duncan, P. F. S. (1992): The Road to Post-Communism. Independent Political Movements in the Soviet Union 1985 - 1991, London - New York.
• Ishiyama, J. T. (1996a): Red Phoenix? The Communist Party in Post-Soviet Russian Politics, Party Politics, Vol 2, No 2, Summer, s. 147-175.
• Ishiyama, J. T. (1998): Red versus Expert: Candidate Recruitment and Communist Party Adaptation in Post-Soviet Politics, Party Politics, Vol 4, No 3, July, s. 297-318.
• Ishiyama, J. T. (1999): The Communist Successor parties and Party Organizational Development in  Post-communist Politics, Political Research Quaterly, Vol 51, Issue 1, March, s. 87-112.
• Kislicyn, S. A. - Krikunov, V. I. – Kurajev, V. D. (1999): Gennadij Zjuganov, Krasnodar, Izd-vo ”Fler-1”.
• Kitschelt, H. – Mansfeldova, Z. – Markowski, R. - Toka, G. (1999): Post-Communist Party Systems. Competition, Representation, and Inter party Cooperation, Cambridge, Cambridge UP.
• Kodin, M. I. (1998): Obščestvenno-političeskije ob´jedinenija i formirovanije političeskoj elity v Rossii (1990 - 1997), Moskva, Fond sodéjstvija razvitiju sociaånych i političeskich nauk.
• Laquer, W. (1990): Stalin - the Glasnost Revelations.
• Loewenhardt, J. (ed., 1998): Party Politics in Post-Communist Russia, London - Portland, Frank Cass.
• Luchterhandt, G. (1993): Die politischen Parteien in neuen Russland: Dokumente und Kommentare, Bremen, Edition Themmen.
• Luchterhandt, G. (1998): Russlands neue Linke: Kommunistische und sozialistische Organisationen ausserhalb der KRPF, Bremen, Universität Bremen.
• McAllister, I. - White, S. (1995): Democracy, Political Parties, and Party Formation in Postcommunist Russia, Party Politics, Vol 1, No 1, s. 49-72.
• Medvedev, R. (1990): Stalin a stalinizmus - historické črty, Bratislava, Obzor.
• Nolden, H.-W. (1991): Parteien in Russland, Kõln, Deutscher Instituts-Verlag.
• Pashentsev, Y. N. (1999): The left parties of Russia, on-line text.
• Pašencev, E. N. (1998): Opozicionnyje partii i dviženija sovremennoj Rossii, Moskva, Izdatélstvo  Informpečať ITRK RSPP.
• Pipes, R. (1998): Déjiny ruské revoluce, Praha, Argo.
• (1999): Političeskie partii, dviženija i organizacii sovremennoj Rossii na rubeže vekov: Analitičeskij spravočnik, St. Petérburg, Akademija političeskoj nauky.
• Pribylovski, V. (1992): Dictionary of political parties and organizations in Russia, Moscow, Center for Strategic and International Studies.
• (1993): Russkije nacional-patriotičeskije, etnokratičeskije i pravo-radikalnyje organizacii, Moskva, Panorama.
• Rybkin, I. (1994): Gosudartvenaja duma - pjataja popytka, Moskva, Znanie.
• Schneider, E. (1993): Russland auf Demokratisierungkurs?: Neue Parteien, Bewegungen und Gewerkschaften in Russland, Ukraine und Weissrussland, Kõln, Bund-Verl.
• Solženicyn, A. (1990): Souostroví Gulag I.-III., Praha, OK Centrum.
• Stepien, A. (ed., 1999): Wspólczesna Rosja, Lódž, Uniwersytet Lódzki - Instytut studiów miedzynarodowych.
• Tejchman, M. (1992): Øíše zla J. V. Stalina, Praha, Ústav déjin střední a východní Evropy ŘSAV.
• Trockij, L. D. (1995): Zrazená revoluce. Co je SSSR a kam spéje?, Brno.
• Tucker, R. (1995): Stalin, Liberec, Dialog.
• Veber, V. (1996): Stalin – stručný životopis, Praha, Karolinum.
• Volkogonov, D. (1990): Triumf a tragédia - Politický portrét J. V. Stalina I.-II., Bratislava, Spektrum.
• Zevelev, A. I. - Šelochajev, V. V. - Sviridenko, J. P. - Tjumukin, S. V. – Sorokin, A. K. (eds., 2000): Političeskije partii Rossii: istorija i sovremennosť, Moskva, ROSSPEN.
• Komunistická strana Ruské federace.
  (http://www.kprf.ru)
• Ruská politika.
  (http://www.polit.ru)
• Ruské politické strany.
  (http://www.nns.ru/parties/parties.html)
• Ruské volby.
  (http://www.elections.ru)
• Státní duma.
  (http://www.duma.ru)

Poznámky

[1] Předmétem tohoto textu není analýza osobnosti J. V. Stalina, odkázat lze na velmi širokou literaturu: Bullock (1995), Conquest (1991), Laquer (1990), Tucker (1995), Veber (1996), Volkogonov (1990).

[2] Jejich rolí bylo umocòovat u délnictva třídní uvédoméní, neboť na rozdíl od Marxe nevéřil Lenin v jeho déjinnou spontánnost.

[3] Stalin sám se prohlásil za strážce Leninova odkazu, v dubnu 1924 označil leninismus za nikoli pouhou verzi marxismu, nýbrž za marxismus samotný, a to období diktatury proletariátu.

[4] Tato r. 1924 vyhlášená doktrína byla v přímém rozporu s internacionalismem Stalinova stranického oponenta L. D. Trockého a jeho tzv. levé opozice (srovnej Trockij 1995). Stejné tak ale oddélila od vétšiny politbyra ”pravicové” opozičníky N. Bucharina a N. Rykova.

[5] Tento jakýsi druh izolacionismu Stalinovi dlouho nevydržel (viz druhá svétová válka).

[6] R. Medvedev tvrdí, že kořeny kultu osobnosti je třeba hledat nejen v carství, ale i v říjnové revoluci, která v krátkém čase zničila staleté stereotypy. Vùdcové (tak jako v každé revoluci) se stali pro lid polobohy (Medvedev 1990: 116).

[7] Který se pozdéji s komunistickým hnutím rozešel a přešel na monarchistické pozice.

[8] V Ruském komunistickém svazu (Roskomsojuz) ovšem přijala účast pouze Leninská frakce v KPRF, vedení KPRF pùsobení v této organizaci odmítlo (Pašencev 1998: 23-24).

[9] Nyní poslanec za KPRF a lídr Hnutí za podporu armády a obranného prùmyslu, známý svými antisemitskými postoji.

[10] Toto uskupení je tvořeno zpolitizovanými příznivci rockové skupiny Občanská obrana, kde je Letov sólistou.

[11] Pùvodní název RPK byl Svaz komunistù (Sojuz kommunistov). Strana zaregistrována 9. 3. 1992.

[12] Reprezentuje regiony, kde má RPK nejsilnéjší postavení: Moskva, moskevská oblast, St. Petérburk, Udmur, Řeljabinsk, Jaroslavl, Novosibirsk, Rostov na Donu, Tula, Rjazaò, Volgograd, Kurgansk a Jekatérinburg (Pašencev 1998: 124).

[13] 11% členù tvoří pracující, 57% vysokoškoláci, 6% zaméstnanci bezpečnostních složek a 17% dùchodci. Střední vék členù je 44 let.

[14] Vojenská strategie, kdy napadený stát reaguje na agresi minimálné stejnými prostředky, ne-li účinnéjšími než agresor.

[15] Říslování sjezdù bylo přijato od „antikomunistického převratu” v KPSS, to znamená od XIX. sjezdu r. 1952 (Stepien 1999: 93).

[16] Personifikace ruské stranické scény je jedním z jejích základních znakù (Holzer 1999: 367). Naprostá vétšina rozkolù nejen v levé části spektra nastala kvùli osobním animozitám lídrù jednotlivých skupin: viz např. „metody” V. Anpilova, hlavního strùjce rozkolù jak v TR, tak v RKRP.

[17] Viz www.duma.ru, nebo www.elections.ru.

[18] 1. V. Anpilov, 2. S. Térechov, 3. J. Džugašvilli, 4. G. Tichonov, 5. I. Maljarov, 6. O. Baklanov, 7. D. Mitinová atd. Viz www.elections.ru.

[19] RPK, RKP-KPSS, Svaz dùstojníkù a Hnutí za obranu détí požadovaly název Sovétská vlast, RKRP byla proti.

[20] Výjimku (a proto opakované označenou za pozoruhodnou) představuje nékolik poslancù KPRF (např. A. Makašov, V. Iljuchin), tíhnoucích k ortodoxní formé komunismu, kteří se sdružují v organizaci Hnutí za podporu armády a obranného prùmyslu.