SLOUPEK
Když mnou přesné před 34 lety v noci nékdo zatřásl a sdélil mi, že v ulicích jsou tanky Varšavské smlouvy, byl jsem upřímné překvapen. Začátkem tohoto týdne, když do ulic vtrhla nejhorší povodeò, co paméť sahá, překvapen jsem nebyl, dopředu informován jsem ji disciplinované očekával. Bylo by krásné jednoduché, kdyby v tom šla nalézt néjaká zákonitost, třeba: pohromy od lidí (za sovétskou okupaci příroda fakt nemohla) jsou nečekané, zatímco ty přírodní lze předvídat, jenže jiné příklady z historie to vylučují. Každopádné je zřejmé, že výročí katastrofy, zpùsobené okupačními vojsky 21. srpna 1968, nás letos příliš nedojme. Je zastínéno tím, co jsme zrovna prožili, prožíváme a ješté néjaký čas prožívat budeme. Tragédie faktu, že společnost byla tehdy přidušena v nadéjné fázi demokratizace a vržena zpátky do totality, dnes vybledla před tragédií téch, kdo po opadnutí vody zùstali na svété s holýma rukama a výsledky jejich celoživotního snažení se proménily v páchnoucí bahno. Škody na silnicích, rozbitých tenkrát pod pásy tankù vypadají nicotné před letošního srpna zřícenými domy, mosty, vyplavenými poli a podemletými komunikacemi. Aroganci kolaborantù okolo Biåaka a Indry už zapomnéli i přímí účastníci, zato aroganci vedení neratovické Spolany, která před povodní nezajistila nebezpečné chemikálie, a ješté to chtéla ututlat před orgány krizového řízení, máme před sebou jako na talíři. Osudy tisícù lidí, kterým kolaborantský režim po roce 1968 zakázal studovat, pracovat v oboru či je dohnal k emigraci, už nás dnes nedojmou jako osudy téch, ze kterých letos voda udélala bezdomovce. A na neokázalou statečnost véznéných odpùrcù Husákovy politiky si už nikdo nevzpomene ve dnech, kdy hrdinství hasičù a obétavost ostatních ochranářù přímo vyráží dech. Historie se svou slábnoucí pamétí neodvolatelné požírá své tragédie. I ta dnešní jednou vybledne ve svétle tragédií příštích. Za srpnovou okupaci v osmašedesátém mohli výhradné lidé, za letošní povodné mùže příroda - ale lidé taky. A na to by se nemélo zapomenout. Především až bude vláda přijímat zákony na renovaci krajiny, až příslušné orgány zjistí, kdo zavinil pozdní uzavření staničních uzávérù metra, kdo zavinil, že pražská Malá Strana nebyla chránéna protipovodòovými bariérami, či kdo nevaroval občany jedné obce, že se na né valí voda, a občany jednoho mésta, že v ovzduší je chlór. Pykání za dnešní viny je ochranou před příštími vinami. Ostatné když máme dnes to výročí - fakt, že hlavní viníci té dávné tragédie z toho vyšli beztrestné, je vlastné nejsmutnéjší.
Právo, 21.08.2002, Pavel Verner