Rozpad ŘSFR zastihl celou českou levici a Svitáka pomérné nepřipraveny. Již zde nebyla slovenská strana, o kterou se moli ve svých představách opírat. Je sice pravda, že svým neohroženým bojem za uchování společného státu si Levý blok, sociální demokracie a další opoziční strany získaly značou autoritu, přesto však nepředstavovaly sílu, která by mohla konkurovat tehdy neotřesitelnému postavení premiéra Klause. Mnohým připadalo, že zde bude pravice vládnout po dalších deset let. Tehdejší vztah společnosti k levici dobře zachytil novinář A. Mitrofanov: „Řlenové ŘSSD se kolikrát z obavy, že budou vysmíváni, báli ke své stranické příslušnosti hlásit. Hùř, než Klausovy sarkastické poznámky přitom obvykle snášeli řeči ve své hospodé, kde se jim kdekdo divil, proč se dali k „socanùm””[79]
Sviták tak jako každý leden odjel do Kalifornie, aby mohl přednášet na univerzité a odpočinout si od stresu spojeného s posledními mésíci a snad i zapomenout na domácí neúspéchy. V dopise příteli tehdy píše: „Lékař mne ujistil, že ješté nemám rakovinu, ale i bez ní to jde se mnou z kopce.”[80](28.1.93) Mnozí si dokonce mysleli, zda se nebude chtít vrátit do USA natrvalo, ale na to on ani nepomýšlel, dvacet let zde strávených mu bohaté stačilo.
Zároveò se ale v řadách opozice rozhořívalo další kolo mezistranického boje ve hře „kdo se stane hegemonem české levice?”. Dosud vedla KSŘM. Její zisk v červnových volbách 1992 byl téméř dvojnásobný oproti zisku ŘSSD. Také zvolení taktického volebního názvu Levý blok, který ji mél učinit přijatelnéjší nekomunistickému voliči se zdálo být krokem správným smérem. Úspéchem bylo i angažmá nékolika levicových intelektuálù, nespjatých s komunistickou minulostí. I samotná osoba předsedy stany režiséra Jiřího Svobody a intelektuálský charakter zvolených poslancù, se zdály nadéjí pro získání sympatií inteligence. Faktem však bylo, že skutečné výsledky této strategie byly pochybné KSŘM si zachovala svùj tradiční elektorát, který by ji volil tak či tak, a nové skupiny se jí oslovit v podstaté nepodařilo. Levý blok navíc nedokázal pùsobit dostatečné homogenné, což bylo vždy nedostatkem pro českého levicového voliče toužícího po stranickém monolitu. Pozici Levého bloku zhoršoval i fakt, že jakákoli kritika současnosti z úst této strany mohla být snadno odražena argumentem minulosti. Konečné mu na cesté za dominancí nad levicovým spektrem chybéla dostatečné dynamická a charismatická vùdčí osobnost.
ŘSSD naproti tomu již z kraje roku 1993 27. února zvolila svým předsedou Miloše Zemana, který slíbil ostře kritický kurz proti vládní koalici (výrok: „pùjdu vládé po krku”), sjednocení české levice (společné se stranami koalice Liberálné sociální unie (zelenými, zemédélci a socialisty) a moravistickým subjektem HSD SMS založil tzv. realistický blok, který však pomohl pouze ŘSSD voliči ostatních stran zde sdružených přešli pod její prapor). Sviták jeho zvolení přivítal článkem „Budoucnost má jméno Miloše Zemana” Zde mj. uvedl: „Sociální demokraté si prozíravé postavili do čela svého nejschopnéjšího a nejinteligentnéjšího poslance Nový předseda je schopen strategicky myslet o zájmech národa a státu, nejen takticky manévrovat v parlamentu, je osobností stmelující levý střed a vytváří možnost překonat pravicovou totalitu. „ŘSSD jako politická strana pochopila svou historickou příležitost, totiž že musí sázet na zájmy vétšiny. Obrana téchto zájmù ji nutné vynese do úlohy výrazné politické síly již v příštích volbách a posléze do vlády.” [81]
V souvislosti s odchodem nenávidéného Horáka z vedení ŘSSD začíná Sviták opét sondovat obnovení svého pùsobení v této strané: 12. kvétna 1993 píše dopis tajemníkovi exilové sociální demokracie Jiřímu Loewymu, ve kterém vítá jeho spolupráci s M. Zemanem. V souvislosti s rozhodnutím Hradeckého sjezdu o zrušení vyloučení R. Battéka z roku 1990, připomíná, že předseda Horák upřel členství v ŘSSD i jemu. „Byl jsem tehdy a jsem dodnes členem exilové sociální demokracie, o čemž vystavil pokladník, Řestmír Ješina písemné potvrzení. považuji své členství v exilové ŘSSD za nepřerušené bez ohledu na názor Horáka 1990. Přinese-li další vývoj zménu k lepšímu, uvítám ji a vzdám se své nezávislé pozice, vynucené mým „vyloučením”.” [82] Loewy mu v dopise odpovédél v tom smyslu, že členství v exilové soc. dem. zaniká návratem do vlasti a členství v jakékoli politické strané zaniká, jestliže člen kandiduje na listiné cizího politického subjektu. „Navzdory tvým platbám zemské organizaci v USA se tudíž domnívám, že Tvùj členský vztah vùči zahraniční organizaci ŘSSD již netrvá. Pokud ovšem tvùj přestup k LB probéhl se souhlasem zemské organizace USA a jestliže je tato organizace ochotna Té i po návratu do vlasti považovat za svého člena, mùžeš se odvolat k ústřednímu výkonnému výboru, který rozhodne s definitivní platností.”[83] Svitáka samozřejmé ani nenapadlo, aby si pro svou kandidaturu vyprošoval souhlas soc. dem. v USA a proto jeho pokus přiblížit se znovu strané červené rùže skončil i protentokrát neúspéšné.
KSŘM svolala svùj sjezd ješté dříve na 12. 13. prosince 1992 do Kladna. Celá akce však probéhla v dramatické atmosféře krátce po atentátu na předsedu strany Jiřího Svobodu a vyznéla spíš jako manifestace solidarity s ním a skutečné problémy zametla pod práh. Ivan Sviták se sjezdu zúčastnil jako poslanec za LB o po jeho ukončení napsal: „Kdykoli se vynořily konfliktní otázky, ty, které považuji za prioritní jako je název strany, celková orientace KSŘM nebo spolupráce strany s ostatními levicovými silami byly smeteny ze stolu, takže nedošlo k zásadnímu střetu .(sjezd) plné probíhal v zajetí ideologie a závažnosti ideologických schémat, která jsou ale naprosto vyšeptalá a neúčinná, ať už je nazýváme marxizmem nebo marxizmem-leninizmem či jinak.”[84] Delegáti zvolili opét nepřítomného J. Svobodu předsedou (ten je alespoò pozdravil v magnetofonovém záznamu pořízeném v nemocnici), prvním místopředsedou se stal Miroslav Grebeníček, kterého tisk označoval za představitele konzervativcù ve strané.
V situaci kdy se zánikem federálního shromáždéní přišla hlavní část politické reprezentace KSŘM o své poslanecké funkce, začali hrát prvořadou úlohu poslanci zvolení do Řeské národní rady. Mezi nimi vynikal zvlášté předseda klubu poslancù Levého bloku v PS PŘR Jaroslav Ortman, který začínal projevovat ambice stát se hlavním lídrem opozice, když J. Svoboda ležel zranén neznámým útočníkem a když po své rekonvalescenci již nedokázal a snad ani nechtél pevné uchopit otéže moci ve strané, patrné ve strachu případné reprízy atentátu.
Otázka případné vedoucí role KSŘM v rámci české levice se také stala pro mnohé straníky otázkou zmény jejího názvu. Sviták se k tomu v rozhovoru vyjádřil: „Byl bych velmi pro, aby Jiří Svoboda s pomocí poslaneckého klubu a dalších lidí, kteří jsou pro orientaci LB na otevřenou společnost, prosadil zménu názvu strany.” Dále prohlásil, že obdivuje Petera Weisse, který dokázal zreformovat KSS na SDL´ v podstaté proti vùli svých členù. Řeští komunisté si sice hráli na vnitrostranickou demokracii a předložili již na konci roku 1991 členské základné referendum o zméné názvu strany, nečinili ani tak z demokratičnosti, jako spíš z bezradnosti. Podobná bezradnost jim také neumožnila provést to, co se podařilo na Slovensku. Sviták dále varoval: „KSŘM má nyní poslední šanci provést totéž. Jestli se reformní křídlo Svobodovo neprosadí teï, pak bude vliv KSŘM nevyhnutelné klesat a logika gravitačního pole zpùsobí, že sociální demokracie bude dominovat levé části našeho politického spektra.”[85] Ač si bylo vedení védomo, že již před rokem vnitrostranické referendum zménu názvu odmítlo, rozhodl se Svoboda, podporován předsedou klubu poslancù LB ve Federálním shromáždéní J. Mečlem a poslanci V. Øezáčem a Z. Masopustem pokus znovu zopakovat. Snad k tomu přispélo i védomí vlastní prestiže v očích ostatních spolustraníkù v souvislosti s atentátem na jeho osobu. Vztah Svobodovy skupiny ke koalici Levý blok se dal pak formulovat takto: Podaří-li se nám zménit KSŘM na subjekt typu SDÅ, je další existence LB zbytečná, neboť ten byl vždy pouhou náhražkou tohoto stavu. Svého předsedu podporovali hlavné bývalí poslanci Levého bloku ve Federálním shromáždéní, kteří najednou ztratili své privilegované postavení špičky KSŘM a museli se potýkat i s problémy mnohdy existenčního charakteru.
Proti jejich iniciativé se samozřejmé okamžité postavili konzervativci tvořící vnitrostranickou platformu „Za socializmus.” Jednalo se o skupinu bývalých představitelù normalizačního režimu bývalým pražským tajemníkem KSŘ M. Štépánem, býv. ministrem vnitra J. Obzinou a aparátníkem V. Papežem. Tento proud byl však natolik zdiskreditovaný, že nemél nadéji na získání vétšího vlivu. Sviták o ném napsal: „Rozchod se ŠOPem (Štépán, Obzina, Papež) je nezbytný. Strana jež dokáže strategické kroky provést, zvýší svùj vliv, i když ztratí část členstva. Řím dříve se zbaví KSŘM rozkladného rakovinového bujení ŠOPu, tím dříve mùže zahájit ofenzívní kurz. Nomenklaturní vize návratu ji naopak bude zcela paralyzovat.”[86] Konzervativní proud také vždy odmítal koncepci koalice Levý Blok, jako pouhý trik jak „komunistickými hlasy zvolit nekomunity” 6.3. přijal ÚV KSŘM rozhodnutí, že „s ohledem na dosavadní hodnocení postupù platformy „Za socializmus”, tato nemá práva platformy ve smyslu stanov KSŘM,” aby o necelý týden pozdéji konstatoval, že „V. Papež, M. Štépán a J. Obzina nejsou nadále členy strany”[87] Zkušení aparátníci se však odvolali k ústřední rozhodčí komisi strany, která tato rozhodnutí zrušila s odùvodnéním, že usnesení ústředního výboru není v souladu se stanovami, konečné slovo mél však k tomuto případu říct až stranický sjezd.
Další proud vytvořili takzvaní neokomunisté - pomérné radikálné, nicméné nedogmaticky orientovaná skupina marxistických intelektuálù v čele s M. Ransdorfem, jež svùj postoj formulovala v tzv. dubnových tezích: Postavila se za zachování názvu strany (ač to je pro ni pouze zástupným problémem diskuse o strategii a taktice strany) a vyzvala k udržení masové členské základny. Svou mezinárodní inspiraci nalezli v Italské strané komunistické obnovy. Reálný politický vliv sice tento proud nezískal, stal se ale v podstaté hlavním tvùrcem ideologie dnešní KSŘM. Ač Sviták vždy zdùrazòoval podporu levicových myšlenek M. Ransdorfa,[88] ani s tímto proudem nemohl příliš souhlasit, jak dokládají jeho slova z 9. března 1993: „Před řadovými komunisty se otevírá rozcestí, z néhož vede jedna cesta k modernizaci, ke zméné názvu a k pochopení strategie levice v otevřené společnosti. Druhá vede k hnilobé neokomunistických sekt, neschopných pochopit skutečnost.”[89]
Třetím proud byl představován poslaneckým klubem Levého Bloku (jehož 35 poslancù bylo 34 zároveò členy KSŘM). Jeho předseda J. Ortman se v této dobé snažil stylizovat do role muže kompromisu prosazoval program kladenského sjezdu a postavil se za kompromisní variantu dvojího názvu strany
Jinou otázkou je pozice 1. místopředsedy strany M. Grebeníčka, který byl sice tiskem označován za konzervativce, ve skutečnosti byl ale spíš dalším mužem kompromisu, z jehož pozice vyplývala nutnost určitého manévrování mezi jednotlivými proudy. V onom pro stranu krizovém období první poloviné roku 93 se mu podařilo neztratit dùvéru a stát se politicky přijatelnou alternativou k Jiřímu Svobodovi.
Přitom vnitřní spor o další sméřování KSŘM nebyl v evropském méřítku ničím novým. Naopak, dá se říct, že byl přímým pokračováním vnitřních rozporù eurokomunizmu sedmdesátých let, konfliktu mezi „historickým kompromisem s buržoazií” předsedy italských komunistù Berlinguera a neschopností francouzských komunistù v čele s G. Marchiasem opustit představu „Diktatury proletariátu.”
Rozhádané vnitrostranické poméry mél vyřešit další sjezd svolaný na 23.6. 1993 do Prostéjova. Sjezdu předcházely stranické okresní konference, kde se členská základna vyjadřovala k témto podstatným bodùm: 1) celková strategie a taktika KSŘM 2) zména názvu strany3) vztah strany k Levému bloku 3) příčiny krize ve strané 4) status vnitrostranických platforem. Okresní konference se v podstaté postavily za kladenský program strany, za zachování její jednoty a masovosti, podporovaly prohlubování činnosti Levého bloku, mnohé se kriticky vyjádřily k činnosti ústředního výboru případné samotného předsedy, přičemž nékteré vznesly požadavek jeho odstoupení. Pro zachování názvu strany se vyslovilo 52 okresních konferencí, 29 pro zménu názvu a 3 pro zdvojený název, nicméné tato možnost jako kompromis mezi dvéma hlavními křídly dosud trvala. Krizovou situaci dokresloval i fakt, že samotný Svoboda nebyl ani okresní konferencí na Praze 6 zvolen delegátem sjezdu. Delegáta z néj pak musela učinit až okresní konference v Liberci. Sviták byl jedním z mála, který se Svobody zastával: „Možná, že není dobrým kandidátem, ale rozhodné je nejlepším, protože chápe strategii levice jako zájem národa a státu, ne jako aparátnický regionální pašalík ”[90]
Jak už bylo řečeno, sjezd se konal 26.6.1993 v Prostéjové. Celé zasedání, jehož se Sviták zúčastnil jako host probíhalo ve značné vzrušené atmosféře: Den před tím J. Svoboda oznámil, že se vzdává stranických funkcí a nebude se již dále účastnit politického života. Dokonce odpovédél negativné na dotaz novinářù, zda bude nadále řadovým členem KSŘM. Jeho vystoupení označil vzápétí J. Ortman za „teatrální a laciné gesto.” Před budovou, kde se sjezd konal probíhala početná antikomunistická demonstrace jíž se účastnil i starosta mésta. Na přicházejí delegáty se snášely spršky vajíček. Chvílemi se zdálo, jako by chtél dav proniknout do budovy. Podle názorù mnoha delegátù právé tato vzrušená atmosféra ovlivnila jeho prùbéh. Zménit si název připadalo mnohým jako znak slabosti před za okny skandujícími antikomunisty. Sjezd se usnesl zachovat název Komunistická strana Řech a Moravy, zakázal činnost vintrostranických frakcí a zvolil předsedou Miroslav Grebeníčka, který mél sjezdové jednání po celou dobu pevné v rukou. Místopředsedy se stali další představitelé konzervativcù -archeolog Velké Moravy Zdenék Klanica a poslanec PS PŘR Václav Exner. Místopředsednické křeslo získal i představitel neokomunistù M. Ransdorf.
Řelní představitelé reformistického proudu nebyli do vysokých stranických funkcí zvoleni. Jeden z nich bývalý dékan Právnické fakulty Prof. Josef Mečl vyzval dokonce ješté v rámci sjezdových jednání všechny, kteří nesouhlasí s programem KSŘM, aby šli do vedlejší místnosti, „že si založí vlastní stranu” Pùvabné pak bylo, že mnozí delegáti zakládající společné s Mečlem novou stranu Stranu demokratické levice se poté ješté vrátili do sálu a účastnili se jednání a hlasování sjezdu. Vznikající SDL sice vyjádřila ochotu dále pùsobit v rámci Levého bloku, vznesla však požadavek na nové délení státního příspévku politickým stranám. Dosud platil pomér mezi KSŘM a Demokratickou levicí 4:1, nyní chtéli lidé kolem Mečla také svùj díl. Mečlovu iniciativu Sviták přivítal: „nemá ani peníze, ani aparát, ale má nejvétší šanci oslovit levicové voliče.” [91]
Ani další z proudù parlamentní ortmanovský příliš neuspél. Jeho dva hlavní představitelé J. Ortman a kandidátka na prezidenta doc. Marie Stiborová byli zvoleni pouze do rady Levého bloku, kterážto instituce začala po sjezdu ztrácet na významu. Jeho hlavním nositelem se tak stával právé poslanecký klub v PS PŘR, který začal prosazovat, aby se tato koalice začala postupné ménit v politickou stranu ve smyslu Ortmanova vyjádření: „Délení Komunistické strany Řech a Moravy nevidíme jako nezbytné, sjezd navíc jednoznačné přijal Levý Blok jako rovinu programové a organizační spolupráce. Chápeme tedy tento sjezdový podnét ne jako pouhou možnou koaliční spojnici, ale jako integrační podnét k zamyšlení pro pevnéjší organizační levicové uskupení jako celistvý levicový subjekt. Nechceme štépit, chceme integrovat.”[92] Tedy vyjádření v tom smyslu, že se sice nechtéjí přímo odtrhávat, jak to učinila Mečlova skupina, ale když neuspéli přímo ve vnitrostranických řadách, chtéjí svùj vliv zvýšit tam, kde to jde, tedy zvýšením vlivu Levého Bloku. Politická porážka poslaneckého klubu LB na sjezdu se pozdéji ukázala neštéstím pro celou stranu: Vznikla nebezpečná schizofrenie: Politická reprezentace KSŘM v legislativé se nezačala krýt s jejím stranickým vedením, což bylo zdrojem mnoha budoucích konfliktù.
Naproti tomu neuspéla ani tvrdé dogmatická platforma „Za socializmus.” Sjezd pouze potvrdil vyloučení jejich čelných představitelù M. Štépána a J. Obziny, kteří rovnéž začali připravovat založení „trucpodnikù”.
Ač Sviták hluboce nesouhlasil se závéry sjezdu, přesto napsal M. Grebeníčkovi blahopřejný dopis (6.7.1993) k jeho zvolení.[93] Pár dní před tím, 30. 5. na tiskové konferenci Demokratické levice prohlásil: „KSŘM s novým předsedou Miroslavem Grebeníčkem má za sebou aparát, snad vétšinu členstva a majetek, ale nikoli šanci vystoupit ze skanzenu. Poslanecký klub Levého bloku s velmi schopným Jaroslavem Ortmanem a charismatickou Marií Stiborovou má reálný politický vliv a oprávnéné se necítí v podřízené pozici.” [94] Dále zde Sviták vyzval k další spolupráci všech třech subjektù (KSŘM, poslaneckého klubu LB a nové vzniklé SDL) v rámci Levého bloku. „Jak M. Grebeníček, tak J. Ortman a J. Mečl, hlavní herci budoucího triumvirátu Levého bloku, mají zkušenost, rozhled a schopnosti, aby vystupovali vùči sobé jako spojenci.”[95]
Druhý koaliční partner v Levém Bloku Demokratická levice ŘSFR s napétím očekával vývoj v KSŘM. 1. června Sviták na jejím shromáždéní prohlásil: „musíme si jako partneři v Levém bloku položit otázku, jaký bude smysl téchto sdružení v budoucnosti. Nemá-li Levý blok před sebou cíl rozšířit svùj volební zábér mimo okruh KSŘM, pak nemá smysl. Má-li smysl, pak je nutné institucionalizovat spolupráci a zamítnout roli fíkového listu, kterou demokratické levici přisuzuje část aparátu.”[96] Oním fíkovým listem mél na mysli fakt, že DL byla leckdy vnímána jako komunistická organizace s nekomunistickým nátérem, která méla KSŘM přilákat voliče levého středu. Tuto představu podporovala i skutečnost, že vétšina jejích členù byla zároveò členy KSŘM, neboť DL byla „pouhým” politickým hnutím. Po sjezdu se situace zménila, řada členù DL z KSŘM vystoupila a začali zakládat stanu SDL. Právé do ní se méla DL také integrovat resp. v ní se méla transformovat. Sviták s tímto trendem souhlasil a snad ho i nékteré momenty v ném téšily. Vznik SDL totiž znamenal konec fakticky podřízeného postavení DL vùči KSŘM. 24. července Sviták navrhuje první principy fungování nové strany: Vedoucí funkcionáře mají dle jeho názoru volit přímo členové, sjezd bude jenom jednat o strategii a taktice, v zájmu SDL má být udržení koalice Levý blok. Ustavující výbor (grémium) strany by pak dle Svitákova návrhu mél být paritné obsazen odštépeneckou skupinou z KSŘM a pùvodními představiteli DL. Sviták dosud volal po udržení Levého bloku, pojímal jej jako formu spolupráce tří složek KSŘM, vznikající SDL a strany poslaneckého klubu Levý blok. Sám tehdy přiznává, že SDL nemá bez koalice Levý blok smysl. A hlasy pro LB, to jsou v povédomí řadového voliče hlasy pro komunisty, jinými slovy, SDL má šanci jen tehdy, bude-li mít hlasy od komunistù. Jako hlavní dlouhodobé cíle strany pak 15. srpna 1993 definuje neutralitu pro střední Evropu, konfederaci se Slovenskem a zménu prùbéhu hospodářské reformy.
Mezitím však ve formující se SDL vznikla obvyklá řevnivost mezi obéma předsedy ing. Indruchem a Prof. Mečlem. Přestože byla řada reformé naladéných členù KSŘM, kteří by za jisté situace do nové strany možná i vstoupili její předáci a bývalí komunisté J. Mečl a J. Svoboda se téšili takové autorité jako žádná jiná odštépenecká skupina před nimi, vzájemná řevnivost v nové vznikající strané ji příliš přitažlivou neučinila. Navíc SDL velmi uškodilo, že se k ní v dobách nejvétší slávy (podzim 1993) hlásili pouze dva činní poslanci PŘR, její vliv na politiku byl tedy mizivý. To že bylo mezi jejími zakladateli 6 poslancù bývalého FS již nikoho nezajímalo. SDL tak na tom byla od počátku nejhùže ze všech tří složek Levého bloku neméla ani poslance jako vznikající strana LB, ani rozsáhlý aparát jako KSŘM. V tomto nerovném boji jí nemohla pomoct ani charismatická postava Svitáka.
Sviták také vidél v SDL skoro až zachránkyni Levého bloku. Předpokládal, že pokud by došlo k jeho rozpadu, ani jedna z jeho složek by neuspéla. V tom ovšem podcenil voliče KSŘM, kteří v každých dalších volbách umožnili strané třešní dvoumístný procentní zisk a tím i její faktické přežití. Pro intelektuála Svitáka byla otázkou úspéchu v oslovování voličù především síla myšlenky a nikoli setrvačnost, a proto přestal v KSŘM vidét sílu, které patří budoucnost: „její snížená schopnost chápat realitu a reagovat na ni trvá bez ohledu na sjezdy a výmény osob. KSŘM se chtéla zbavit pochybného modelu myšlení a praxe stalinské strany, ale nedokázala to, protože se snažila vécné problémy obejít názvem a osobami. Reorientace na stranu sociálné demokratického typu byla možná na podzim 1990 v Olomouci, nebyla provedena na Kladné 1992 a stala se nemožnou v Prostéjové 1993. Postarali se o to, že neudrží-li se Levý blok, přejde hegemonie do rukou ŘSSD, ale ochromí KSŘM, jež nedovedla říci to, co polský vítéz voleb: „Nejsme komunisté, jsme sociální demokraté.””[97]
9. října 1993 probéhlo v Brné ustavující 1. shromáždéní SDL. Zúčastnilo se ho celkem 140 delegátù zastupujících 452 odboček. Za předsedu byl zvolen Josef Mečl a bývalý předseda DL Indruch nejprve sloučení neuznal a pak se z politiky zcela stáhl. 11. listopadu 1993 Sviták stále ješté vidél perspektivy SDL v koalici Levý blok. Přijatelnou alternativou mu také bylo spojení s nové vzniklou Ortmanovou stranou Levý blok. Jako problematická se mu jevila alternativa třetí spojení s KSŘM či ŘSSD, jež by však bylo spíše rozplynutím subjektu než rovnoprávným spojenectvím. SDL se nakonec zachovala jinak, ač neméla žádné poslance a malé finanční prostředky, rozhodla se ve volbách 1996 kandidovat samostatné. Se ziskem nékolika tisíc hlasù pak skončila hluboko v poli poražených a prakticky zanikla.
Mezitím došlo k další profilaci strany Levý blok, kterou zakládal Jaroslav Ortman dle Svitáka „nejschopnéjší osobnost”[98] koalice LB. Mnozí další se vyjadřovali tím zpùsobem, že Ortman je velice schopný, až všeho schopný. A skutečné: Velice energicky začal s výstavbou nové strany, která se dle jeho představ méla stát hlavní opoziční silou ŘR. Záhy se zaméřil na erozi členstva nové vznikající SDL ze zdola ve prospéch Levého bloku. Když začal poslancùm, kteří zùstali v KSŘM, vadit název „poslanecký klub Levého bloku” s odùvodnéním, že když tu vzniká strana stejného jména, mél by být zvolen název nový respektující i další subjekty např. „poslanecký klub SLB, KSŘM a SDL,” Ortman to rázné odmítl a 20. ledna 1994 došlo k rozdélení klubu. Dvacet pét poslancù si ponechalo starý název Levý Blok a téch deset, co zùstalo v KSŘM, z néj vystoupilo a založili si stejnojmenný klub. Hlavní Svitákovo politické díté koalice Levý blok se tak definitivné rozpadla. Protože se státní příspévky vyplácely „na hlavu poslance”. Byl LB rázem nesmírné finančné zvýhodnén oproti KSŘM. Ty tam byly doby Prostéjovského sjezdu, kdy byl přiznán nové vzniklé SDL (ač neméla žádného poslance) ze strany KSŘM nárok na příspévek za volby 1992. Levý blok se pak pod předsednictvím Marie Stiborové (pozdéji nahrazena J. Ortmanem) začal připravovat na volby. Jednalo se nepochybné o stranu daleko dynamičtéjší, než byly zestárlé KSŘM i SDL. Podařilo se mu získat jednoho z čelných mužù Pražského jara a dávného Svitákova konkurenta V. Mlynáře (čestný předseda LB), ale ani to nestačilo na úspéch ve volbách 1996: Levý blok obdržel pouhá dvé procenta a rovnéž zmizel z politické scény. Komunisté však nikdy nemohli Ortmanovi zapomenout onéch 25 miliónù kč, o které je takto připravil.
Závér roku 1993 tak přinesl jednoznačný výsledek ve hře „kdo ovládne českou levici”. Vítézem se stala ŘSSD. Stalo se tak hlavné proto, že zvolila jako prostředek svého vzestupu taktiku koalice ustavením tzv. Realistického bloku, její koaliční partneři se však od komunistických lišili v jediném již před tím uspéli před voliči a méli za sebou jistá procenta, která jim pak ŘSSD odčerpala a po jejich pádu do bezvýznamnosti o né přestala mít zájem. KSŘM naopak zvolila taktiku koalice, aby se stala přijatelnéjší pro širší veřejnost. Její kalkul byl jednoduchý, vy ukážete, že i s komunisty je možno být v koalici (snad nám i přinesete néjaký ten nekomunistický hlas), my vás pak za to dostaneme do parlamentu. Jinými slovy, KSŘM zakoupila zboží, jehož kvalitu na rozdíl sociálních demokratù předem neprovéřili. Po vstupu do parlamentu pak přestali koaliční partneři KSŘM potřebovat a začali mít chuť na vlastní úspéch na politických prknech, která znamenají svét. Ale jak se pozdéji ale ukázalo, politiky z nich udélaly právé jen hlasy komunistických voličù a bez nich je čekal pád do bezvýznamnosti, neboť nikdy nezískali hlasy od jinud než od rozčarovaných voličù KSŘM. Komunisty pak jejich chybný kalkul stál 25 miliónù státních příspévkù a poslanecký klub bez stejného počtu poslancù.
Trend nástupu ŘSSD vytušil i Sviták, a 6. prosince 1993 napsal pozdravný dopis Miloši Zemanovi a zároveò mu poslal šek na 10 000 kč „na zaplacení výdajù za soudní přelíčení” ve kterém se musel M. Zeman hájit proti obvinéní z urážky veřejného činitele, když se o náchodském policejním řediteli a poslanci FS za ODS M. Hruškovi vyjádřil jako o absolventu zvláštní školy. V dopise je i vidét, že Svitáka lákala výraznéjší podpora sociální demokracie, když už přijali i jiné přebéhlíky Jiřího Vyvadil a Ringo Řecha, ale zatím ji nechce „kompromitovat” Sviták dále píše: „V tomto zřeteli jsem přijal béhem svých nedávných nemocničních pobytù slavnostní závazek, že neodejdu na onen svét, dokud neuvidím Miloše Zemana v čele nové české vlády.”[99]
Svitákùv zdravotní stav se začal zhoršovat od kvétna 1993, kdy byl hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce s infarktem. Zpráva o jeho nemoci v tisku pak vyvolala vlnu dopisù příznivcù s přáním brzkého uzdravení. Ješté dvakrát v roce 1993 byl v intenzivní lékařské péči. Potvrdilo se podezření na rakovinu. Jako každý človék se smrti velice bál. Ač si i v téchto okamžicích snažil zachovat humorný nadhled, pùsobilo to ponékud křečovité. V dopise příteli Vladimírovi 17.1. 1994 píše: „sám mohu očekávat nejvýše stagnaci jako lepší eventualitu vùči totálnímu sešupu, jež na mne čeká. Byl jsem poslední dva mésíce na Homolce, napřed s infaktem, pak po čtvrté s vnitřním krvácením z divertikulosy. Pozítří jdu na operaci a pak budu zase v rekonvalescenci na Homolce s velmi dobrou péčí, ale s nezbytnými kapačkami a transfuzemi. jsem velmi zesláblý a má výkonnost klesla tak na deset procent standardního výkonu, protože téžce lezu do schodù a vše mne namáhá, vážím 70 kg a zvolna se vypařuji do éteru.”[100] Své poslední síly vénoval na vydání všeho, co v posledních letech napsal. Jeho finanční možnosti byly natolik dobré, že si mohl dovolit své knihy vydávat vlastním nákladem. Kromé svých projevù, článkù a komentářù vydaných v knize Sametová normalizace, vyšly v posledním roce jeho života ješté jeho knihy Nevédecká antropologie (ze šedesátých let), Stařenky Tatry o počátcích automobilizmu a Rudolfínská trilogie - o alchymistech. Až do posledního okamžiku také psal a psal, jako by chtél překonat smrt dílem. V nemocnici Na Homolce, kde strávil poslední mésíce svého života si vytvořil malé pracovišté, zde ho navštévovali jeho přátelé a zde byly také 12.6.1994 pořízeny jeho poslední filmové zábéry, při rozhovoru o sociologii. I na smrtelné posteli zùstal vérný svému levicovému přesvédčení, v dopise dceři do Kalifornie píše: „Sloužil jsem myšlence demokratického socializmu, a to budu délat do konce, do poslední bitvy u Kresčaku, kde padl český král, jenž mél v erbovním znaku heslo „Sloužím”. Do života přicházíme stejné nazí, jako z néj odcházíme, ať jsme nalezli smysl vlastního bytí nebo ne. Poslední soud vynáší človék nad sebou samým, je svým samosoudcem a loučí-li se s déjinami, s myšlenkou jež neumírá, přežije v národé i kultuře.”[101]
Ivan Sviták zemřel 20. října 1994 v pražské nemocnici Na Homolce ve véku 69 let. Příbuzní mu nedokázali ani zajistit pohřeb, jen na hřbitové v rodných Hukvaldech byla pozdéji odhalena jeho pamétní deska. Nepodařilo se mu zemřít „v záchvatu smíchu nad hloupostí bližního svého”[102] jak si kdysi přál ani „zùstat na tomto svété do té doby, dokud neuvidí Miloš Zemana v čele nové české vlády,”[103] jak si přál pozdéji. Do nástupu sociálné demokratického kabinetu zbývaly ješté 3 roky, 285 dní.