Strašlivou záplavu zažili Řeši také v srpnu před čtyřiatřiceti lety. Na rozdíl od současné velké vody ale do zemé vtrhla po silnicích a zùstala v ní nekonečných dvaadvacet let. Šlo o vpád okupačních vojsk, s jehož následky se společnost potýká dodnes. A nékterá traumata, která tato katastrofa přinesla, jsou dokonce tak silná, že se o nich ješté ani nezačalo mluvit. Přitom podívat se na tehdejší selhání zpříma znamená šanci, že se už nebude opakovat.
Jednoduchý příbéh velkých nadéjí začal už koncem padesátých let, kdy se komunistická vláda poprvé začala potýkat s vážnými ekonomickými problémy. Komise stranických expertù tehdy musela (neveřejné) přiznat, že chyba je v samotném systému centrálního řízení. Po stalinském vzoru totiž o všem - plánu, cenách, odvodech podnikù do státní pokladny - rozhodovali lidé z aparátu KSŘ. Byly jich desítky tisíc, a tak tvořili vétšinu stranické nomenklatury. Podniky se chovaly podle toho. Jejich ředitelé se snažili od stranických šéfù získat co nejvétší zdroje a v plánu mít co nejmenší úkoly. Služby se zhoršovaly a prùmyslová výroba logicky šla dolù. Za léčitele nemocného systému byl v roce 1963 vybrán ředitel Ekonomického ústavu ŘSAV Ota Šik. Ten navrhl, aby se v reformé centralizovaného hospodářství využilo "zbožné penéžních vztahù" (v překladu z dobové terminologie - tržních sil). V roce 1966 publikoval Šikùv tým své proslulé "Zásady urychlení realizace nové soustavy řízení národního hospodářství". Následujícího roku se podle téchto zásad začaly zavádét jednotné dané pro podniky a postupné liberalizovat ceny. Záméry Šikova týmu byly daleko širší. Jak dnes připomíná ekonom Zdislav Šulc, chystalo se zavedení nové daòové soustavy podle vzoru západních ekonomik, všechny podniky mély být odstátnény. Øídit je napříšté méli manažeři, jmenovaní podnikovou radou, složenou ze zástupcù odborù, vlády a samotných manažerù. Zjednodušené šlo o jakýsi předobraz daòové reformy a české cesty privatizace po roce 1989.
Podobnou reformu na politické roviné připravoval v Ústavu státu a práva ŘSAV především Zdenék Mlynář. KSŘ ješté koncem roku 1967 držela totální kontrolu nad státem a společností podle receptu z dob bolševické revoluce. Prostřednictvím Národní fronty ovládala povolené politické strany a profesní či zájmové organizace. "Podle mého názoru není ovšem védeckého argumentu, kterým by socialismus jako společenský řád vylučoval politický model na systému dvou politických stran," napsal Mlynář v interním dokumentu již v roce 1967. Tyto dvé strany by se střetly v otevřeném politickém boji podle demokratických pravidel. Méla se totiž obnovit svoboda názoru a shromažïování. Svoboda spolkového života méla být ovšem stále omezena. Mlynář vlastné připouštél jen obnovení sociální demokracie: "Komunistická strana jako tvùrce a nositel komunistické hypotézy by byla korigována stranou vycházející spíše z empirie socialistického statu quo." Ideolog pražského jara odmítal menší partaje, jejichž existence by zpùsobila složitá koaliční jednání - tím jeho reforma připomínala nedávný pokus dvou stran opoziční smlouvy zlikvidovat konkurenci. Reformátoři roku 1968 se naopak chystali posílit pozice místních, profesních a podnikových samospráv, které by mély právo delegovat své zástupce do parlamentu. Dodnes podle takového modelu chápou nékteří zástupci nevládních organizací a politici (naposled z Unie svobody) termín "občanská společnost", převzatý z anglosaského prostředí.
Ideály z intelektuálních dílen KSŘ tak čekaly na své uskutečnéní - a první šanci nabídl leden 1968. Tehdy se stal prvním tajemníkem vládnoucí strany Alexander Dubček. Tento bratislavský aparátčík se přes dlouholeté zkušenosti na vysokých postech stranické hierarchie prezentoval jako prostý a poctivý muž a při své snaze odstranit svého předchùdce Antonína Novotného se opíral o sympatie veřejného mínéní. Pozdéji ale litoval, že tohoto nástroje využil příliš. Řeskoslovenská společnost tehdy zažila návrat dávno zapomenutého fenoménu - svobodné kritiky v novinách. Na jejím základé bylo odvoláno nejprve nékolik vysoce neoblíbených stalinistù a v březnu 1968 dokonce pod její palbou odešel z prezidentské funkce sám Novotný. Novináři tak postupné získávali sebevédomí a žádali rychlé prosazení Šikových i Mlynářových reforem. Fakticky tak byla nastolena svoboda slova a reforma se začala uskutečòovat ješté předtím, než byla vyhlášena. Pamétníci z řad osmašedesátníkù v čele se Zdeòkem Mlynářem a Petrem Pithartem si pozdéji na tak "radikální" chování médií často stéžovali. Veřejnými žádostmi o zavedení demokracie totiž prý dávala záminku Moskvé, aby zasahovala do déní v zemi. "Proč to délají mné? Za Novotného by se báli. Cožpak nevédí, že mi tím škodí?" rozhořčoval se na novináře sám Dubček. Nezodpovédnost a radikálnost novinářù ale tehdy byla jen relativní. I ty nejvíce proreformní hlasy neopomínaly zdùrazòovat vérnost KSŘ, socialismu a Sovétskému svazu. Opatrní byli všichni, kdo se svými názory vystupovali na veřejnosti. Neopatrní nebyli ve svých projevech, ale ve své víře, že je možné reformovat zemi uvnitř sovétského impéria a že to Brežnév bude tolerovat. Ti, kteří neméli dùvod být opatrní a chránit své iluze, jako bývalí muklové z pracovních táborù, především členové K-231, se ke slovu v médiích prakticky nedostali. Reformátoři nechtéli odstranit socialismus, protože podle nich přinesl zemi mnoho dobrého. Diktatura totiž odstranila Marxem tolik odsuzovaný antagonismus společenských tříd. Napříšté už spolu nemusely bojovat, ale mohly spolupracovat. Proto méli podle reformních plánù manažeři, zaméstnanci a státní úředníci společné řídit podniky, proto mély dvé politické strany spolu se zástupci společenských organizací rozhodovat o osudu státu. Návrat k hodnotám trhu či demokracie mél jen lépe využít skvélé příležitosti, které nabízela beztřídní společnost socialismu. Proti tomu přece nemohl nic namítat ani Sovétský svaz. Jen bylo třeba vše prosazovat opatrné, aby si nikdo chování Řechù špatné nevyložil. Ale nadéje byla tak skvélá, že se zdálo až nemožné, aby se nesplnila. Řeši se chovali značné úzkostlivé, snažili se neprovokovat a véřili, že se nadéje na návrat svobody a všeobecné prosperity vyplní. Brežnév ale toleranci nemél v programu.
Sama KSŘ trpéla počátkem roku 1968 tím, že byla centralistickou organizací. Zaménit Novotného lidi Dubčekovými na všech úrovních se nedalo stihnout béhem pár týdnù. Reformu tedy neřídila a dostala se do vleku událostí. Když potom byl koncem března 1968 Dubček předvolán do Drážïan na setkání komunistických stran zemí Varšavské smlouvy, nemohl čekat pochvalu. Skutečné byl vyzván, aby "konsolidoval" poméry v Řeskoslovensku. Především mél zasáhnout proti svobodé slova a zbavit se příliš hlasitých příznivcù reforem. Dubčekovo vedení se poté skutečné konsolidovat snažilo. Dùkazem je Akční program ÚV KSŘ, publikovaný mésíc po drážïanské schùzce. Podepsali se pod néj všichni reformátoři včetné Šika a Mlynáře, o odstátnéní podnikù nebo likvidaci Národní fronty v ném ale není ani slova. Další kroky včetné cenové liberalizace a posílení samosprávy se přesto poprvé objevily i v tak oficiálním dokumentu. Vedení KSŘ se rovnéž neodvážilo zasáhnout proti veřejnému mínéní, které žádalo další reformy. Konsolidace tak přes veškerou snahu za mnoho nestála. Také proto ješté v červenci 1968 véřilo podle prùzkumù 51 % občanù politice KSŘ (16 % vyslovilo nedùvéru, zbytek byl neutrální). Tato dùvéra přitom platila více politikùm než strané nebo systému. Při otázce, zda je pro občany dùležitéjší dobrá ústava a právní řád, nebo čestní politici, vyhráli politici nad ústavou v procentním poméru 60:27. Když se KSŘ snažila vyjít vstříc Moskvé i veřejnému mínéní, dostala se do kleští a její vùdcové ztráceli nervy. Nejlépe to dokumentuje červencový výbuch Josefa Smrkovského. Musel v Moskvé vysvétlovat existenci petice 2000 slov, sepsané Ludvíkem Vaculíkem a podepsané stovkami předních vzdélancù i politikù. Po návratu prohlásil, že jestli noviny nenechají svého štvaní, tak "na né pošleme tanky". Koncem července už požadoval Brežnév v Bratislavé konkrétní kroky - odstranit nepohodlné politiky v čele s ministrem vnitra Josefem Pavlem a dostat média pod stranickou kontrolu. Dubček všechno slíbil, ale když se moskevský vládce 13. srpna telefonicky dožadoval výsledkù, na stole ješté nic nebylo. Dubček se svého starého přítele doprošoval, ať mu dá "čtyřicet dnù klidu", že véci se dají do pořádku, až probéhne mimořádný sjezd KSŘ. V Moskvé ale pak nebylo o dalším postupu pochyb. I když Řechoslováci ješté mohli doufat, že néjaký zázrak nakonec ješté všechny spojí k další práci pro ideály demokratického socialismu, praktik z každého politbyra musel védét své. Stranický sjezd musí béžet podle předem daného scénáře a Dubček byl příliš slabý, aby néjaký scénář prosadil.
Všichni Řeši museli védét, že riziko intervence tady je, nepřímo se o ném zmiòovala i petice 2000 slov. Přesto byli všichni šokováni a sotva tak lze najít lepší dùkaz, jak daleko byla celá společnost mimo realitu. Její lídři budovali vzdušné zámky "socialismu s lidskou tváří" především proto, aby zakryli své selhání v roce 1948, kdy podpořili únorový puč a pomáhali zavádét diktaturu. "Co mi to udélali?" stéžoval si podle svédkù Dubček na své moskevské kolegy 21. srpna. Ješté více se blamoval prezident Ludvík Svoboda, který na začátku okupace vysvétloval všem, že tragické nedorozuméní se jisté vysvétlí a jednou dokonce dodal: "Až pak budou sovétští vojáci odtud odcházet, uvidíte, že lid je zase zasype kvéty - jako v roce 1945!" Je ovšem fakt, že i populární heslo tehdejších pražských ulic - "Lenine probuï se, Brežnév se zbláznil!" - říkalo totéž: Brežnév nepochopil, že ve skutečnosti proti Sovétùm nic nemáme, že nám jde o ten správný socialismus, podle Lenina. Právé 21. srpna se tak začíná nejpodivnéjší kapitola celé historie roku 1968. Dokonce ani Václav Klaus, který se k tehdejším snahám o reformu vždy vyjadřoval kriticky, nikdy nezpochybnil cenu týdne, kdy se Řeši semkli: "Každý z nás, kdo jsme onen hrozivý a přitom krásný týden prožili, na néj bude vzpomínat s plným védomím déjinné velikosti toho, co se tehdy událo. Ve stínu sovétských tankù se uskutečnil zázrak národní solidarity a skutečné svobody. Lidé dali najevo svou touhu po národní a státní suverenité a po demokracii, dali najevo svùj odpor ke komunismu a své pohrdání okupanty," napsal předseda ODS před devíti lety. Jinými slovy tím připomíná, že lidé začali o svobodé a nenávisti k diktatuře poprvé otevřené mluvit ve chvíli, kdy již neméli co ztratit. To ale neznamenalo, že Řeši začnou za demokracii a proti diktatuře bojovat. V novinách se objevily pochvaly československým vojákùm za to, že nebránili zemi proti okupantùm a zbytečné "neprovokovali krveprolití". Když se nebudeme bránit, tak se pozná, že okupace byl omyl, a vojska se stáhnou - tak znéla dobová (a marná) nadéje. Stejnou strategii odporu Řeši užili při demonstraci, která méla probéhnout na pražském Václavském náméstí 22. 8. Reportáž Rudého práva vyprávéla: "Na Mùstku a podél chodníkù se kupily stále vétší hloučky lidí, hlavné mladých chlapcù a dévčat. Kdosi rozšířil po Praze zprávu, že v pét hodin bude na náméstí manifestace. Ta zpráva se ukázala jako provokace, demonstrace méla okupantskému velení poskytnout záminku k tvrdému zásahu a především zdùvodnéní jeho agrese. Ale kdo to ví? Pražané přijíždéli na Václavské náméstí v nákladních autech ozdobených vlajkami, hloučky rostly, vzrušení narùstalo. Dojde k masakru?" Naštéstí "tátovský hlas" z reproduktorù vozù Veřejné bezpečnosti Pražanùm vysvétil, o co jde, a tak se všichni rozešli, aniž museli Rusové hnout prstem. Hystericky to druhého dne oslavila Večerní Praha: "Jste báječní, Pražané, prokazujete, že jste vlastenci v plném smyslu toho slova. Překonáváte potíže zpùsobené okupací vašeho mésta dùstojné. Vydržte, vydržme. Naše síla je nezlomná." Jistý druh aktivní obrany tak reprezentoval snad jen údajný rozhovor publikovaný 27. srpna na stránkách Rudého práva. "Koljo, co tu déláš," ptala se jeho autorka Alena, když na tanku poznala jednoho známého z Ruska. "Dostali jsme rozkaz. Přijeli jsme - jako přátelé..." vysvétluje s rozpaky voják. "Jako přátelé - vždyť střílíte..." útočí Alena a Kolja se zmùže jenom na: "Já nestřílel..." Otázky se však na jeho hlavu jen hrnou: "Co ti řekne Saša, tvoje sestra, až přijdeš domù...?" Kolja mlčí, je po debaté, Alena se na svého známého už jen tiše s výčitkou dívá. Tu náhle dochází k otřesné události: "Kolja zdvihl vlastní zbraò proti sobé a stiskl kohoutek..." Pasivní rezistence Řechù našla své vyjádření v často opakovaném heslu "Jsme s vámi, buïte s námi", které občané adresovali politickým vùdcùm pražského jara odvlečeným hned na počátku okupace k "jednání" do Kremlu.
Více než odvaha tak byla zázrakem srpnového týdne přirozená lidská solidarita. Historky z pražských ulic v srpnu 1968 připomínají události, které při povodních v posledních dnech prožil každý z Pražanù a před péti lety zase obyvatelé Moravy. Tehdy ji přitom občané dokázali projevit v neskonale horších podmínkách cizí okupace. Namísto odporu se ale okamžité začaly stavét nové vzdušné zámky, které mély zakrýt nepříjemnou skutečnost - ztrátu nadéje, že se poméry zlepší. "Již počtvrté jsme se dnes probudili do dne, ve kterém rachotí pásy tankù, již čtvrtou noc jsme se vzbouzeli třaskavým zvukem výstřelù. Jsme okupováni. Myslím, že to je ta nejpodivnéjší okupace, kterou kdy historie zaznamenala," hodnotil srpnové dny komentář Řeskoslovenského rozhlasu. Popisoval tím, jak je dobře, když se národ brání klidem, rozvahou a vtipem, a jak je rozumné nenechat padnout jediný výstřel, ke kterému jsou brutální okupanti jisté připraveni. Pocit autora nejlépe vystihuje předpona "nej". Je to néco dosud nevídaného, co tady prožíváme. Přehánét v extrémních chvílích je lidské, tehdy ale podlehli takovým pocitùm skoro všichni. "A je opravdu čemu se divit. Aby se tajemník komunistické strany po dvaceti letech její totalitní diktatury stal charismatickým vùdcem celonárodního demokratického a humanitního hnutí - to se ješté v déjinách komunismu nikdy a nikde nestalo," znél další ze superlativù, tentokrát z dílny Zdeòka Mlynáře. Velikost postoje Řechù zdùraznilo zvláštní vydání Sešitù: "To, co prožíváme, čeho se na nás dopustili, je zločin ze strachu. Báli se nás, bojí se nás. Protože jsme i před hlavnémi jejich milionové armády svobodní lidé." Přidávaly se pochvaly, oč lepší je takový neozbrojený a rozvážný odpor proti okupantùm ve srovnání se střelbou, kterou se bránili Maïaři v roce 1956. Novinové články připomínaly i sympatie západoevropských zemí,které vesmés kritizovaly vpád vojsk Varšavské smlouvy. Tím se ale utéšovali občané státu, který v nejtéžší chvíli nezískal jinou diplomatickou podporu ze zahraničí než od extravagantního rumunského diktátora Nicolae Ceauºesca. Sám Mlynář si povšiml, nakolik je nadšení prvního srpnového týdne provázeno ztrátou reálného hodnocení. V popisu vysočanského sjezdu KSŘ, který protestoval proti agresi a potvrdil ve funkcích dosavadní reformní vùdce, poznamenává: "Sjezd na nékolik dnù vytvořil zdání jednoznačného politického vítézství sil reformní politiky pražského jara v situaci, která celkové byla jeho úplnou porážkou." Nékdy se ale už lidé nedokázali přetvařovat. Silné emoce, ale jasné pochopené jako smutek a bezvýchodnost, popsal článek Zemédélských novin z 27. 8. "Do strašnické síné se nemohlo vejít tolik lidí, bolesti, zoufalství nad zmařeným životem. Zahraniční novináři se slzami v očích se zmohli jen na prosté: To jsme ješté nezažili," říká popis smutečního obřadu nad Zdeòkem Příhodou, mladíkem zavraždéným bezdùvodné ruským vojákem na Vinohradské třídé. "A do státní hymny se ozývá srdcervoucí hlas matky: Přece mi neodejdeš, mùj synu..."
Příbéh skončil tím, že unesení politici - s čestnou výjimkou Františka Kriegela - v Moskvé pod nátlakem podepsali souhlas s přítomností cizích vojsk na československém území. Po návratu se snažili občanùm vysvétlit, že jejich naprosté selhání otevírá šanci pro budoucnost: "Podpořte to, co je podmínkou, aby vaše i naše úsilí mélo smysl," vyzvali občany v oficiálním prohlášení při návratu Svoboda, Smrkovský, Řerník a Dubček. "Podpořte snahu o konsolidaci, aby vojska z našeho území mohla začít postupné odcházet a nakonec vùbec odejít. Pomozte nám zabránit provokacím, zabraòte hazardní hře o osudy našich národù." Ve skutečnosti se tak ve chvíli, kdy odeznélo první překvapení a šok, začala vétšina československé mocenské elity opét přimykat k sovétské vrchnosti. Přání Brežnéva z března 1968 se tak splnilo a reformátoři pražského jara začali sami prosazovat "konsolidaci". Posléze se začalo mluvit "o návratu do normálních pomérù" a nakonec o "normalizaci". Řechy a Slováky tak čekala další trpká zkušenost. Podobné jako příklad Františka Kriegela ukázal, že českoslovenští politici nemuseli podepisovat moskevské protokoly z obav o své životy, dokázali i nékteří pražští publicisté ješté v srpnovém týdnu prohlédnout útéšné lži a předpovédét tak budoucnost. Řtvrtý den okupace napsaly Svobodné televizní noviny: "Přijde doba, kdy nám dny a noci zahájené 21. srpnem 1968 budou připadat jako otřesný, fantastický, neuvéřitelný sen. Ne všichni z nás se té doby dožijí. Ale ona přijde, a je dobře pro ni žít, pro ni pracovat, pro ni bojovat." Srpen tak mnohým pomohl - k tomu, aby po dvaceti letech prohlédli pravou skutečnost komunistické vlády.
Z listování ve starých novinách a časopisech jsem získal pocit, že vétšina lidí se v roce 68 chovala normálné. V osmdesátých letech, kdy jsem bral rozum, bylo generaci, která se koncem šedesátých let právé stihla projevit, čtyřicet, padesát. Řlovék chodil po ulici a říkal si: Který to jsou, ti bejvalí rozumní?
Byla to asi poslední - i když jenom teoretická - možnost udržet se na civilizační úrovni západní Evropy. Dalších dvacet let komunismu nás stlačilo plus minus na úroveò Polska nebo Maïarska, se kterými jsme teï v jedné skupiné žadatelù o vstup do EU. Osmašedesátý byl ale také poslední v sérii déjinných katastrof, odstartovaných Mnichovem. Rokem 1989 začala jiná éra.
Reformátoři to asi vétšinou mysleli upřímné. Pořád to ale byla parta, která se dostala k moci jako bandité. V roce 48 degradovali zbytek společnosti na diváky, od kterých se jenom čeká potlesk. Myslím, že z tohohle vidéní se nevymanili ani v osmašedesátém. Já vím, mné se to mluví, když jsem tu atmosféru nezažil. Ale stejné mé zaráží, jak automaticky čekali od lidí obdiv, když jim konečné zafungovalo jejich dlouhé vedení.
Tigrid už před třiceti lety napsal, že ne. Možná to teï nékteří lidé v ŘSSD chtéjí zkusit obrácené, ale ani jim to nevyjde. Šance asi byla v néčem jiném: kdyby se společnost po 21. srpnu bránila, asi by se tady líp dýchalo. Poláci přece proti režimu povstali nékolikrát, a i když vždycky kompletné prohráli, nakonec méli s odstupem dvou tří let vétší svobodu než předtím. V Řeskoslovensku to v srpnu zabalila politická špička a hned po ní i skoro celá společnost. A sedmdesátá léta byla daleko horší než šedesátá.
Staronový ministr kultury Pavel Dostál nékde prohlásil, že reformní komunista je z definice sociální demokrat. Hezky se o pražském jaru píše také v provládním deníku Právo, což je vzhledem k tomu, jak tyhle noviny psaly v osmašedesátém, pikantní. To, že si slušnéjší část české levice z osmašedesátého udélala svùj historický mýtus, se dá chápat. Asi se potřebují néjak ukotvit. Rùzní lidé mohou mít rùzné dùvody. Téžko říct, nakolik je ten mýtus pražského jara reakcí na posméšný tón, v jakém o osmašedesátém psali ze začátku devadesátých let nékteří pravicoví novináři, a nakolik si určití lidé potřebují dokázat, že jejich život nebyl úplné na pendrek. Zmínéný Pavel Dostál například při obhajobé šel hodné daleko. V televizi jednou říkal, jak je hrdý na to, že byl v šedesátých letech ve strané. Co si mají myslet ty stovky lidí, které ješté v "liberálních" šedesátých letech zavřeli za politické přečiny?
Že prakticky nikoho nenapadlo se vojensky bránit. Když se človék nenechá zmást takzvanými historickými okolnostmi - Rusové byli naši osvoboditelé atd. -, naráží na jednoduchou úvahu: napadly nás cizí armády a nikdo po nich nestřílel. Jak to? Tady nefungoval néjaký základní instinkt.
Ne. Koncem šedesátých let bylo v národním zájmu utéct ze sovétského bloku. Lidi přece po téch prvních dvaceti letech museli cítit, že néco nehraje. Teï už ale k Západu patříme. Chtél bych vidét, kdo si dnes troufne na patos typu "Jsme s vámi, buïte s námi". Už je normální doba, naštéstí.
Kriegel, Palach, Zajíc.
Respekt, 19. 8. 2002 - Strana: 13