Text, který uvádíme, je tak trochu ve stínu známějšího „Proč nejsem komunistou”, pro nás má ale přinejmenším stejnou zajímavost a hodnotu. Jedná se o vzájemně související (a po sobě přímo následující) články, které vycházely jako součást většího celku „Sám o sobě a o věcech závažnějších” nejprve od února do března 1932 v Přítomnosti a později byly jako celek otištěny v knize Zóon politikon.
*
Jenže otřes té důvěry v demokracii se občas jeví i u intelektuálů levice. I oni jako chroničtí nadávači z druhého břehu mají jakési chorobné uspokojení z všeobecné lumpárny a z toho, že to takhle dál nejde; mluví o státě, o byrokracii, o politických stranách jako o něčem, co je naprosto mimo ně, jako o moci skoro nepřátelské, která nemá být předělána, nýbrž poražena. Pokud jde o přesvědčené komunisty, nemůžeme ovšem od nich žádat něco jiného; horší je, rozhostí-li se podobná neúčastná negace i jinde. Mezi slovy, že stát něco dělá špatně, a slovy, že my něco děláme špatně, není rozdíl jenom verbální; neboť to druhé vede k jiným skutkům především vůbec k nějakým skutkům. Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mě to naplnit chmurným dostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval a dřel se pro tu věc až do sklonku dnů. Demokratická kritika je posoudit věc a zapřáhnout se do ní. Ta druhá kritika je víceméně jen povýšenost intelektuálů.Je demokracie nějaký ideál? Ale kdepak, slyším volat; demokracie není cíl, nýbrž jenom taktika a metoda. Co je tedy cíl? Je jím socialism? Myslím, že i socialism je jenom metoda řekněme k dosažení spravedlnosti; ale ta spravedlnost bude nakonec snad zase demokratická nebo ne? Je revoluce ideál nebo jen metoda? Přátelé, má-li mezi všemi politickými možnostmi některá charakter ideálu, to jest řádu trvalého a žádoucího, bude to asi demokracie. Ale je to právě ideál: něco, co dosud není a má být naplňováno na tom místě, zítra, v budoucích generacích, do skonání světa.
Tož abychom nechodili kolem horké kaše: v tom konfliktu našeho věku je na jedné straně kapitalism a buržoazie, na druhé straně socialism; přes nejrůznější denominace na obou stranách jsou tu jen ty dvě fronty, a není poctivě možno být uprostřed mezi nimi nebo jednou nohou v té a druhou v oné. Jsi buď tady, nebo jsi tam. Jsi pravý, nebo jsi levý.
Někteří si vzali do hlavy nazývat mne člověkem buržoazním. Míníte-li tím, že raději sedím doma, škrabu povídačky nebo „obírám lístky pelargónií”, místo abych v kavárně rozjímal o věšení měšťáků, nemohu se tomu bránit; ale chcete-li tím na mne naložit, že se sdílím o názory pravice, tu, lidičky, žádáte ode mne příliš mnoho, a nemohu vám vyhovět.
Líbení sice není argument, ale mně se buržoazie zvláště ta naše nechce líbit. Mám intenzívně nerad její náhledy a stanoviska, její kulturní indolenci, její duševní typus; nemohu dobře nalézt, co by na ní krom několika lidí bylo k hájení nebo k šetření. Nebýt s ní, nebýt jeden z ní, to opravdu není kumšt ani zásluha; stačí podívat se na její ideály, záliby a sympatie, aby toho měl člověk jak náleží plné zuby.
Tedy socialism? Samozřejmě; aspoň pokud je názvem pro tu celou druhou frontu. Ale obávám se, že jsem špatný socialista; chybí mi totiž skoro docela schopnost myslet hospodářsky. Mám úctu k těm, kdo to dovedou; myslím, že k tornu musí být zvláštní dar od pánaboha tak jako k matematice nebo k teologii. Kdybych se rozkrájel, neumím se dívat na běh světa jako na proces hospodářský; když to neumím, uklidňuji se aspoň tím, že to není moje métier. Někdy si plaše myslím, že třeba Vítězslav Nezval nebo pan F. X. Šalda se dívají na věci hospodářsky, i když to nedávají najevo. Nemohu se nadchnout pro socialism jako pro hospodářskou teorii, protože mi chybí ty jisté buňky; zájem by tu byl, ale shledávám, že bych se marně nutil myslet v pojmech materialismu. Rozumím věci jen natolik, abych rozpoznal, že většina intelektuálních socialistů ukrutně žvaní, jakmile chce pronést něco ortodoxně materialistického. Říkám si s útěchou, že ti páni tornu asi rozumějí stejně chabě jako já, ale nechtějí se k tomu přiznat, to je to.
Nemíním tu svou hospodářskou neschopnost dávat jiným za příklad; naopak považuji ji sám za jistý defekt, ale co dělat. Pro mne socialism není teorií hospodářskou; je mi teorií a postulátem spravedlnosti a slušnosti. Nerozumím nadhodnotě a výrobním prostředkům, ale rozumím tornu, že naše organizace života není slušná a spravedlivá k většině lidí. Na to není třeba hospodářské teorie, abychom viděli, že příliš mnoho lidí není a nemůže být šťastno, protože jsou odsouzeni žít v starosti, nedostatku a ponížení. Je to rozběsňující pohled na nesmírnou a nedůstojnou křivdu. Na tomto místě mi skočíte do řeči a povíte, že takovéhle city nejsou žádný socialism, nýbrž jen vulgární soucit a slaboduchá humanita; socialism že je pozitivní doktrína nebo taktika, jak tyhle křivdy odčinit. Nemohu si pomoci, ale přál bych si opravdu, aby svět byl na všech stranách zaplaven vulgárním soucitem a slaboduchou humanitou; myslím, že by nám to velmi pomohlo k tornu odčinění křivd a ještě k něčemu lepšímu: k zhodnocení lidských životů. Ale pokud se týče té doktríny a taktiky, shoduji se se socialismem nebo řekněme rovnou: s komunismem ve většině jeho ideálů; ale nemohu se s našim komunismem nebo přesněji řečeno: s jeho dnešním a dočasným stavem srovnat ve většině jeho metod. Jeho soustavná nevrlost, jeho doktrinářství, jeho trucování, jeho neúčast na praktických řešeních aktualit života, jeho výchova lidí v tom všem nemohu jaksi nalézt ani stopy, že by se tu urodil nový, lepší, celejší člověk. Chcete měnit řády, aniž byste měnili lidi aspoň sebe Samy. V tom je deprimující nedostatek idealismu, zoufalé manko pravé víry. Kdyby přesvědčení bylo věcí volby, volil bych pro sebe být socialistou devadesátých let na prahu mládí jsem ještě byl unášen onou vlnou sociálního buditelství; tehdy to byla celá víra, přetvořující člověka, určující vztah od člověka k člověku, víra posvěcující; bylo v něm víc skutečné bolesti i víc pravé radosti; tehdy ještě kolem Komunistického manifestu netajtrlíkovali estéti a intelektuální flákači. To nebylo proto, že tehdy byl socialism mlád; víra není mladá, protože je mužná. Tehdy socialism byl apoštolství; dnes bych se smířil s devízou, že socialism je džentlmenství, že má být výkvětem humanity, laciněji to nedám.
Věřím sice, že lidstvo může být spaseno; ale daleko určitější je má víra, že může být povzneseno. Jenom si myslím, že by se s tím mělo víc a soustavněji začít už teď a na tom místě.
Nyní bych rád napsal jeden odstavec, který má právo napsat jen deklarovaný straník; rád bych řekl, v čem nejsem se socialismem spokojen. Protože je cestou budoucnosti, měl by se na tu cestu lépe zásobit; měl by mít víc vědomostí, víc vzdělání, víc praktických i duchových zájmů než ti, kdo by chtěli uchovat, co je. Má být rnladší, všestrannější a praktičtější. Jsa na pochodu, má mít víc smyslu pro vedení, pro vůdčí a osobní hodnoty. Čím více bude mít zájmu o skutečnost, tím spíše ztratí svou chronickou nevrlost a zakyslost. Přál bych mu, aby byl raději věcí lidovou než davovou; lid je něco trvalejšího než masa. Přál bych mu, aby v něm bylo dost prostoru pro všemožnou iniciativu, pro požehnanou hojnost uskutečňování; neboť nestačí spravedlivěji rozdělit statky, je potřeba je rozmnožit. A tak dále.
*
Ostatně ať je to socialism, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého člověka na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a v rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen. Jak vidíte, je to docela tuctová nebo řadová víra; je-li buržoazní, nedám si proto nohu za krk; hlavní je, že nic toho ještě není uděláno ani ta demokracie ovšem ne a vše čeká na nesčíslné naplňování a nekonečné úsilí: je tu dost, čemu sloužit, pro celého člověka, pro celý život, pro celá pokolení. Tuctové ideály, budiž; ale kdybych se k nim divoce zatvářil a pronesl něco neurčitého o nastávající revoluci a diktatuře proletariátu, nebylo by to, lidičky, za dnešních poměrů také něco náramně tuctového? Jenže revoluce, diktatura a jak se ty věci ještě jmenují, to nejsou žádné ideály ani programy; to jsou v nejhorším případě jenom instrumenty, ale žádné cíle. Instrumenty nejsou předmětem víry, nýbrž volby a vhodnosti; mohou být hrubší nebo jemnější, podle inteligence těch, kdo je připravují. Mám nedůvěru k hrubým nástrojům: může jich užít někdo jiný K něčemu jinému. Nezaměňujte radikálnost v instrumentech s radikálností v cílech.
Poslyšte, nemuselo by se ani mluvit o socialismu, abychom mohli sledovat ten předěl oddělující dvě fronty našeho života. Vemte si pojem tak mírný a laskavý, tak málo podobný heslu do mely, jako je humanita. Dávejte pozor, na které straně, ve kterých houfech je toto slovo pravidelně provázeno podrážděným mručením; dávejte pozor, odkud, ze kterých listů skřípne popuzený protest, jakmile jde o cokoliv smírného, tolerantního a lidsky ušlechtilejšího, ať je to přemáhání rasové nenávisti, zlidštění justice, sociální pomoc, služba míru. Případ co případ staví se proti sobě tvrdá, bezohledná, násilnická, mocenská morálka a ti druzí. Dvě fronty. Uvědomte si i ten předěl etický: je jemnější a hlubší než bitevní čára politická a kryje se s ní skoro navlas. Přátelé, i na této téměř pomyslné linii se děje poziční boj; snad budoucí historie pozná, že i v tomhle potýkání se vyjádřil veliký konflikt a smysl našich dnů; a bude přitom jmenovat jméno Masaryk.