Spor o ekonomickou kalkulaci se nesmazatelné zapsal do vývoje ekonomické teorie 20. stol. Otázkou po vhodnosti či nevhodnosti soukromého a společenského vlastnictví i teoretickým srovnáváním efektivity kapitalismu s efektivitou rùzné koncipovaného socialistického hospodářství se zabývali mnozí autoři již dříve; teprve spojení téchto otázek s problematikou racionální alokace vzácných zdrojù umožnilo sporu vyvstat v podobé, která nejenom vytyčila charakter základních problémù, se kterými se bude muset vypořádat plánovité hospodářství, činící si nárok na překonání kapitalistického zpùsobu výroby, ale výraznou mérou ovlivnila také chápání funkce trhù v kapitalismu[1]. Spor tak zásadním zpùsobem formoval pozici rakouské školy, respektive její opozici k mainstreamové neoklasické ekonomii. Zatímco ješté na začátku století se rakouští autoři vùči neoklasické ekonomii nevyhraòovali, na základé reflexe sporu dospéli až k jejímu zásadnímu odsouzení, neboť tím, že na jejím základé bylo možno hájit socialismus, se stala pro rakušany nepřijatelnou: "Pokud platí neoklasická obrana [trhu], pak mùže fungovat i model tržního [myšleno neoklasického] socialismu. Pokud model tržního socialismu selhává s ohledem na okolnosti týkající se informací a podnétù, pak to samé platí pro neoklasické pojetí trhu.... Žádné dùležité rysy tržní společnosti, v kontrastu se společností netržní, nemohou být adekvátné zachyceny modelem, o kterém se vétšina domnívá, že je základem pro studium tržní společnosti." (Boettke 2000, s. 37)
Pro zajišténí alokační efektivity hraje zásadní roli schopnost ekonomiky zajistit racionální ekonomickou kalkulaci, tj. zajistit, aby jednotlivým druhùm zboží byly přiřazeny takové „ceny”, které odpovídají jejich nákladnosti s ohledem na čerpání vzácných zdrojù nutných k jejich produkci. Bez toho, aby „ceny” výrobkù a služeb byly takto nutné a objektivní, by neexistovalo žádné vodítko k posouzení, jestli by nebylo vhodnéjší využít vzácné zdroje vypotřebované při jejich produkci jiným zpùsobem.
Ve společnosti, založené na délbé práce, jsou produkty spotřebovávány nékým jiným, než jejich bezprostředním výrobcem. V dùsledku toho nemá kupující představu o tom, jaké množství vzácných zdrojù bylo při výrobé konkrétního produktu spotřebováno a zda by toto množství vzácných zdrojù nemohlo být využito jiným zpùsobem, který by mu přinesl vétší užitek. Jediné, co je kupující schopen posoudit, je pak to, zda je za produkt ochoten zaplatit požadovanou „cenu”, přičemž se snaží maximalizovat užitek, kterého je schopen dosáhnout na základé svého rozpočtového omezení. V kapitalismu tak existuje jediné kritérium pro posouzení, zda bylo využití daného množství vzácných zdrojù k výrobé určitého zboží efektivní s ohledem na možnosti jejich alternativního využití. Tímto kritériem je skutečnost, za jakou cenu mùže být zboží realizováno na trhu. Pokud a dokud je možno zboží prodávat za částku, která umožòuje realizovat zisk, pak je do jeho výroby vtahováno stále více vzácných zdrojù. Pokud zisk realizovat možno není, výroba se snižuje a vzácné zdroje jsou uvolòovány pro jiné zpùsoby využití. Takto spotřebitelé svými „penéžními hlasy” určují strukturu výroby.
Pokud připustíme, že také socialistická ekonomika musí fungovat v souladu s preferencemi spotřebitelù, pak je zde také jediné kritérium, určující alokačné efektivní využití vzácných zdrojù: ochota spotřebitelù uhradit objektivní společenské náklady aktuálné nebo potenciálné nabízených produktù. To neznamená, že by „ceny” vybraných druhù produktù nemohly být na základé politického rozhodnutí subvencovány. Ovšem přínosy takových krokù, v egalitářské ekonomice zdùvodnitelných pouze v případech, kdy samotné preference spotřebitelù nejsou sto zajistit optimální skladbu spotřeby, je možno racionálné vyhodnocovat pouze na základé znalosti zmínéných objektivních nákladù. V socialistické ekonomice tedy také musí fungovat spolehlivý cenový mechanismus.
Pro spor o ekonomickou kalkulaci tak byla klíčová problematika, jakým zpùsobem fungují (nebo mohou fungovat) kapitalistické trhy, respektive nékterá z variant jejich socialistické alternativy, co do schopnosti koordinace výroby a spotřeby skrze cenový mechanismus. Alokační efektivitu ovšem nelze oddélovat od efektivity produkční a inovační, kterým byla samozřejmé také vénována pozornost.
Zámérem této práce, která je jen velmi neúplným úvodem do problematiky, nebylo podat souhrnný přehled stanovisek jednotlivých účastníkù sporu. Takovýchto shrnutí, jejichž autoři se rozcházejí nejenom ve vyhodnocení výsledkù sporu, je k dispozici nepřeberné množství (kromé téch, na která se v textu přímo odkazuji, uveïme ješté např. Hoff 1981, Lavoie 1985, Cottrell&Cockshott 1993a). Snažil jsem se spíše postihnout okolnosti, kterým lze přičíst na vrub, že určitá teorie, která mohla být v určité dobé všeobecné přijímána, se v jiné dobé jevila jako zcela nepřesvédčivá (a naopak). V práci tak vénuji značnou pozornost nejen historickému pozadí sporu, ale také, a to především, otázkám ekonomické metodologie. Přestože jádro neoklasické fáze sporu, který ovšem - jak se v této práci snažím ukázat - není dodnes ukončen, spadá do období před 2. sv. válkou, mnohé jeho významné momenty jsou dodnes aktuální a teoreticky i prakticky živé.
Při charakteristice jednotlivých postojù jsem se snažil v co nejvétší míře vycházet z primárních pramenù a uvádét pùvodní citace. Jak jen to bylo v rámci omezeného rozsahu možné, snažil jsem se naznačovat přesahy k širšímu kontextu ekonomické teorie a její filosofické fundace.
Trh instituce, jejímž prostřednictvím dochází ke sméné výrobkù za peníze nebo jiné výrobky.
· V kapitole 1.1. provádím základní charakteristiku okolností, které byly určující pro mainstreamový postoj k otázce ekonomické racionality socialismu.