I když je ta doba už hodně vzdálena, a psychologie v souvislosti se svými sociologickými určeními a vyjádřeními se podstatně rozvinula i do oblastí materiálně pracovních funkcí člověka, přesto neuškodí si připomenout, že Marx právě v souvislosti s pojmem potřeby se vyslovil hodně posměšně o psychologii jako o vědě, která ”vznešeně abstrahuje od ... velké části lidské práce a nepociťuje sama v sobě svou neúplnost přesto, že ”jí tak rozšířené bohatství lidského působení jako je ”předmětné jsoucno průmyslu ”nic neříká, leda to, co je možno říci jedním slovem: ,potřeba', ,hrubá potřeba' . ...25)
Dnes lze ovšem konstatovat, že se psychologie zabývá nejen pojmem potřeby, ale i faktem potřeby v ”předmětném vztahu k ”tak rozšířenému bohatství lidského působení jako je ”předmětné jsoucno průmyslu a nejen průmyslu. V souvislosti s tím dosáhla i hlubších poznání o psychologické povaze potřeby, hrubé potřeby, nebo potřeby primární a sekundární, potřeby reprodukční apod.; ale protože se pojmem potřeby psychologie zabývá, nepřestává být pojem potřeby pojmem podstatně širším, zasahujícím oblast všech dimenzí člověka.
Marx, v době formulace svého filosofického východiska se zabýval pojmem potřeby. A hned od tohoto počátku odděluje od sebe pojem potřeby platný ”v rámci soukromého vlastnictví a pojem potřeby a jeho významu ”za předpokladu socialismu. Tato dvě pojetí potřeby se mu vyjevují jako protikladné kategorie, protikladné svým obsahem; v tomto obsahu je skryt smysl potřeb a sil, které stimulují pohyb člověka k cíli, který smyslu potřeb odpovídá.
V rámci soukromého vlastnictví ”každému člověku jde o to, vytvořit pro druhého nějakou novou potřebu, aby ho donutil k nějaké nové oběti, aby ho přivedl do nějaké nové závislosti a aby ho zlákal k novému způsobu požitku a tedy i k hospodářskému zruinování. Každý se snaží vytvořit nad druhým nějakou cizí bytostnou sílu, aby v ní došel ukojení své vlastní zištné potřeby. S množstvím předmětů tedy roste šíře cizích bytostí, které si člověka ujařmily, a každý nový produkt je nová možnost vzájemného podvádění a vzájemného okrádání. Peníze jsou nejabstraktnější podobou, v které se člověk ekonomického věku vyjevuje jakožto vyjádření své ekonomické podstaty. O tuto podstatu je sváděn boj. ”Potřeba peněz je tedy pravá, ekonomií vytvořená potřeba, a je to jediná potřeba, kterou ekonomie vytváří.
Pro nás má zvláštní význam, že ”zčásti se toto odcizení projevuje tím, že na jedné straně vytváří zjemnělost potřeb a jejich prostředků, na druhé straně surovou zvlčilost, úplnou, primitivní, abstraktní jednoduchost potřeby; anebo spíše jen znovu rodí samo sebe ve svém opačném významu. Analýze této degenerativní síly působící na člověka a její protipřirozenosti v třídních podmínkách Anglie věnoval Engels svou první velkou literární práci a Marx rozsáhlé partie svého ”Kapitálu.
”Dělník smí mít jen tolik, aby chtěl žít, a smí chtít žít jen proto, aby měl.
I když jde o rané období vývoje kapitalismu, a tedy ještě ne zdaleka o plně rozvinuté zbožní vztahy, jak je známe v současné dějinné modifikaci, obecná podstata tohoto zjištění trvá: protože je jen věcí konkrétně dějinné míry kolik dělník ”smí mít ”aby chtěl žít, jestliže je zachováno, že ”smí chtít žít jen proto, aby měl.
Marx nepřeváží svou argumentaci jen dramatičností líčení; postihuje, že už tehdy ”na poli ekonomie ovšem dochází ke kontraverzi. Jedna strana doporučuje šetrnost a proklíná přepych. Druhá strana doporučuje přepych a proklíná šetrnost. Obě strany doporučují svůj recept proto, aby dosáhly proklínané šetrností přepych, a přepychem šetrnost. Argumentace, které na tomto místě Marx používá, je klasická; postihuje stav, který je plně příznačný až po naši moderní společnost: strana, prosazující hledisko šetrnosti ”je tak pokrytecká, že nepřiznává, že právě rozmar a nápad určují výrobu; zapomíná se na ”zjemnělé potřeby, zapomíná, že bez spotřeby by se nevyrábělo, zapomíná, že konkurencí musí výroba jen získat na všestrannosti, přepychovosti, zapomíná, že spotřeba pro ni určuje hodnotu věci a že móda určuje spotřebu; přeje si, aby se vyrábělo ”užitečné, ale zapomíná, že výroba příliš mnoha užitečných věcí produkuje příliš neužitečnou, zbytečnou populaci. Obě strany zapomínají, že plýtvání a úspory, přepych a nedostatek, bohatství a chudoba se rovnají.
”A průmysl spekuluje nejen na zjemnění potřeb, nýbrž stejně i na jejich primitivitu, ale na primitivitu uměle vytvořenou, jejímž opravdovým požitkem je tedy omamování sebe sama, toto zdánlivé uspokojování potřeby, tato civilizace v rámci primitivního barbarství potřeby.
A hledisko zisku? ”Primitivní potřeba dělníka je mnohem větší zdroj zisku než uhlazená potřeba boháče. Toto konstatování je konkrétně historickým konstatováním. Ale . . .
Platí toto ekonomické pojetí potřeby? Platí ještě dnes, po sto až stopadesáti letech společenského rozvoje, že bohatství a chudoba se rovnají, že primitivní potřeba dělníka je zdrojem mnohem větších zisků než uhlazená potřeba boháče, když za jiných konkrétních podmínek může platit opak? Je vůbec potřeba dnešního dělníka primitivní, a jak se k tomu má soudobý socialistický společenský systém se skladbou a kvalitou svých potřeb?
Za předpokladu socialismu má bohatství lidských potřeb podle Marxe zásadní význam. Právě toto bohatství potřeb podmiňuje ”jak nový způsob výroby, tak i nový předmět výroby.
”Vidíme, jak namísto ekonomického bohatství a bídy nastupuje bohatý člověk a bohatá lidská potřeba. Bohatý člověk je zároveň člověk potřebující totalitu lidského životního projevu. Je to člověk, v němž jeho vlastní uskutečnění existuje jako vnitřní nutnost, jako nouze. Nejen bohatství, chudoba člověka nabývá rovněž za předpokladu socialismu lidského, a tedy společenského významu. Je trpným svazkem, který dává člověku pociťovat největší bohatství, druhého člověka, jako potřebu.
Potřeba člověka pro člověka, potřeba sebe jakožto člověka a druhého člověka jakožto člověka, potřeba lidské realizace a lidské seberealizace to je základní potřeba, nebo základ všech potřeb člověka ”za předpokladu socialismu; právě tak k tomuto problému Marx přistoupil, a z tohoto základního aspektu také později podroboval kritice politickou ekonomii,
”Předpokládáš-li člověka jakožto člověka a jeho vztah k světu jako vztah lidský, pak můžeš lásku vyměnit jen za lásku, důvěru jen za důvěru atd. . .. Každý z tvých vztahů k člověku a k přírodě musí být určitým, předmětu tvé vůle odpovídajícím projevem tvého skutečného individuálního života.
Jak dochází k tomuto stavu lidského sebeuvědomění, k překonání abstraktních forem, v kterých je člověku dáno žít? Např. takto: ”Sdruží-li se komunističtí řemeslníci, pak je pro ně zprvu účelem učení, propaganda, atd. Ale zároveň si tím osvojují novou potřebu, potřebu společnosti a co se jeví jako prostředek, stává se účelem. A tak dále a tak podobně.
Bohatství potřeb za socialismu podmiňuje osvobození lidských smyslů, tedy osvobození totality člověka až po jeho smysly, včetně jich, a jejich další rozvoj, a naopak osvobozením smyslů člověka a jejich rozvojem je podmíněn rozvoj bohatství lidských potřeb. Celistvost člověka je potřebou a cílem, ale právě tak podmínkou lidskosti.
Bezpodmínečný důraz, který je tu položen na význam zrušení soukromého vlastnictví jako podmínky a předpokladu polidštění člověka, je v nejstarším období marxismu ještě zdůrazněn přesnou dělící čárou, která odděluje věk soukromého vlastnictví od věku komunismu. Postupem teoretické práce a konkrétních revolučních zkušeností se ze zlomu stává více proces. Ve společenské analýze jsou však nacházeny prvky komunismu, obsažené v daném společenském stavu v jejich buď ”čisté, skutečnostní podobě, nebo v podobě převrácené, která je dějinně zvratnou. Pozdější specifikace socialismu a komunismu dala možnost předvídat přechodné období, v kterém platí ty i ony zákony tedy to i ono pojetí potřeby.
Platí tedy už toto neekonomické humanistické pojetí potřeby? Platí už dnes, po sto až stopadesáti letech společenského rozvoje, že socialismus zrušení soukromého vlastnictví tvoří ze smyslů teoretiky a z člověka člověka? Jakého charakteru je vůbec potřeba soudobého pracovníka v socialistické společnosti; je bohatá ve smyslu Marxova pojetí skutečného bohatství člověka? A jak se k tomu má soudobý kapitalistický společenský systém se skladbou a kvalitou svých potřeb? Není těch otázek příliš mnoho?