Je však jedna námitka, kterou můžete uslyšeti od nejomezenější ženy na ulici, jíž se na to zeptáte. Řekne Vám, že nesmíte bráti bohatým jmění, poněvadž boháči dávají práci. Nuže, jak už víme, je zásadně pochybené říkati, že neproduktivní boháč může dáti někomu práci v jiném smyslu, než ve kterém šílenec dává práci dozorci. Bohatá zahalečka nemůže dáti produktivního zaměstnání; každé zaměstnání u ní slouží marnotratnosti. Ale ať produktivní, ať neproduktivní ona je dává a platí za ně. Peněz, jimiž platí, si snad nevydělala, její zaměstnankyně však si za ně koupí stejně dobrý chléb a stejné hezké šaty, jako za peníze v celém království nejpoctivěji vydělané.
Zahalečka je příživnicí a zaměstnankyně zahalečky, ať jakkoli pracovitá, je proto příživnicí příživnice. Ochudíte-li však příživnici, ochudíte tím také příživnici příživnice. Nemáte-li pro ně pohotově produktivního zaměstnání, nezbývá jim nic jiného, než zemříti hlady, krásti nebo se vzbouřiti a zajisté si nevyberou smrt hladem. Zvolí-li některou ze zbývajících možností (pravděpodobně sloučí obě), a je-li jich dosti, mohou svrhnouti vládu. A vskutku, je jich velmi mnoho, jak můžete viděti z počtu hlasů odevzdaných při každých všeobecných volbách pro konservativce lidmi, kteří pracují za týdenní mzdu v za městnáních zcela či částečně příživnických. Vykořisťovatelé proletariátu sdílí velkomyslné svou kořist s částí proletariátu. Kdyby naši kapitalisté nemohli olupovati našich proletářů, nemohli by naši proletáři a jejich organisátoři ze střední třídy obchodníky uměleckými díly a klenotníky z Bond-Streetu počínaje a poslíčky v Boutnemouthu konče žíti ze zakázek kapitalistů. To je příčina, proč nelze ani Bond-Srreet ani Bournemouth přemluviti k hlasování pro vyvlastnění bez náhrady; kdyby se místo hlasování válčilo, válčili by proti ní.
Nesnáze by nevycházely od nacionalisovaných oborů průmyslu, nýbrž od nenacionalisovaných. Jak jsme viděli, bylo by možno konfiskovati doly, banky a železnice organisované již nyní jako velkopodniky a řízené správními radami zvolenými hlasy akcionářů tak těžkým zdaněním akcionářů, že by byli nuceni postoupiti své akcie státu jako splátku na daň. Avšak důchod, plynoucí z těchto akcií, šel by tudíž do státní pokladny místo do kapes akcionářů. V důsledku toho by kupní schopnost akcionářů přešla na stát, a všechny obchody a továrny, závislé na jejich zakázkách, musily by zavříti a propustiti všechny zaměstnance. Spořivá schopnost akcionářů což je, jak nyní víme, totéž, jako schopnost dodati přebytečné peníze, potřebné k založení nových průmyslových podniků nebo rozšíření starých k udržení kroku s pokroky civilisace by rovněž přešla na stát. Tyto schopnosti, které musí býti naprosto nepřetržité udržovány v činnosti, působí neustálým utrácením (zejména výdaji na domácnosti) a neustálými investicemi ohromného souhrou našich soukromých důchodů.
Co by mohl stát dělati s tímto souhrnem? Kdyby jej zavřel prostě do národní pokladny a sedl si na ni, většina by přišla na zmar přirozeným rozkladem a mnoho lidí by zatím zahynulo. Došlo by k příšerné epidemii bankrotů a nezaměstnanosti. Vlna bídy by smetla každou vládu, neprohlásila-li by se za diktaturu a nenajala-li by, řekněme, třetinu obyvatelstva k postřílení druhé třetiny, zatím co zbylá třetina by zaplatila účet svou prací. Co může vláda dělati, aby to odvrátila a přece nemusela vrátiti konfiskovaný majetek vlastníkům a ještě se jim omluviti, že se tak blamovala?