Zaslechli jsme otázku: Bude vůbec prostý lid šťastnější, bude-li míti více peněz? Na tak hloupou otázku má člověk především chuť vzíti tazatelku za ramena a vytřást z ní duši. Není-li rodina nasycená, slušně oblečená, dobře bydlící, řádně vzdělaná a sečtělá, znalá dobrých mravů lepší, než rodina polovyhladovělá, v cáry oblečená, špinavá a na sebe natěsnaná, pak nemají slova významu!
Nerozčilujme se však zbytečně. Dobře živená, úpravná, slušně bydlící žena je ovšem lepší ženy, která se pokouší žíti o čaji a škvarkách, v špinavých šatech a ve světnici, plné nečistoty. Ale zrovna tak je i dobře živená a umytá svině lepší než svině hladová a špinavá. Proto však přece zůstane sviní a z jejího ucha neuděláte hedvábného šátku. Kdyby prostě ženy budoucího věku neměly býti lepšími našich dnešních bohatých dam, třeba i těch nejlepších z nich, bylo by takové zlepšení daleko toho, aby nás uspokojilo. A tato nespokojenost byla by požehnanou nespokojeností. Uvažme tedy, jaké účinky by měla rovnost důchodů na vlastnosti našich spoluobčanů jakožto lidských bytostí.
Někteří lidé tvrdí, že mají-li se lidé státi lepšími, je dlužno je pěstovati zrovna tak, jako pěstujeme plnokrevné koně a výstavní kance. Jistě že ano, ale je při tom dvojí potíž: za prvé nelze pářiti ženy a muže jako býky a krávy, hřebce a kobyly, kance a svině bez jakéhokoli jejích vlivu na volbu druha. Za druhé: i kdyby to bylo možno, nedovedli bychom toho, poněvadž nevíme, jaký druh lidského tvora chceme vypěstovati. Jedná-li se o koně nebo vepře, je věc zcela jednoduchá: potřebujete buď velmi rychlého koně na závody, nebo velmi silného koně k tahu, u vepře pak počítáte s množstvím sádla a masa. A přece, při vší té jednoduchosti, každý odborník v chovu zvířat vám řekne, kolik nezdaro ho přes všechnu jeho pečlivost čeká.
Jakmile si položíte otázku, jakého druhu dítě si přejete jdete-li ovšem dále, než přáti si hocha nebo děvčete musíte si sama sobě přiznat, že vlastně nevíte. Můžete nanejvýše uvésti několik druhů dětí, jichž si nepřejete, na příklad mrzáků, hluchoněmých, slepých, slabomyslných, epileptických nebo alkoholických dětí. Ani v těchto případech však nevíte, jak se tomu vyhnouti; vždyť často rodiče takovýchto ubožáků jsou na pohled bez vady. Přejdete-li od negativních přání k positivním, řeknete asi, že chcete hodné děti. Za hodné dítě pokládáte ono, jež nezlobí rodičů; avšak někteří velmi významní mužové i ženy se nazlobily v dětství velmi mnoho. Se stanoviska rodičů jsou děti, nadané energií, obrazností, podnikavostí a statečností neustále v nebezpečí, že provedou nějaké darebáctví. A dospělí geniové jsou zřídka oblíbeni před svou smrtí. Uvážíme-li, že jsme za obecného souhlasu otrávili Sokrata, ukřižovali Krista, upálili Johanku z Arcu, rozhodnuvše na základě procesu, vedeného odpovědnými právníky a církevními hodnostáři, že jsou příliš špatní, než aby směli dále žíti, pak se budeme asi sotva vynášeti jako znalci dobra nebo jeho upřímní milovníci.
Kdybychom už i chtěli svěřiti nějaké úřední autoritě, aby nám Vybírala naše manžely a manželky s hlediska zlepšení rasy, octli by se tito úředníci v nemožných rozpacích, jak vybírati. Mohli by snad začíti s jakousi neurčitou představou, že je nutno zabrániti sňatkům mezi osobami, v jichž rodinách se vyskytují nějaké stopy tuberkulosy, šílenství, syfilidy, alkoholismu nebo náchylnosti k požívání opojných prostředků; to by však dopadlo tak, že by se vůbec nikdo neoženil ani nevdal, poněvadž ve skutečnosti není rodiny, jež by byla úplně prosta takových stop. Jakýpak vzor by vybrali v ohledu mravní výtečnosti? Byl by to svatý František, George Fax, William Penn, John Wesley, George Washington? Nebo Alexander, Caesar, Napoleon, Bismarck? Svět se skládá z lidí všeho druhu, ale nápad, že by nějaký státní úřad měl vyšetřovati, kolik různých druhů je zapotřebí a kolik osob od každého druhu, a pak se postarati o jejich chov patřičnými sňatky, je sice zábavný, ale neproveditelný. Nezbude nic jiného, než ponechati lidem, aby si sami volili druhy a družky a spoléhati se, že příroda se postará o dobrý výsledek.
ťTedy přesně totéž, co děláme nyní,Ť řeknou mnozí. Ale to právě nikoli! Kolik volnosti je ponecháno komukoli z nás, když nadejde chvíle volby druha nebo družky? Příroda může ženě ukázati druha tím, že v ní vzbudí lásku na prvý pohled k muži, jenž by byl pro ni nejvhodnějším druhem; nemá-li však tento muž náhodou přibližně stejného důchodu jako její otec, je mimo její třídu a mimo její dosah, ač už společensky nad ní, nebo pod ní. Žena shledá, že si nemůže vzít muže, kterého má ráda, nýbrž muže, kterého může dostat, a to je velmi zřídka týž muž.
Ve stejně nemilé situaci je muž. Všichni jsme instinktivně přesvědčeni, že je nemravné vdávati a ženiti se pro peníze nebo společenské postavení místo z lásky; a přece jsme věcí zařídili tak, že se musíme více méně všichni ženiti a vdávati pro peníze nebo pro společenské postavení, nebo pro obojí. Je velmi lehkým říci slečně Smithové nebo slečně Jonesové: ťJděte, milá slečno, za hlasem svého srdce a vezměte si metaře nebo vévodu, podle toho, kterého máte raději.Ť Ona si však nemůže vzíti metaře a vévoda si nemůže vzíti ji, poněvadž ona i on a příbuzní obou stran jsou naprosto jiných mravů a zvyků, a lidé různých mravů a zvyků nemohou žíti pohromadě. Rozdíl v mravech a zvycích je následkem rozdílu důchodů. Slečna Smithová a slečna Jonesová se nakonec musí smířiti s myšlenkou, že musí míti rády, koho mohou dostati, ježto zřídka kdy mohou dostati, koho by měly rády. Můžeme bez přehánění tvrditi, že ve srovnání s jinými činiteli má příroda za dnešních dob neobyčejně malý vliv na výběr při uzavírání velké většiny manželství. Nešťastná manželství, bezútěšný rodinný život a nezdárné děti jsou velmi častými zjevy. Mladá žena by měla míti možnost vybírati si ze všech svobodných mužů v zemi a pro případ, že její prvá volba padne na muže, který neopětuje její náklonnosti měla by míti spoustu dalších želízek v ohni; ve skutečnosti však má mladá dívka volbu jen mezi dvěma nebo třemi muži své třídy a je třeba, aby ji bylo hodně lichoceno a aby byla drážděna fysickým laskáním nebo aby byla na pokraji zoufalství ze strachu před opuštěností, než je s to namluviti si, že opravdu miluje toho z nich, který je ji nejméně odporný.
Za takových poměrů nebudeme nikdy míti dobře vypěstovanou rasu a všeho toho je vinna nerovnost důchodů. Kdyby byly všechny rodiny vychovány stejným nákladem, měli bychom všichni stejně zvyky, mravy, kulturu a vytříbenost a pak by si mohla metařova dcera vzíti vévodova syna, zrovna tak snadno, jako si dnes bere syn majitele bankovního závodu dceru bankovního ředitele. Nikdo by se neženil a nevdával pro peníze, poněvadž by nebylo možno sňatkem peněz získati nebo ztratiti. Žádná žena by nemusela opustiti milovaného muže, protože je chudý, anebo sama býti opuštěna z téhož důvodu. Zklamání byla by přirozenými a nevyhnutelnými zklamáními a byla by spousta jiných možností a útěchy. Nezlepšila-li by se rasa i za těchto okolností, pak nad ní musíme udělat kříž. Ale i kdyby tomu tak bylo, již přírůstek štěstí, získaný odstraněním bolu, jenž dnes trápí svět a zejména ženy, stál by za to, aby se podniklo vyrovnání důchodů, i kdyby pro to nemluvil vůbec žádný jiný důvod.