ÚVOD - LEVICE MUSÍ ZAHÁJIT
DISKUSI - J. Hudeček
K OTÁZKÁM ŘESKÉ LEVICE - Ř. Císař
DEMOKRATICKÝ SOCIALISMUS diskuse v PDS
-přeložil M. Neubert
Levice musí zahájit diskusi
Politika
levicových stran se ocitla na rozcestí - jak reagovat na
civilizační výzvy moderní společnosti, globalizace a sociální
nespravedlnosti ve svétovém méřítku? Schází nejen praktická
řešení, ale také propracovanéjší teoretický pohled na současnost
a její problémy. Jsme přesvédčení, že nastal čas společné
se na levici zamýšlet nad témito otázkami a společné hledat
odpovédi jak v dlouhodobéjší perspektivé, tak pokud jde o
bezprostřední nápravu sociálních křivd.
V tomto čísle
přinášíme dva materiály, které by (přes rozdílné
okolnosti svého vzniku a přes svùj odlišný charakter) mohly
napomoci nastartovat diskusi. Formulací otázek nebo jejich
naznačeným řešením dostatečné „provokují” a doufáme,
že tuto svou roli splní nejen ve vztahu k členùm a
sympatizantùm SDS, ale i mimo tento okruh. Rádi bychom béhem
podzimu 2000 uspořádali néjaký seminář nebo „kulatý stùl”,
který by posloužil jako prostředí pro debatu nad
perspektivami a možnostmi levice - velmi bychom uvítali, kdyby
se jej zúčastnili i zástupci dalších levicové orientovaných
stran (především samozřejmé KSŘM a ŘSSD) a neformálních
skupin. Nepředpokládáme, že by taková debata mohla vyřešit
problémy, které stojí před dnešní levicí nejen v ŘR, ale
i celoevropsky a celosvétové. Mohla by ale přinejmenším
pomoci precizovat otázky, na které musíme hledat odpovédi.
Jde o mnoho, a to stojí za překonání úzkého stranictví a
za hledání cest pro vzájemnou komunikaci.
K OTÁZKÁM
ŘESKÉ
LEVICE
(Zamyšlení
k diskusi)
Naléhavá
potřeba historicko-politické analýzy socialistických proudù
a tradic
Šlo
a jde pouze o rozdílnost taktiky a metod sociálné demokratických
a komunistických stran při údajné shodé cílù? Evoluce či
revoluce? Jaký si představují socialismus, demokratický,
autoritářský či néjaký další? Patří bolševický
radikalismus nenávratné minulosti? Platí napříšté uskutečòování
postupných reforem v podmínkách demokratického systému jako
jediné východisko? Je demokracie schopna najít reálný
kompromis plurality občanských zájmù a politických sil? Nebo
nelze vyloučit konflikty, demonstrace, vzpoury či jiné projevy
lidové vùle?
Zdařil
by se pokus určit hlavní rysy socialistického uspořádání
společnosti (typu politického systému) shodné nazíraného všemi
sméry levice? Nakolik tuto možnost komplikují prudké posuny
ve védé, technice, informatice, výrobé i konzumní sféře, následné
pak ve struktuře společnosti, kdy ubývá délnictva a bobtnají
nové vrstvy třídné nezařaditelné? Není "definitivní
tvář socialismu" pouhou iluzí, což právé potvrzuje
proménlivá pluralita vývojových alternativ v procesu promén
života a práce? Není socialismus opravdu spíše déjinný
proces stále obnovovaný v duchu humanitních idejí než předem
vyhranéný cíl?
Jaké
závéry lze vyvodit ze zkušeností a výsledkù politiky
komunistù na rozdíl od sociálních demokratù? Jak hodnotit
fakt, že „šturm nebes” v Rusku 1917 i následný dlouhodobý
řetéz úspéchù i nezdarù budování socialismu v SSSR i dalších
zemích Evropy skončily nedávným pádem a pohromou pro samé
budovatele? Selhaly ideje nebo lidé jako aktéři déjin? Je
tento krach dočasným výkyvem déjin nebo jejich konečným
verdiktem? Mohou nastat nové podmínky příhodné pro renesanci
revolučního zvratu socialistického typu? Nebo je správnéjší
orientovat se na účelné reformy demokraticky a sociálné
ekonomicky zaméřené? O čem svédčí situace socialismu mimo
Evropu, mj. v Říné, kde se odehrávají úspéšné reformy v
podmínkách nové politiky komunistické strany?
Reálný
stav svéta po rozpadu seskupení socialistických zemí kolem
SSSR trpí labilitou, nezřetelnými perspektivami a nutí k novým
analýzám a myšlenkám. Zvítézila natrvalo kapitalistická
demokracie s prvky ménící se třídní společnosti,.nebo je
to jen dočasný stav?
Nezpùsobí
rozporný vývoj nové krize politických systémù zvaných
pluralitní demokracie a nevyvolá úsilí o jejich zásadní přestavbu?
A
nepùjde přitom o zmény socialistického charakteru? Nakolik je
však mohou potlačit ozbrojené síly ve službách mocenských
garnitur dosud vládnoucích? Realita balkánské vleklé
tragedie i jiné války varují.
Sméřuje
globalizace svétových pomérù a vztahù k možnosti likvidovat
případné konflikty vyvolané nesmiřitelnými zájmy nebo
takové a podobné konflikty naopak rozmnoží? Jsou globálné
propojené nadnárodní instituce; vybavené potřebnými
pravomocemi, schopné vytvořit nástroje k nalezení kompromisù
a dohod?
Nemùže se vskutku
demokraticky konstruovaná Evropská unie stát příkladem takových
řešení? Jak se má k témto globalizačním problémùm
postavit socialisticky smýšlející levice?
Mùže
se podílet na vzniku nového typu "internacionalismu",
v némž bude schopna obhájit zájmy pracujících vrstev a posléze
celé společnosti?
Jaké
stanovisko zaujmout k existenci, programu a činnosti mezinárodních
institucí jako jsou OSN, OBSE, EU, NATO ap.? Jsou účelnéjší
celosvétové organizace či evropské nebo regionální,
respektující nesporné odlišnosti ve vztahu k jiným? Nebo mají
ty i ony fungovat paralelné ve vzájemné součinnosti a rozdílných
úlohách? Jak se chovat vùči sporným institucím, jakou je
např. NATO? Není pragmaticky účelné vzít je na védomí
jako dočasné nezrušitelné a usilovat o demokratickou proménu
jejich politických či vojenských koncepcí v zájmu prohloubení`
mírového stavu svéta a humanizace metod řešení sporù? Je
členství ŘR v NATO vhodným předmétem sporu uvnitř levice až
po kategorický požadavek jeho zrušení? Není v zájmu jiných
závažných otázek lépe zachovat "neutrální příméří"?
To neznamená vzdát se aktivního pùsobení našeho státu
uvnitř NATO v otázkách jeho zaméření a činnosti nebo ve
stanovení limitù naší účasti v jednotlivých akcích, ve výstavbé
české armády a její výzbroje ap. Není ku prospéchu českých
zájmù spolupracovat se silami 1evice v ostatních zemích právé
v téchto otázkách? A také v podobných vécech týkajících
se našeho vstupu do EU, kde jsou ve hře daleko širší národní
zájmy v perspektivé mnohem delší a dùraznéjší?
I.
Postoj
k rozporným dùsledkùm neoliberální transformace a hledání
východisek z krize
Zdá
se navýsost účelné stále a hloubéji zkoumat převratné události
roku 1989 a objektivné hodnotit 10 let vývoje, který dospél
ke krizi politické, ekonomické, kulturní i společenské vùbec,
ke ztráté životních jistot a obavám lidí z budoucnosti.
Byla levice - po kolapsu moci KSŘ - byť nezformovaná, oslabená
a roztříšténá, skutečné bez šancí zvládnout situaci ve
svùj prospéch a nastartovat přechodné období reforem podle
vlastních představ? Byly tyto představy vyhranéné a reálné?
Jestliže ano, proč
se pravici podařilo zmanipulovat revoluční pohyb k restauraci
kapitalismu cestou rozplizlé transformace? Jakou roli v tom hrála
pravice již v disidentském hnutí za nepřetržité a velkorysé
podpory tehdejšího Západu? Byly snad socialistické tendence příliš
pasivní a ústupné v zájmu tzv. jednoty proti totalitní formé
komunistického režimu? Přestože postrádaly žádoucí
podporu levicové orientovaných sil ze Západu (nemluvé o její
absenci z Východu), nemohly zachovat cenný politický odkaz
obrodného hnutí 60.1et a Pražského jara 1968? Proč se
dostatečné neuplatnila nadéjné vyhlížející Obroda a
nestala se plnoprávným partnerem oficiálních jednání s
odstupující mocí a podřídila se pravicovému vedení Občanského
fóra?
V čem byly příčiny
totálního selhání řídících grémií KSŘ ješté v druhé
poloviné 80.let, kdy se v SSSR rozvíjela demokraticky cílená
perestrojka? Co zpùsobilo neschopnost vymanit se ze zajetí
dogmatického normalizátorského konservatismu? Proč se nepodařilo
nové reformní vlné ve strané získat převahu a odolat tlakùm
nositelù neostalinismu? Ješté v roce 1988 mélo vedení KSŘ příležitost
poskytnout prostor pro reformní aktivitu klubu Obroda sdružujícího
zastánce demokratického socialismu, připravené k vécnému
dialogu o východiscích z nazrávající krize. Je možné vysvétlit,
proč současné ponechávalo vétší prostor pravicové
opozici? .A proč naopak informovalo své členy, že nejvétší
nebezpečí hrozí socialismu. právé od Obrody? Nezmoudřelo
ani ve chvíli neodvratné prohry.
Jaké hlavní, systémové
a taktické chyby a škody vznikly z chvatného úprku do
bezkoncepční transformace? Jakými prostředky prosadila
pravice ukvapenou a živelnou restauraci kapitalismu? Proč nešlo
zabránit rozvalu všeho minulého, i vyložené společensky
nezbytného a pozitivního, zahrnovaného pod hesly fanatického
antikomunismu? Jen političtí diletanti mohli likvidovat
jakoukoliv kontinuitu a deklarovat, že začínají rokem 0 (nula).
Mnohé mohlo nadále úspéšné fungovat po nutných demokratizačních
zménách, mj. samosprávná síť národních výborù včetné
regionálních (KNV, ONV), výhodné zahraničné obchodní
vztahy s vétšinou zemí svéta zabezpečované zavedenými
institucemi v zahraničí, kvalifikované orgány kriminalistiky,
kontra.rozvédky, policie, konsolidovaný systém školství,
kultury a zdravotnictví atp. Proč se dopustil krajné nevýhodný
vstup zahraničního kapitálu do vysoce lukrativních a nejméné
rizikových odvétví naší ekonomiky (tabák, lihovary, čokoládovny,
dobývání a export surovin, výroba stavebnin aj.)? Kdo zavinil
chaotický, legislativné neregulovaný proces privatizace formou
rozprodeje státního majetku v hodnoté bilionù korun za nikdy
nesplacený bankovní úvér? Kdo strpél očividné rozkrádání
a tunelování podnikù i bank? Kdo zavinil odmítnutí odborné
expertízy a pomoci Rady Evropy při zpracování zákonných
norem, zatímco se draze platily celé davy samozvaných poradcù
především z USA, neznalých evropských podmínek a tradic?
Nakolik
kontraproduktivní se ukázaly plošné restituce dávného
soukromého majetku, aniž se napravily nové křivdy zpùsobené
nevinným občanùm? Co říci k nechutným rejdùm kolem zemédélské
pùdy, zbavované velkovýrobního hospodaření formou družstev
a statkù, schopných obstát v mezinárodní konkurenci? Jaký
ekonomický prospéch přineslo vrácení pùdy pùvodním
majitelùm, kteří však na ní nechtéjí hospodařit, draho ji
pronajímají za bezpracnou rentu anebo spekulují s jejím
prodejem? Právé vyplácení renty oslabuje reálné hospodáře
včetné družstev, jimž nezbývá než škrtat investice,
neplatit dané, zadlužovat se, ztrácet schopnost konkurovat
dotovaným dováženým potravinám. Proč se nesáhlo k
jednoduché úpravé družstevního hospodaření zvýhodnéním
vlastníkù vložené pùdy? Stále není jasno, proč se šlechté,
církvi a jiným odevzdávaly zdarma obrovské majetky, aniž
platili dédickou daò nebo náhradu za mnohaletou údržbu i
renovaci např. památkových objektù nebo starožitností?
Naopak se jim dostalo vysokých státních dotací.
Dokázala si česká
levice plné ozřejmit a zhodnotit omyly a chyby i vzešlé
katastrofální dùsledky dosavadních transformačních zmén;
uskutečòovaných nepromyšlené, nekvalifikované, v rozporu s
efektivitou, s přemírou přehlížených propadù? Nakolik přitom
bylo zneužito dùvéry občanù ochotných přinést i obéti
"na oltář vlasti", kterým však byl pravý smysl déní
zatajován a lživé prezentován? Byl vyvíjen patřičný odpor
levice proti očividným podvodùm i zločinùm likvidátorských
ředitelù transformace? Rozpoznala levice včas hromadící se
škody, odsuzované vétšinou lidí a probouzející odpor? Uvédomuje
si poučení pro vlastní reformní činnost, která vždy musí
respektovat zkušenost, že žádné zmény nebudou či se neúmérné
protáhnou nebo zcela zkrachují, pokud se jich nechopí lidé
"dole", pokud se nestanou vécí všech občanù? Kvapná
rozhodnutí a hektická tempa ve složitých systémových převratech
přinesou leda nezdar a zklamání. Zlomová přechodná období
potřebují čas zrání a zažití, uvážených krokù vpřed,
utvrzení úspéchù, revize chyb, stálého kontaktu s lidmi.
Politika je zajisté védou, ale také uméním kdy být rozhodný
a jednat rychle, kdy však projevit rozvahu a trpélivost i houževnatost
v úsilí uspét.
Jak se vypořádat
s novými trendy a "mezerami" v české zahraniční
politice, které se vlečou od pravicových vlád? Lidé mají
dojem, že zmizelý protektor na Východé byl více než
nahrazen jiným protektorem, tentokrát až za oceánem na Západé.
Což je nutné podrobovat se každému přání nebo pokynu USA
či jiných nových spojencù svázaných paktem? Je v našem zájmu
podílet se na jakémkoliv embargu vyhlášeným tzv. mezinárodním
společenstvím, na néž doplatí naši výrobci nebo exportéři,
vytlačení pak konkurencí cizích firem? Proč se neřídíme
prioritou českých zájmù např. ve výhodných stycích s Řínou,
jimž se u nás házejí klacky pod nohy trapnými provokacemi
kolem Tibetu, Tchai-wanu ap., zatímco velmoci v čele s USA se
tam vehementné angažují pro vlastní zisky? Jak dlouho budeme
svédky úletù vùči zahraničí, kterých se dopouštéjí i
vysocí činitelé v rozporu s vládní politikou? Je si česká
levice plné védoma strategického významu co nejširšího
spektra našich vnéjších vztahù, zahrnujících velké i malé
zemé, schopné vzájemných výhod v investicích, obchodu,
kultuře a dalších sférách spolupráce?
Hospodářská a
obchodní diplomacie nemá jen ekonomické cíle, ale odvozené
podporuje nebo poškozuje politické zájmy ŘR. Jsme si védomi
jistého nebezpečí malého zájmu dbát relativní rovnováhy přílivu
cizího kapitálu z rùzných státù a regionù? Převahu kapitálu
z némecko- rakouské oblasti a také USA by mél vyvažovat
kapitálový vstup dalších státù. vétších i menších,
aspoò tam, kde na to má vliv vláda. Argument, že mnohé
vstupy pocházejí z nadnárodních zdrojù, není vždy a všude
platný. Co budeme délat s tím, že valnou vétšinu českého
tisku vlastní némecké velkofirmy, v delší perspektivé
zainteresované i politicky? A co televize a rozhlas - je nám
lhostejné, kdo je ovládne? Volné pùsobení tržních vztahù
se snadno zvrhne v anarchii, kdy prakticky vše významné spadne
do klína velkým a bohatým. Na čem nevydélají, to zničí.
II.
Ideové výhledy a organizační postupy
české levice v
nejbližším období
Tvář
v tvář úsilí pravice o zásadové shodnou politiku všech jejích
politických subjektù a o návrat k moci nikým z leva příliš
neohrožované, vyvstává otázka, zda je pro levici správné
dlouhodobé ignorovat škodlivý rozkol a hašteření vznášející
zmatek do řad svých přívržencù.
Umožníme pravici,
aby demagogií a záludnostmi udržovala a prohlubovala příkop
mezi ŘSSD a dalšími Levicovými seskupeními? Není na čase
skoncovat se zákeřné zneužívaným antikomunismem, mlčet k
tvrzením o nereformovanosti socialismu,ba vyškrtávat sám
pojem socialismu ze slovníku?
Není ponékud přežilé
trpét porušování demokratických norem i pravidel béžné
slušnosti např. vùči existenci a právùm KSŘM jako legální
politické strany s programem neodporujícím ústavé a zákonùm
republiky? Mùžeme mít ty či ony výhrady k jejím postojùm,
ale stále obtížnéji lze uplatòovat tezi o jejím extremismu.
Což sama politická praxe nedosvédčuje, že KSŘM má značný
počet příznivcù? A že v podmínkách krizové situace, rùstu
nezaméstnanosti, sociálního úpadku, ale i arogance zbohatlíkù
mohou dále přibývat? Nelze popřít, že v programech ŘSSD,
KSŘM, SDS a jiných levicových subjektù je nápadné mnoho
shodných bodù. Proč by si nemély vycházet vstříc tam, kde
nejsou. v rozporu? K čemu je stále trapnéjší ostych dávat
najevo, že socialistické snahy v zemi s lidovými tradicemi mají
stále svou váhu.? Nemélo by se ani zapomínat na potenciální
sílu odborového hnutí, které nutné tíhne k levici, kam
ostatné sméřují i ekologické a jiné humanistické aktivity.
Také samy odbory by mély hlasitéji deklarovat názorovou a zájmovou
platformu blízkou levici.
Není k politování,
že se nékdy uméle brzdí vzájemná komunikace uvnitř levicového
tábora? K čemu dobrému - ne-li k radosti pravice - jsou až urážlivé
výroky z jedné strany ke druhé, zaznívající bohužel i z
mladých a nezralých úst? Komu mùže vadit např. konsultace v
nékteré odborné otázce, zkoumané v poslaneckých klubech, ve
studijních týmech, nékdy i s nezávislými experty? Pokud je
potřebná vzájemná kritika, proč by neméla. být vécná,
slušná, argumentovaná, bez invektiv a vyhrocených útokù? Vždyť
takto spolu nejednou komunikují lidé zprava i zleva a nikdo se
nad tím nepozastavuje.
Levicové strany
trpí nedostatkem (neříkám absencí) potřebného počtu výrazných,
vérohodných a pùsobivých osobností, úspéšných nejen v médiích,
nýbrž v celém svém konání. Je tak obtížné zvládnout základní
otázky obecného zájmu lidí ve méstech i na venkové, nejen
posbíraných na pražském dvorečku, jak tomu bývá až příliš
často? Což takhle občas dùkladnéji zménit osazenstvo únavného
kolotoče stále týchž stereotypních tváří v úzce "špičkových"
debatách? Nékteří aktéři pùsobí dojmem vytrvale předplácených
účastníkù, kteří neustále omílají své pochvalné nebo
naopak negativistické, pohříchu však prázdné i trapné fráze.
Zde si nemohu
odpustit odbočku: Co je to za sortu lidí, kterou v médiích
tvoří uživatelé pokleslého jazyka, nékdy až odporné
sprostého. Proč je nikdo z odpovédných lidí v televizi nebo
rozhlase neupozorní, že je vhodné a potéšující hovořit
slušnou a všem příjemnou. češtinou? Že je příliš nectí
upadat do pouličního žargonu nebo hospodského žvanéní? Proč
se toho dopouštéjí i herci - kdysi mistři krásné řeči?
V poslední dobé
roste zájem veřejnosti i politických kruhù o úlohu KSŘM v
české politice, zvlášté při rùstu jejích voličských
preferencí. Tato strana prošla a stále prochází nesnadným a
rozporným vývojem. Jak dlouho potrvá její kolísání mezi
ideologickou setrvačností a reálné potřebnou politikou? Dokáže
se definitivné distancovat od totalitné znetvořeného
socialismu a autoritářské politiky své předchùdkyné KSŘ?
Podaří se jí zformulovat nový program a zahájit novou
politiku odpovídající soudobým, stále se ménícím domácím
i mezinárodním podmínkám? Získá plnou dùvéryhodnost jako
platná pozitivní síla v systému pluralitní demokracie? Skončí
spory mezi reformátory a konzervativci, které v minulosti vedly
k rozkolùm a rozštépením?
a)
Komunistùm připadlo nést břímé odpovédnosti za neblahou
epochu českých déjin, kdy se ideály socialismu ztrácely pod
tíhou mocenské diktatury strany, a to přes nesporné sociální
vymoženosti, které však nebyly dopřány všem v podmínkách
soužití privilegované a ménéprávné komunity. Mají členové
KSŘM pocit, že s konečnou platností vyrovnali účty předložené
veřejností po převratu 1989? Domnívají se, že opakované
omluvy za spáchané křivdy i zločiny postačily? Tyto otázky
jsou zajisté dùležité, ale ješté závažnéjší je, aby se
nikdy nemohla opakovat příčina neštéstí - tou byla bolševizace
strany a sovétizace naší společnosti, likvidace demokracie,
popření lidských práv a další nepřístojnosti,
diskriminace v zaméstnání a ve veřejném životé, v přístupu
détí na studia, v omazování svobody myšlení, publikování,
cestování ap. Lze véřit, že všechna totalitní veteš, obsažená
mj. ve smutné proslulém Poučení z krizového vývoje, navždy
zmizí z české politiky?
b)
V déjinách KSŘ a socialismu se prosazovaly i demokratické
tendence a reformátorské snahy, mj. politika Lidové fronty
proti fašismu 1936-1938, Národní fronty při osvobození 1945,
obrodného hnutí s programem demokratizace socialismu 1968.
Nebyly plné úspéšné, ale ani marné. Což se ona nadéjná
vzepétí nevryla hluboko do národního povédomí? Je pro KSŘM
reálné k reformné demokratickým tradicím se přihlásit a
ocenit je jako prùkopníky úsilí zbavit se dogmatického levičáctví
i politického sektářství? Vidét v nich návrat k pùvodnímu
humanistickému obsahu socialistických myšlenek? Dospét k upřímné
rehabilitaci nejvyšších morálních hodnot a lidské cti?
c)
Významné prvky nové politiky KSŘM zaznamenal její sjezd v
prosinci 1999. Ve svých závérech odmítl dogmatické zkomolení
socialistických ideálù a otevřel cestu k programovému přijetí
demokratického socialismu jako znovuzrozené nadéje lidstva.
Nakolik se však podaří progresivní záméry prosadit uvnitř
strany samé? Proniknou do každodenní konkrétní politiky?
Jedno je žádoucí: KSŘM nesmí zùstat v izolaci od ostatních
levicových stran a seskupení. Co pro to udélat? Nešlo by začít
např. setkáním a dialogem socialisticky smýšlejících
intelektuálù?
Nejsilnéjší
stranou levice a jejím politickým jádrem chce být ŘSSD. Zesílila
v období opozice proti neoliberálním improvizacím pravice a
po volbách 1998 převzala vládní kormidlo. Nemá koaliční
spojence a je odsouzena dohadovat modus vivendi s ODS, přešlou
do opozice Daří se jí nicméné neupadnout do izolace a nachází
případ od případu podporu v parlamenté. Kde jsou však
hranice jejích šancí, má-li proti sobé celou pravici, střed
i komunisty? Existuje možnost zlepšit dosud velmi křehký
vztah-nevztah mezi ŘSSD a KSŘM? Ač by to prospélo celé české
levici, v dané chvíli se to zdá nemožné. Řas ovšem letí,
za dva roky budou nové volby a ve hře se ocitne vstup ŘR do EU.
Bude se toto svým zpùsobem další přelomové období v našich
déjinách odehrávat pod praporem demokratické, sociálné
orientované lavice nebo neoliberální, konzervativní pravice?
a)
ŘSSD je nesporné demokratická strana vyšlá ze socialistických
tradic 19. a 20.století; v českých podmínkách spíše lidových
než aristokratických. Má však v kontextu současného evropského
vývoje jednoznačné definovanou politiku? Socialistické strany
na našem kontinenté jsou - nikoliv poprvé - na. rozcestí. Přijmou
výzvu globalizačních trendù téhotných neoliberálními
projekty a limitujících ve velké míře regulativní úlohu
sociálního státu (Blair-Schrõder)? Anebo budou čelit témto
trendùm zachováním socialisticky zaméřené politiky v sociálním
státé (Jospin-Lafontaine)? Kterým smérem pak pùjde ŘSSD?
První cesta, podporovaná i současnou vládou USA (Clinton-Gore),
by znamenala opustit evropskou variantu sociálné demokratické
politiky a přejít k tzv. euroatlantickému pojetí, jemuž se však
vétšina evropských politikù - nejen levicových - více méné
brání. Navíc je za specificky českých tradic našemu
socialistickému myšlení cizí a pokud ji ŘSSD přijme, přivede
naši levici do historicky téžké situace, ne-li k porážce.
Rozhodne-li se naopak, uvolní cestu k reformám v duchu
demokratického socialismu, k jehož realizaci přispéjí všechny
levicové síly. Zatím jsme svédky jistého váhání mezi obéma
sméry. Jak dlouho však lze beztrestné lavírovat?
b)
Sociální demokracie musí počítat s tím, že pravice
zmobilizuje maximální úsilí, aby se miska vah nepřevážila
k socialistické perspektivé. Proto je ochotna strpét vládu ŘSSD
a tlačit ji doprava, což povede konec koncù k diskreditaci této
strany jako levicové a umožní obnovit vládu pravice. K čemu
jinému by mohly vést ústupky neoliberální varianté
transformace než k postupné prohře sociálních programù?
Jít slepé cestou
tzv. deregulací negativné postihujících vétšinu pracujících
a nezámožných vrstev, a to bez představy konečných limitù
se mùže ukázat jako sebevražedné. Nemíří šipka vývoje už
nyní od sociálné tržní ekonomiky ke kapitalismu bez přívlastkù?
Nenastává pro ŘSSD čas hledat cestu k získání všech
socialistù a levicových demokratù k podpoře volby reformné
socialistických promén, prùchodných svou tradiční českou
lidovostí?
c)
Uvážíme-li propady zpùsobené hrubé mylnou transformací, přičteme-li
rozháranost naší politické scény neschopné konsensu a uvédomíme-li
si malou prùbojnost v evropských záležitostech zastínéných
přehnanou servilitou vùči americkým strýcùm a tetičkám -
pak si mùžeme být takřka jisti rùstem levicových nálad v
řadách délníkù, zaméstnancù i části středních vrstev.
Kdo však bude sklízet voličské preference?
Bude to KSŘM se
svou dùsledné socialistickou politikou při respektování
demokratických zásad veřejného života? Nebo to bude ŘSSD s
příklonem k jasnéjšímu socialistickému profilu v kontextu s
celou naší levicí? Anebo se podaří získat pro sociálné
orientovanou politiku nejen příznivce demokratického
socialismu v režii obou téchto stran, nýbrž i další občany
přimknuté k levému středu?
Otázky mířené k
české levici počítají nejen s aktuálním déním, ale jsou
i béhem na dlouhé trati. Každý závod má ovšem své etapy a
posléze cíl, který se stane zlomem k dalším etapám atd. Přicházejí
chvíle únavy a oddechu, sbírání dalších sil. Tak to chodí
nejen ve sportu, i v politice. Řeská demokratická a sociálné
progresivní levice má na to, aby překonala obtíže, zvládla
strategii i taktiku, získala podporu vétšiny občanù a přinesla
své zemi prospéch.
Pùvodní
verze textu 24.10.1999
Demokratický
socialismus
-
diskuse v PDS
Současná
programová diskuse v némecké Strané demokratického
socialismu (PDS) je v mnohém zajímavá i pro nás. Přinášíme
hlavní myšlenky dokumentu, který byl předložen k
vnitrostranické debaté před 3. zasedáním 6. sjezdu PDS v Münsteru
(Debata nebyla sjezdem uzavřena a pokračuje.) Véříme, že nékteré
z myšlenek dokumentu stojí za zamyšlení a zvážení našeho
stanoviska. V příštích číslech bychom vás chtéli seznámit
také s hlavními stanovisky, vyslovenými v diskusi (včetné
„protistanoviska” menšinové opozice v PDS.)
Východiskem
debaty je současný program PDS. V ném se mj. říká:
„Socialismus
je pro nás nutný cíl - společnost, ve které se stal svobodný
rozvoj jednotlivce podmínkou svobodného rozvoje všech.
Socialismus je pro nás hnutí proti vykořisťování
človéka človékem, proti patriarchálnímu útlaku,
proti drancování přírody, za záchranu a rozvoj
lidské kultury, za prosazování lidských:
práv, za společnost, ve které lidé spravují své záležitosti
demokraticky a racionálním zpùsobem. Socialismus je pro nás
hodnotový systém, ve kterém jsou neoddélitelné spojeny
svoboda, rovnost a solidarita, lidská emancipace, sociální
spravedlnost, zachování přírody a mír.
...Musí
jít o to, aby se překonal rozvoj národních ekonomik a společností,
určený Ziskem a zhodnocením kapitálu, ve prospéch: takového
rozvoje, který se vyznačuje uskutečòováním zájmù společenství.”
l.
Uvažování o socialismu na jedné
strané znamená kriticky analyzovat jeho jevovou formu jako
společenský systém ve 20. století, odhalit všechny
nedostatky tohoto státné socialistického systému, všechny
promarnéné šance jeho rozvoje.
Přirozené nepřehlížíme a také
nemálo oceòujeme čeho bylo v NDR dosáhnuto a vykonáno: NDR
byla spojena s plnou zaméstnaností, se stejným sociálními a
kulturními standardy pro převládající vétšinu, s překonáním
křiklavých sociálních protikladù a s pokroky v rovnoprávnosti
pohlaví. Co ale také velmi bolí: ani komunisté, ani socialisté,
stoupenci perestrojky nebo noví opozičníci neuméli přes všechny
snahy vyrovnat či dokonce zrušit strukturální základní
nedostatky státního socialismu, které pùsobily i v NDR. Bez
opravdového odvržení všeho, co stálo proti spojení
socialismu, demokracie a liberality, bez překonání mocenské
politiky vyzdvižené k samoúčelu, která; byla postavena nad
socialistické hodnoty a cíle neexistuje pro socialismus
budoucnost.
Uvažování o socialismu není na
druhé strané vyznáním víry nebo vzdorem po prohře, nýbrž:
výzvou doby k tomu, aby se na základé všech praktických zkušeností
hledala a použila společenská cesta pro budoucnost lidstva,
která zmén kapitalistický svét.
Socialismus je jedním z velkých a
trvalých po liticky duchovních základních proudù oné fáze
vývoje lidstva, která byla zahájena Velkou francouzskou
revolucí v r. 1789 a prosazením se kapitalismu. Stojí v
konkurenci, ohraničení a vzájemném pùsobení s jinými
proudy, zejména š liberalismem a konservativismem, ale i s příbuznými
sméry, jako s (utopickým) komunismem pacifismem nebo také s
anarchismem. Má před chùdce už v antice a v křesťanských
počátcích.
2.
K velkým historickým ponaučením,
které jsme získali z déjin socialismu, patří, že v nerozlučitelné
souvislosti musí být socialismus, demokracie a my~lení, které
přijímá pokrokové potenciály liberalismu. To vyžaduje dbát
na to, aby byl určen vztah mezi socialismem a moderní společností
(modernou).
PDS pùsobí ve společnosti, jejíž
realita sama nemùže být plné vystižena pojmem kapitalismus.
Vétšina občanek a občanù jí přisuzuje přednosti, které
se nesméjí beztrestné negovat a které se zpravidla popisují
sociálními védami souhrnné jako moderna. Kdo nechce v hovoru
pominout toto všední a védecké samozřejmé chápání, musí
objasnit své vlastní chápání této moderny.
Definiční a interpretační síla
pojmù moderna modernizace nesmí zùstat ponechána neoliberální
hegemonii. V současnosti je modernizace nejčastéji klamavé
označení pro zrušení sociálních reforem, pro sociální
deregulaci a přizpùsobení se neoliberálním vzorùm myšlení
a jednání. Slouží k diskreditaci téch, kdo pùsobí pro
uchování a prosazení sociálních cílù,jako jsou tzv.
tradicionalisté.
Protože však výzvou naší doby
je sociální a ekologická stabilita ve svobodé pro každého,
jsou pro PDS skutečnou modernizací pouze takové kroky a
procesy, které mají přesné tento obsah a které se staví
proti neoliberální politice včetné odstraòování rozvrstvení
a uspořádání brzdících vývoj. Navážeme přitom na
historicky vzniklý rozvojový potenciál společnosti.
Občanské (buržoazní) revoluce
vytvořily, jak psal Marx, občanské (buržoazní) společnosti.
Jejich ekonomická, ve společnosti dominující základní
struktura je kapitalistická, tj. je určena principem zhodnocení
kapitálu v podobé zisku. Ustavičný pohyb kapitálu zahrnuje
vykořisťování a sociální polarizaci společnosti. Je spjat
s patriarchální mocí, vedl v uplynulém století k velkým
katastrofám a je rozhodující příčinou trvalého nebezpečí,
jakým je krizové ohrožení životního prostředí.
Současné přináší
kapitalistická konkurence stálé inovace a zvyšování
produktivity práce - to má za následek vétší šance pro
panující politiku, ale i vétší hrozby, např. v dùsledku
masové nezaméstnanosti.
Naše společnost je ale víc než
jen pouhý patriarchální kapitalismus. Z kapitalistické
dynamiky, z politických a kulturné duchovních střetnutí od
počátku cyklu občanských revolucí a z procesu osvéty
vyrostly prospéšné civilizační přednosti, které se
vystihují pojmem moderna či moden společnost a jichž se nelze
zříci:
·
pluralistická demokracie, která je přes svou úlohu vládního
mechanismu také šancí pro protisíly, pro korektury v politice
a pro procesy učení společnosti
·
trh, který je přes svùj sociální chlad, ekologickou slepotu
a ničivé pùsobení současné neoddiskutovatelným
decentralizovaným výbérovým mechanismem
·
právní stát, který ve své současné podobé sice nikterak
nezajišťuje spravedlnost, který ale přece nabývá značného
významu díky udržování práv občanù.
Dalšími kvalitami moderny jsou mj.
rozčlenéní společnosti na výkonné podsystémy,
internacionalizace ekonomiky i společnosti a proces
individualizace. Bez zachování téchto kvalit moderny nebude
existovat žádná vývoji otevřená společnost se sociální a
ekologickou stabilito Přijetí tohoto východiska je základním
předpokladem pro otevření se PDS smérem ke společnosti.
Takové zachování vyžaduje uvolnéní: moderny z deformující
dominance zisku, z patriarchální moci, z vlády metropolí
Severu n~ Jihem a z ničitelského přístupu k přírodé.
Politický pluralismus, trh a právní
stát musí být - ale ne takové, jaké jsou dnes.
Individualizace s ní spojené libertární (svobodymilovné) myšlení
jsou šancí pro rozvoj osobnosti - ale ne jako odstranéní
solidárnosti ve společnosti osamélých Internacionalizace je
na prospéch spolupráci kultuře - ale ne pro chudé ve vétšiné
z nerozvojových zemí, ne jako panství nadnárodních podnikù.
Když státní socialismus - a bylo
to zakotveno již v hodiné jeho narození - postavil na roveò překonání
kapitalismu s odmítnutím civilizačních kvalit moderny, byl to
základní kámen jeho ztroskotání. Spojení moderny a
socialismu - to je v hlášení boje neoliberální „modernizaci”
a pře stava budoucnosti pro 21. století, jediné schopné
prosadit zménu.
3.
K dùležitým
historickým poučením dále patří, že socialismus není žádný
jednou pro vždy uzavřený, jednotvárný a bezrozporný pohyb (hnutí).
Pluralismus myšlenek a strukturální diferencovanost samotného
socialismu chápeme jako výraz jeho životnosti i jako šanci
pro produktivní zápas ve vlastních řadách a pro vnímavost vùči
společnosti.
Socialistické myšlenky a snahy
potřebují zakotvení v politických stranách, aby se společenské
zmény mohly prakticky podnítit a utvářet. Z déjin jsme se
naučili, že nemùže existovat monopol jedné politické strany
na výhradní zastoupení socialistické politiky. Mezinárodné,
ale i v národním rámci pùsobí rùzné na socialismus
orientované strany. Svým praktickým jednáním a svou duševné-teoretickou
prací vždy specificky přispívají k rozvoji socialistického
hnutí jako celku. Socialismus jako politicky duchovní základní
proud však nelze redukovat ani na jednu z téchto stran, ani na
tyto strany v jejich úhrnu.
Socialistické strany nesou nicméné
každá za sebe a dohromady velkou nezaménitelnou odpovédnost.
Na jedné strané musí spřádat, dále rozvíjet a životem
naplòovat alternativní představy a ideály pro utváření
budoucí spravedlivé a životaschopné společnosti. Na druhé
strané, a přitom současné, musí socialistické strany na
demokratickém základé pracovat trpélivé a cílené na přestavbé
stávajících společenských struktur a současné aktivné
zastupovat zájmy slabších ve společnosti.
Tato odpovédnost vyžaduje vzít
na zřetel, že se védomé vydáváme do pole napétí.
Socialistické strany by nemély být ani výlučné fixovány na
vzdálené modely budoucnosti, ani výlučné zaujaty
pragmatismem a každodenní politikou. Získávají svou sílu právé
z produktivního napétí mezi obéma složkami.
Socialismus má velmi mnohotvárné
a protikladné déjiny i přítomnost. Existovaly rozkoly a nesmiřitelný,
ba i krvavý svár ve vlastních řadách, dramatické omyly a
chyby vývoje.
4.
Sjednocující svazek, historickou
kontinuitu a specifiku socialismu oproti jiným politicko-duchovním
hnutím vidíme v tom, že sledujeme dlouhodobou naléhavou výzvu,
která má tři cíle:
·
socialistky a socialisté chtéjí spravedlivé upravovat přístup
k přírodním, společenským, hospodářským a finančním
zdrojùm - aniž by byl nékdo z tohoto nároku vyloučen kvùli
svému pùvodu, pohlaví nebo barvé kùže. Na rozdíl od ostatních
přitom nevycházejí socialistky a socialisté z obrazu človéka,
orientovaného výlučné individualisticko-egoisticky. Sázejí
také na schopnost a vùli svobodných a sebeurčených individui
po společenskosti i po vzájemné a na budoucnost orientované
odpovédnosti.
·
socialistky a socialisté se cítí být především zavázáni
úkolem ručit zejména za ty, které kapitalistický vývoj poškodil.
Jedním z hlavních motivù jejich politického myšlení a jednání
je to, aby zjednali platnost postavení a zájmùm téch sociálních
skupin a tříd, které kapitalistický hospodářský zpùsob
vytvořil, použil a zároveò sociálné a politicky vyloučil.
·
závér, který z toho socialistky a socialisté oproti ostatním
vyvozují, sméřuje k tomu, aby se potlačily a nakonec překonaly
kapitalisticky zformované mocenské struktury, kořenící v
majetkových vztazích.
Žádný z téchto problémù nemùže
být opravdu uchopen nebo dokonce vyřešen bez úsilí o
zrovnoprávnéní pohlaví a překonání patriarchálních
mocenských struktur. žádný z téchto problémù nemùže být
vyřešen bez toho, že by se zabýval pronikavou roztržkou
společnosti a přírody.
5.
Cílem socialismu je pro nás společnost,
v níž se stal svobodný rozvoj jednotlivce podmínkou svobodného
rozvoje všech. Je to solidární společnost, ve které jsou
hodnoty svoboda, rovnost a sociální spravedlnost spolu nerozlučné
spojeny a také rozsáhle rozvíjeny.
Sociální rovnost bez individuální
svobody je stejné málo přijatelná jako svoboda bez rovnosti.
Každé rovnostářství, nebo kladení odporu sociálním a
politickým lidským právùm je s myšlením a jednáním
demokratických socialistek a socialistù neslučitelné.
Politické svobody byly za odpovédnosti stran jako KSSS a SED příliš
málo cenény, nezřídka hrubé zanedbávány a poškozovány. Z
toho vyplývá historicky vzniklý závazek být právé při hájení
politických práv velmi pozorný a podílet se na bez váhání
a výhrad také na vypořádání se s dřívéjšími opomenutími
a pochybeními.
Jednota sociálních a politických
práv, svobod, možností rozvoje - na tom záleží. „Svoboda,
rovnost, bratrství!” byla tři stejné hodnotná slova hesla
Francouzské revoluce 1789, slova prùlomu do nové éry.
Socialistky a socialisté mají historickou povinnost trvat na
hodnotách, vyjádřených v téchto pojmech, pro obé pohlaví -
tím více, když dnes političtí vládci a ekonomicky mocní
ignorují stále silnéji v praktickém jednání vnitřní
souvislost a podstatu téchto základních hodnot moderních
společností.
Svoboda individua není jen jednou
- třebas milionkrát opomenutou - z nejzákladnéjších hodnot
moderních společností. Je to základní hodnota demokratického
socialismu.
Svobodou rozumíme možnost
individua rozhodovat své životní otázky podle míry a poznání
svých vlastních zájmù, uvádét tato rozhodnutí v platnost a
řešit konflikty s rozhodnutími ostatních cestou rovnoprávného
vyjednávání na základé institucionálního zajišténí (svoboda
názorù, právní stát, demokracie, pluralismus) a společensky
přijatých hodnot.
Vidíme, že kapitalisticky vytvořená
společnost (jaká existuje v SRN) není ve velké míře s to
dostát tomuto vysokému nároku na svobodu, který sama na
abstraktní úrovni ohlásila a oproti reálnému socialismu v širokých
rysech právné garantovala. Jako socialistky a socialisté víme
a klademe do základù naší politiky,
·
že rozdíly a nespravedlnost v přístupu ke společenským a přírodním
zdrojùm mají rozhodující vliv na to, zda a v jakém rozsahu
mohou ohlášenou svobodu požívat a užívat jednotlivá
individua
·
že velké sociální skupiny společnosti musí trpét dalekosáhlá
faktická omezení individuální svobody
·
že proto není možné uskutečnit svobodu ve velké míře bez
pronikavého převratu v kapitalisticky a patriarchálné vytvořených
mocenských strukturách
Zároveò jsou naše představy o
svobodé a myšlenka demokraticky socialistické společnosti
principiálné neslučitelné s formami vlády, v nichž jsou všechny
společenské zdroje monopolizovány státem a slouží tomu cíli,
aby se řídily a kontrolovaly všechny aspekty veřejného a
soukromého života. Stojí v rozporu ke každé uniformité
společenského života, k státní reglementaci všech životních
prostorù, k „zglajchšaltování” všech politických a
společenských sil, k vládé centralistické vládní strany s
monopolem na informace a názory, s politickým terorem a všepřítomnou
ideologií k zajišténí a cílové orientaci takového stavu.
Proto je třeba ve stranickém
programu PDS potvrdit konstatování, že se socialistický vývoj
musí být „vybojován, vyvíjen a udržován velkou vétšinou
národa" a že musí být "zaručeno samoosvobození človéka”.
„Demokratická socialistická společnost, neurčená principem
zisku, mùže být založena jen na společném úsilí rozličných
sociálních a politických sil. ... Potřebuje urovnávání reálných
protikladù, kompromis a konsensus, toleranci a demokratickou
otevřenost v pluralistickém procesu tvorby politické vùle.”
Sociální spravedlnost se stala
vzhledem k pokračující sociální polarizaci elementární výzvou
k sociální soudržnosti společnosti, a tím i ústřední úlohou
demokraticky socialistické strany, jakou je PDS. Sociální
spravedlnost je pro nás vùdčím principem politického jednání.
Jde o to, aby se sledovala a zaručila rovnováha mezi tím, co
ti výkonní skutečné odevzdají společnosti, a tím, co solidární
podporou skutečné obdrží ti potřební, a to jak při všech
jednotlivých rozhodnutích, tak v komplexu téchto jednotlivých
rozhodnutí. V tomto smyslu zahrnuje podle našeho přesvédčení
sociální spravedlnost otázky
·
o novém rozdélení životních šancí pro všechny
·
o vzájemném poméru mezi generacemi a o zajišténí životního
základu budoucích generací
·
o vyrovnání mezi Severem a Jihem, stejné jako emancipaci žen
a mužù
Považujeme sociálné spravedlivé
společenské vztahy za človéku přiméřené základy pro
motivaci jeho jednání. Odmítáme tlak na výkon daný poškozením
systémù sociálního pojišténí. Kde se použijí případy
zneužití sociálních práv jako záminka pro odbourávání
sociálního pojišténí, budeme hájit dosažený konsensus
sociálního státu s odborností a lidskou slušností.
Nebylo nic spornéjšího než
hodnota rovnosti. Zatímco svoboda mohla být chápána především
jako privilegium majetných vykonávat svou moc neomezené, byla
rovnost chápána jako útok na Ty mají ovšem princip formální
rovnosti uložen v základech. Redukovat rovnost jen na tyto právní
vztahy, to je stanovisko vládnoucích elit. Přesto mùže formální
rovnost chřadnout trpét vytvořenou nerovností, jak je vidét
při uzavírání pracovní smlouvy mezi témi, kdo ovládají
ekonomický potenciál a témi, kdo jsou závislí na zaméstnání.
Tato nerovnost se stala předmétem
požadavkù politické a sociální rovnosti. Jejich cílem je
zrušení sociálních nerovností, ale ne rovnost ve všech
souvislostech. Jde o ty rozdíly, které se pokládají za
nespravedlivé. Sociální spravedlnost je základní hodnotou
socialismu.
V
socialistickém smyslu je požadavek sociální rovnosti přesným
opakem rovnostářství. Jde o tvorbu podmínek vétší individuální
rozdílnosti na základé rovných výchozích možností a zvláštní
podpory téch, kteří mají nepříznivé předpoklady. Nejde o
nivelaci, ale o rozmnožení rozvojových šancí. Tím se
spojuje požadavek po minimální míře rovnosti při zajišténí
sociálních a politických základních práv pro všechny s
nejvyšší mírou na rovnost šancí pro jednoho každého. Dùr
na sociální rovnost orientoval socialismus na společenské
skupiny, které se setkávají s útlakem, vykořisťováním, vyřazením
ze společnosti rùznými formami diskriminace a bezpráví.
Socialistický pohled je pohled na společnost zdola. Neskrývá
žádný pravdivý poznatek, ale odhaluje ty nespravedlnosti,
které jsou vládnoucími strukturami systematicky zastírány,
individualizovány a zlehčovány.
Socialistická vize pro nás není
očekávání spásy, nýbrž orientací naší politické práce.
Relevantní cíl PDS v programové dohledné dobé spočívá v
tom, aby se zahájila společenská zména, která bude určena
sociálními, kulturními a ekologickými cíli, úplnou zaméstnaností,
ekologickou přeménou, sociální jistotou a emancipačními nároky
a při jejímž provádéní se potlačí dominance principu
zisku. Na tomto základé pracuje PDS na vývoji a přeméné
alternativ společenské reformy.
(přeložil M.
Neubert)