"....klasická i rakouská teorie hodnoty tak trpí stejným neduhem, když redukují zdroj hodnoty na jedinou příčinu, ať už se jedná o náklady, práci nebo užitečnost a ať už je považována za primární sféra výroby nebo sféra směny a spotřeby. Pareto v tomto ohledu peskoval právě i Walrase za to, že často uváděl jako příčinu směnné hodnoty rareté. (viz Pareto 1971, s.180)..."

Klasická a rakouská škola - oheň a voda.
A přesto - jedni i druzí jsou "substancionalisté"

Hodnota - TA substance, která chybí.

A která je tím vším a zároveň - i tou Walrasovou "vzácností", i těmi klasikovými náklady či prací (ale tou, která v procesech reprodukce vždy konkrétně chybí) - jen tu užitečnost bych viděl po vzoru klasiků jako termín z naturální říše užitných hodnot a jako předpoklad ...

Nejlepší pro soukromé zhodnocování jsou pěkné a vkusné rozvaliny a současně k dispozici příroda, společenské znalostní dědictví a hlavně lidi s vypěstovanými potřebami z doby "x years ago", kdy bylo líp.
To je potom hodnoty až až ....

Až donedávna jsem si plasticky nebyl schopen představit adjektivum "reakční". Myslím, že teď už mi to půjde ...

reakční ale mohou být i některé levičácké názory, dělající z lidí anděly, které jenom knuta expolatátzora drží před přerodem do blaženosti. Viz některé naivní předtsvy o neproduktivnosti tržních služeb (včetně finačních) nebo o tom, že stát je garantem společenskosti. V tomhle ohledu jsou marginalisti nevinní, pouze rozpracovali určitý kcvantitaitn ví jev opřírůstkovou analýzou a dali mu určitý omezený výklad.
P.S. opravdu myslíte, že Gočev tak neguje austrijskou školu ?

Naopak - správný marxista musí být k rakouské škole neovladatelně přitahován - a NEJEN k Schumpeterovi, který vlastně ani rakušákem moc není (názorově - etnicky je).

Tak nějak to vidí jistý Jesus Huerta z Madridu, španělský rakušan. Ostatně nakoukněte občas do Haló novin ...

"Tak dlouho doleva půjdeš, až se napravo octneš" - anebo naopak :

"Tak dlouho doprava půjdeš, až se nalevo octneš" - nejradikální rakušák byl Lachmann - byl tak fascinován Shacklem, že se mu v nejistotě utopil i trh a jako legitimita (teorie divergentních očekávání)

Postkeynesiánská levice má svého Shackla, nejradikálnější rakušan má svého Shackla - a ejhle - ona je to stejná, společná osoba ...

nepochybuji že syntéza austrijské školy s marxismem či psotkeynesiánstvím je možná ...
Jenom snad ješčtě to, že i tato škola je pestrá a nevyčerpává se jen subjektivním popisem exaktní deskripce behaviorálních charakteristik. Stejně jako se nevyčerpá kritika klasiky či neoklasiky strháním pojmu homo oeconomicus.

Stát není nutně garantem společenského - stát je pouze jeden velmi významný celospolečenský šroubovák, jako jsou i jiné veřejnoprávní korporace jako společenské nářadí - obec, region, EU atd.

A nejde jen o veřejnoprávní korporace ...

Pokud jde o marxisty - nezbývá jim než aby sami prováděli volbu, protože jejich guru byl jednou tak, podruhé jinak.

Jednou etatista, jindy ne.

Dílo Kapitál - včetně Introdukce ("Ke kritice ...") a IV. dílu nevypadá snad příliš etatisticky, ale ty ostatní propagační články a příspěvky občas někdy ano. A ty mohou staromilci reálsocu vždy vytáhnout - myslím, že Kojzar a Norbert Starý či dr. Jumr tak již učinili, ale kdo by to na Síti hledal ...

Můj poslední článek o socialistické Jugošce vyznívá tak, že neetatistická socialistická volba v této zemi byla vynucena - myslím operaci, kdy tam společenské vlastnictví po r. 1950 přestalo být státní, ale stalo se - jak jejich "revizionistická" komunistická ideofronta tvrdila a dala to myslím i do ústavy - přímo společenské, my bychom asi řekli syndikátní.

Je to tak - z vlastní vůle to neudělali a pak dělali z nouze ctnost ...

Ale zas tak úplně špatně nedopadli - podle Švejnara, kterého tato témata vždy zajímala ...

deviace jako etatismus či libertariánství jsou jenom výsledkem touhy po velkém a konečném řešení. A z podobného ranku je i víra v determinismus kalkulace ex ante.
Realita bývá složitější a nudnější. I ten Marx je dnes nejpřínosnější ve svých spíše nudnějších statích (teorie nadhodnoty, reprodukční schémata atp.).
Bohužel i únik z marxistické orthodoxie bývalé státní ideologie je spíše nahodilou existencionální herezí než věcnou revizí. Jinak by už bylo nějakou školou či myšlenkovým proudem systematizováno v čem se jde za Marxe a v čem ne.
P.S. problém jugoslávského experimentu byl myslím v tom že neetatistická (skupinová) volba byla v podmínkách netržní ekonomiky. Nebylo co by parciální zájmy korigovalo.

jak to - netržní ekonomiky ?

V Jugoslávii se plánovalo ve větším rozsahu než např. ve Francii 60. let ?

Možná o trochu - ale mezi tzv. socialistickým spoečenstvím a Jugoslávií byla v tom to ohledu propast

vlastností trhu je m.j. tvorba cen trhem či že komunisté nemluví do běžného chodu ekonomiky.
V té jugošce spíše šlo o to, že od státu se vlastnictví přesunulo do podniků. To ale ještě není trh, ne ?
Takže nefungovalo ani plánování, ani samospráva ani trh. Jediné co fungovalo jer zvláštní postavení jugošky v bipolárním světě.

A jak tedy podle Vás vznikaly v Jugoslávii ceny ?
V podniku ?
To jistě - to vznikají na Západě taky. Ale jakoukoli cenu stanovenou prodavačem přece kupující, včetně odběratelského podniku přece nemusel akceptovat.
Kdesi jsem naopak četl, že trh tam byl ještě čistší než na Západě, protože v Jugoslávii kromě přirozených nebylo monopolů - zvlášť po členění podniků do "základních organizací sdružené práce", což by syndikalistický extrémismus ...
Samozřejmě, že korekce mzdových požadavků pouze vědomím pracovníka, že by to ten jeho podnik nemusel vydržet a člověk by mohl být nezaměstnaným (protože v Jugoslávii byla normálně nezaměstnanost) byla korekcí dost slabou - zvlášť když byly volné hranice s jugoškou a boom prce na Západě v těch dávných letech ...
ale netržní ekonomika - to bych se o Jugoslávii neodvážil říci

no v každém případě byl v jugoslavii podivný hybrid, kde možná nebyly vleké monopoly ale polticky\ se do ekonomim,y tzaké zasahovalo.
P.S. V podniku se ceny kalkulují, ale ty tržní se tvoří na trhu volnou nabídkou a apottávkou - ale to jen mimochodem.m Dostáváme se tak k definování co je vlastně ještě trh a co už není.

To ano, zasahovalo se tam jistě porůznu politicky, ale rámcově dominantně šlo o tržní ekonomiku sui generis - parametrická cena na trhu vzniká, když úřad nenutí prodávajícího a kupujícího k nějaké ceně a nechá to na nich.

A taková situace (že podnikům nebyla cizí autoritou cena vnucena) bezesporu v Jugoslávii převažovala

Price-maker or price taker - that is the question ...
Nakolik je cena parametrem a nakolik je výsledkem strategie, kde jsou parametry ledacos, ale cena samotná parametrem není : to je rozdíl mezi Marxovou dobou a XX. a XXI. stoletím.
Poznání se vrství.
Vždycky se objeví nějaký směr, opojen tím, že nalezl konečné vysvětlení, kámen mudrců (viz terminologická heurekovská "horečka" Jevonsova), pak se postupně vysvětlení drolí a drolí a přínos - např. marginalistický přístup - se stává jen jedním vlivem v rámci cen, které vznikají asi spíš tím postkeynesiánským způsobem (ziskoamortizační marže vysoká podle tržní síly výrobce, tedy přirážka k těm nutným nákladům, které nelze odsunout do budoucna "až se zmátořím" plus princip - quieta non movere - čili "s tím, co jakž takž funguje, se nehejbá").
Postkeynesiánská ekonomie a taky klasická ekonomie i marxistická, které odpovídají normálnímu účetnictví jsou Síly zdravého rozumu proti marginalistickému blouznění kdesi ve skleněné věži, kam prostý smrtelník- neekonom nemá přístup, protože tam najde zvláštní kastu hovořící prapodivným jazykem.
Keynesovy pohrobci (ti praví), klasika, marxismus a institucionalismus je v této souvislosti nesmírně osvěžující