Hezký odkaz, ano řešíme obdobné problémy. Když se plete velkoruský šovinismus s internacionalismem tak pak internacionalismus, který není ve službě ruského zájmu bývá zase označován kosmopolitismem. Nemluvě o trnasnacionalismu vyvolaném moderní glvalizací. A v tomhle zmatku se má vyznat nezkušený a zapálený levičák.
Události z roku 1921 a 2008 se liší jen v tom, že tehdy ze Severokavkazské sovětské republiky do menševické gruzie vtrhla Rudá armáda, kdežto teď do separatistické Osetie a pro západní Gruzie vtrhla armáda trvdě kapitalistického státu. Tohl enás bude rápit ještě dlouho, protože tzo nejde jendoduše zařadit, jak se zhusta činí v rámci informačíválky.
Vývoz, revoluce, vývoz demokracie, vývoz národního sebeurčení, tovšechno jsou absurdity. Mocenský zásah z venčí má oprávnění jen když přčdchází nejhoršímu pokud jde o lidksé životy, popř. universální lidská práva.
To jestli v Osetii probíhalo genocidium nebo léta přiravovaná provokace těžko říci. Ale do Gruzie samotné se vpadnout podle mne určitě nemělo. je to rána soužití a zdroj chronického konfliktu. A fakticky to jen jen to, že jedno dosud zatlačované imperium si sféru svého vlivu začalo rozšiřovat silou. To přes všechnu kritiku k USA i Saakašvillimu nemůže naplňovat levici nadšením.

Rozumím tomu, že odmítáte být za levici buď s Američnmy a nebo s Rusy. Když si každý velmocensky bere co si zamane, jde o čistě mocenské řešení.
EU není zrovna mluvčím levice, ale splňuje snad požadavek nebýt ani s Bushem ani s Medvěděvem.Tlak na EU samozřejmě bude jak z ruské tak s amwrické strany... zvláště pokud bude EU zprostředkovatelem dalších řešení v regionu.
Jednostranné rozhodnutí o vinně ted nemá zrovna cenu ... i když debaty o osetinském genocidiu budou pokračovat (Ransdorf mluví o osetinských Lidicích).
Důkazy však budou problém, nechme působit čas a braňme se nacionálním jednostrannostem. Eduard Kokojta, mluvčí osetniských separtatistů má přeci dost problematickou pověst
Také v Gruzii je ve hře silný patriotismus, který může pokrýt i zpochybňovaného Saakašvilliho. Ostatně ... řada Gruzínců bude slyšet na starou národní píseň :
"Kartvelo theli hmals ikar" - Gruzínče chop, se meče.
Stabilitě v regionu se určtiě nedá pomoc podle proipagandistických schemat na dálku a bez znalosti místních poměrů.

Chronické ohnisko konfliktu z tého poblasti dělá právě to, že se to tu vnímá být s jedněmi nebo druhými. Být nad stranami je pro ně slabost nebo vyhýbavost. Osetie volá po po pomstě za následky střetu, Gruzie žádá odsouzení ruské okupace. A jestli Kokojta je považován za spíše mafijní strukturu, tak zase Saakašvili je sice fanda západu, ale tvrdý autokrat. A meč jak známo mývá dva břity.
Dlouhodobá eskalce nese nyní své ovoce. Ostatně Groznyj či Beslan jsou nedaleko a guerilla horalů na severním Kavkaze má staleté dějiny. Historici potvrdí že ruské samoděržaví i gruzínští velkostatkáři dusili osetínský plebs v 19. století zhruba stejně. Carská vojska dobyla Kavkaz až v roce 1864, ale dnes si rusové v této oblasti hrají na spasitele.
Rusizovaní osetinci jsou potom tak plni nenávisti, že mají Medveděva i přes jeho velmocenské chování za slabého a příliš prozápadního. A legitimizace ruského pobytu v Gori i jinde je netrápí. Kompromis zřejmě zatím není možný. Pokud teď někdo v ČR chce jednostranné postoje, opravdu dělá chybu.
Jestli si ale někdo přeje, aby ruská vojska vtrhla do Tbilisi neb Bagdádu, jak se potom liší od těch levicí často kritizovaných američanů. Slabost mezinárodního práva i EU je zjevná ... takže kritizujeme-li Sarkozyho postoj v kavkazké kauze (Gruzie s ním má ve své většině problém), tak řekněme čím bychom jej nahradili.

severní Osetii obsadili Rusové už v roce 1774 po rusko-osmanské válce, jižní až později. Vzpoura horalů proti carimu v 19, století byla spíše věcí dagestánců a čečenců než osetinců.
Carské Rusko nakonec ovládlo i jižní kavkaz (tzv. tbiliská gubernie) V roce 1918 vznikla samosttaná gruzínaská republika, která uzavřela se sovětským Ruskem mírovou smlouvu, ale nakonec jí SSSR pohltilo.
Zájemcům o dávnější gruzínskou historii pak mohu doporučit např. knihu "Velký Mouravi", historický román z doby kartli-kachetského království.

v každém případě platí to Leninovo že připojení k Rusku nemusí být projevem internacionalismu a že řešit tyhle problémy na Kavkaze silou jako Ordžonikidze či Džugašvilli je špatné.