s tím vzkazem Šamalíka komunistům je to trochu složitější -chápat listopad 1989 jako vítězství může jenom ten, kdo nových poměrů nejvíce využil. Jsou to nové, tzv. transformační elity, které se rekrutují z části ze starých nomenklatur, z části z šedé ekonomiky bývalého režimu, z části sem připlynuli z ciziny.
Uvolnit rigor mortis totalitního režimu bylo nutné, ale je to jen ono "conditio sine qua non", obnovení šance na budoucnost, žádný triumf pokroku. A ona šance na budoucnost stále čeká na své využití. A pro mnohé je jendodušší ta nostalgie po minulosti, než nejistota proher na cestě k skutečnému vítězství.

Určitě je to složité. Ale za vítězství mohu podle mne pokládat už samotné osvobození z pout stávajícího systému či z pout daných vnějšími vztahy nezávisle na tom, že následně nejsem konzumentem nově se rodícího ovoce nebo že nově vzniklý stav vykazuje jiná omezení. Podobně přece ani buržoazní revoluce nepřinesla vždy pozitivní výsledky těm, kdo se podíleli na pádu feudálního uspořádání. Nepovažuje-li ovšem někdo za vítězství společenskou změnu především proto, že jemu osobně přinesla změna ztížení jeho života, musím si nutně klást otázku analogie s pocity feudálů právě po buržoazní revoluci. Tím neříkám, že je to vztahový ekvivalent, ale rozhodně dobrá otázka.

Sám za sebe si dobře vzpomínám, že řadoví komunisté si byli před listopadem mnohdy dobře vědomi toho, že sami o sobě nejsou schopni dosáhnout potřebných změn, že komunistická strana se jako organismus nechovala desítky let jako politická strana, ale jako převodová skříň s minimální zpětnou vazbou. A právě z tohoto hlediska si já Šamalíkova slova především vykládám.

Jde skutečně o kardinální věc - opravdu přijmout tezi, že listopad měl jediný klad - odblokování dějinného vývoje, to ale musí být spojené s novým programem, který odmítne jakoukoliv spotřebu jako cíl.

Krásný princip - spotřebováváme, abychom žili a nežijeme, abychom spotřebovávali. Leč takto ideálně to nikdy nebude vnímáno, protože tatam jsou doby kdy mohli revolucionáři ztratit jenom své okovy. A vykládejte o takovém "anjelíku rozkochaném" lidem, kteří nevyjdou s důchodem a nemají proto na nájem.
Nemluvě o tom, že u tzv. nemateriálních potřeb je to ještě složitější - nejde jen o to misku guláše a zarýglovat vrátka. Když budete mít příliši idealistické požadavky na lidi, utečou vám - takový homo aesteticus je abstrakce stejná jako abstrakce budovatele komunismu. S MoKoBuKo to dopadlo taky nevalně.