Já myslím, že nejen trockista (nebo radši revoluční samosprávný autonomní socialista, to "trockista" by se už něčím pomalu mělo nahradit, protože nepasuje), ale každý levicově orientovaný člověk by mohl konstatovat, že se Hekrdla trefil.
KSČM je tak "political correct" vůči Severní Koreji, že ani není schopna říct naplno, že tento režim je pro ní prostě naprosto nepřijatelný, a to klidně současně s tím, že vpád do této přízračně země by byl neospravedlnitelnou agresí (samozřejmě pokud by nebyl odpovědí na agresi KLDR proti okolním zemím ! (ale pozor ne nějaké jiné "bushovské" jakobydůvody).

To co se děje v Číně mi připomělo podobnou situaci v Nigérii pár let zpátky (varždění ekologických aktivistů). Proti tomu jsme dokonce i tady v ČR uspořádali šílenou spoustu akcí. Shell jsme sice nezničili, ale vyburcovali jsme alepoň u lidí větší citlivost vůči tomu, co kapitál dělá. Co se snáma stalo, že je tak dlouho ticho?

Když jsme při zasedání MMF a SB v Praze protestovali, viděl jsem na lidech, že opravu myslí na lidi v Nigérii, Latinské Americe... a snaží se pro ně něco udělat. Ideologické rozdíly v tu chvíli nehrály podstatnou roli.

Jsme snad tak unavení a rozhádaní , že už nejsme schopni se domluvit?

Kdyby to byla jen nekonečná únava a rozhádanost, vzniklá nějakými bolístkami z minulosti. Jsou další faktory, z nichž za dominantní považuji dva:

1) Jeden společný pro všechny politické síly, ať mají 3 členy nebo 100 tisíc - funkcionáři, kteří mají tendenci udržet si svou "moc", i když je to třeba jen z hlediska společnosti prázdný titul.

2) Jeden typický pro nepragmatické subjekty - zejména to platí pro levici -, které jsou přesvědčeny o tom, že jejich představy o společnosti jsou ty jedině pravé a že budoucnost dá zapravdu právě jim.

Díky tomu druhému se daří vedení politických sil účinně uspokojovat i faktor první.

Prostě je to bída. Bída levice.

V historií levice se to táhne jako červená nit. A Lenin ještě navíc (bohužel) ukázal, že tato strategie může vyjít, i když z dnešního pohledu mu asi historie zapravdu ve všem nedá.

SDS dospěla k názoru, že jedině subjekt, v JEHOŽ RÁMCI budou zastoupeny jednotlivé nejrůznější platformy, artikulující specifické názory, vycházející z obecně těžko ověřitelných fundamentů (dogmat), by mohl být řešením.

Jenže v praxi fungují věci také tak, že lidé, zajímající se o politiku, často svou aktivitou řeší současně i své otázky existenční. Jsou to ovšem mnohdy lidé odborně velmi schopní.

Zvláštní skupinu pak tvoří anarchisté nejrůznějšího zabarvení, kteří by ani žádnou státem registrovanou politickou organizaci nepodpořili. Z principu. A je úplně jedno, že by se třeba s jedním liberálně levicovým proudem na 90% věcí shodli.